V časopise Reflex (13/98) vyšel článek Ivana Breziny Příchází čas ekosudičů? s podtitulem Zvítězila jen právnická mazanost, který mimo jiné hrubě napadá člena STUŽ právníka JUDr Petra Kužvarta. Reakci Petra Kužvarta otiskujeme v našem Zpravodaji spolu s dalším ohlasem a s relevantními pasážemi Brezinova článku:
Ivan Brezina
(Zkrácená verze původního článku v Reflexu)
...Veřejnost, složená z laiků, kteří často složitým ekologickým problémům příliš nerozumějí, je...náchylná k pudovému iracionálnímu rozhodování a lavírování...občané na jedné straně podléhají falešným slibům technokratických investorů, na druhé straně stejně často propadají chmurným vizím ekologických fundamentalistů.
V důsledku neustálé mediální masáže...je dnes druhý z obou těchto...pohledů veřejnosti bližší....Týdeník Respekt přinesl ... rozhovor ... s environmentálně orientovaným právníkem Petrem Kužvartem. Ten má na kontě dva významné úspěchy. V srpnu 1997 se Kužvartovi podařilo Vrchní soud přesvědčit, že při prosazování varianty SUK2 dálničního obchvatu Plzně byl několikrát porušen zákon. Soud proto nakonec zrušil územní rozhodnutí na jeho stavbu. V prosinci minulého roku dotlačil Kužvart Vrchní soud ke zrušení platnosti územního rozhodnutí na Novou královedvorskou cementárnu, kterou plánovala společnost Cement Bohemia vystavět v Českém krasu.
Petr Kužvart se environmentálním právem zabývá dlouhodobě, ale v žádném případě ne nepředpojatě. V rozhovoru pro Respekt se přihlašuje k antirozvojové filozofii ... (říká):"Ještě víc energie, zboží, spotřeby. Svého času to bylo legitimní, ale dnes je jasné, že to donekonečna nejde...Současný industriální trend už prostě není dál udržitelný."
Jinými slovy: Kužvart se chce právními prostředky pokusit zabrzdit průmyslový a ekonomický rozvoj, který jej jako ekologického laika děsí. Přiznává se k ideologickému východisku, kterým je podle jeho vlastních slov "třídní vidění světa". Zakladatel Levé alternativy...označuje projekty velkých podnikatelů za "zvěrstva" a z jeho slov o zahraničních investorech tak prosakuje třídní nenávist. Rozvoj ekonomiky (a tak vlastně skoro každý velký investiční záměr) je v jeho podání líčen jako protipřírodní Zlo, proti němuž je třeba všemi silami bojovat...
Kužvart se tak...vyznává ze své příslušnosti k idejím tzv. koncepce trvale udržitelného rozvoje, které se budeme podrobně věnovat v některém z příštích čísel Reflexu (zatímco skepticky naladěná část světové veřejnosti v ní vidí záchranu před...ekologickou katastrofou, odborníci z řad vědeckých ekologů a ekonomů ji někdy označují za nevědeckou ideologii a nebezpečné sociální inženýrství)...Smutné je, že se (k limitům rozvoje společnosti) v osobě Petra Kužvarta nevyjadřuje přírodovědec, ale právník.
V cause tmaňské cementárny i plzeňského dálničního obchvatu se totiž paradoxně o odborných ekologických argumentech vůbec nemluvilo. V obou případech se soudní spor nevedl o to, zda jsou tyto stavby z hlediska ochrany přírody škodlivé, ale o to, zda se úředníci při jejich prosazování dopustili porušení zákona.Zelení se radují...Zároveň se zde ale v českých poměrech vynořuje nový fenomén - ekosudičství, před nímž blednou i ty nejčernější obavy z vlny ekoterorismu, která nás podle západních zkušeností čeká. Ekosudičství má velkou tradici v americké atmosféře právní hysterie, v níž jsou občané soudit se do omrzení o každou malichernost...Při troše špatné vůle mohou ekologičtí fundamentalisté takřka na každém projektu najít nějakou tu formální procesní chybičku a na jejím základě jej pak s pomocí mazaného právníka na dlouhou dobu zablokovat.
Paradoxem je, že rozumnější část Zelených oprávněně volá po tom, aby se ve schvalovacích řízeních...začalo konečně přihlížet k exaktním přírodovědeckým argumentům...Ekosudiči se ale bohužel nezabývají věcnou podstatou problému - jde jim jen o jeho možnou právní interpretaci. Ekosudiči se tak od technokratů liší jen polarizačním znaménkem...
