Následující článek, z něhož v tomto čísle uveřejňujeme druhou a zároveň závěrečnou část (první vyšla v minulém čísle Zpravodaje), byl převzat ze Sociálních studií č. G 39 (1997), vydaných Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity. Číslo je monotématicky věnováno sociologickým a historickým souvislostem ekologicky příznivého životního způsobu. Lze jej objednat za 220 Kč plus poštovné na adrese: Hana Smílková, knihkupectví FF, Arne Nováka 1, 660 88 Brno.
Ekologicky příznivé varianty života nerostou z jediného zdrojeHana Librová
Ekologicky příznivý skromný život bývá často ztotožňován s chudobou. Chudoba je slovo, které bývá jak sociology, tak laiky konotováno výrazně negativně. Sociologičtí autoři píší o "pasti chudoby". Strach z chudoby je jednou z příčin, proč se lidé bojí ekologického volání po změnách ve způsobu života. Odpovídá tato úzkostná představa realitě?
Socioekonomický status a životní styl bohatých "Holandských doktorů" ukazují, že ekologicky příznivá spotřeba nemusí mít nic společného s chudobou. Ale ani životní způsob v ostatních popsaných souborech nepotvrzuje spojení mezi trvale udržitelnou spotřebou a chudobou. Na příkladu "Českých Pestrých" si ukažme, jak nekonsistentní může být sociologický koncept chudoby.
Jaká hlavní kritéria sociologie používá pro identifikaci chudoby: objem spotřeby, příjem na hlavu, vlastnictví, přítomnost tzv. sekundární chudoby, pocit existenciální deprivace, sociální exkluzi, nízký sociální status a malý podíl na moci.
Podle kritéria nákupu a spotřeby patří ovšem do kategorie chudých téměř všechny rodiny v českém souboru.
Také podle příjmu na hlavu vidíme, že mnohé z těchto rodin skutečně spadají do kategorie chudoby (a to i podle kritérií české sociální politiky). A další domácnosti v souboru se k hranici chudoby blíží. Víme však již, že absence vyšších příjmů je v těchto rodinách dobrovolná a je dána prioritami jejich životního způsobu. Řekli jsme si, že tito lidé nemají chuť vykonávat zaměstnání, které přináší vysoké výdělky. Mohli by takové zaměstnání vykonávat, ale museli by rezignovat na přístup k životu, pro nějž se vědomě rozhodli a který je pro ně podstatný.
Nejednoznačný obraz také dostaneme, podíváme-li se na "České Pestré" pod zorným úhlem jejich vlastnictví. Jakkoli je skrovné zařízení jejich bytu a jejich oblečení, mají často věc tak velké abstraktní hodnoty, jako je nemovitost, dům a zahrada. "Abstraktní" říkám proto, že reálná finanční hodnota jejich nemovitosti, která by se odvozovala od poptávky, je v mnoha případech nízká. (Jde většinou o objekty v odloučených oblastech; v Čechách však stále ještě tíhne urbanizační tendence k městům a jejich okolí.) Takový majetek, "vlastní střecha nad hlavou", nicméně znamená pocit existenční jistoty a sebevědomí.
Dalším z rysů chudoby je tzv. sekundární chudoba. Jde o to, že domácnost může upadnout do chudoby, resp. prohlubovat svou chudobu prostě tím, že neumí hospodařit. Rodiny, které jsem poznala, vycházejí dobře se svým nízkým příjmem, neboť naopak dokáží svůj provoz rychle a úspěšně adaptovat na nepříznivé a proměnlivé sociální a ekonomické podmínky. Jsou otevřeny informacím umožňujícím úsporné hospodaření. Tito lidé pomáhají svému hospodaření pěstováním ovoce a zeleniny, což je pro ně podstatná složka stravy. A, jak už víme, vaří levná tradiční jídla. Jsou ve velké míře soběstační ve většině řemeslnických prací. Konzervování, zavařování, výroba a opravy nábytku, šití, přešívání jsou u nich na každodenním pořádku. Jako typický atribut těchto rodin bych označila šicí stroj.
Dále sociologové konstatují, že chudobu s velkou pravděpodobností provází existenciální pocit deprivace. I této pravděpodobnosti se lidé v souboru dobrovolně skromných vymykají: jsou se svým životem výrazně spokojeni, angažují se intenzivně ve výchově dětí, v altruistickém zájmu o handicapované lidi, v ochraně přírody, v uměleckých zálibách apod.
