Ekologické hnutí se kromě ekologické výchovy, která je mu vlastní, tradičně z větší části dlouhodobě stará právě o ty oblasti životního prostředí, které jsou ve společnosti běžnými postupy řešeny nedostatečně nebo vůbec, či se zabývá jednotlivými nebezpečnými jevy, které unikají pozornosti, jsou záměrně skrývány, či jim je dokonce ze strany úředních míst poskytována podpora.
Proto je principiálně od věci předem stanovovat pro ekologické hnutí priority či plánovat jeho činnost.
Nicméně zkušenost, kterou jsme sami se sebou a s naší společností od roku 1990 učinili, a stav a vyhlídky světa ve kterém se nacházíme, na nás kladou nárok, abychom se společně zamyslili nad dosavadním vývojem, nad tím, jak dál a popsali oblasti a jevy, jichž se kromě nás nikdo jiný neujme.
V sedmdesátých a osmdesátých letech pokračovaly a stupňovaly se všechny životnímu prostředí nebezpečné trendy, založené v padesátých letech na počátku budování socialismu. Bezohledná průmyslová činnost, provázející extenzivní hospodářský růst, mechanizovaná, na chemii založená zemědělská velkovýroba a nedostatečná péče o stav a rozvoj sídel vyústily v polovině osmdesátých let do nepřehlédnutelné devastace životního prostředí a zhoršení životních podmínek a zdravotního stavu velké části obyvatel. Nespokojenost s tímto stavem a jednoznačná odpovědnost státu za něj udělaly z otázky kvality životního prostředí velmi výrazné politikum. Požadavky nápravy se staly obecnou rovinou protestu proti režimu. Tomu odpovídal i zájem veřejnosti. Těsně po změně režimu, v lednu roku 1990, byl zájem veřejnosti o zdravé životní prostředí na druhém místě hodnotového žebříčku. Postupně se však za otázky životního prostředí přestal skrývat jiný zájem, vláda přistoupila k řešení nejnaléhavějších problémů, a v důsledku hospodářské reformy a nejasné politické situace přibyly občanům jiné existenciální problémy.
Na tomto stavu má svůj podíl i ta skutečnost, že se za prosazování zájmů životního prostředí zcela jednoznačně nepostavila žádná politická síla. Strana zelených, založená již v listopadu 1989 lidmi s podivnou minulostí a bez podpory odborné veřejnosti, velice rychle ztratila počáteční sympatie a dodnes nepřekonala toto trauma svého založení. Postupně vzniklé politické strany a hnutí sice otázky životního prostředí nikdy nevynechaly ze svého politického programu, v praxi jim pak ale přikládaly stále menší váhu. V tomto smyslu selhal původní koncept spolupráce ekologů z různých politických směrů, který si kladl za cíl právě v otázkách životního prostředí sjednotit úsilí všech politických subjektů a učinit je osou rozhodovacích procesů ve společnosti.
Po listopadu 1989 prošlo podstatnou změnou i ekologické hnutí. Integrační snaha oficiálních, polooficiálních a disidentských organizací, působících v oblasti životního prostředí, která vrcholila na podzim roku 1989, došla po listopadových událostech rychlého naplnění. Vznikl Zelený kruh jako organizační a informační platforma všech dosud existujících a nově vznikajících NGO. Po prvních krocích úspěšné spolupráce začal jejich vliv upadat, neboť velká část představitelů ekologického hnutí odešla do státní správy a tam se přímo podílela na tvorbě a praxi ekologické politiky první české a federální vlády. NGO tak na čas přestaly být zrcadlem vládní politiky a vedle pro ně netypické role jednoznačné spolupráce teprve hledaly své autentické místo v nově se utvářející společnosti. Jednotlivé skupiny při tom prošly vnitřní organizační krizí a potýkaly se s poklesem aktivního zájmu veřejnosti a úbytkem členské základny.
Po červnových volbách roku 1992 došlo k výrazné změně vládní politiky ve vztahu k životnímu prostředí. Zvítězila tendence odsunout řešení problémů v této oblasti až na dobu vyřešení hospodářských potíží. Ekonomická reforma se definitivně zredukovala jen na změnu vlastnických vztahů a vytváření tržního prostředí, definovaného pouze absencí jakýchkoli koncepcí hospodářského vývoje a jim odpovídajících regulačních zásahů. úzká spolupráce NGO byla institucemi státu odmítnuta jako cosi podezřelého. Na druhé straně NGO mohli stále méně souhlasit s vládní politikou. Přesto se však spolupráce a účasti na práci ministerstva domáhali. Ekologické hnutí přitom muselo za Bendovy éry mnohokráte čelit snaze ministerstva vodit NGO za nos a učinit si z nich pravou podstatu věci zakrývající zeleně zabarvený plášť. NGO proto s MŽP, pokud vůbec, udržovali celkově jen velmi volnou spolupráci, a to především kvůli finančním zdrojům.
