Následující článek, z něhož v tomto čísle uveřejňujeme první část, byl převzat ze Sociálních studií č. G 39 (1997), vydaných Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity. Číslo je monotématicky věnováno sociologickým a historickým souvislostem ekologicky příznivého životního způsobu. Lze jej objednat za 220 Kč plus poštovné na adrese: Hana Smílková, knihkupectví FF, Arne Nováka 1, 660 88 Brno.
Při vší různosti pohledů na možnosti řešení ekologické krize dospívají v poslední době badatelé k jednotě v základním názoru: pokroku je možno dosáhnout jenom tehdy, budeme-li postupovat současně v oblasti technologické nápravy, v oblasti demografických změn, ale pokud také dojde ke změnám ve způsobu života, především ke změnám v oblasti spotřeby. V environmentální diskusi se zabydlely pojmy jako "trvale udržitelné žití" ("Sustainable Living"), "trvale udržitelný způsob života" ("Sustainable Lifestyle"), "trvale udržitelná spotřeba" ("Sustainable Consumption"), "alternativní vzorce spotřeby" ("Alternative Patterns of Consumption"). V posledních letech byly četné práce na tato témata formulovány jako příspěvky do projektu "trvale udržitelná Evropa" ("Sustainable Europe") a do jeho národních částí.
Většinou slyšíme, že trvale udržitelná spotřeba znamená změny v její struktuře. Odvážnější autoři však říkají přímo, že pod tím slovním spojením je třeba myslet také, nebo především, na omezení spotřeby v bohatých zemích.
Sledujeme-li, co bylo o tomto tématu napsáno, je nám nápadná početnost textů pojatých na úrovni více či méně abstraktních vizí, projektů a apelů na straně jedné, a vzácnost seriosních referencí o již reálných změnách v každodenním životě na straně druhé. Tomu se nelze divit: Musíme vyloučit myšlenku na totalitní prosazení redukované spotřeby. Důvěřovat podle mého názoru nelze ani módním vlnám změn spotřebitelského vkusu. Účinná a dlouhodobá změna životního způsobu je asi myslitelná jenom jako důsledek změny lidských hodnot. Sociologie však ví, že naše hodnoty se utvářely po tisíciletí a že odrážejí složitý vývoj evropské kultury. Je sotva možné, aby se změnily v krátkém čase, jakkoliv by to bylo pro řešení ekologické situace potřebné.
Nesmíme zde ovšem přehlédnout Inglehartův longitudinální výzkum "tiché revoluce" (1977) a "kulturního obratu" (1990), jakkoli nebyl primárně inspirován ekologickými problémy. Prokázal, že v průmyslově vyspělých zemích roste počet lidí, zejména mladých, kteří se verbálně hlásí k postmaterialistickým hodnotám. Existují však přinejmenším tři důvody, pro něž je nutno si zachovat určitou opatrnost. Za prvé: Vynořily se rozsahem menší výzkumy, které mohou zpochybnit optimismus plynoucí z Inglehartových nálezů.
Za druhé: Impozantní reprezentativní Inglehartův výzkum, který má doložit existenci "tiché revoluce", je založen na dotazování. Výzkum tedy nezjistil, jak se lidé fakticky chovají, nezkoumal reálnou změnu hodnot a její výraz ve způsobu života. Konstatoval pouze, jaké jsou slovně vyjádřené postoje dotázaných osob. Je zřejmé, že při zkoumání sociální skutečnosti, jako je hodnotová orientace, je dotazovací metoda spojena s mimořádně vysokým nebezpečím autostylizací směřujících k existující sociální normě.
Inglehartovy poznatky jsou však bezděky cenné v tom, že dokládají právě autostylizace respondentů. Dokazují totiž, že ve společnosti existuje sociální norma stranící "postmaterialistické orientaci", což je nepochybně sociologicky zajímavý a ekologicky nadějný poznatek: lidé si přejí žít jinými než materiálními hodnotami.