I přes výše uvedenou kritiku...(Kužvarta)...byla zatím jeho role v obou zmíněných environmentálních causách pozitivní. Rozhodnutí Vrchního soudu je v obou případech vítězstvím zdravého rozumu. Cementárna prostě nemá v Českém krasu co dělat, varianta SUK2 dálničního obchvatu Plzně v rozporu se zákonem nezískala osvědčení o vlivu na životní prostředí. ...Puntičkářské lpění na přesném dodržování litery zákonů a vyhlášek vycepuje českého úředníka k tomu, aby se konečně naučil pracovat bez jediné chybičky. Šance zastavit ekologicky sporné projekty po formálně právní stránce tím zmizí. Investoři se pod tlakem ekosudičů naučí ctít zákony, v jejichž rámci pak ale bohužel budou na zájmy ochrany přírody kašlat úplně stejně, jako je tomu dnes.
Kurziva a proložené pasáže Ivan Brezina - pozn. redakce
(Ke článku p. Breziny v Reflexu č. 13/98, str. 15)
Článek pana Ivana Breziny je třeba rozdělit do dvou částí. V prvé řadě jde o ekologickou problematiku. V druhé pak o zarputilé a poněkud trapné osobní útoky.
Do té prvé patří především na hlavu postavená logika článku: dosažené úspěchy u Tmaně a u dálničního obchvatu Plzně prý jdou ve správném směru. Ale jinak se autor obává teroru menšiny, chmurných vizí ekologických fundamentalistů a hlavně nového fenoménu ekosudičství, před kterým prý blednou i ty nejčernější obavy z vlny ekotero
rismu. Takové bludné vize jsou jistě autorovým právem a je na redakci a čtenářích, aby si na takové výlevy udělali vlastní názor. Ale rozhodně si měl najít nějaký negativní příklad - a na něm ukázal ona nebezpečí, jež podle něj hrozí. Takto je to opravdu zmatené. Nejprve zmínit dva případy, připustit, že je dobře, že byly úspěšné - a pak začít s těmi bludnými představami. Nejde to dohromady.Podstatnější jsou jeho podivuhodné omyly ve faktografii, svědčící o tom, že vlastně neví pořádně, o čem píše. Nelíbí se mu, že zvítězila "právnická mazanost", že Tmaň a D5 byly pozastaveny z čistě formálně procesního hlediska. O těchto případech zjevně neví skoro nic. Zejména to, že v obou těchto a mnoha dalších kauzách byly obsahové argumenty (ekologické, geologické, ek
onomické, územně-plánovací, dopravní a stavebně-technologické) na straně oponentů, za tyto věci se vyslovovaly renomované vědecké a odborné autority, ale nic z toho investor neposlouchal a úřední místa také ne. V takové situaci, kdy úředníci a investor jsou rozhodnutí cestu projektu proklestit za každou cenu, zbyla po letech snah o věcnou nápravu a přesvědčování nakonec poslední obranná linie: správní soud. Ale ten už se podle zákona nezabývá a nemůže zabývat věcným obsahem sporu, pouze zjišťuje, zda bylo správní rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem nebo nikoli. Jde o poslední šanci zvrátit často skutečně zhoubný záměr. Protože pan Brezina viděl obě kauzy až nyní a navíc z rychlíku, zdá se mu, že jde o ekosudičství. To je ovšem jen jeho povrchní zdání.Koncepce trvale udržitelného rozvoje je dnes všeobecně uznávána, dokonce ji máme u nás i uzákoněnu. Jako o nevědecké ideologii a sociálním inženýrství se o ní zmiňují jen opravdu okrajové veličiny. U nás proslul před časem mladík jménem Gargulák a pak pan Klaus, který se obul do skleníkového efektu tak, že to musel dodatečně zahlazovat nevěrohodným vysvětlováním, že šlo o žert. Pokud by o trvalé udržitelnosti pan Brezina něco věděl, nemohl by mluvit o našem přístupu jako o protirozvojové filosofii. Nejde o odpor proti rozvoji obecně, ale o poznání, že tvrdý industriální rozvoj dosáhl svých mezí a že je třeba jiného typu rozvoje společnosti do budoucna. Daleko ohleduplnějšího k prostředí i člověku. A technologický pokrok jde ostatně ve stejném směru, i když pomalu.
Podivuhodné je, jak Brezina rozděluje ekology na ekosudiče a fundamentalisty - a pak na ty rozumnější, přihlížející k exaktním přírodovědeckým argumentům. Dost možná se pan Brezina rozhodl hlásit k těm druhým. To jim ale opravdu nepřeji.
