Česká republika se Ústavou z roku 1992 deklaruje jako pluralitní demokracie, v níž uspořádání politické moci a její instituce jsou odvozeny a uzpůsobeny k ochraně svobodného občana, jeho lidských a občanských práv.
V demokratických poměrech občan rozhoduje o svých záležitostech primárně sám. Na společně vytvořené instituce přenáší (deleguje) úlohy a pravomoci ke spravování těch záležitostí, které jsou všem občanům komunity, jejíž je součástí, společné. Bylo by proto nepraktické si je zajišťovat každý individuálně. Tak výchovu dětí a hospodaření domácnosti uskutečňuje obvykle nejlépe v rodině jako nejmenší společenské jednotce - komunitě, správu komunikací a veřejných prostranství, veřejný pořádek a základní občanské a technické vybavenosti si občanská komunita města nebo obce zajišťuje prostřednictvím zastupitelstva města či obce a jimi vytvořených institucí, obranu, bezpečnost, tvorbu pravidel soužití (legislativu), kontrolu a vymáhání jejich dodržování, jakož i zastupování svých zájmů vůči zahraničí svěřuje orgánům státu. Delegování části "svých" pravomocí na různé úrovně hierarchicky uspořádaných orgánů veřejné správy a jimi vytvářených výkonných institucí je charakteristický rys tzv. "zastupitelské demokracie".
O tom, kdo bude zájmy občanů v těchto strukturách veřejné správy zastupovat, rozhodují občané ve volbách. Volby jsou soutěží různých uchazečů o vykonávání veřejných funkcí na základě voličům předkládaných vizí, jak nejlépe spravovat věci veřejné v nadcházejícím funkčním období společně vytvářených orgánů. Různé názorové platformy na správu veřejných záležitostí reprezentují v "boji" o veřejné funkce politické strany prostřednictvím svých politických idejí a volebních programů. Občan volič pak během funkčního období zastupitelských orgánů a jimi řízené "exekutivy" uplatňuje své podněty a názory a kontroluje, jak hájí ony společné, tzn. "veřejné" zájmy, jak plní volební sliby. V případě odchylek, nespokojenosti se dožaduje nápravy a zkoumá, jak tyto orgány reagují. Podle toho se rozhoduje o tom, na koho deleguje část "svých" rozhodovacích pravomocí v příštím volebním období. Občané se pro účinnější prosazování svých nejrůznějších společných zájmů sdružují. Kromě přirozených "teritoriálních" komunit, jakými jsou rodiny, obce, města, regiony či státy a různá nadnárodní společenství vytvářejí i jiná zájmová sdružení nejrůznějšího účelu a zaměření. Ta z nich, která jsou zaměřena na soutěž o správu věcí veřejných, spojenou s mocí, jsou organizována jako politické strany. Ostatní představují nejrůznější skupinové zájmy, reprezentují další prvky dílčí "samosprávy" a společně vytvářejí to, čemu se říká "občanská společnost". K nim patří i environmentální organizace a ekologická hnutí. Ty jednak přispívají ke zlepšování životního prostředí vlastní prací, jednak kontrolují, jak orgány veřejné správy dbají o naplňování jednoho ze základních lidských a občanských práv, totiž žít ve zdravém prostředí. Stejně jako jiní se domáhají nápravy, zjistí-li, že orgány veřejné správy nečiní to, k čemu byly ustaveny a zavázány, k čemu jim občané odváděním daní poskytují část svých prostředků.
Mají-li dnes mnohé zájmové skupiny pocit, že tento model správy věcí veřejných přes naděje, vkládané do něj v roce 1989 a po něm nefunguje, je nutné ptát se po příčinách a pokoušet se s tím něco dělat. Frustrace totiž zasahuje nejen námezdně pracující vč. inteligence, ale i malé a střední podnikatele, tedy celý "střední stav". Deziluze spojená s pocitem, že mnozí z těch, kteří byli poctěni veřejnými funkcemi, nepovažují svůj mandát za imperativ hájit co nejlépe veřejné zájmy celé příslušné občanské komunity, ale považují ho za příležitost prosadit zájmy soukromé či skupinové, či si dokonce z veřejných prostředků ve funkčním období co nejvíce "nakrást", ohrožuje důvěru v samotný systém. V jeho schopnost sebekontroly, sebeočišťování, vynucování si u veřejné moci konat to, k čemu je povolána, a to pružně, včas, dříve než dojde k nenapravitelným chybám a škodám.
