Pozn. redakce: V následujícím bloku najdete texty několika přednášek Martina Ŕíhy z konference "Budoucnost zatopených území", která proběhla 19.-20. února 1998 v Kroměříži pod záštitou prezidenta ČR Václava Havla.
Martin Říha
Zážitky, jakými jsou povodně, laviny, sesuvy či skalní zřícení, nám vždy znovu připomínají, že není radno při osídlování a obhospodařování území ignorovat přírodní zákonitosti. Rozmisťovat stavby a činnosti v území je žádoucí na základě poznání vlastností, zdrojů a potenciálů území, ale také jeho limitů. Optimální uspořádání území, ať už přírodních, lidmi využívaných složek, nebo lidmi vytvářených sídel, dopravní a technické infrastruktury, lze dosáhnout jen při respektování oprávněných zájmů jeho vlastních obyvatel, dále vyšších veřejných zájmů, představovaných zájmy občanské komunity regionu, státu i nadnárodních či nadstátních zájmů, zejména v pohraničí, ale také při respektu k zájmům ostatního života v krajině, k přírodě. Opravdu osvícené hospodaření respektuje zděděné přírodní a kulturní bohatství, tedy výsledky symbiózy člověka a přírody v minulosti, a neničí, ale rozhojňuje bohatství přírody i sídel, lidmi kultivovaných fondů, pro generace příští. Takové optimální funkční i prostorové uspořádání území se proto nutně rodí v ustavičném dialogu. V dialogu minulosti s přítomností, v dialogu člověka a přírody, v dialogu jednotlivců s těmi, kdož jsou povoláni hájit tzv. “veřejné zájmy” tedy občanů s veřejnou správou, v dialogu orgánů samospráv obcí (zanedlouho i regionů) s orgány státní správy, v dialogu laických “uživatelů území” s odborníky z přírodních i humanitních věd a v dialogu odborníků nejrůznějších aplikovaných oborů, lidských činností, ovlivňujících naše společné životní prostředí. Prosadí-li se kterýkoliv z naznačených dílčích zájmů či pohledů na úkor ostatních a poruší-li se potřebná rovnováha tím, že něčí zájmy jsou potlačovány, hrozí i ve využívání území, jeho uspořádání a “fungování” deformace, chyby. Ty se mohou vyvíjet latentně a projevit se až po delším čase, když se pro ně shodou více okolností vytvoří podmínky. O to horší mohou být následky.
Územní plánování je jedním z nejvhodnějších “hřišť”, na kterých lze vyjmenované nezbytné dialogy vést. Rozvinulo se z profesí středověkých stavitelů, měřičů a lokátorů jako svébytná územně-technická, sociálně-ekonomická a environmentální disciplína, zajišťující jak respektování přírodních zákonitostí, tak zákonů upravujících lidské soužití. Procedury pořizování, projednávání a schvalování územně-plánovacích dokumentací a podkladů zajišťují demokratický přístup k rozhodování o území, komunikaci vlastníků pozemků a staveb, správců veřejných statků, dopravní a technické infrastruktury, společně (veřejné) záležitosti spravujících orgánů nad konkrétní mapou v měřítku odpovídajícím řádu řešené problematiky a kompetencím toho kterého orgánu.
Tak na úrovni obcí lze v územních a regulačních plánech měst a obcí řešit v podrobnosti až na jednotlivý objekt či pozemek (parcelu) rozmístění bydlení, výroby, rekreace, dopravní obsluhu, napojení na inženýrské sítě, rozmístění obchodů a služeb, ochranu památek, rozmístění veřejné zeleně, vodních prvků, veřejných prostranství, školských, zdravotnických, sociálních a kulturních zařízení a v tom i ochranu sídla i krajiny před velkými vodami na celém správním území města či obce. Na základě takového plánu lze rozhodnout, zda a jak je možno ochránit pozemky a stavby nacházející se v zaplavovaném (“inundačním”) území, kde umisťovat stavby nové, aby nebyly ohrožovány záplavami. Lze naplánovat společná ochranná opatření, dostupná ve správním území obce, a ujasnit si, o jakých opatřeních musí obec jednat s dalšími obcemi v okolí, v povodí, či s vyššími (regionálními, státními) orgány s jimi vytvořenými správními subjekty.
