Několik poznámek "ekologického právníka"
Ač funguji jako právník v řadě aktivit směřujících k odvrácení různých zhoubných či vysoce diskutabilních aktivit a podnikatelských záměrů - a občas dokonce i s úspěchem, jsem pokud jde o tuto cestu a její možnosti, poněkud skeptický. Ano, jde o téměř jediné naše viditelné a v médiích zmiňované úspěchy, širší veřejností vnímané (typu soudních rozhodnutí ve věci plzeňského obchvatu dálnice D5 nebo umístění Nové králodvorské cementárny v územním obvodu obce Tmaň), ale ve skutečnosti jde o nanejvýš omezená vítězství zřetelně dílčí povahy. V těchto střetnutích se už neargumentuje obsahovou nesprávností a ekologickou nepřijatelností záměru, ale spor se vede o zákonnost rozhodnutí státní správy, tedy o to, zda stavební a jiné úřady pochybily natolik, že musí být rozhodnutí zrušeno. Jde již tedy o zástupnou právní, formalistickou argumentaci, jejímž prostřednictvím se snažíme odvrátit věcně, obsahově zhoubné záměry. Úspěchem je situace, kdy se nám podaří zrušení rozhodnutí správním soudem. Ovšem to může znamenat jen odklad, protože investor i úřady mohou - tentokrát již bez chyb - provést řízení znovu a s určitým zpožděním dosáhnout toho, oč usilovali.
Tedy nic moc. Opravdu je to tak, narážíme zde neustále na hranice svých možností v rámci systému, kterým je industriálně konzumní establishment a jeho právní a institucionální doprovod. Naprosto není těmito cestami možno měnit tento establishment a prosazovat zjevnou nezbytnost pronikavých změn. Jde o dílčí krůčky, jež zbržďují tu a tam postup devastace a činí jej nákladnějším, ale o vážně míněném obratu k trvalé udržitelnosti, a to ani v náznaku, zde nelze hovořit. Proto environmentalisty může sebevětší vítězství v běžném právním sporu jen stěží uspokojit. Je třeba něčeho kvalitativně většího, než drobných dílčích úspěchů ve vleklé a roztříštěné zákopové válce.
Nutnost promýšlet věci do důsledků environmentalisty rovněž nutí k tomu, aby se k dnešnímu establishmentu stavěli kriticky a uvažovali o nesporně pravdivém konstatování, že tu rozhodně není navěky, jako ostatně všechny společenské pořádky, co jich dějiny poznaly. Ano, je třeba přemýšlet o tom, co bude, co by mělo být, co jsme schopni si představit, o co bychom se měli snažit. Možná právě environmentalisté jsou tou minoritou, která si lépe než většinová společnost, zapletená v bludišti konzumních pozlátek, dovede představit a pochopit stav společnosti, rozsah a rizika blížící se ekologické krize. Ta podle všeho zacvičí zčerstva nejen s těžce zkoušenou biosférou, ale i se společností.
Příležitostí k zamyšlení by mohlo být i končící století, ba tisíciletí. Nelze nepřipomenout paralelu s koncem 19. století. Tehdy i teď jakoby něco visí ve vzduchu. Tehdy to byl dožívající systém velmocenské rovnováhy zřízený Vídeňským kongresem, nejasný pocit lehké dekadence, pocit vyčerpání dosavadních vývojových potencí a tradic, pocit nutnosti proměny tradičního světa, k níž dojde záhy - jak dnes víme - za všeobecné, nevídané války, v níž se vývojově opožděné velmoci pokusí prosadit přerozdělení světové koloniální soustavy. To byl onen fin du siécle před sto lety.