Naproti tomu se, právě v tomto období oficiálního odmítání ekologické politiky a principů trvale udržitelného rozvoje, popírání existence ekologického imperativu a zrodu nových hospodářských subjektů, začali ve významné šíři uplatňovat zákony na ochranu životního prostředí, přijaté během funkčního období první vlády a parlamentu. Tyto zákony také přesunuly mnoho pravomocí a povinností na obce a tím v řadě případů přiblížili rozhodování dotčenému místu a tím i blíže účinné veřejné kontrole. Zákony O hodnocení vlivů na ŽP a O ochraně přírody a krajiny také byla v našem právním řádu poprvé (a stále dosud ojediněle), zakotvena možnost přímé účasti veřejnosti ve správním řízení ve věcech vážným způsobem se dotýkajících životního prostředí.
To vše založilo zcela novou situaci. Obce, s povinností starat se ve vlastní režii o životní prostředí, zůstaly bez vládní podpory a hledaly přirozené partnery k podpoře a prosazení svých zájmů především u místní veřejnosti. Ta se v celé řadě případů dovolávala svého práva sama, nebo za pomoci odborníků a NGO, na které se obrátila, nebo se za tím účelem přímo jako NGO ustavila. Zájem veřejnosti při tom prošel zkouškou četných zklamání ze střetů s politickou a hospodářskou mocí. Řada lidí to vzdala, jiní však o to více pochopili, že nevyvinou-li sami dostatečně velké úsilí, svůj zájem neprosadí. Mnozí tak nakonec uspěli a domohli se požadovaných soudních rozhodnutí či změny nebo opuštění původních návrhů investorů.
Nikdy také zcela neustala počátkem devadesátých let potlačená snaha představitelů výrobní sféry i úřadů hrát se společností hru na schovávanou a zamlčovat a překrucovat podstatné informace i silou prosazovat veřejně odmítaná řešení. Jednotlivé protesty proti takovému postupu v případě trasování a výstavby silnic a dálnic, výstavby průmyslových závodů a spaloven, záborů a poškozování přírodního prostředí postupně vedly k užití dříve nezvyklých a společností dosud ne zcela nepřijímaných forem protestu, jakými jsou například přerušení dopravy, pomalování budov a vozovky, happeningové akce, ale i přímý fyzický odpor prováděným činnostem. Ve velkých kauzách, jako je Gabčíkovo, Temelín nebo otázka nakládání s nebezpečnými odpady se velice zhodnotila postupně navázaná mezinárodní spolupráce NGO, která umožnila rychlou a přesnou informaci a včasnou a cílenou reakci.
Vedle nápravy a ochrany životního prostředí mají současné aktivity ekologicky zaměřených NGO také nesmírný význam politický, neboť zakládají novou zkušenost občanské společnosti a z její úrovně kladou odpor snahám o vylučování veřejnosti z rozhodovacích procesů. To vše je zároveň nesporným přínosem pro ekologickou výchovu a uvědomění občanů.
v prosazování a obraně ekologického zájmu? a kdo jsou aktéři na této scéně?
Prosazování ekologického zájmu je trvale doménou tří typů sebeorganizačních způsobů společnosti: NGO, státní či veřejné správy a odborných institucí, škol a výchovných a vzdělávacích středisek.
NGO je v tzv. demokratických systémech obecně přisouzena úloha být “zrcadlem vládní politiky”, jinými slovy hlídat profesionály a úředníky zda vůbec a zda dostatečně dělají, co dělat mají a suplovat nedostatečnost správy věcí veřejných. Důvodem a prostorem jejich činnosti je:
podílet se nepřímo či přímo na tvorbě a praxi státní ekologické politiky;
podílet se na ekologické výchově a osvětě;
starat se o specifické oblasti ŽP;
starat se o lokální problémy.
Ve skutečnosti přistupuje k výše zmíněným úkolům NGO i tvrdý boj o záchranu přírodních hodnot a zákaz či nepřipuštění činností ohrožujících kvalitu ŽP.