Na úrovni velkých územních celků lze pak řešit vodohospodářskou problematiku včetně ochrany před povodněmi daleko komplexněji. Tedy jak zásobování obyvatel, průmyslu, vybavenosti, zemědělství vodou, tak bezpečné odvádění povrchových a zneškodňování a čištění vod odpadních, ochranu podzemních i povrchových zdrojů, léčivých termálních či mineralizovaných vod. Ochranu před povodněmi lze v ÚPN VÚC (územní plán vyyšších územněsprávních celků - pozn. redakce) řešit v celých povodích a stanovit tak v souvislostech, jaká dílčí opatření je třeba učinit ve správních územích jednotlivých obcí, aby tvořila účinnou a logickou soustavu. Toho nelze dosáhnout pouze poskládáním opatření lokálních.
Lze samozřejmě pořídit úzce účelové dílo, jakýsi “Generel protipovodňové ochrany” regionů, povodí, měst či obcí. Ale pro obnovu a rozvoj jsou takové dokumenty pouze žádoucím dílčím podkladem; zapotřebí jsou územní a regulační plány komplexní, kde tato problematika je respektována, ale není dominantní.
Často jsou vyslovovány radikální soudy, jak naložit s fondy, které se nacházejí v zaplavovaném území, zda obnovovat poškozené stavby v něm ap. Prohlašuji, že na to neexistuje paušální recept, že je třeba zvažovat případ od případu každou konkrétní situaci. Pro některé funkce, provozy a stavby je umístění v zaplavovaných nivách výhodné, výnosy vyvažují riziko, stavebně-technické uspořádání se zaplavením či zničením počítá a majitel či správce je smířen s tím, že i pojištění je drahé. Pak není třeba trvat na likvidaci. Pokud však rizika škod, a to nejen pro majitele, ale pro celou komunitu obce či regionu přesahují výnosy spojené s takovouto lokalizací, jedná se přinejmenším o soukromý, ale často i veřejný zájem takovou obec či stavbu raději přemístit mimo nebezpečí záplav, nedá-li se reálně ochránit. Jak znovu opakuji, paušální recepty neexistují, i když určitá pravidla pro využívání inundačních území existují a je dobré je respektovat.
Obnova zničených obcí a fondů samozřejmě je příležitostí docílit kvality lepší, než měly před povodní. Je to však mnohem obtížnější, než obnovovat původní stav. Napravit to, co v lokalizaci staveb nebylo dobré, vyžaduje nejen stavební úsilí, ale i změny vlastnictví pozemků, změny v lokalizaci dopravní a technické infrastruktury. Člověk je však tvor konzervativní a překročení určité únosné míry změn ve svém prostředí nesnáší dobře. Zničíme-li necitlivě vtištěný “mentální obraz” domácího prostředí, zažité funkční a prostorové vztahy, můžeme porušit křehkou vazbu obyvatel k místu, “vytrhnout je z kořenů”. To vede ke špatným koncům, jak se lze přesvědčit u oblastí, odkud bylo odsunuto po válce německé obyvatelstvo a kde došlo k dosídlení lidmi bez hlubokého vztahu k novému prostředí. Proto nenabízíme hotové recepty a technokratické, “inženýrské” přístupy, ale trpělivý dialog, příležitost k co nejbohatší komunikaci, k spoluúčasti. To je posláním územního plánování všude ve světě.
Martin Ří
haV minulých měsících jsme byli svědky mnohých polemik o nedostatcích dosavadní protipovodňové ochrany území. Proti sobě stály dva názory. Jeden spočíval v přesvědčení, že lepší ochranu zajistí lepší regulace vlastních vodních toků a výstavba dalších přehrad a nádrží na nich, umožňujících zachytit přívalové vlny a rozvolnit odtok vody do delšího období. Druhý názor spatřuje těžiště ochrany proti velkým vodám ve zvýšení akumulační schopnosti krajiny a ve větším zdržení vod při odtoku přirozenými způsoby, jakými je větší zastoupení lesů vč. lužních, trvalých travních porostů, mokřadů, přirozených malých vodních nádrží, přirozených meandrů a slepých ramen vodních toků namísto napřimování a meliorací, větší zastoupení listnatých a hlubokokořenících dřevin v lesích i mimo ně, prohlubující akumulační schopnost půdy a horninového podloží, méně zpevněných ploch bez vegetace v sídlech, vrácení mezí, remízků a bezodtokých rybníků (“nebesáků”) do zemědělských pozemků apod.