Dnes jsme na tom zajisté jinak, ale paralely se přesto nabízejí. Opět onen pocit lehké dekadence, pocit vyčerpání dosavadních vývojových potencí a tradic, pocit nutnosti proměny tradičního světa. Nadto se před námi stále jasněji rýsuje smrtelné nebezpečí ekologického zhroucení. Před sto lety lidé naivně věřili (v čele s naším Masarykem), že pokrok vede k demokracii a humanitě, že další rozkvět moderní společnosti je synonymem říše svobody. Přitom pak uplynulo pouhých několik desetiletí a svět se stal hned na několika místech svědkem průmyslového vyvražďování celých etnik, tříd a vrstev. Člověku se při té paralele dělá nanic. Pokud nás něco takového čeká, bude to ještě podstatně dokonalejší, rafinovanější, rozsáhlejší a nebezpečnější. Půjde doopravdy o všechno.
Je tedy svrchovaně načase přemýšlet a otevřeně debatovat.
Nyní pár témat, jež by mohly být předmětem dalších úvah, samozřejmě bez jakéhokoli nároku na úplnost a neměnnost.
1. Soudobá rozvinutá společnost, vyšlá z průmyslové revoluce, tato již planetárně rozšířená euroamerická civilizace, jíž pro její podstatné rysy nazývám industriálně-konzumní establishment (ale jistě ji lze označit i jinak), je do budoucna opravdovým problémem. Je připravena na to, co ji podle všeho brzy čeká? Vypadá to, že nikoli. V ekonomické oblasti se v principu oproti klasickému kapitalismu minulého století (který nesmrtelným způsobem vylíčili velcí romanopisci i ekonomové oné doby) mnoho nezměnilo: nadále je hnacím prvkem výroby a podnikání zisk, takže tržní mechanismus poměrně dobře funguje, ale velké předpoklady k ekologické ohleduplnosti nemá. Převažují krátkodobé a střednědobé podnikatelské výhledy, svou krátkozrakostí až zarážející. Hlavním záměrem je i tváří v tvář opravdovým ekologickým hrozbám silný zájem na tom, aby ten kšeft pokračoval, ještě alespoň pár let, ještě chvíli ty lákavé zisky, ta výnosná hra - a potom třeba potopa. Neodbytný módní slogan trvalé udržitelnosti si vyžaduje určitou úlitbu, vesměs však v ideologické rovině, v rovině reklamních sloganů. A jede se dál.
Kapitalismus zrodil moderní světový trh a centralizovaný národní stát. Dnešní globální trh a zejména globální měnové a burzovní spekulace znamenají novou kvalitu. O zásadních otázkách dnes již nerozhodují národní vlády, ale nadnárodní společnosti - a ještě hůř: světoví kapitáloví spekulanti. Světové životní prostředí je tou položkou, na jejíž úkor se ten strhující globální kšeft točí.
2. Politický systém také mnoho nadějí neskýtá. Všeobecně se rozšířila masová zastupitelská demokracie fungující v rámci národního státu, kde ji doplňuje mohutný centralizovaný aparát výkonné moci. Hrátky politických stran při soupeření o ovládnutí výkonné moci státu překrývají reálné rozhodovací procesy a inerci byrokratických aparátů, jež fungují o to spolehlivěji, čím je zástěna tradičního politického folklóru působivější a neprůhlednější. Podstatná rozhodnutí se již dnes dělají mimo úroveň národních vlád, v rámci nadnárodních integrací, v hlavních stanech multinacionálních společností, v prostředí světových burzovních spekulantů.
Tato demokracie je dost málo demokratická. Zahání občana v naprosté většině do politické pasivity, omezující jeho politickou činnost na roli statisty ve volební proceduře jednou za pár let. Je jistě lepším řešením, než autoritářský či totalitní režim. Není však způsobilá řešit to, co se na nás valí. Není způsobilá být nástrojem zásadního civilizačního obratu. Je vytvořena jako nástroj setrvalosti, jako politický výraz moderní "seveřanské" tržní společnosti a jako mechanismus zajišťující do budoucna její fungování.