Inglehartova interpretace však obsahuje ještě další (třetí) aspekt, který ekologicky informovaným čtenářům bere radost ze čtení: Jde o vztah postmaterialistických postojů k úrovni hrubého národního důchodu dané země a její míře konzumu. Ronald Inglehart soudí, že přesun od hodnot materiální povahy k hodnotám postmaterialistickým je součástí přechodu bohatých západních společností od industriální k postindustriální fázi. Interpretační důraz na hmotnou prosperitu industriální fáze jako na předpoklad nástupu postmaterialistických hodnot vylučuje vztáhnout představu o změnách lidských hodnot na společnosti, které neprošly spotřební špičkou nejbohatších společností.
V českých poměrech je Inglehartova interpretace zvlášť provokující. Pokud bychom ji přijali, byla by negativní odpovědí na častou otázku a diskuse o možnostech post-komunistických zemí přeskočit ty vývojové etapy trajektorie západních zemí, které se ukázaly jako riskantní.
V této stati budou srovnány tři výzkumy, které zkoumaly, jak v realitě vypadá dobrovolné omezení spotřeby v domácnostech.
1. Výzkum dobrovolné skromnosti či jednoduchosti provedený Duanem Elginem v roce 1977 ve Spojených státech amerických. Jeho výsledky byly publikovány v knize "Voluntary Simplicity".
2. Holandská případová studie Wilmy Aarts "Some characteristics of voluntary moderation and its snob appeal". Byla publikována v roce 1993.
3. Můj vlastní výzkum provedený v České republice v roce 1992. Jeho výsledky se staly součástí knihy "Pestří a zelení" s podtitulem "Kapitoly o dobrovolné skromnosti", která vyšla v roce 1994.
Ačkoliv byly založeny na kvalitativních a typologických postupech, přece se liší ve výběrových technikách. Všechny tři výzkumy se konaly nezávisle na sobě. To zásadním způsobem ztěžuje jejich obsahovou srovnatelnost nezávisle. Rozdíly mezi soubory, o nichž budu hovořit, můžeme považovat spíš za "dítě metody", než za rozdíly mezi zeměmi, kde se výzkumy konaly. Můžeme například předpokládat, že typ skromnosti, který jsem poznala v českých domácnostech, existuje pravděpodobně i v nejbohatších západních zemích.
Je třeba, abychom se u použitých metod aspoň krátce zdrželi:
Duane Elgin publikoval dotazník v časopise "Co-Evolution Quarterly". Dotazník byl přílohou článku "Voluntary Simplicity". Struktura souboru o 420 členech byla tedy ovlivněna skutečností, že jej tvořili aktivní čtenáři jednoho časopisu a speciálně zaměřeného článku. V dalším výkladu jim budu pro stručnost říkat "Američtí čtenáři".
Wilma Aarts získala data v polostandardizovaných interview s dospělými členy deseti domácností, které nějakým způsobem omezují spotřebu. Domácnosti byly vyhledány metodou "sněhové koule" na základě některého ze znaků indikujících omezení ve spotřebě. Tyto domácnosti měly vyšší než průměrný příjem. Výzkum tedy zkoumal skupinu bohatých Holanďanů, která se dá charakterizovat zkratkou "Holandští doktoři".
Aarts projektovala výzkum na základě představy, že "lidé se mohou rozhodnout, že budou spotřebovávat méně jen tehdy, když měli více". Na úrovni individuálního rozhodnutí odpovídá tento předpoklad obecněji formulovanému názoru Ronalda Ingleharta o přijímání postmaterialistických hodnot. Přijetím tohoto předpokladu ignorovala Wilma Aarts v sestavování svého vzorku možnost, že by lidé mohli žít skromně, aniž by absolvovali stádium nadbytku.
Že je taková možnost reálná, potvrdil právě výzkum v České republice. Použil rovněž metodu "sněhové koule". Většinou šlo právě o lidi, kteří se spokojili se svou dosavadní nízkou spotřebou a dobrovolně rezignovali na vyšší příjmy. V několika případech šlo o snížení dosavadní spotřeby, většinou na základě změny zaměstnání v souvislosti s odchodem z města na venkov. Jak uvidíme později, v mém souboru lidé žili - z hlediska příjmů a z hlediska výdajů za domácnost - často pod úředně stanovenou hranicí chudoby. V dalším výkladu budu svým respondentům říkat "Čeští Pestří", protože žijí skromným, ale jinak velice různým způsobem života.