Spolu s osvícenými odborníky na vodní hospodářství jsem přesvědčen, že nejdříve je třeba vyčerpat všechny přirozené, přírodě blízké možnosti zvýšení akumulační schopnosti krajiny, rozkládající odtokovou křivku srážkových vod ve vodním systému do delšího období, ale nelze se ani zcela vyhnout zásahům na tocích a v inundačních územích. Jsou-li poctivě hledána opatření přirozená, nemusí být umělá zařízení předimenzovaná a také mezi nimi lze nalézt opatření “měkčí” a přírodě bližší. Takovými jsou především tzv. “suché poldry”, tedy uměle vytvořené akumulační prostory pro rozliv přebytečných, korytem vodního toku v daném čase nepojmutých vod, které však mohou mít nikoliv “arteficiální”, umělý, např. železobetonový, ale přirozený charakter zatravněné či zalesněné plochy vymezené sypanými, zatravněnými či zalesněnými hrázemi, takže mimo povodně mohou být extenzívně zemědělsky či lesnicky využité. Jsou jimi dále ochranné a usměrňovací hráze v krajině, nacházející se dále od běžné břehové čáry nerozvodněného vodního toku, které svou ochrannou a usměrňující funkci mohou začít plnit až při překročení určité výšky rozlivu, ale do té doby nezužují zbytečně odtokový profil a nezvedají tak zbytečně ani výšku hladiny toku. Také tyto hráze mohou být sypané a zatravněné či zalesněné, ale část může výhodně tvořit i součást zařízení plnících další účely, jako vedení komunikací, od pěších, jezdeckých a cyklistických stezek až po dálnice a železnice, tribuny, vyhlídkové vyvýšené plochy apod. Lesníci a vodohospodáři potvrdí účinnost a účelnost hrázkování, tvorbu jezů a splavů, které kromě zdržení vody blahodárně přispívají i k jejímu provzdušňování, okysličování. Opevňování koryt regulačními kamennými či betonovými zdmi na styku vody s břehy je naopak nevhodné. Nejen že zvedá vysoko hladinu i při malých zvýšeních průtoků příliš úzkým profilem, ale ztěžuje komunikaci vod mezi tokem a tzv. “litorálem”, tj. půdním a horninovým prostředím břehů, což brání i rozvoji života těch forem rostlin a živočichů, od mikroorganismů přes korýše, obojživelníky, plazy a ptáky až po savce, jako jsou bobři či vydry, které jsou právě na takové prostředí vázáni. Lze tedy takové stavební úpravy použít jen v již zastavěném území sídel, v prostorech, kde je třeba vodu provést mezi cennými stavebními fondy, které nelze zlikvidovat. Pak je ovšem třeba hledat cesty, kudy přebytečnou vodu bezpečně obvést, přesáhne-li průtok takovým místem kapacitu koryta. Ve volné krajině by se však taková úprava měla omezit jen na bezprostřední ochranu hrází, jezů, vstupů a vyústění náhonů, výpustí, příp. vyvazovacích a kotvících zařízení přístavů a zařízení pro plavbu.
V polemikách se objevil i spor o užitečnosti či škodlivosti břehových porostů. Je pravda, že mnohé za povodně padlé stromy, spolu s naplaveným dalším materiálem, vytvořily leckde v profilech toků baráže, vzdouvající hladinu vody proti proudu a hrozící vytvořením přívalové vlny po protržení v místech po proudu. Současně však je pravda, že k vyvrácení a potížím z toho vyplývajícím dochází hlavně u stromů a břehů nedobře udržovaných, podemletých, uschlých či ztrouchnivělých, zatímco zdravé porosty, různověké a druhově pestré obvykle břehy spíše zpevňují a chrání. Musí však být pravidelně správcem toku revidovány, udržovány, staré stromy či větve odstraňovány a odhalená místa včas dosazována. Vyžadují tedy trvalou, soustavnou a nikoliv žádnou či “kampaňovitou” péči, jaké jsme občas svědky, že totiž správce toku najednou zlikviduje veškerou břehovou zeleň a buď vysadí, nebo také ne, zeleň novou.