Environmentalisté jsou zde pochopitelně poněkud exotickou okrajovou skupinou s puncem podivínství, excentričnosti, ba dokonce občas s chutí šířeným demagogickým puncem ekoterorismu. Daleko typičtější je pro tuto společnost v konzumerismu vězící polovzdělaný (ve srovnání s možnostmi, které dnešek skýtá spíše nevzdělaný) měšťák, moc nepřemýšlející, žijící ve velkoměstě a považující tuto společnost s naprostou samozřejmostí za jedinou možnou a nejlepší ze všech. Žije ve virtuální realitě zábavního průmyslu vyrábějícího pseudokulturu a světových mediálních agentur, chrlících pseudozpravodajství jako sled neskutečných obrázkových fejetonů.
3. Ve sféře idejí jde o zajímavé zmatení teorií a představ, kolikrát jsou to opravdové vykopávky (zpátečnický a dogmatický (paleo)liberalismus a do minulosti romanticky zahleděné konzervativní směry), jež však v jistém smyslu docela dobře fungují. Převažující většina evropských a amerických politických teorií je nezastřenou apologetikou bohaté části světa a jeho způsobů exploatace chudých zemí, vlastní neupřímnosti a pokrytectví. Vzpomeňme na docela nedávno tolik módní a tak neuvěřitelně povrchní a ryze politicky účelový pokus o využití Hegelovy filosofie dějin pro potřeby západní politiky Francisem Fukuyamou.
Ale rozvojový svět poprávu splácí podobnou mincí, stejně nesmyslně a nebezpečně. Zde se logicky vytváří výbušná směs potřeštěných náboženských fundamentalismů a různě pokroucených revolučních a pseudorevolučních teorií. Na nás to zajisté působí nepochopitelně a exoticky, ale svou hlubokou vnitřní logiku to nesporně má. Maoistické koncepce přímo propracovávají jinou alternativu vývoje, protizápadní a protiměstskou revoluci, tak názorně prakticky provedenou v Kambodži za vlády Rudých Khmérů. Íránští ajatolláhové nebo afghánský Taliban se v praxi rovněž činí a své totalitní teologické představy pilně převádějí do praxe, hlava nehlava.
Máme se opravdu na co těšit. Jde totiž o projev dichotomie světa na nezaslouženě chudé outsidery a na privilegovanou smetánku. A není tu skutečná vůle toto v dohledné době změnit.
4. Autentickou náplní principu trvalé udržitelnosti je dosažení celkové stability a vývojová perspektiva lidské společnosti, jež je v rovnovážných vztazích s prostředím. Nejde jen o čistě ekologickou stránku věci - ta je nerozlučně spjata se sociálními otázkami, se spravedlivým uspořádáním společnosti samotné. Jde tedy o pojetí komplexní, mnohostranné, celkové. Sociální a environmentální otázka spolu úzce souvisejí, a to jak ve vyspělých společnostech Západu či ve vztahu bohatého světového Severu a rozvojového Jihu. Bída je protiekologická prakticky vždy a všude - zejména je-li v přímém dotyku a aktuálním kontextu s bohatstvím a bezohlednou exploatací.
5. Zatím to vypadá tak, že dnešní industriální společnosti "pojedou na doraz", nedojde k žádným výraznějším změnám, dokud nezačne být opravdu zle. Establishment se do té doby omezí pouze na polovičatá opatření, složitě prosazovaná a zcela neadekvátní situaci. Až tedy začne být opravdu zle, bude se situace dost možná řešit výjimečným stavem, vojenskopolicejním režimem. Aktuální krize docela snadno semkne stávající, pro danou situaci již neadekvátní mocenské struktury, může následovat militarizace, válka jako prvý projev krize a jako snaha svalit její důsledky na jiné, mohou vznikat autoritářské či totalitní systémy.