Státní správa v demokratických systémech především sleduje uplatnění zákona. Na úrovni ústředních orgánů je pak jejím cílem programová a finanční regulace činností příznivě či nepříznivě ovlivňujících stav ŽP. V autoritativních systémech jde na nižší úrovni o výkon rozhodnutí centra a vlastní rozhodování v rámci přijatého směru. Na úrovni centra jde o přijetí rozhodnutí přímo či nepřímo vztažených k ŽP na základě celkové aspirace společnosti přijaté v ideálním případě ve shodě s principy trvale udržitelného života, či silněji právě k jejich naplnění.
Věda, výzkum a vzdělání mají zjišťovat, kauzální souvislosti v biosféře, popisovat rozkladné a růstové tendence, varovat a doporučovat a v neposlední řadě zjišťovat věcné možnosti nápravy ŽP a sledování jeho stavu. Posláním vzdělání pak je vychovávat k tomu odborníky a zjednávat porozumění společnosti pro tyto otázky.
NGO se neustálé potýkají s časem, penězi, informacemi, neochotou úřadů, demagogií, pohrůžkami a snahou o podplacení ze strany poškozovatelů ŽP a s nimi spojených úředníků. Snaha o přístup k penězům, informacím a částečná kolaborace některých skupin s tím či oním problematickým mecenášem (ČEZ a pod.) vede k boji o místo na slunci mezi organizacemi, konkurenci a nespolupráci, které jsou umocňovány přístupem moci, která vyzdvihuje “státotvorně spořádané skupiny” a loajalitou k sobě často podmiňuje přístup k penězům. Tato nespolupráce je šířeji překonávána jen v krajních případech, které jsou však téměř vždy využity alespoň jednou organizací k jasné distanci typu “toto probůh ne”.
Státní správa je často vystavena silným korupčním, hospodářským a politickým tlakům. V mnoha oblastech není ve druhé instanci vybavena dostatečnými pravomocemi. Účinnost zákonů a správných rozhodnutí je často oslabována vůlí a postoji politické reprezentace. Státní správa je tu často bezbranná, neboť nesprávnost vůle a postojů politické reprezentace lze z pozic státní správy, za neexistence fundamentální hospodářské a ekologické politiky, dokazovat jen omezeně, neboť není po ruce srozumitelný poukaz k jimi zprostředkované evidenci. Mnohá kladná iniciativa se tak dříve či později obrátí proti jejímu původci podle zlidovělého hesla “každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán”. V místech konfliktů pak často v orgánech státní správy, kromě několika zarytých bláznů, kterým se zázrakem podaří přežít, časem převládnou v lepším případě lidé se svědomím typu “když tu nebudu já, přijde sem větší svině, aneb je na nás, jak velké kurvy si může tento národ dovolit”, či rutinní úředníci, kteří si nedělají problémy, v horším korupčníci či přesvědčení škůdci ŽP.
Vzdělání, věda a výzkum jsou zásadně limitovány nedostatkem peněz. Zkoumat lze jen to, co si kdo objedná. Cíleně i náhodně zjištěné poznatky, které nejsou v souladu s názorem či chtěním politické reprezentace a kapitálu, jsou ignorovány, nebo i vykupovány do trezorů, aby neovlivnily zisk z pohledu podnikatelů a zaměstnanost z pohledu vlád. Nedostatek peněz vede k prodejnosti. Vědci si často zdůvodní zaplacenou obhajobu neobhajitelného nebo zesměšnění či vyvrácení názoru svých kolegů, když za to dostanou peníze pro svůj ústav nebo úkol, na kterém přeci “smrtelně záleží”.
NGO se sebou samými znamená v osobní rovině jednotlivých účastníků především prohloubení vlastního poznání a v důsledku toho pak specializaci na některý okruh problémů, dále pak poznání mezí vlastní angažovanosti z hlediska vlastních schopností, možnosti času i způsobu práce. V obecné rovině jde o poznání povahy a možností aktuálních i potenciálních spojenců a z toho plynoucích mezí uplatnění a prosazení ekologického zájmu ve společnosti a výsledné poznání strukturální nezajištěnosti dosažených výsledků. Nejde jen o poznání vnitřní limitní hranice sil a schopností NGO a ekologické fronty vůbec. Stále častěji jde i o poznávání a chápání nepřekročitelnosti hranic uplatnění ekologického zájmu v současné institucionální struktuře společnosti, o chápání souvislosti těchto hranic se společenským vědomím, chudobou a bohatstvím, přístupem ke vzdělání, informacím a rozhodovacím procesům moci - a to jak v národním tak i ve světovém měřítku.