Totéž ostatně platí i o lesích. Mají-li plnit skutečně dokonale všechny své mimoprodukční funkce, musí to být lesy smíšené nejen co do druhové skladby, zastoupení listnáčů a jehličnanů, ale i lesy různověké, kde mýtního věku nedosahuje porost najednou na velkých plochách. Těžbou pak nevznikají velké holiny a nemění se radikálně absorpční schopnost ani rychlost odtoku vody z takového lesa, neroste nepřípustně mikroklimatická změna pro obnovní porosty a nebezpečí eroze, les se může vyvíjet přirozeněji a je odolnější vůči abiotickým i biotickým škůdcům a vlivům.
Důležitý je však i stav sídel. Rozšířený nešvar zastavování příliš mnoha ploch a zbavování intravilánů sídel nejen vysoké zeleně, ale i trávníků a vodních ploch, zpevňování povrchů terénu pro další a další komunikace, manipulační plochy a provozní prostranství, parkoviště a odstavné plochy, dláždění či asfaltování dvorů hospodářských stavení, to vše snižuje možnost vsakování a pomalého podzemního odtoku srážkových vod a zvětšuje podíl rychlého povrchového odtoku, zatěžujícího vodní toky, ale i profily kanalizace, kde při jednotné, nikoliv oddílné kanalizační síti navíc zbytečně zatěžuje čistírnu odpadních vod a snižuje její účinnost, pokud ji vůbec havarijním způsobem “nepropláchne” do vodoteče i s usazenými kaly.
V osvícených obcích jsme svědky toho, že se zeleň naopak rozšiřuje, zpevňují se jen zcela nezbytné povrchy, a i to často jen tzv. “zatravňovacími dlaždicemi”, pro mikroklimatické účinky se při nedostatku ploch uplatňuje i popínavá či střešní a terasová zeleň, pomáhající odpařovat vodu a ochlazovat mikroklima, stejně jako fontány a kašny. I to ovšem pak vyžaduje trvalou péči a údržbu a takovou veřejnou kontrolu a úroveň v občanské komunitě, aby tyto prvky nebyly zničeny vandalstvím.
Ani vodní nádrže v přírodě či sídlech nemusí být ztělesněním uskutečněných snů “betonářských lobby”, utápějících v jejich stavbách miliony kubíků betonu a tun oceli. Mohou dobře zapadnout do krajiny a obohatit ji o úžasný, krajinu obohacující prvek stabilní vodní hladiny. Riziko chyby je výrazně menší, jsou-li nádrže malé a není-li nutné kvůli nim měnit funkční využití rozsáhlých území, odlesňovat desítky hektarů, likvidovat rozsáhlé výměry zemědělské půdy či likvidovat historické osídlení. Protože i uměřenost a respekt k zděděnému patří k ekologickému, environmentálně citlivému, kulturnímu chování.
Je třeba zmínit ještě jeden aspekt “ekologického” přístupu k vývoji sídel a krajiny, i když se může zdát poněkud vzdálenější úzce environmentálnímu přístupu.
Na loňském mezinárodním semináři “Nový život v historických městech”, pořádaném Ústavem územního rozvoje Brno v Třebíči a mimochodem velmi zajímavém, jsme v závěrech zaznamenali i myšlenku, že k osvícenému, “společensky ekologickému”, uvážlivému chování společnosti a zejména orgánů veřejné správy, patří nedopustit při rozvoji měst a obcí určitou míru rychlosti a rozsahu změn v našem společně sdíleném urbánním i přírodním prostředí. Jako člověk žijící desítky let v Severočeském kraji jsem přesvědčen, že taková míra existuje, že její překročení ohrožuje naše kořeny, naši historickou paměť, oslabuje náš vztah k prostředí a otupuje citlivost ke zděděným přírodním i kulturním hodnotám. V prostředí, kde je tato únosná míra změn překročena, dochází podle mého názoru ke snížení pocitů sounáležitosti nejen s místem a krajem, jeho materiálním prostředím, ale i mezi lidmi navzájem. Roste výskyt asociálních projevů a poruch chování, kriminalita, dochází k zpovrchnění a zcyničtění vztahů. Přeji tedy závěrem všem, aby se jim jejich dílo obnovy dařilo. Aby našli onu potřebnou míru, onu vyváženost moudře rozhodnout, kde se přidržet při obnově toho starého, kvalitního a osvědčeného, kde a v čem pak se od minulého odchýlit a prosadit změnu tak, aby výsledná kvalita byla lepší, než před neštěstím. Neboť existuje-li hranice akceptovatelných změn v určitém společně sdíleném prostoru a čase, je tato hranice jistě volnější u změn k lepšímu, než u změn k horšímu. Ať se Vám dílo daří.