Ekologická krize se ve společnosti projeví pochopitelně společensky zprostředkovaná. Je velmi pravděpodobné, že půjde o politickou krizi v mezistátních vztazích, patrně půjde o rozpor mezi těmi, kdo jsou již zasaženi důsledky krize a těmi, jimž se zatím vyhnuly. Je velice pravděpodobné, že se ekologická krize přihlásí zvýšením mezinárodního napětí, snahou o násilné přerozdělení území, zdrojů, bohatství, životních potřeb a tedy i perspektiv přežití. Může to být různé, ale dnes se jeví jako nejpravděpodobnější (v pravděpodobném případě neřešení rozporu Sever - Jih) destruktivní tažení velkých rozvojových národů a jejich koalic v čele s militantními a charismatickými vůdci typu Kaddáfího nebo Husajna - s pomocí nesnášenlivých, fundamentalistických variant náboženství (islám) a revolučních teorií (Kaddáfího zelená revoluce, maoistické směry, živé např. v Latinské Americe - Sendero Luminoso). Půjde o totalitní či autoritářská hnutí, dost možná nikoli nepodobná tomu, co Taliban nyní předvádí v převážné části území Afghanistanu.
Může jít o velký válečný konflikt např. v prostoru od střední Asie přes Ukrajinu a Balkán až po střední Evropu, pokus o mohutný konvenční i nekonvenční nápor z jihu či jihovýchodu. Nebo může jít o řetěz jednotlivých dílčích střetnutí, včetně preventivních úderů seveřanských "sil rychlého nasazení". Výsledek bude těžko předem odhadnutelný. Naprosto není jisté, že musí zvítězit technologicky pokročilejší seveřané. Pokud nechají dosavadní rozpor mezi bohatými a chudými dále progradovat, nakonec na to tak či onak sami tragicky doplatí.
6. Opravdový rozpad společnosti, který v dalších stádiích krize hrozí, má své historické předobrazy. Jednak takovým předobrazem bylo nepochybně několikasetleté období rozpadu pozdně antického světa, barbarizace Evropy pod náporem stěhování národů (proč by k něčemu podobnému nemohlo znovu dojít v budoucnu??), kdy města byla vyvrácena a opuštěna, státní mechanismus rozbit a vládlo celkové zhrubnutí, zpustnutí a návrat k primitivnímu autarknímu zemědělskému hospodaření. Kulturní propad byl obrovský. Kultivovaná antická vzdělanost zmizela tak dokonale, že se do západní Evropy po staletích vrací oklikou přes Araby a v arabských překladech, především přes významná kulturní centra na tehdy ještě převážně arabském Iberském poloostrově ("toledské překladatelské školy", 11.-13. století).
Dalším příkladem budiž období Třicetileté války, toho hrozného celoevropského konfliktu (skutečné první světové války: do války se tak či onak zaangažovaly významné koloniální mocnosti, bojovalo se i na mořích).
V předbělohorské době byly Čechy vysoce kulturní zemí, a to také dík husitské reformaci, jež znamenala spolu s demokratizací víry a bohoslužby rovněž nutnou demokratizaci gramotnosti a humanitního vzdělání (byl to kardinál Aeneas Silvius Piccolomini, který si před polovinou 15. století posteskl, že kdejaká selka má v kacířských Čechách lepší vzdělání v Písmu než nejeden katolický prelát). Opravdu, před válkou i na vesnici uměl kdekdo číst a psát, bibli měli dík reformaci a knihtisku pomalu v každé chalupě a znali ji. Z odkazu této zlaté éry veleslavínské literární kultury a vzdělanosti se po Bílé Hoře žilo v období kulturního poklesu po dvě staletí.
