Nebudu vám nic doporučovat ani zakazovat. Povím vám příhodu, která se opravdu stala, dokonce nedávno. Šli jsme s přáteli podle horní Vltavy až pod Čertovu stěnu. Je to krásné místo pro odpočinek na velkých kamenech u vody obklopených starými stromy. Moji přátelé, milovníci přírody, začali objímat stromy, aby z nich načerpali sílu. Dělá to teď leckdo. Pozoroval jsem je rozpačitě, sám jsem se k tomu moc neměl, ačkoli mám stromy moc rád. Zeptali se mne polovážně a poloironicky: "Myslíš si, teologu, že objímání stromů je ďábelství?" To jsem říci nemohl. I stromy jsou naši bratři, jako voda, slunce, měsíc. A bratr s bratrem se přece může objímat. Tak jsem nejdřív neřekl nic. Přenechali mi rafinovaně největší, krásný a statný buk uprostřed, a pak se zvědavě dívali, co budu dělat dál. Objal jsem jej a v duchu mu řekl: "Milý bratře buku, zdravím tě ve jménu našeho Stvořitele a Pána Ježíše Krista". Pak jsem zmlkl a zaposlouchal se, zdali mi odpoví. Odpověděl: "Díky, bratře, že ze mne nechceš vysávat sílu jako ti druzí. Divím se vám, lidem, že si ji žádáte od nás, stromů, když ji přece můžete dostat od Boha přímo - skrze Ducha svatého. My stromy jsme na svého stvořitele nezapomněly, my víme, že každý z nás svému Pánu stojí a padá". Odpověděl jsem mu: "Díky, bratře buku, za jasné slovo. Ať ti skrze mne požehná ten, který nás oba stvořil a který dodnes dává život celému světu". Vím, že jen jím žijeme, hýbáme se a trváme. A buk zašeptal cosi, co znělo jako Amen.
Spustil jsem ruce z kmenu, obrátil se k přátelům a pokusil se jim o tom něco říci. Nerozuměli, Prý: To je přece jedna síla, zhůry i zdůli, božská i lidská, síla země i stromů, slunce i hvězd, která nás všechny obklopuje a nese. Nechtělo se mi do hádky. Zase jsem chvíli mlčel. Pak jsem řekl: "Ano, ale tato všechna síla má jediný pramen. Vy hledíte na sílu, já se snažím dohlédnout k prameni. Nenahlíželi, proč by ta všecka síla musila mít pramen. Prý tu prostě je. Neřekli sice výslovně, že je božská a věčná, ale nějak tak to zřejmě myslili. "Nu, vidíte," já na to. "Tomu říkám zůstat na půli cesty". Odporovali:: "Ale dál přece už žádná cesta nevede!" Na to já: "Asi ji nevidíte, ale když někdo něco nevidí nebo necítí, ještě zdaleka to neznamená, že to není. Nikdo nikdy neviděl elektromagnetické vlny. A přece jsou". Mají mne dodnes za trochu podivínského snílka. Nerozešel jsem se s nimi, jsme dál přátelé. Ale ty, kdo mi v této věci rozumějí, jsem našel v ekologické sekci České křesťanské akademie.
V květnu 1998 vyšlo první číslo občasníku - Zpravodaje ekologické sekce České křesťanské akademie, která vznikla v roce 1997. Málo slov, ale zajímavé a k věci. Sekce se skládá z pěti odborných skupin s velmi jasně definovanými cíli. Cílem skupiny pro teologické formulování problematiky je, jak název naznačuje, vyjasnění vazeb mezi křesťanstvím a ekologií. Druhá skupina chce přispět ke změně přístupu společnosti, vedení státu, průmyslu a hospodářství k vědě, technice a výzkumu tak, aby sloužily dobru současné i budoucí společnosti. Skupina pro výchovu křesťanské osobnosti a mládeže připravuje konkrétní metodické materiály, které by do výchovy křesťanské mládeže a dětí včlenily ekologické prvky. Skupina, zaměřená na občanské postoje ve společnosti, chce podněcovat občanskou aktivitu - směřování ke konkrétním změnám s použitím výsledku prvních dvou sekcí. A konečně pátá skupina by měla navázat spojení s podobně zaměřenými křesťanskými centry ve světě.
Každá ze skupin má jednoho organizačního a jednoho či více odborných garantů. Takové rozdělení odpovědností mi připadá podnětné i pro diskusi o organizační stránce STUŽ (viz např. příspěvek předsedy Pavla Šremera v tomto čísle).
Ale zpět k ekologické sekci. Příjemně mě překvapilo, že mezi jmény garantů jednotlivých skupin jsem našla mnoho mně již dlouho známých jmen. V sekci pracují např. Jan Heller, Šimona Bouzková, Ivan Dejmal, Libor Ambrozek, Václav Mezřický, Jan Čeřovský, Jiří Nečas. Zdá se opravdu, že křesťanská obec má velký potenciál odborně i lidsky fundovaných členů, takových, kteří by mohli, pokud se dají či dávají dohromady, ovlivnit nejenom postoje křesťanů k ekologickým problémům, což samo o sobě je nesmírně důležité, ale zároveň přispět k diskusi, která se na toto téma ve společnosti vede.. Nebo možná přesněji: přispět k tomu, aby se tato diskuse konečně v odpovídajícím rozsahu ve společnosti vést začala.
Následující článek Jana Hellera je převzat z tohoto květnového čísla Zpravodaje ekologické sekce .
Naďa Johanisová