Martin Říha
Vztah člověka a přírody se od doby opuštění kočovného způsobu života lovce zvěře a sběratele plodů a od začátku budování trvalých sídel, spojeného s pěstováním kulturních rostlin a chovem užitkových zvířat pohybuje mezi dvěma krajnostmi - naprosté respektování přírodních podmínek a zákonitostí a pouze extenzivní využívání přírodních zdrojů, tzn. harmonické soužití, nebo na druhé straně “boj” s přírodou, intenzivní využívání zdrojů, přeměňování prostředí k vlastní potřebě s více nebo méně odpovědným zvažováním možných důsledků. S určitou mírou zjednodušení lze říci, že do nástupu manufakturní výroby převažoval vztah prvního typu, od nástupu průmyslové revoluce, provázené koncentrací ekonomických i technických možností při přetváření prostředí a čerpání jeho zdrojů, dochází k rostoucímu odcizení člověka od původního přírodního prostředí, rozvolnění vazby mezi uspokojováním lidských požitků a odpovědnosti za stav světa, k zesilování tendencí k nerespektování přírodních zákonitostí, nadměrnému čerpání zdrojů spojenému s plýtváním, prosazování konzumního způsobu života a “znásilňování přírody”. Materialistické pojetí světa, prosazované za reálného socialismu, se v tomto nelišilo od vývoje v kapitalistickém světě. Kopírovalo stejný vývoj a vztah k přírodě, pouze s určitým zpožděním co do uspokojování potřeb a s náskokem co do plýtvání surovinami a energií.
Zděděný stav krajiny a osídlení Čech, Moravy a Slezska je až na nepatrné výjimky výsledkem tisíciletého vývoje a dodnes v něm díky zachovalému kulturnímu dědictví nacházíme doklady obou principů.
Úrodnost pozemků, obnovovaná nánosy živin při záplavách, vedla do středověku k budování hradišť, sakrálních staveb a nejstarších sídel na vyvýšených místech v krajině, na svažitých a zemědělsky méně využitelných pozemcích, skalních výchozech a ostrozích. V zaplavovaných či bažinatých územích, kde takové útvary nebyly, šlo často o kolové stavby, snášející zaplavení, nebo o stavby víceméně nenáročné, provizorní, u kterých se předem počítalo s možností zničení a nutností obnovování. Kalkulované ztráty byly kompenzovány bohatými výnosy, které převažovaly.
S diferenciací typologické pestrosti staveb, s růstem jejich objemu a zvyšujícími se lokalizačními nároky se rozvíjely z původních profesí lokátorů a zeměměřičů další technické specializace a celé obory, zobecňující zkušenosti z výstavby a užívání staveb v nejrůznějších územně-technických podmínkách. Smysl pro uživatelsko-provozní a estetickou úroveň staveb patřil původně k dovednosti či kvalifikaci těchto techniků. Profese architekta ve smyslu urbanisty či územního plánovače se jako samostatná specializace vyvinula na pomezí výtvarného umění a technických disciplin později. Inženýrská geologie, hydrogeologie, hydrologie, měřičství a další disciplíny se rozvíjely především s potřebami těžby, výstavby sídel a s využíváním území pro lidské potřeby jako svébytné disciplíny, umožňující umisťování, výstavbu, užívání a ochranu staveb v konkrétních lokalizačních (přírodních i lidmi vytvořených) podmínkách a tuto úlohu si podržely dodnes.
Stane-li se neštěstí, jaké postihlo v létě 1997 Moravu a část východních Čech, kdy se lidmi uplatňované funkční využití území včetně lokalizace sídel a staveb dostaly do zjevného střetu s některými přírodními danostmi a limity přírody a krajiny, je logické a odpovědné zkoumat zda a jakých chyb jsme se ve vývoji sídel a krajiny, v jejich uspořádání, rozmístění funkcí, u staveb navíc v jejich stavebně-technickém uspořádání a použitých materiálech dopustili. Zkoumat, zda a jak bylo možné škodám předejít, nebo je alespoň omezit, jak lépe by mohla fungovat preventivní opatření ve vývoji sídel v systému varování a toku informací, ve výkonech veřejné správy. Poučit se, jak lépe ovlivňovat rozvoj sídel v krajině a zajišťovat jejich preventivní ochranu opatřeními v krajině, na vodních tocích i ve vlastních sídlech. Pochopit z nabytých zkušeností, zda a jak možno využívat inundační území vodních toků, jaké stavby a činnosti v nich lze a jaké nelze umisťovat. Ozřejmit si navzájem, co z této problematiky je řešitelné na úrovni a v odpovědnosti obcí, co musí řešit více obcí společně, nebo vyšší úrovně veřejné správy. Jaké poučení z neštěstí vyplývá pro urbanismus a územní plánování a ostatní technické disciplíny, pro správce stavebních fondů, dopravní, technické i občanské infrastruktury, pro podnikatelskou výrobní, obchodní a služební sféru, pro samosprávu a státní správu.