Ovšem vše se mění s příchodem války. Kraj je důkladně zplundrován, lidé povražděni nebo zahnáni do lesů. Bohuslav Balbín, tento v terénu pracující poválečný jezuitský misionář popisuje sugestivně krajinu soudobých Čech: "Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny ... Nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen...". Tentýž velezasloužilý jezovita uvádí v Čechách 215 zničených zámků, 80 měst a 813 vesnic. Na Moravě 63 zámky, 22 měst a 332 vesnic... Wáclaw Wladiwoj Tomek suše konstatuje: "Velká část obyvatelstva byla ve stavu duševním, který se příliš nelišil od zvířecího." V kronikách té doby se píše o lidech "zvěři podobných, po všem těle a obličeji zarostlých, kteří těkají po lesích živíce se bylinkami a kořínky, nemajíce ponětí o lidské mluvě a lidském způsobu života." Velcí evropští umělci 17. století zanechávají prvé moderní umělecko-dokumentární svědectví o odvrácené tváři války: zástupy bezdomovců, mrzáků a žebráků, hromadné popravy a drancování na jejich rytinách (slavné cykly "Žebráci" našeho Václava Hollara, "Hrůzy války" Francouze Jacquese Callota, rytiny Holanďana Carola Fabritia) - na ně naváže v napoleonských časech nesmrtelný Francisko Goya svou veskrze již současnou protiválečnou výpovědí.
Společnost zhrubla, znekulturněla, sociální struktura se rozpadla. Mmizí velký počet cechů, zanikají celá venkovská sídla. Ve zbylých sídlech přežívá jen zlomek poštu předválečných obyvatel. Výrazně se obměňuje vládnoucí třída - evangeličtí exulanti mizí ve světě, na jejich místo přicházejí Buquoyové, Gallasové, Huertové, Piccolominiové, Eggenbergové, Claryové, Trautmannsdorfové, Collaltové a další vojáci, dobrodruzi, věřitelé císařské komory, oblíbenci ode dvora, spekulanti s pobělohorskými konfiskáty.... Řada gruntů je trvale opuštěna. Jde o opravdový pád do barbarství, zvláště pokud bereme za výchozí stav (dosti vysokou) kulturnost a životní úroveň i předbělohorských nižších tříd. Trvalo celá desetiletí, než se české země ekonomicky vzpamatovaly. Kulturní škody byly vlastně nahrazeny až v době národního obrození a průmyslové revoluce (konec 18. a prvá polovina 19. století). Nebyly to jen přímé důsledky války. Tzv. "druhé nevolnictví", přicházející s Vestfálským mírem do střední Evropy spolu s povinným jedinověřím (Čechy jako jediná převážně evangelická země byly na mírovém kongresu protestantskými spojenci obětovány), znamenalo zaostávání za pokročilým světem. Vestfálský mír ukončil náběhy k moderní západoevropské ekonomice (Nizozemí). Byl obnoven masivní robotní tlak na rolnictvo (návrat od relutární renty, na níž se přecházelo masově od vrcholného středověku, k intenzivnímu zatížení robotní povinností). Celková degenerace české řeči je doplněna germanizací. Josef Jungmann si po necelých dvou staletích při vytváření svého monstrózního a pro národní obrození velevýznamného česko-německého slovníku musel vymýšlet novotvary, chybělo zcela technické názvosloví, česky vlastně mluvily už jedině nejnižší vrstvy, a to ještě řečí, jež kombinovala četné germanismy s českým časováním a skloňováním.
Třicetiletá válka měla i svůj hrůzný symbol, přirovnatelný k Hirošimě naší doby. Město Magdeburg bylo v květnu 1631 dobyto generálem Katolické ligy Tillym, v krvavých pouličních bojích byly pobity tisíce vojáků i civilistů a třicetitisícové kvetoucí město na Labi bylo vypáleno a zničeno. 25 000 obyvatel zahynulo. Jeho osud vzbudil tehdy všeobecné zděšení v celé Evropě (výjev proti městu nastupujícího vojska a násilného přechodu Labe z Merianova díla "Theatrum Europaeum" je dodnes hojně publikován).