A konečně: Chudoba bývá v sociologické teorii spojována se sociální exkluzí, s nízkým sociální statusem a s absencí podílu na moci. Výzkumy však ukazují, že dobrovolně skromní lidé naopak často žijí ve středu sociálního dění, podílejí se na obnově kulturního a občanského života na vesnicích a v malých městech. V místních podmínkách mají vysoký sociální status i relativně značný podíl na politické moci. V českém souboru se vyskytuje řada členů místních zastupitelstev, včetně starostů a místostarostů obecních úřadů.
Návrat k tradiční životní jednoduchosti, nebo součást civilizačního vývoje?Vize trvale udržitelného způsobu života sdílená skupinami ochránců přírody stojí často na nostalgii k zašlým dobám, v nichž naši rolničtí předkové žili skromnějším životem. Jindy vzhlíží princip trvalé udržitelnosti s obdivem k prostému životu primitivních kmenů, ještě nepoznamenanému euroamerickou konzumní civilizací. Tento způsob života bývá charakterizován slovem "jednoduchost", které bývá v subkultuře ochránců přírody vysoce pozitivně konotováno. Slovní spojení "dobrovolná jednoduchost" ("voluntary simplicity") vyjadřuje představu o ekologicky žádoucím chování člověka v budoucnosti. Máme odvrhnout komplikovaný, zbytečný a škodlivý civilizační balast a vrátit se ke skromnému životnímu způsobu našich předků.
Četné odborné texty však považují touhu po jednoduchosti tradičních komunit za naivní a utopickou a především retardační. Řešení současné krize stavějí dokonce někdy na opačném myšlenkovém východisku: Ekologicky příznivý způsob života chápou jako výsledek civilizačního procesu a vrcholného stádia dosavadní kulturní evoluce. Aniž by si toho byli vždy vědomi, kotví jejich zorný úhel ve filozofii dějin, předpokládající v historii trvalý vzestupný pohyb. Myslíme-li na vztah člověka a přírody, můžeme takovou optimistickou představu opřít o idealistický evolucionismus P. Teilharda de Chardin nebo H. Skolimowského. Podobně tu lze myslet na názor E. Fromma, podle něhož bude lidstvo teprve na vysokém stupni svého vývoje schopno znovu se smířit s přírodou.
Do tohoto interpretačního tábora patří např. sociologická studie o spotřebním chování z pera C. Schmidta, který se odvolává na klasické historizující práce N. Eliase. Na podobném předpokladu postavila hypotézy pro své empirické šetření W. Aarts; podobně jako R. Inglehart, odvozuje vysoký civilizační stupeň od ekonomické vyspělosti společnosti a od ekonomického postavení lidí. Jak již víme, tendenci k sebeomezení Aarts v holandských domácnostech s vysokým socioekonomickým kapitálem skutečně našla, a to v podobě intencionálního, ekologicky uvědomělého a z hlediska formy elegantního životního stylu.
Aarts a Schmidt se ve shodě s Bourdieurem domnívají, že tu máme co činit s vkusem, který je třídně specifický (class-specific tastes). Vytváření redukovaných vzorců spotřeby je v elitních skupinách vyprovokováno masovým konzumem většiny společnosti. Lidé nejvyššího sociálního a ekonomického statusu se od ní chtějí odlišit způsobem života postaveným na postmateriálních hodnotách a na sebekontrole.
Aarts a Schmidt vyjadřují naději, že ekologicky motivované omezení ve spotřebě může získat všeobecnou podporu. Sociologicky zdůvodňují takovou šanci prostřednictvím tzv. "prokapávacího" ("trickle-down") efektu, t.j. šířením životního stylu z vyšších statusových skupin do skupin lidí se statusem nižším. Výstižný je podtitul práce Wilmy Aarts: "Některé charakteristiky dobrovolné skromnosti a její apel na snoby" ("Some Characteristics of Voluntary Moderation and Its Snob Appeal"). Jakmile se ekologicky příznivé hodnoty, vedoucí k nižší spotřebě, stanou součástí prestižních behaviorálních vzorců, budou přitažlivé pro ty obyvatele bohatých zemí, kteří ještě neabsolvovali spotřební špičku ve svých osobních drahách.