A teď osobní útoky. Kdo si v Respektu z počátku února přečte rozhovor redaktora Šálka se mnou, ten se podiví, co z něj pan Brezina vyčetl. Je s podivem, jak může zaměňovat třídní viděni společnosti s třídní nenávistí. Je to pronikavá pitomost, útočící ovšem chytře na po
dmíněné reflexy čtenářů. Metoda třídní analýzy je jedním ze způsobů a směrů snah o vysvětlování dějinných událostí. O této běžné součásti evropského politického myšlení neví pan Brezina zjevně nic. Třídní nenávist, pokud se o ní dá u nás aktuálně mluvit, podporuje ze všeho nejvíc zpackaná transformace, jež způsobuje, že šejdíři a spekulanti závratně bohatnou, velká část společnosti však pronikavě chudne.S tím nemá nic společného, že některé (nikoli všechny) investorské záměry jsou opravdová "zvěrstva", a že je dnes všeobecně uznáváno, že další pokračování tvrdého industriálního rozvoje povede ke krizi a v delší perspektivě ke zhroucení.
Usuzování pana Breziny je značně strnulé a schematické, ať už jde o duchaplnou generalizaci: kdo je proti zabetonování krajiny nadbytečnými dálnicemi a výstavbě nových fabrik na hranici CHKO, zastává paušálně protirozvojový postoj. Nebo pokud na konci článku předvídá, že se český úředník naučí nakonec nedělat chyby a tak skončí obávané ekosudičství. Není to tak, chyby se budo
u v nějakém procentu dělat vždy. Tak jednoduše se věci dějí jen v hlavě pana Breziny, tohoto zajímavého zjevu: zpola Garguláka, zpola Kojzara naší doby.Petr Kužvart
Nedá mi to, abych alespoň stručně nereagovala na článek Ivana Březiny Přichází čas ekosudičů? (Reflex 13/97). Pominu-li ostudné osobní invektivy vůči Petru Kužvartovi, je tu ještě rozporuplnost jednotlivých tezí článku, které samy sebe popírají. Za prvé: celý článek velmi tvrdými slovy odsuzuje pro
ces, kdy se právník odvolal proti nedodržení zákona. Ponechme stranou evidentní skutečnost, že právní stát je definován právě tím, že zákony, které schválil, dodržuje, a právníci tu byli odjakživa (nebo alespoň posledních osm let) proto, aby nad jejich dodržováním bděli. Sám Brezina v závěru článku hodnotí "šanci zastavit ekologicky sporné projekty po formální právní stránce" (tedy postup, na jehož odsouzení je postaven celý článek včetně hanlivého pojmu "ekosudič") kladně, a Petra Kužvarta paradoxně obviňuje z toho, že využitím této šance naučí úředníky zákony dodržovat, a tím znemožní využití podobné šance svým nástupcům. Co má tedy Petr Kužvart vlastně podle pana Breziny dělat? Zdá se, že se v žádném případě nezavděčí. Za druhé: Co je vlastně na tom "ekosudičství" tak špatného? Prý to, že se občané jím postižení soudí pro každou maličkost, jako v Americe. Je cementárna v Tmani či plzeňský obchvat po věcné stránce maličkost? Či je po právní stránce maličkostí, že varianta SUK2 plzeňského obchvatu v rozporu se zákonem nezískala osvědčení o vlivu na životní prostředí, jak sám Brezina upozorňuje?Pan Brezina obviňuje Petra Kužvarta z třídní nenávisti a sám se zjevně stylizuje do role ochránce občanské společnosti proti blíže nespecifikovaným "jedincům", ekologickým fundamentalistům a nerozumným Zeleným. Z jeho textu však vyplývá, že sám trpí hlubokou nedůvěrou k schopnosti a právu občanů rozhodovat o svém životním prostředí. Jeho článek je prošpikován zmínkami o "laické" veřejnosti, která složitým problémům nero
zumí a je náchylná k pudovému iracionálnímu rozhodování, a o nutnosti "odborného" rozhodování. Stanovisko občanů by však mělo být v záležitostech, které se jich týkají, přinejmenším stejně významné, jako hlediska odborníků, z nichž někteří naopak uvažují až příliš racionálně - v zájmu vlastní kapsy. Další oblast, nad kterou Ivan Brezina láme hůl, je oblast legislativy. Dochází k pozoruhodnému závěru, že až začnou investoři, udolaní tlakem "ekosudičů", respektovat zákony, bude po "ekologické" stránce ještě hůř než dosud, zákony totiž stejně za nic nestojí. Zde se odvážím namítnout, že nevhodné zákony můžeme v demokratické společnosti měnit prostřednictvím vlády a sněmoven. K tomu je však třeba mimo jiné ekologicky osvícená veřejnost. Bohužel, "mediální masáž" pana Breziny k takovému osvícení rozhodně nepřispívá.Naďa Johanisová