Všichni tři autoři konstatují, že jejich soubory jsou navzdory společnému základnímu rysu uvnitř heterogenní a proto se sociologicky těžko popisují. Pokusme se přesto hledat ty stránky životního způsobu "Českých Pestrých", které jsou více nebo méně podobné souboru Aarts a Elgina.
- Základním společným rysem ovšem je nízká spotřeba hmotných statků, která není vynucená vnějšími okolnostmi. To vyplývá přímo z konstrukce výběrových souborů.
- Ve všech souborech bylo zastoupeno široké spektrum věkových kategorií. Nicméně, v souboru "Pestrých" a "Amerických čtenářů" výrazně převažovali mladí respondenti (průměr kolem třicítky). "Holandští doktoři" byli o něco starší (průměr kolem čtyřiceti let).
- Všechny tři soubory jsou si podobné relativně vysokým vzděláním. Uvidíme však dále, že různá je míra jeho využití.
- Skromný způsob života nebyl v žádném případě věcí jednorázového rozhodnutí. Byl výsledkem pozvolného vývoje životních postojů.
- Respondenti všech souborů dokáží vzdorovat tlaku módy a jevu, kterému říká Konrad Lorenz neofilie. Mají zálibu v předmětech, které jsou delší čas užívány, ať jde o zařízení bytu, o oblečení nebo hračky. V tomto ohledu jsou imunní vůči módním vlivům. Mají rádi věci, které mají svou historii a "duši"; věci "dědí" z jiných domácností, jsou zákazníky second-hand obchodů.
- Respondenti mají nechuť k některým spotřebním předmětům, např k mikrovlnným troubám, myčkám nádobí, k fritovacím hrncům, televizorům. Mnozí z nich mají zato kladný vztah k počítačům a pokud mají možnost, používají elektronické pošty. Pociťují averzi k automobilu. Není tím řečeno, že jej nikdo z respondentů nevlastní. Časté je však zejména v holandském souboru sdílení automobilu se širší rodinou a s přáteli a verbálně vyjádřené odhodlání automobilu se v budoucnu zbavit.
- "Čeští Pestří" a "Američtí čtenáři" ovládají základní řemeslné, opravárenské a zahradnické dovednosti, díky nimž jsou ve větší či menší míře soběstační.
- To se projevuje nejen v chodu domácnosti, ale i ve volbě profese respondentů. Mnozí "Čeští Pestří" a někteří z "Amerických čtenářů" si zvolili "schumacherovské" povolání - řemeslo, zvláště umělecké řemeslo, méně často zemědělství. Bývají zaměstnáni v místních úřadech, v institucích ochrany přírody apod.
- "Čeští Pestří" jedí jednoduše. Podstatně méně než ostatní lidé v české populaci konzumují maso (všichni respondenti slovně vyjádřili sympatii a sklon k vegetariánství). Běžnou součástí jejich jídelníčku jsou zato brambory, obiloviny, luštěniny, zelenina a ovoce. Podobně se stravují lidé v americkém souboru a pravděpodobně i "Holandští doktoři" ve všední dny (! - jak uvidíme později).
- Zdá se, že všechny tři výzkumy potvrzují představu Ronalda Ingleharta, že podmínkou ne-materialistických postojů je socializace v podmínkách dostatku a bezpečí. Dobrovolně skromní respondenti nepocházejí z výslovně chudých rodin.
- Sociologicky je podstatné, že dobrovolně skromní lidé mají velmi široké komunikační pole. Rozhodně to nejsou "poustevníci". "Čeští Pestří" a "Američtí čtenáři" (a pravděpodobně i "Holandští doktoři") mají hodně přátelských kontaktů a výrazně se podílejí na občanském rozhodování v oblasti místní politiky.
- Je důležité a do jisté míry překvapivé, že většina respondentů se nepovažuje za kritiky civilizace. Domnívají se pouze, že je třeba pozměnit její směr. Charakteristické např. je, že i v českém souboru respondenti používají počítače, což v roce 1992 nebylo u nás samozřejmostí.