Důsledně domyšleno, tato sociologická interpretace zakládá i naději přímo globálního dosahu. Připouští totiž implicitně šíření takového životního způsobu stejným mechanismem také do méně bohatých zemí - problém, který je z hlediska řešení problémů biosféry stěžejní.
Napadá nás zde však jedna pochybnost: V tomto modelu hledá nejvyšší statusová skupina stále nové vzorce chování, aby se potvrdila ve své výlučnosti. Podle toho, jakmile se model zmírněné spotřeby rozšíří do nižších sociálních skupin, může móda ekologicky příznivého života zmizet stejně rychle, jak rychle vznikla. Proměna životního stylu opírající se o dosahování prestižních pozic ve společenské hierarchii je sice proces relativně rychlý, z hlediska sociálně psychologického však přece jen poněkud povrchní.
Naštěstí si lze představit, že ekologicky příznivý životní způsob nemusí vycházet z jediného sociálního a motivačního zdroje. Empiricky to doložil právě sociologický výzkum provedený v České republice, o němž referuje tento článek, a také výzkum Elgina provedený v USA. Oba ukázaly ekologicky příznivý život spíše jako výsledek osobních životních trajektorií, jako plod vnitřního zrání, které lze jen s obtížemi zachytit kategoriemi sociologického zobecňování. Tento hlouběji založený životní způsob má sice menší naději na rychlé šíření nápodobou, může být zato odolnější vůči vlivům módy. Jak jsme ukázali, zdroji tohoto typu skromného života jsou transcendentální zakotvení člověka, sociální altruismus a inspirace tradičním žitím minulých generací.
Dává český nález "Pestrých" přece za pravdu představám o "jednoduchém životě" jako anticivilizačnímu návratu do minulosti? Ač se to tak na první pohled jeví, podstatné rysy "Pestrých" tuto hypotézu popírají. Můžeme tu myslet např. na záměr poskytnout dětem kvalitní vysokoškolské vzdělání, na užívání moderní komunikační techniky, i na přímé vyjádření názoru na význam kultury a civilizace. Zásadně se život "Pestrých" vymyká rysům tradiční společnosti v tom, že není podřízen vnějšímu sociálnímu tlaku. Řád mu není vnucen; "Pestří" jej v pluralitě dnešních voleb sami hledají, reflektujíce svou individuální svobodu.
Skromný životní způsob v českých poměrech lze vidět jako výsledek kontrastůplného setkání ještě tradičního, často venkovského životního modu s prudkým sociálním a kulturním pohybem. Je zřejmě důležité, že součástí této konfrontace byla kratší či delší zkušenost se životem ve velkém městě a vršící se řada zásadních informací o vývoji ve světě.
Základní životní postoj dobrovolně skromných lidí v Čechách můžeme tedy chápat jako výsledek onoho přeskoku ve vývojových fázích, o němž se často diskutuje. Zároveň v něm lze spatřovat potvrzení názoru, že sebeomezení je součástí vysokého stupně civilizačních proměn.
Tu se před sociologem otevírá otázka, jaké operacionalizovatelné vlastnosti vlastně zařazují své nositele na onu špičku kulturního a civilizačního vývoje, o níž hovoří evolučně myslící autoři. Z hlediska empirického nálezu dobrovolné skromnosti v relativně chudé zemi lze pochybovat o adekvátnosti běžného socioekonomického vymezení příslušnosti k inspirujícím elitám. Ve vztahu k ekologicky příznivému způsobu života by bylo adekvátnější zdůraznit přístup ke vzdělání, citlivost k informacím a tzv. kulturní kapitál v nejširším slova smyslu. Nebylo by v souvislosti s ekologicky příznivým životem vhodné brát jako kritérium civilizační avantgardy vedle příjmových, socioekonomických a vzdělanostních znaků např. postavení v sociálních vztazích?
Bylo již řečeno, že popsané typy ekologicky příznivého života nejsou pravděpodobně vázány na určité země, resp. na země s různou mírou ekonomické prosperity. Lze např. očekávat, že i v Holandsku by sociolog mohl najít způsob skromného života, který je určitou modifikací života českých "Pestrých", t.j. který se vyznačuje relativně nízkými příjmy, životem mimo velká města, smyslem pro tradici a transcendentální rozměr, orientací na rodinu a přátelské vazby, výrazným sociálním altruismem a podílem na občanském životě, nepřítomností primárního ekologického záměru pro způsob života.
