K pojetí STUŽ a k volbám předsednictva

V minulém Zpravodaji (č. 4/98) se v úvodníku náš předseda Pavel Šremer zamýšlí nad fungováním Společnosti a dává řadu zajímavých podnětů do budoucna.

Využiji toho a pokusím se nyní, v předvolebním čase, zformulovat pár poznámek. A zároveň navrhnout pár lidí, o nichž jsem hluboce přesvědčen, že by do předsednictva měli kandidovat. Sebe navrhovat za kandidáta do voleb nehodlám, byť taková výzva zazněla. Bylo by to trapné. Nemyslím si ani, že bych se měl jako kandidát představovat v několikařádkové charakteristice. Kdo sleduje činnost STUŽ a občas i sdělovací prostředky, má o mých aktivitách pojem a je schopen alespoň jejich intuitivního posouzení. Místo charakteristiky chci zde podat v několika zlomcích svou vizi Společnosti: čím je a čím není, čím by mohla v budoucnu být a čím by být neměla.

Takže: jsme občanským sdružením, tedy zájmovou organizací, ve které se sdružili lidé, které spojuje zájem o životní prostředí, trvalou udržitelnost a často i profese této oblasti blízká. Taková organizace je závislá na zájmu a aktivitě svých členů. Měla by přirozeně a průběžně přitahovat lidi našich názorů a odpuzovat lidi, kterým je zájem o otázky trvalejší udržitelnosti společnosti v kontextu prostředí v podstatě cizí. To se pochopitelně a spontánně děje. Co ve mně vyvolává rozpaky, je občasná snaha o cílený nábor členů vedený spíše ohledy početními. Takové "gottwaldovské" výzvy ke vstupu jsou, myslím, zbytečné a i v případě svého úspěchu vedou jen k dočasnému nárůstu členstva a nejsou žádnou zárukou jeho aktivity. Daleko účelnější je snažit se získávat jednotlivce nebo skupinky aktivních lidí, ať už odborníků nebo zainteresovaných laiků,těch, kterým může STUŽ nabídnout jistou oporu pro aktivity, které by často podnikali i tak. V poslední době se v mém okolí několik takových lidí objevilo a měl jsem možnost sledovat jejich příklon ke STUŽ a jejich rozsáhlé aktivity. Bylo povzbuzující vidět jejich použitelnost, praktické zaměření a ochotu k dobrovolné činnost. Tudy vede cesta.

Na druhé straně mám obavu, že cesta nevede přes ambiciózní organizační cíle: v každém budoucím kraji alespoň jedna pobočka. To může znamenat, že se naberou členové a vytvoří struktury, jež po čase přestanou pracovat a zbudou jen jako formální, spíše nefunkční součást. Pokud se podaří získat v regionu zajímavé a aktivní lidi, pak je vznik pobočky jistě na místě - ale jen, když si její vznik budou tamní členové přát. Pokud půjde o několik jednotlivců, kolikrát zvolí jinou cestu: než aby se vyčerpávali vnitřní (režijní) organizační činností pobočky, jež je vlastně svébytnou organizací se vším, co k tomu patří, budou raději neformálně přičleněni pod předsednictvo. S tím se nedá z centra nic dělat. Aktivní lidé mívají svou představu činnosti v organizaci a náš dobrovolný charakter nám nedovoluje jim předepisovat, že místo toho budou dělat organizační práci.

S aktivitou a faktickým stavem poboček to nyní moc slavné není. Musíme podporovat a vytvářet opěrné body mimo Prahu. V jakékoli formě. Kolikrát jeden aktivní jedinec dokáže víc, nežli spíše již spící pobočka. Ale neměli bychom nepokrytí celé republiky brát jako neúspěch. Prostě pracujeme podle míry zájmu a aktivity svých členů. Nemůžeme vytvořit organizační ideál a do něj pak natlačovat členstvo a žádat od něj splnění našich představ.

Pokud jde o profesionalizaci aparátu, zde bych byl opatrný. Zatím je situace taková, že pokud je řešitel projektu placen z projektu samotného, je to v pořádku. Rovněž jedna až dvě placené síly v sekretariátu organizace jsou přijatelné. Zbytnění aparátu však může vést k tomu, co zažívají i jiné organizace: aparát se stává aktivním elementem, který překrývá činnost členstva, nastartovává se postup k faktickému vytvoření organizace v organizaci. Kolikrát takový aparát pak funguje spíše jako (v lepším případě nezisková) v principu obchodní společnost pracující na své vlastní ekonomické reprodukci. Tady je nutno položit si otázku, zda by v případě takových tendencí neměly existovat dvě paralelní organizace: občanské sdružení na zásadách dobrovolného členství a dobrovolné aktivity členů - a vedle toho neziskový subjekt typu obecně pospěšné společnosti. Míchání obou odlišných způsobů a zásad činnosti může přinášet potíže.