Aktivní občan nespokojený s takovým stavem logicky začne reagovat. Podle svých dispozic někdo emotivně, intelektuálové začnou spíš hloubat o příčinách a hledat cestu k nápravě racionálním uvažováním.
Ivan Dejmal vyjádřil na přípravné schůzce 22. 11. 1997 názor, že dnešní nefunkčnost výše popsaného modelu správy věcí veřejných v pluralitní demokracii je způsobena tím, že podnikatelské subjekty a mezi nimi nejen výrobci, ale zejména celá finanční sféra již dávno překročily hranice států a "národních" ekonomik a vymkly se fakticky veřejné kontrole veřejných orgánů jednotlivých států. Zatímco ekonomické subjekty působí globálně, nemají na globální úrovni odpovídající "orgány veřejné moci a správy" s globální působností a odpovědností hájit celoplanetární a dlouhodobé zájmy na uspokojivý život lidstva, vč. budoucích generací. Finanční subjekty motivované hlavně na zisk se už dnes obejdou dokonce bez výrobní sféry, k jejíž potřebě původně vznikly a byly určeny, neboť při stávajících technických možnostech, počítačových a komunikačních technologií mohou vytvářet zisk s využitím informací o okamžitých diferencích v ekonomických podmínkách a kurzech měn v jednotlivých částech světa a zemích a spekulací doslova parazitovat na výrobní sféře, namísto služby pro ni. Horizont jejich uvažování není dlouhodobý a neobsahuje imperativ globální odpovědnosti. Zisk lze realizovat v intervalu dní, hodin a dokonce vteřin. Bezpochyby jednou z cest k nápravě je tedy zlikvidovat tento náskok globalizace ekonomiky vytvořením celosvětové struktury veřejné správy. Tu nemůže suplovat dnešní OSN, která k tomu není určena a uzpůsobena, tím méně pak nadstátní sice, ale přeci jen pouze regionální či kontinentální uskupení, jako je např. Evropská unie. Snahy iniciovat změny ve statutu a fungování OSN, které vedle některých světových státníků prezentoval v roce 1992 na konferenci o životním prostředí v Rio de Janeiro i náš delegát a ministr Ing. Josef Vavroušek, CSc., mají základ v tomto poznání. Nicméně jsem přesvědčen, že to není příčina jediná a mnohé lze "ošetřit" i v pravidlech fungování jednoho státu, stanoví-li se účinně podmínky a limity působení nadnárodních institucí uvnitř státu, ve vztahu k jeho ekonomice i administrativě.
To ovšem velmi záleží na tom, kdo nás jako občany v orgánech veřejné správy na úrovni státu zastupuje. V tom vidím další podstatnou příčinu "blbé nálady" a "dusna" současnosti. Dnešní naše reprezentace ani exekutiva, jak jsem přesvědčen, nehájí naše společné ("veřejné") zájmy na úrovni potřeb; ani navenek, ani dovnitř státu. Nejen to; ona nereaguje adekvátně a včas ani na zjevné signály nedobrého vývoje a rostoucí nespokojenosti s tímto stavem mezi občany. Ve své ignoraci a aroganci se stále více identifikuje s onou finanční a výrobní, nad státy fungující sférou, která ji fascinuje, přitahuje a korumpuje, a stále méně se cítí odpovědná svým občanům a voličům. Namísto našich životních zájmů řeší zájmy partikulární, parazituje na pasivitě a nezájmu většiny občanstva o politiku a věci veřejné, na ukolébání občanské aktivity propagací konzumního způsobu života. Zlehčuje a zesměšňuje vše, co ztělesňuje odpovědnost jedince nejen za sebe, ale i za jiné, nejen za lidstvo, ale za vše živé na této planetě, nejen za dnešek, ale i za budoucnost. Zlobí se, že nešetříme, že žijeme ze dne na den, nepojišťujeme se na stáří, ačkoliv nedokáže docílit, aby nám našetřené prostředky někdo beztrestně neukradl nebo se neznehodnotily inflací. Přesvědčuje nás, že se máme sami starat o mnohé z toho, co se v civilizovaném světě už dávno považuje za veřejný zájem, zajišťovaný veřejnými institucemi. A to přesto, že vybírá takové daně, jaké všude na světě pro správu veřejných věcí a institucí jsou dostatečné. Nezajišťuje dobře ani obranu, ani bezpečnost a ochranu majetku, ani spravedlnost, nechrání dostatečně naše právo na zdravé životní prostředí, protože podléhá tlaku různých lobby výrobců a finančníků, preferuje krátkodobé politické i hospodářské cíle na úkor budoucnosti a stability.