Mnohé z těchto znaků vykazuje také soubor amerických dobrovolně skromných lidí, popsaný Elginem, jak jsme ukázali výše. Je dokonce možné, že některé ze zmíněných rysů koincidují v holandském souboru s vysokým socioekonomickým statusem a že tedy byly přítomny i v "elitním" souboru Aarts; její výzkum nám však o nich neříká nic, neboť byl postaven na podstatně odlišných hypotézách.
Nepřeceňujme nalezené případy ekologicky příznivých forem životaExistuje pravděpodobně celá řada dalších variant skromného života, o nichž tento článek mlčí. Nechal stranou programovou skromnost příslušníků radikálních environmentálních hnutí a také sociologicky zajímavý život v alternativních komunách. A nezapomínejme rovněž, že tento text neuvažoval o způsobu života mimo euroamerický kontext. Existence různých cest či vkusů, které bychom mohli označit jako trvale udržitelné, může být chápána jako součást tzv. "grass root" procesu a ovšem jako velká naděje.
Navzdory ní: V interpretaci nalezených případů redukovaných vzorců spotřeby buďme obezřetní. K určité skepsi nás mohou vést m.j. důvody historické: snaha o skromný život není novým fenoménem konce 20. století, který by se vynořil jako autolimitační sebezáchovná snaha lidstva v okamžiku, kdy jeho růstové křivky přestřelují své limity. Hodnota skromnosti je součástí trvale přítomné kontrakultury, která doprovází jako slabá linie všeobecnou tendenci druhu Homo sapiens k růstu, založenou na ofenzívní adaptaci vůči přírodě a na maximalizaci osobního zisku.
Prastaré myšlenkové kořeny a starou tradici pokusů o sebeomezení a skromnost dokládají názory i osobní životní dráhy řeckých filozofů, literatura i životní způsob intelektuálů pozdního Říma (Kysučan, Bednaříkové a Kysučanovy statě v tomto sborníku), askeze heremitů a mnoha náboženských řádů; snahu o ostentativní i upřímně míněnou skromnost známe u romantiků mnoha období evropských i mimoevropských dějin.
Pokusy o jejich realizaci v životní praxi zůstaly ve společnosti většinou marginalizovány. Pokud se uskutečnily ve větším sociálním měřítku v různých hnutích a sektách, jsou pro nás spíše mementem, než následováníhodným vzorem. Ukazuje se, jak se taková touha po životním ideálu proměňovala v neúspěch a v nebezpečnou a krutou realitu tam, kde se pokusila o své prosazení v každodenním životě a o rychlé rozšíření. Historické zkušenosti by nás tedy měly vést k obezřetnosti při posuzování sociálního jevu, kterému říkáme "trvale udržitelný životní způsob". Nesmíme zapomínat právě na úskalí, která s sebou přináší každá snaha o prudkou reorientaci lidského chování.
Historickou existenci kultury sebeomezení můžeme chápat ambivalentně; může být dokladem tragické neschopnosti této civilizační linie trvale se prosadit proti všudepřítomné snaze člověka o maximalizaci osobního hmotného prospěchu. Můžeme ji však také vidět jako antropologickou či aspoň historickou konstantu, s níž dnes lze počítat, na níž lze stavět.
Tak lze chápat alternativní kulturu jako spodní proud táhnoucí lidstvo proti převažujícím silám dravé technické civilizace, nebo aspoň jejich vliv oslabující. Dnes, kdy je lidstvo v tísni, k síle této kontrakultury přispívá v historii dosud neznámý existenční tlak na provedení širokého spektra změn. Tak lze doufat ve vytvoření relativně účinného "push-pull" mechanismu.
Do jaké míry přijmeme tento příznivý výklad, to ovšem závisí na naší interpretaci, ba často prostě na osobní inklinaci. Zásadní otázkou zůstává, zda se ekologicky příznivé formy životního způsobu mohou rozšířit s dostatečnou sociální mohutností, rychlostí a spolehlivostí v čase, který je relevantní vzhledem k rychlosti a povaze degradace biosféry.