Problémy akceschopnosti předsednictva tu nesporně jsou. Z toho také vyšel požadavek nominovat do nových voleb jen ty členy, kteří měli uspokojivou účast na jeho schůzích. Předsednictvu může prospět to, co navrhuje v posledním Zpravodaji Naďa Johanisová: určení oblastí, o které by se jednotliví členové průběžně starali. Volání po "jakémsi výkonném výboru" je logické, nicméně pro takové řešení není třeba měnit stanovy. Roli užšího vedení mohou sehrát předseda + místopředsedové, scházející se k častějším schůzkám.

Dlouhodobě neřešeným problémem je ovšem otázka sídla organizace, které by bylo zároveň centrem aktivit vedení a pražské oblasti, nástrojem propojení členstva s vedením a místem nezbytného a pro členstvo transparentního úřadování i schůzování. Fungování po soukromých bytech a pracovištích cizích organizací je zjevným provizoriem, pochopitelných na počátku existence organizace. Nyní máme "domeček", který je tak trochu Vavrouškovým odkazem. Stojí 150 tisíc nájmu plus úhradu provozních nákladů. To není malý výdaj, ale za tyto peníze jinde v centru Prahy získáme tak akorát několik sklepních místností. Ovšem pokud nebudeme náležitě disponibilních prostor využívat, je i 20 tisíc ročně moc. A jsou to vyhozené peníze. Ať už to bude v budoucnu "domeček" (a zde máme jak garance setrvání do roku 2003, tak i dost rozsáhlé, dosud nedostatečně využité prostory, zařízené kanceláře a konečně i telefonní linku), nebo to budou v budoucnu jiné prostory, je třeba udělat to, do čeho zatím mnoho chuti nebylo: stáhnout sem aktivity a vyřizování organizační agendy. Opačná cesta, tedy nemít sídlo, znamená krok kamsi na začátek: zabalení knihovny do beden a rozebrání vnitřního zařízení, elektroniky a jejich uskladnění kdo ví kde. A k tomu nevyhnutelně i problémy s vnitřním úřadováním, propojením členstva a vedení. Je na nás, abychom s tím rychle něco udělali. Nějakých 200 tisíc ročně je dost peněz, ale není to v Praze příliš vysoká cena za sídlo organizace. Ty peníze jsme schopni sehnat. Ale musí jít o fungující sídlo, kde se sbíhají aktivity vedení i pražského členstva. Jinak jde o vyhozené peníze.

Nejsme ani učenou společností, ačkoli máme některé její rysy. Nejsme ani radikální akční organizací, i když se někdy naše postoje mohou takto jevit. Jsme organizací, která spojuje impozantní počet odborníků s prvkem zainteresovaných laiků. Máme význam a dosah, jež nelze zanedbat. Musíme se snažit přitahovat lidi našeho smýšlení a na dobrovolné bázi udržet rozsáhlé aktivity a - zvláště v této době - efektivně ovlivňovat rozhodovací procesy v oblasti životního prostředí.

Koho navrhuji ke kandidatuře do předsednictva?

- RNDr. Naďu Johanisovou, která sice působí v jižních Čechách individuálně, není členem žádné pobočky, je ale příkladem člena s četnými racionálními aktivitami dovnitř i vně STUŽ. V Budějovicích učí na vysoké škole, ve STUŽ rediguje Zpravodaj a byla iniciátorkou řady snah o racionálnější vnitřní provoz STUŽ. Překládá základní díla environmentální světové literatury. Je aktivní členkou stávajícího předsednictva STUŽ.

- prom. chem. Jiřinu Julákovou - pracující v pražské skupině a zajišťující praktický provoz v "domečku" v Praze - Podolí. V době redukovaného provozu v "domečku" zajišťuje jeho základní fungování. Účastní se práce na řadě pražských problémů, spojených s investičními záměry redukujícími stávající vnitroměstskou zeleň, zastupuje STUŽ v neformálním koordinačním orgánu složeného ze zástupců pražských nevládních organizací, oponujících zejména záměrům magistrátu v oblasti dopravy a pojetí návrhu nového územního plánu. Je aktivní členkou stávajícího předsednictva.

- akad. malíře Karla Čapka, který organizuje řadu aktivit kolem Šáreckého údolí a jeho okolí, ohroženého velkoplošnou vilovou zástavbou. Mimo to se zabývá v celopražském měřítku otázkou kolizí přírodních parků a chráněných území s rozvojovými projekty, často dosti necitlivě koncipovanými. Jde o příklad člověka, který se k aktivitám STUŽ připojil před nějakými dvěma léty, ale šíře i kvalita jeho aktivit přesahuje pouze regionální pražská měřítka. Dík své profesi připravuje návrhy obálek pro Zpravodaj a je rovněž autorem loga STUŽ. Dosud ve STUŽ nezastával žádnou funkci.

Pokud vím, jsou jmenovaní se svou kandidaturou srozuměni.

Petr Kužvart