Posledním příkladem náhlého civilizačního poklesu je rozklad ruské společnosti za občanské války v letech 1918 - 1920 a s tím spojený (prvý) hladomor v sovětském Rusku. Popisuje ho názorně velká ruská literatura v čele s Pasternakovým románem Doktor Živago. Ale i druhý hladomor, kterým byl záměrně zničen ukrajinský sedlák na počátku 30. let (a o kterém již velká literatura mlčí), je příkladem opravdu významným. Statisíce lidí se tehdy snažily z vyhladovělých oblastí utéci. Jedni do měst, kde se - zpravidla marně - pokoušeli přežít o žebrotě (zajímavým poznatkem je naprostý nedostatek solidarity, ustrašené ignorování těch zjevných nespravedlností a hrůz městským obyvatelstvem). Další se z hladové pasti snažili ujet vlakem, obléhali nádraží, ale vlaky nejezdily. Někteří se snažili dostat za svými zavřenými příbuznými do táborů GULAGu. Některým se to podařilo a ubohá vězeňská strava pak zachraňovala životy muklů i "svobodných" mimo lágr. V hrůzné situaci byl i pracovní tábor požehnáním.
7. Naprosto zatím chybí důkladnější rozpracování a studium toho, jak společnost či jednotlivé lidské komunity zvládají vážné krizové situace. Jde o velmi významnou a opomíjenou otázku. S pouhými intuitivními přístupy zde nevystačíme. Jde o perspektivní směr studia, kde by právě environmentalisté mohli sehrát výraznou roli a společnost odpovědně připravovat na krizové alternativy budoucnosti. Bohužel, ani v mnohém poučný průběh letních povodní v Polsku, Německu a na Moravě nás zatím neinspiroval k podrobnějšímu studiu.
8. Měli bychom uvažovat o alternativách ke krizovému zhroucení. To znamená analyzovat stávající světový hospodářský systém a hledat k němu alternativu. Nelze vyloučit, že řešením může být spolu se zánikem již nefunkčních a překonaných národních států i rozvoj široké decentralizace na obce - ekosociální regiony - a vyšší (třeba kontinentální) integrace, se širokým uplatněním přímé účasti občanů na výkonu moci (nikoli na správě), zejména na obecní úrovni. Znamenalo by to naplno využít soudobých technických prostředků (elektronika, spoje, informatika) k odstranění zastaralé byrokracie a nadbytečného centralismu. Znamenalo by to vyřizování maximálního okruhu záležitostí co nejblíže občanovi a za jeho přímé účasti znamenalo by to upřednostnění horizontální organizační struktury, "sítě" před zastaralou strukturou centralizovaného a hierarchizovaného "pavouka". Znamenalo by to rozbití anonymního světového trhu a finančního spekulantství. S pokrokem technologií by byla šance na větší vzdálenosti přepravovat po skleněných vláknech informace spíše než po železnici nebo silnici ocelové ingoty, uhlí, vyrobené zboží a miliony lidí. Ekosociální regiony by měly šanci alespoň zčásti být soběstačné (a s ohledem na to by byly i ustavovány) a omezit tak kolosální planetární přepravy zboží a surovin.
Takto by to mohlo být. Již dnes je jisté, že šanci vyhnout se tomu nejhoršímu budeme mít pouze pokud se plně využije technický a vědecký potenciál této civilizace. Žádný náboženský eklekticismus, šamanismus či módní mystické nauky tu nepomohou. Pokud nás rozum v průběhu dějin dovedl k triumfům průmyslové revoluce, pokud nám následně ty triumfy náležitě zhořkly a jsou nyní příčinou vážných obav z blízké budoucnosti, pak je to paradoxně zase rozum a vědění, jež nás mohou vyvést z krize ven. Marná sláva, je to to jediné, čím se člověk opravdu liší od svých zvířecích příbuzných. A když je to jednou prokletím, pak to podruhé může být požehnáním. Jde o nástroj, který lze použít jak konstruktivně, tak destruktivně.