- Život "Českých Pestrých" i "Amerických čtenářů" je zakotven v transcendentální rovině. Čeští respondenti chápou sami sebe jako věřící - nejčastěji se hlásí ke křesťanství ekumenického typu, ale nacházejí ve svém životě i významné vlivy mimokřesťanských náboženství. "Američtí čtenáři" explicitně zdůrazňují význam "vnitřního růstu". Je škoda, že holandský výzkum nechal tuto otázku stranou, takže se nedozvíme nic o významu této životní dimenze pro "Holandské doktory".
- V případě "Amerických čtenářů" a "Pestrých" můžeme tvrdit a v případě "Holandských doktorů" odhadovat: svůj život považují za šťastný, protože se odvíjí ve shodě s určitým řádem.
V čem se životní způsob "Českých Pestrých" liší od ostatních dvou souborů? Vzhledem ke zmíněné vnitřní heterogenitě je hledání rozdílů mezi soubory nesnadné. Pokusme se nicméně o jejich vyjádření:
- Základním rozdílem, o němž již byla řeč, je ovšem socioekonomický status a velikost příjmů. "Čeští Pestří" se častěji spokojují s nižšími příjmy. (Ale také příjmová hladina "Amerických čtenářů" je poněkud nižší než je průměr v populaci USA.)
- Řekla jsem, že dobrovolně skromní lidé ve všech třech souborech mají relativně vysoké vzdělání. Pro český však platí, že respondenti často na své vysokoškolské vzdělání rezignují, ve své práci je nevyužívají. Častý je zejména únik od technického vzdělání.
- Důležitým rysem, jímž se "Čeští Pestří" odlišují, je inklinace k tradičním rysům života. V mnoha případech se inspirují životem svých venkovských prarodičů. (Znovu je však třeba zdůraznit, že, navzdory tomu nejsou generálními odpůrci techniky a civilizačních vymožeností.) V čem se inklinace k tradici konkrétně projevuje:
- "Čeští Pestří" jsou výrazně orientováni k rodinnému životu. Mají více dětí, než je v české populaci běžné. To může být i případ srovnávaných souborů. Nicméně jiné rysy českého souboru odporují významněji modernímu konceptu západní rodiny: Žijí ve vícegenerační domácnosti dohromady se starými rodiči - rys, o němž se nezmiňují autoři západních souborů. Životní způsob českého souboru také vylučuje princip tzv. nesezdaného soužití, v němž žije poměrně velká část amerických a holandských respondentů.
- Charakteristické je, že v žádné z českých rodin, které jsme měli možnost poznat, není zaměstnána matka dětí. Tyto rodiny s početnými dětmi nesdílejí názor, že "z jednoho platu se nedá žít". Pozorujeme zde tradiční, jakkoli ne důsledné, rozdělení mužské a ženské role, což zřejmě neplatí pro soubor "Holandských doktorů", kde je patrná profesní emancipovanost žen. Elgin vyjadřuje silnou sympatii respondentů k feministickému hnutí, což neplatí pro " Pestré".
- Typické patrně je, že "Čeští Pestří" nedojíždějí do zaměstnání; určitě ne na velkou vzdálenost. O jejich vazbě na tradici svědčí také velikost bydliště. Více než dvě třetiny bydlí na malém městě nebo na vesnici. Nejde přitom o lidi, kteří tam žijí bez přestávky od narození. Nejčastěji se na venkově narodili a vyrostli tam, ale poté, co poznali život ve velkém městě, se vrátili. Všeobecně můžeme říci, že zkušenost s životem ve velkém městě byla pro dnešní život "Pestrých" podmínkou. V českém souboru je tedy patrná tendence "návratu na venkov", kterou postrádá holandský a do značné míry i americký soubor.
- Konstatovali jsme výše, že ve způsobu jezení jsou si soubory podobné - jedí střídmě a jednoduše. Nicméně: jídelní zvyklosti "Českých Pestrých" vyplývají zejména z jejich orientace k tradici a k venkovu, včetně snahy o samozásobitelství. Zjevný je jejich příklon k prvkům kuchyně babiček. Snaha "Amerických čtenářů" o jednoduchou kuchyni se zdá být spíše výsledkem ekologického uvědomění a často je zdůvodňována filozoficky a nábožensky. Dobře informovaní "Holandští doktoři" se pravděpodobně řídí výživářskými trendy a ekologicky prospěšnými cíli; nakupují "biopotraviny" ve speciálních obchodech (a opouštějí tu a tam svou skromnost vědomě, jak ještě uvidíme).
