Znepokojivé výkyvy počasí vyvolávají v poslední době zvýšenou pozornost mnoha odborníků. Neobvyklá intenzita dešťů a katastrofální rozsah následných záplav vede k zamyšlení klimatology, meteorology, hydrology, vodní hospodáře, ale i pojišťovací společnosti, ekonomy, a dokonce i mnohé ekology, o nichž jsme se za Klausovy vlády učili, že stejně tak jako globální oteplování a klimatické změny, ani oni přece neexistují. Výsledkem mnoha odborných diskusí a polemik bude zřejmě, kromě větší opatrnosti pojišťoven, také stanovení nejpříhodnějších míst pro výstavbu nových přehrad a zpřísnění poplachových směrnic.
Všechny tyto jistě nezbytné expertní úvahy a propočty však budou neúplné, pokud je nedoplníme alespoň o základy psychologie vodní kapky. Co mám na mysli. Pokusme se vžít do velmi jednoduché psychiky docela obyčejné vodní kapky, vznášející se kdesi vysoko v oblacích. Co se asi odehrává v její namodralé hlavičce? Právě se zkapalnila z volně roztroušených vodních par. Neodborník by nejspíš řekl, že jí ještě teče rosa po bradě. Ona se však už cítí naprosto dokonalá, na ničem nezávislá, no prostě úplně jako dospělá. Co ji asi tak napadne? Meteorologové zjistili, že po kratším přemítání začne padat hlavou dolů. Meteorologové se příliš nezabývají tím, co si při svém volném pádu kapka myslí, a právě to je ta zásadní chyba. Taková kapka totiž dovede myslet v podstatě jen na jedno: Jak si co nejvíce užít, ať to stojí, co to stojí.
Každá z nich mívá neodbytný pocit, že přišla zaručeně na něco neopakovatelného a že její báječný nápad, jak se v bouřce před ostatními hezky blejsknout, musí všechny dokonale uzemnit. Když pak nacucaná až k prasknutí padá plavně k zemi, opájí se svou náramnou svobodou a vychutnává svoji naprostou jedinečnost. "Pozor, jedu! Všichni se na mne dívejte!", chce se jí vykřiknout, aby si jí ostatní, obyčejné a hloupé kapky všimly. Teprve když s velkým plácnutím dopadne přímo doprostřed prudkého proudu, který býval ještě včera loukou, kusem pole anebo třeba silnicí, konečně jí to dojde: "Jsem já to ale kráva! Koho by jen napadlo, že ty ostatní to udělají taky?" Pak už jenom zarytě mlčí, ani necákne.
Buďme spravedliví, žádná kapka vlastně za nic nemůže. Každá má naprosto dokonalé alibi. Musíme přece uznat, že žádná z nich, včetně té nejnapitější, by prostě nedokázala způsobit ani tu nejmenší, třeba jen mikroskopickou povodeň. Dokonce ani povodničku ne. To jen jakási tajemná neviditelná ruka přetransformovala jejich nejlepší úmysly v něco docela jiného. Z milionů nevinných, a snad jen trochu marnivých a také trochu lehkovážných a připusťme možná i trochu sobeckých kapiček učinila hroznou průtrž k nezastavení.
Když už příliš dlouho šumí déšť, člověku to přece jen nedá a pozorněji než jindy se do něj zaposlouchá. S překvapením pak v onom šumění uslyší stejně nekončící, stejně trvalé a podobně bezútěšně monotónní šumění nekonečného toku aut proudících ve čtyřech mohutných proudech po nedaleké silnici. A zároveň v šustění kapek rozpoznává povědomý zvuk mačkaného papíru, nekonečného papírového proudu vyvěrajícího ze všech kanceláří, tryskajícího z pestrobarevného toku obalů a slévajícího se s drobnými praménky, jež se řinou denodenně z každé poštovní schránky. V temném hukotu deště mohou ti přemítavější třeba ještě zaslechnout hukot tepelných elektráren lámajících právě další z oficiálních rekordů při výrobě mohutného proudu.
Dešťové kapky, na rozdíl od nás lidí, nic z toho nejsou schopny vnímat. Jejich psychický život je opravdu hodně jednoduchý a hlavně - hrozně rychle zapomínají. Hned jak se rozplácnou po dopadu na rozvodněnou hladinu, začnou ty snaživější z nich zase honem stoupat v podobě nafouklé páry nahoru. Už se nemohou dočkat. Jen co budou nahoře, pořádně se zkapalní a "Hurá!". Schválně hádejte, jaký báječný nápad se jim tentokrát v jejich malé mokré hlavičce zrodí.
Jakási stará nevzdělaná žena z východního Slovenska nad rakvemi lidí z vesnice tvrdila, že kapky jsou prý jen božím trestem za naši namyšlenost a naše hříchy. S jejími chabými znalostmi hydrologie a meteorologie by to jen těžko mohla někomu dokázat. Máme přece všichni naprosto dokonalé alibi. Ale pokud by náhodnou měla přece jen trochu pravdy, postavme pro jistotu co nejvíce hodně velkých a hlubokých přehrad.