Současná situace a vyhlídky environmentálního hnutí

Současná situace a vyhlídky environmentálního hnutí

Jan Keller

Ekonomický, politický a sociální vývoj v České republice se po několika letech zřejmě opět dostává do jednoho z kritických bodů. Rok 1989 znamenal krach pokusů o vytvoření sociálního státu východního typu postaveného na vládě stranického aparátu a na policejní síle. Zůstává otázkou, v jaké míře přispěla k pádu tohoto systému touha lidí po svobodě a v jaké míře nespokojenost se sortimentem zboží. Zatím si pěstujeme v tomto ohledu spíše jen hezké iluze, což by se mohlo celé společnosti vymstít.

Pád reálného socialismu zaskočil ve stejné míře levici i pravici. Pravice však dokázala perfektně využít toho, že minulý režim se legitimoval levicovou rétorikou, a zatlačila vše levicové do hluboké defenzívy. Této momentální výhody dokázala však využívat způsobem, který ji po krátké době v očích veřejnosti řádně zdiskreditoval. Je velmi pravděpodobné, že dosavadní aférky s tunelováním a financováním politických stran jsou jen třešničkou na dortu privatizace, jež byla programově zbavena účinné kontroly. Stejně pravděpodobné je to, že rostoucí část veřejnosti, která má stále větší problémy s tím, jak rozlišit "pravicové" od "kriminálního", dá své volební preference levici. Opět si však nedělejme iluze - podivný způsob vládnutí české pravice vyvolal odpor teprve poté, co začalo být jasné, že tudy cesta k všeobecné prosperitě nevede.

Lze očekávat, že levice, která se dostane již brzy k moci, nebude považovat ekologii za větší prioritu a nedá jí více místa než pravice. Příčiny jsou minimálně dvě, z toho jedna obecnější a druhá specifická. Především levice obecně má sklony chápat spravedlivou společnost jako takovou společnost, ve které konzumní šance jsou zmasověny natolik, že umožňují široce participovat na spotřebě dříve vyhražené jen privilegovaným. Vztah širokých vrstev k automobilu je toho snad nejnázornější ilustrací. Od levicové vlády je bohužel nutno očekávat další tlak na stavbu atomových elektráren, na zvyšování těžby a na asfaltování nových dálnic.

Druhá příčina nutné opatrnosti vůči levicové vládě je specifičtější. Pravice zanechává levici prázdnou státní kasu, ještě zchátralejší dopravní infrastrukturu, než jakou sama počátkem 90.let převzala, ministerstvo životního prostředí obrané o kompetence, mnohdy krajně nejasné vlastnické vztahy a téměř všude znechucené lidi, kteří se stáhli do svého soukromí stejně neprodyšně a stávají se stejně nevšímaví jako za Jakeše (viz např. slabá účast na protirasistických shromážděních pořádaných Fedorem Gálem v Praze).

I kdyby byla Zemanova a Luxova strana ekologii nakloněna (zatím lze o tom silně pochybovat), byli by v situaci mnohem horší, než jakou se podařilo prohospodařit Klausovi. Sama o sobě je tato situace pro environmentální aktivisty dost nepříznivá. Navíc ji však komplikuje ještě něco jiného.

2. Hlubší souvislosti - proces globalizace

Má zřejmě pravdu David Korten, když konstatuje, že politické rozhodování má smysl pouze tehdy, když se hranice politického kryjí s hranicemi ekonomického. Ekonomika bez hranic odsuzuje politiku v národních hranicích k tomu, aby se jednoho dne proměnila v čistě folklórní záležitost. Lze se přít jedině o to, zda tento den již nastal, či zda je teprve před námi. Ve světě globalizované ekonomiky však ztrácí pravolevá volba stále více ze své dřívější funkčnosti. Jakkoliv nás může zaměstnávat monumentální přetahování mezi levicí a pravicí v prostoru od Bráníka až do Dejvic, o základních parametrech, v nichž se bude jakákoliv příští politika moci pohybovat, se rozhoduje v procesech poněkud jiného řádu.

Proces ekonomické globalizace je postaven na dvou pilířích. Ten napravo má podobu silného kapitálu, který už do budoucna nemíní respektovat omezení daná legislativou suverénních států. Levý pilíř globalizace má zase podobu nižších cen a dostupnějšího zboží pro širokou veřejnost v té oblasti, které se podařilo třeba jen dočasně určitou část onoho volně povlávajícího globalizovaného kapitálu k sobě přilákat. Jinými slovy: globalizace je založena na síle, s níž se k sobě přitahují finanční možnosti nadnárodních firem a pochopitelná náklonnost široké veřejnosti k laciné spotřebě. Řečeno ještě jinak: lidé dnes nevěří ani v pravicovou samostatnost, ani v levicovou sociální spravedlnost. Věří v benzínovou pumpu a v hluboké police supermarketů. O tom, jak globalizace míchá kartami, se lze přesvědčit na jednom z nejožehavějích ekologických problémů dneška, na problému dopravy.

