Lidstvo jako elitní klub?

Jana Štroblová

"Lidstvo se podobá velmi uzavřenému klubu: to, co nazýváme lidskostí, je definováno jenom námi samými. Naše vnitřní předpisy platí jen pro nás samy. Proto je nutné, aby byl zřízen zákonný podklad, jak pro přijímání nových členů, tak pro zavedení předpisů platných pro všechny."

Konec citátu. Je vzat z utopické novely Nepřirozená zvířata, kterou vydal roku 1952 francouzský spisovatel Vercors a která u nás vyšla r. 1956. Uchovala jsem si na ni jen poněkud matnou vzpomínku, ale přece jen zřetelnou natolik, že mě přiměla k tomu, abych se ke knížce vrátila ve chvíli, kdy mě stejně jako řadu známých a přátel rozrušily zprávy o bonobech, posledním objeveném druhu šimpanzů. Šimpanzi mají jak známo genetickou výbavu nadmíru blízkou člověku, bonobové se s ním pak co do této výbavy prakticky shodují. V utopii Nepřirozená zvířata na počátku padesátých let se čtenáři stali spoluúčastníky vědecké výpravy, která chtěla při vykopávkách na Nové Guinei objevit chybějící článek vývojového řetězu mezi opicí a člověkem, nečekaně se však setkala se živými tvory, jakýmsi mezidruhem, majícím stejně blízko k opici jako k člověku. To okamžitě vyvolalo snahy velké mezinárodní podnikatelské společnosti využít tvorů, kterým se v knize říkalo tropiové, jako bezplatné pracovní síly. Představa neaktuální. Současný svět touží vykořistit dnešní skutečně existující tropie, totiž bonoby, na vyšší úrovni technického a vědeckého rozvoje. Podrobit je pokusům s radioaktivitou, s nikotinem a jinými drogami, naklonovat je, případně transplantovat jejich orgány. Veřejnost to bohužel nechává lhostejnou. V té skoro půl století staré utopii se ovšem o etice lidských postojů k tropiům rozvinula celosvětová diskuse, řízená z britské sněmovny lordů. Z onoho smyšleného filosofického střetu musím nanovo zacitovat:

"Plány realitní společnosti jsou zločinné jen tehdy, jestliže tropiové nejsou opice, patří-li i oni k člověčenstvu. Ostatně stačí to dokázat a tyto plány padnou samy od sebe, protože obchod s otroky je zakázán, aspoň v Commonwealthu. Ale když bude dokázáno naopak, že tropiové jsou zvířata, pak bude naší povinností, drazí přátelé, úkol opačný : nikoliv zkřížit plány Realitní společnosti, ale nasadit všechny páky, abychom pomocí krotkých tropiů snížili úhrn lidské práce. Zdá se mi, že se dáváme poněkud ovlivnit sentimentálními úvahami... Hleďte, ve skutečnosti by nás měl znepokojovat nikoliv osud tropiů, ale jen a jen obava, abychom se neprovinili jako viníci zločinu, kdy se jednoho den přišlo na to, že tropiové jsou přece jen lidé. To není tak docela nový problém. Po objevení Ameriky vyvstala podobná otázka v souvislosti s Indiány: co je to zač tihle dvounožci, které nelze považovat za syny Adama a Evy, ježto se zrodili na druhé straně oceánu? Nazvali je "bezocasé opice" a vesele s nimi obchodovali. Vše, oč usilujeme, je nedopustit se podobného omylu."

Vedle uvedeného názoru, přivádějícího lidskost ad absurdum, zazněl však v utopii také jiný hlas: "Už nejde jen o to vědět, zda tropiové jsou nebo nejsou lidmi... Jde o to, vykonat něco, co by konečně lidstvo přimělo, aby jednou provždy definovalo samo sebe. Aby se definovalo jednoznačně, nezvratně a neodvolatelně. Tak, aby se už jeho práva a povinnosti k jeho členům přestaly zakládat zmateně na různých sporných tradicích, pomíjivých citech, náboženských přikázáních nebo sektářských závazcích, které se dají kdykoliv napadnout nebo popírat, ale aby pevně spočinula na jasné představě toho, co skutečně specificky odlišuje lidi od ostatních stvoření. Jestliže tím znakem je to, že mají duši, bude třeba říci, podle čeho se pozná, že ji nějaká bytost má nebo nemá. Jestliže tím znakem je to, že žijí ve společnosti, bude třeba říci, čím se v zásadě liší primitivní společnosti od společenství zvířecích. Jestliže tím znakem je ještě něco jiného, bude třeba přesně říci co."

V dané knize byla nakonec za znak nebo příznak, dělající ze zvířat nepřirozená zvířata, tedy lidi, prohlášena vysledovatelnost jakéhosi úzkostného vědomí něčeho nad námi. U tropiů šlo konkrétně o primitivní uctívání ohně, pojaté symbolicky jako amulet, a to je šťastně vyvedlo z jejich podřízenosti lidské libovůli. Ale utopie nám nadhodila i nesčetné další otázky, tím naléhavější dnes, kdy se právě stala skutečností:

Je opravdu pouhá pofidérní nadstavba, přítomnost amuletu, tím, co by mohlo určovat křehkou a posuvnou hranici mezi zvířetem přirozeným a nepřirozeným? Nemá snad skoro každý pes svůj uctívaný předmět, i kdyby to byla pouhá rukavice či bota, jako talisman vztahující se k pánovi? A má snad pes ambice být člověkem? Je nepřirozenost, která nás oddělila od přírody, něco tak uznáníhodného? A nemají i nelidé právo na svůj dobře prožitý život? Je výlučnost našeho takzvaně lidského klubu trvale žádoucí?

V doslovu ke zmiňované knize pravil ve shodě s Bedřichem Engelsem A. J. Liehm, možná jen aby ospravedlnil, že u nás vycházela v době, která myšlenkové nonkonformitě nepřála: "Člověk je definován změnami, které vnucuje přírodě." Nic než podobné prohlášení nemohlo být vzdálenější pravému poselství knihy. Kdyby vyšla u nás dnes, mohla by být naopak výzvou ke všemu živému. Ale což není takovou výzvou i sama - už zcela neutopická - existence bonobů, ne-li všech lidoopů, ne-li i delfínů, o nichž nové poznatky prozrazují věci tak zázračné, ne-li vlastně i dalších a dalších našich bližních ?