Toto "zpustnutí mravů" bohužel poznamenává i opozici. Za kritikou vládní koalice se občas klube víc, než snaha o zlepšení péče o věci veřejné. Závist a snaha dostat se taky "ke korytu" - zvrácený výklad spravedlnosti spočívající v přesvědčení, že "oni" už si nakradli a teď je řada "na nás".
Jsem přesvědčen, že tomuto stavu a vývoji lze a je nutno aktivně čelit. Nedokáží-li si pořádek v tomto smyslu udělat uvnitř sama sebe stávající politické strany, je to šance pro nové politické subjekty mimo ně. Čím dál víc znechucených občanů se od politiky odvrací a tvrdí, že nepůjdou volit. To by bylo to nejhorší, co by zachovalo "status quo". Je třeba, aby se občanská společnost naopak vzchopila a dala ve volbách jednoznačně najevo, že takhle to dál nemůže pokračovat. Jako voliči musíme trvat na tom, že do veřejných funkcí musí konečně přijít lidé morálně i odborně způsobilí, pro které je funkce skutečně službou veřejným zájmům, občanům své země, svého města či obce, po vzniku VÚSC svého regionu. Službou placenou tak dobře, aby o ni stáli skutečně dobří, ne-li nejlepší z nás, aby byla odpovědnost spojená s veřejnou funkcí oceněna a aby bylo sníženo nebezpečí korupce. Službou, spočívající i v otevřené komunikaci s občany a jejich sdruženími, představujícími veřejnou kontrolu, v poskytování všech potřebných informací o problémech a výkonu veřejné správy, o nakládání s veřejnými prostředky. Jen při fungování této otevřenosti a zjevné starosti o blaho občana při správě věcí veřejných lze očekávat loajalitu a také ochotu řádně platit daně, tedy přispívat na tuto správu. Neboť jen tehdy budou občané považovat vládu a ostatní instituce veřejné správy skutečně za své, a to bez ohledu na jejich původ či pozici na "pravolevém spektru".
Může se zdát, že se uchyluji od tématu, že toto není úvaha o stavu a směřování ekologických hnutí, o zvýšení účinnosti jejich působení. Tato úvaha je však v podstatě o tom, že se ekologická problematika vlastně neliší od jiných společenských problémů v principech a nástrojích řešení. Že ji nelze řešit "nepoliticky", tzn. mimo mechanismy a nástroje fungování veřejné moci a správy. Je samozřejmě záležitostí politickou, ale neměla by být záležitostí "politikářskou", "rvaním se o kořist". Pracujme tedy v oblasti péče o životní prostředí, osvěty, výchovy a vzdělávání k odpovědnému vztahu lidí ke světu. Vynucujme si, aby i orgány veřejné správy problematice životního prostředí věnovaly odpovídající pozornost, neignorovaly upozornění ze sféry vědy a výzkumu, hygieny a zdravotnictví, z území, kde dochází nebo hrozí poškození životního prostředí a zdraví či života. Nevyhýbejme se své politické odpovědnosti, angažovanosti, účasti ve volbách, volení osobností s odborným i morálním kreditem. Pokud toto nebudeme činit, nemáme právo si stěžovat. Svůj pohled na svět a řešení jeho problémů nemůžeme nikomu vnutit násilím. Musíme usilovat o to, aby přestal být menšinovým, přesvědčit veřejnost o jeho správnosti, nezbytnosti. Jinou cestu nevidím, protože je mi bytostně cizí připustit možnost a oprávněnost "revolučního" řešení, které někteří radikálnější spoluobčané nevylučují.
Může to být způsobeno profesním zaměřením a úctou ke kreativitě, k tvoření hodnot, že se mi příčí násilí, boření, ničení, neúcta k hodnotám, jež jsme zdědili, které máme chránit, nikoliv ničit, které můžeme uvážlivě, k uspokojení oprávněných lidských potřeb rozhojňovat k předání dalším generacím. Revoluce je násilí, které neničí jen hmotné statky, ale které vynáší na povrch horší stránky povah, vynáší k moci jiný typ lidí, než které je žádoucí mít u správy věcí veřejných. Doufám, že mezi ekology a environmentalisty má preference evolučního vývoje oproti revolucím většinu, a že společnost najde sílu řešit po poučení z minula své problémy civilizovaným způsobem.
Ing. arch. Martin Říha