3. Železnice jako oběť globalizovaného rozvoje

Klasická železnice a okresní silnice představují kapacitně dostatečný nástroj nejen pro fungování lokalizovaných trhů, ale i pro ustavení a udržování vztahů mezi centrem a periférií v měřítku národního státu. Není náhodné, že mít vlastní železnici bylo považováno za jeden ze symbolů státní suverenity v nemenší míře než mít vlastní armádu či vlastní měnu.

Naproti tomu dálnice je kapacitně uzpůsobena na překračování hranic. Dálnice tvoří infrastrukturu pro ekonomický zápas mezi světovými obchodními giganty v podmínkách standardizace a homogenizace mezinárodního trhu.

Moc nadnárodních společností může růst nejlépe tehdy, když co nejvíce zemí závisí u co největšího počtu výrobků a služeb na světovém trhu, zatímco na své vlastní zdroje se při své spotřebě spoléhají co nejméně. Budované dálnice mají sloužit jako dostatečně průchodné médium této závislosti.

Stavba dálnic a doprovodné rušení železnice mění nejen charakter krajiny, ale též charakter společnosti. Dálnice jsou jen viditelným médiem této mnohem hlubší proměny. Slouží supermarketům proti drobným prodejcům, slouží zámořským pěstitelům monokultur proti místním rolníkům. Stejně tak slouží masovým přesunům turistů, a nikoli klasické turistice, slouží kolonizaci nových území, a nikoli jejich konzervaci.

4. Musí být nějaké východisko

Troufám si tvrdit, že při takovém nepoměru sil je úspěch environmentálních aktivit více než nejistý. Nezbývá než se snažit tento nepoměr změnit. Proti zájmové síle nadnárodních korporací je třeba pokusit se opřít o zájmovou sílu místních drobných a středních podnikatelských vrstev, ale také třeba družstev. Právě to je, domnívám se, obsahem volání po lokalizaci trhu, které se dnes v ekologické literatuře ozývá ze všech stran.

Drobný podnikatel, soukromý či družstevní rolník, ani místní obchodník nepotřebují dálnice. Stačí jim železnice a okresní cesty. Pokud by se podařilo přelít desítky miliard určené na výstavbu nových dálnic do podpory místního podnikání, které se obejde bez mezikontinentálního převozu zboží a surovin, byl by to první reálný krok směrem k trvalé udržitelnosti. Pokud naopak velké obchodní řetězce místní podnikatele převálcují tak jako autostrády válcují železnici, můžeme si o udržitelnosti napříště už jenom hezky povídat.

Na prvý pohled to sice může vypadat poněkud odtažitě, domnívám se však, že zjištění toho, v jakém stavu je dnes vlastně u nás vrstva drobných a středních živnostníků a podnikatelů, je prvým předpokladem k tomu, aby se úvahy o trvalé udržitelnosti přenesly z oblasti akademické do oblasti realizační. Možná zjistíme, že naši podnikatelé jsou jako spojenec naprosto nepoužitelní a dokáží reprodukovat pouze stánkařský kapitalismus. To by bylo jistě velké rozčarování. Domnívat se však, že udržitelnost nám spolu s dalšími lacinými službami výhodně zajistí nadnárodní firmy a jejich stranicky organizovaní sympatizanti napravo i nalevo od politického středu, by bylo snad tou největší a pro budoucnost nejnebezpečnější iluzí.

Do našich příštích grantů mapujících ideál trvalé udržitelnosti bychom tedy měli určitě zapracovat otázky, které budou zjišťovat ochotu lidí nakupovat místní potraviny a navštěvovat spíše obchůdky na rohu než nové super- a hypermarkety. Měli bychom zároveň zjišťovat stupeň odolnosti místní podnikatelské infrastruktury vůči expanzi velkých obchodních řetězců. Dále bychom měli stanovit, co udělá s venkovem barbarské ničení železnice, jemuž se pro nedostatek financí nevyhne zřejmě ani příští vláda. A mohli bychom také zvážit, zda dobrovolná skromnost, která odčerpá nanejvýš prostředky místnímu řezníkovi a obchodníkovi, aniž by se jakkkoliv dotkla celkového obratu v supermarketu, je skutečně cestou, která by mohla přinést obrat.

Globalizace, která parazituje na tom nejpokleslejším z výbavy pravice i levice, dává zároveň možnost, aby se proti ní spojilo to nejúctyhodnější a nejperspektivnější z obou směrů. K tomu nás nedokáže zavázat pravicovost, ani levicovost, ale jedině pud sebezáchovy (pokud ovšem nějaký ještě máme).