Pan prezident nám svou myšlenkou, abychom toto neštěstí neviděli jen černě, neboť je to možno brát i jako výzvu učinit obnovními pracemi území a jeho osídlení lepší než bylo před záplavami, nasadil brouka do hlavy. Všichni jsme museli začít zpytovat svědomí, zda jsme se každý při svých kompetencích, odpovědnosti své disciplíny nebo svěřené funkce chovali dost odpovědně již před záplavami, při ovlivňování vývoje a využití území a sídel. Vzájemné informování o průběhu a reálných podmínkách obnovy by mělo přispět k pochopení možností a ke vzájemnému obohacení o zkušenosti, použitelné k tomu, aby výsledek obnovy byl skutečně lepší než původně narušený stav.
Jsme si přitom samozřejmě vědomi složitosti problému a protichůdnosti některých dílčích zájmů. Vnímáme, že postižené rodiny, postižení podnikatelé a správci zařízení potřebují rychle střechu nad hlavou, obnovu funkcí v obcích, a že tento přirozený a pochopitelný požadavek je v rozporu s potřebou řádné politické, územně plánovací, projekční, investorské a dodavatelské přípravy zásadnějších změn v lokalizaci a uspořádání sídel a staveb i krajiny, spojenými i se změnami vlastnických vztahů k pozemkům a kulturám, k nemovitostem apod. Vnímáme obtíže a složitost faktu, že mnohá preventivní a ochranná opatření nejsou v možnostech, kompetencích, nebo správních územích té které obce, ale musí spolupůsobit orgány a opatření v celých povodích.
Součástí poučení by mohl být i obnovený větší respekt k vědeckým a technickým disciplínám jako jsou meteorologie, ekologie a další, jejichž výsledky by se měly promítat do všech programových dokumentů a projektů rozvoje sídel i krajiny, větší respekt k účelnosti a odbornému obsahu územních a regulačních plánů, jakož i dalších účelových podkladů, které byly zejména po roce 1989 občas některými považovány za “bolševický přežitek”, za zbytečné vyhazování peněz.
Zkušenosti ze záchranných i obnovných prací lze využít i pro obecnější poučení a vylepšení rozdělení kompetencí a odpovědností mezi jednotlivé úrovně a orgány veřejné správy.
Aby postižená území Moravy, Slezska a části východních Čech byla rychle obnovena ve všech svých základních funkcích a sloužila svým občanům a celému hospodářství není zájmem jen jejich vlastních obyvatel, ale celého státu. Je to svého druhu specifický veřejný zájem a mnohé stavby a opatření nutno chápat jako “veřejně prospěšné”. Vedle spontánní lidské a občanské solidarity proto projevily logicky starost a péči i státní orgány a dokonce i zahraniční a mezinárodní instituce, čehož dokladem je účast francouzských partnerů na této konferenci.
Nejlepší prevencí opakování podobných neštěstí je odpovědná koncepční práce samosprávy i státní správy při regulování prostorového rozvoje sídel i krajiny, respektování vědeckých poznatků o přírodě, o ekologických souvislostech lidského konání, přiměřená pokora k přírodním zákonitostem a snaha po funkční i estetické harmonii krajiny i osídlení. Promyšlenost, energetická a surovinová úspornost a fortel v životě sídel nemohou být jen jakousi jednorázovou obnovní kampaní, ale musí nás trvale provázet v naší práci. Komunikace a dobrá spolupráce, nalézání toho, co nás při řešení společných problémů spojuje, nechť způsobí, aby bylo nastoleno nejen lepší soužití lidí a přírody v obnovovaném území, ale i mezi lidmi navzájem.