9. Zajisté je zde aktuální i v minulosti již zmiňovaná otázka násilí a jeho použití. Je pochopitelně žádoucí zvládat krizové situace bez jeho použití a i výrazné společenské změny prosazovat nenásilně.
Ale vždy to možné není. V krizové situaci zpravidla začínají fungovat nouzové sociální struktury, pracující v podstatě na vojenských principech. Jinak to prakticky ani nejde, zmáhání katastrofy (ať už je její příčina jakákoli) si vyžaduje opravdu odložit na nezbytnou dobu demokratické procedury, suspendovat některá občanská práva a každého postavit pod přísné velení. Ostatně již na úsvitu dějin si vždy pro dobu války naší předkové volili vojenského náčelníka s diktátorskými pravomocemi, ač jejich zřízení bylo jinak opravdu široce demokratické.
Ale o to vlastně nejde. Jde o etickou a politickou přípustnost použití násilí nikoli při krizových situacích (tam je násilné donucení a vynucení kázně pochopitelné), ale v politických peripetiích, jež nás patrně čekají. Především je neoddiskutovatelným faktem, že dějiny jsou plné násilí. Násilí bylo a je dějinný a dějinotvorným fenoménem první velikosti. Je trochu nevěrohodné, pokud se dnes evropský měšťák štítivě tváří a svatouškovsky odmítá násilí. Celá euroamerická civilizace stojí na základech zbudovaných použitím nezměrného, naprosto barbarského a nikdy nepotrestaného násilí z dob koloniálních výbojů, osidlování Ameriky a prvotní akumulace kapitálu. Stojí na mohutném piedestalu z lidských kostí. Násilí zde nebylo odsouzeníhodným excesem ale hlavní a masovou metodou.
V budoucnu se můžeme docela klidně nadát použití násilí nastoleného pod záminkou krizové situace, ale ve skutečnosti za účelem změny společenského pořádku a způsobu vlády, za účelem potlačení demokratických práv a svobod. Nadnárodní průmyslová a finanční oligarchie spolu s národními vládami a byrokratickými aparáty se budou právem cítit ohroženy jak náporem ekologické krize a z ní odvozených sociálních otřesů, tak i pokusy o změny, nápravu a o překonání krize. Zde lze očekávat nejspíše sklon k násilnému vnucení autoritářských a totalitních režimů. Zde je ovšem situace jednoduchá: odstraňování demokratického režimu lidských a občanských práv je dokonce v naší ústavě důvodem pro občanské vystoupení na jeho obranu, rozumí se včetně ozbrojeného vystoupení. Zde je tedy jasná odpověď, kdy je použití násilí přijatelné: "Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdy by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založených Listinou ..." (čl. 23 Listiny základních práv a svobod).
Toto pravidlo platí šířeji, nejen pro Českou republiku a pro dobu platnosti Listiny. Jde o obecnější normu. Přitom nelze než konstatovat, že onen řád, který by takto měl být bráněn, má daleko k dokonalosti a opravdové demokratičnosti. Je ovšem podstatně lepší volbou, než mnoha špičkovými autory sociální fantastiky a futurologie (Jevgenij Zamjatin, R.Bradbury, G.Orwell, K.Čapek, H.G. Wells a další) podávané představy totalitních zřízení budoucnosti. Mělo by platit, že nouzové struktury musejí mít mandát zákonným způsobem odvozený od demokratických struktur z doby před pozastavením jejich fungování a jejich vláda smí trvat jen do doby odvrácení nebezpečí.
Ovšem zkušenost napovídá, že dějiny budou podstatně pestřejší a překvapivější, než naše předchozí představy. A na naše přání bohužel nemusí brát zřetel.
Pro historické reminiscence použito těchto zdrojů:
Bodo Harenberg et al., Kronika lidstva, Fortuna Print, Bratislava 1992,
Josef Janáček, Valdštejn a jeho doba, Svoboda, Praha 1978
Petr Hora-Hořejš, Toulky českou minulostí, díl 4., Baronet, Praha 1995