Motivace patří k významným rozdílům mezi komparovanými soubory. Čeští respondenti nejsou primárně orientováni ekologickým záměrem. Častěji řídí svůj život vzhledem k vnitřním, často křesťanským, hodnotám. Jejich způsob života je absorbován rodinou a sociálními aktivitami, takže nemají smysl pro nakupování a většinou neradi cestují. Jejich ekologicky příznivý život je tedy nezamýšleným efektem. Je sekundární a intuitivní povahy. Na první pohled zde vidíme určitou podobnost s "Americkými čtenáři", kteří přímo hovoří o skromnosti svého života jako o důsledku "vnitřního růstu".
Život "Holandských doktorů" je vědomě veden snahou nepodléhat spotřebitelskému klimatu a reklamním tlakům. Roli tu hraje i motivace ekologická. Tito vysoce vzdělaní a majetní lidé mají silné ekologické uvědomění, jsou často členy nebo přispivateli ekologických organizací. Vědí, co jsou osobní "ekologické ctnosti" a usilují o ně ve svém životě. Změna v konzumu bývá u nich výsledkem přemýšlení a uvědomělého experimentování.
Holandští záměrně skromní si uvědomují moc některých konzumních předmětů a dělají různá vnější opatření a "cvičení", aby jí unikli. Snaží se držet lákavé spotřební věci mimo přímý dosah. Jeden respondent záměrně garážuje auto na druhém konci Amsterodamu. Jeden manželský pár umístil televizor v domě o poschodí výš; jeho spuštění vyžaduje víc námahy než ono "stisknutí knoflíku".
Často slyšíme slogan "život, který je navenek skromný, ale vnitřně bohatý". Na základě sociologického poznání však teď víme, že skromně, ekologicky příznivě žijící lidé nemusejí být bohatí jen vnitřně; mohou být i majetní, mohou mít i vysoké příjmy. Z ekologického hlediska je relevantní dynamika (kup a vyhoď) hmotné spotřeby a její struktura.
Aarts v této souvislosti zkoumala, jak vlastně nakládají její "Doktoři" s penězi, které jim nutně přebývají. Zjistila, že peníze ušetřené v každodenním životě vydávají v ritualizovaných situacích. Např. o nákladných dovolených. Jeden z holandských respondentů investoval všechny úspory do restaurování svého domu ze 17. století. K ritualizovanému konzumu patří také jídlo ve vybraných restauracích, nákladné koníčky, knihy, návštěvy divadel. "Holandští doktoři" přispívají často úctyhodnými sumami na podporu ekologických projektů a organizací. Taková nemateriální spotřeba představuje velmi komplikované, ekologicky sofistikované a vybrané utrácení. Sotva zde můžeme mluvit o životní "jednoduchosti". V tomto životním stylu jde o to minimalizovat vliv na prostředí. Jak se dotázaní "Holandští doktoři" sami vyjádřili, ritualizovaná spotřeba za sebou nezanechává znečištění, ale vzpomínky. Promyšleně kladou důraz na její formu a jsou ochotni za ni zaplatit.
Holandský sociologický výzkum popsal zajímavý spotřební model, který Aarts ilustruje výrokem jednoho respondenta "penny-wise and pound-foolish". Tento nález pozoruhodně koreluje s referencí Reusswiga (1994:96) o novém vzorci spotřebního chování: Zatímco pro minulá desítiletí byl charakteristický zájem o zboží středních cen ("vzorec briliantu"), dnes se v prestižních vzorcích životního stylu domácností čím dál tím víc prosazuje a dále šíří bipolární zájem o levné zboží, projevující se i v popularitě second--hand obchodů, na straně jedné a zájem o luxusní předměty na straně druhé ("vzorec přesýpacích hodin").
Dokončení příště (Znamená skromný životní způsob chudobu? Návrat k tradiční životní jednoduchosti, nebo součást civilizačního vývoje? Nepřeceňujme nalezené případy ekologicky příznivých forem života.) Po dohodě s autorku byly z textu vypuštěny poznámky pod čarou a citace literatury. Pozn. redakce.