Státní správy se svým vlastním fungováním přinesla poznání potřeby, možnosti a mezí spolupráce s odbornými institucemi, veřejností samosprávou a nevládními organizacemi a poznání mezí udržitelnosti a mezí radikality vlastních rozhodnutí a programových snah. V kladném případě je to poznání tváří v tvář sociálně ekonomické situaci spolčenosti a tím faktické přiblížení činnosti k uskutečnitelné ochraně a zlepšení stavu ŽP. V záporné podobě je to poznání limitů tváří v tvář mocenskému a politickému tlaku shora. V osobní rovině pak jde jednak o poznání vlastních mezí odolnosti vůči problémům a hrozbě ztráty zaměstnání a jednak o poznání mezí legislativně institucionálního zajištění ekologického zájmu a velikosti společensko politických překážek v jejich překonání.
S výkonem státní správy ukázala případy zjevného ustoupení tlaku peněz a moci, ale patří sem i potěšitelné zjištění, že i kauzy se silným hospodářským a politickým pozadím, nejsou téměř nikdy zcela a předem státní správou odepsány, že i v neúspěšných případech byla učiněna řada kroků, kterými byly možné negativní vlivy omezeny, nebo jimi byla alespoň věc ozřejmena a stala se tak uchopitelnější ve veřejném sporu. Je tu ovšem také zkušenost malicherného lpění na liteře, nikoli duchu zákona, jejímž výsledkem je nepopularita ochrany ŽP a celkové potvrzení správnosti lidového úsudku, že český úředník je “specifický kříženec prušácké akurátnosti s domácí debilitou”.
Vzdělání, věda a výzkum ztratily někdejší společenskou prestiž. Částečně se tak stalo díky ztrátě věrohodnosti, neboť za peníze, či z politických důvodů se jednotlivci či ústavy a školy zpronevěřili hlásané zásadě nestrannosti a pravdivosti. Hlavně však v běžné lidové zkušenosti devadesátých let přestalo platit krátké spojení mezi vzděláním, vědou a společenským a ekonomickým úspěchem. Věda nedokáže odpovědět na otázku daňového poplatníka, co navíc a lepšího si koupí za peníze, které mu vědec utratí. Na toto své nové postavení si věda teprve zvyká, a tváří v tvář jednoznačné otázce po zisku dosud jako celek nenašla novou definici svého společenského poslání. Vzdělání si dokonce změnu svého někdejšího postavení dosud ani neuvědomilo. Ekologická výchova tuto změnu více méně reflektovala. Rozšíření školního vzdělání, ani nejrůznější osvětové působení nepřinesly žádnou statisticky zachytitelnou změnu v postojích obyvatel ani v jejich konkrétním přístupu ke světu. V odezvě na tyto skutečnosti se úspěšnější část ekologické výchovy ponejvíce zaměřila na individuální výchovu a změnu hodnotové orientace u svých frekventantů.
a jak na tom je v pochopení a přijetí kategorického imperativu ekologického zájmu?
Záměrně pomíjím notoricky známý materiální stav světa a budu se dále věnovat pouze oblasti společenských daností jeho stavu a otázce možnosti změn těchto daností.
Jednou ze základních charakteristik naší situace je nedostatečné ekologické povědomí veřejnosti, které ji nedovoluje nejen účastnit se ochrany ŽP, ale i zahlédnout širší souvislosti příčin jeho poškození.
Vážným důvodem nedostatečného ekologického povědomí veřejnosti je nepozornost politické reprezentace a mocenské elity k otázkám ŽP. Jednou z hlavních příčin malého zájmu vlády a politických stran o hlubší pochopení souvislostí hospodářské činnosti a stavu životního prostředí v politickém systému parlamentní zastupitelské demokracie je nesouměřitelnost času daného volebním obdobím, ve kterém je hodnocena práce politika a činnost politických stran, zpravidla nepřesahujícím tři až pět let, s časem, ve kterém se projeví kladná opatření či negativní zásahy do procesů, ovlivňujících stav životního prostředí, který se pohybuje v rozmezí 15 - 30, nezřídka však i padesáti a více let. Úspěch na poli životního prostředí proto pro politiky není a nemůže být kritériem běžného hodnocení jejich činnosti. Tím je a zůstane hospodářský růst, zaměstnanost, míra inflace či bytová otázka. Zastupitelská demokracie proto, bohužel, není vhodným nástrojem prosazení ekologického zájmu na celospolečenské úrovni.
Velký podíl na nedostatečném ekologickém povědomí veřejnosti, má i značně nekonsistentní přístup odborníků a pracovníků v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí. Mnozí z nich se stále ještě domnívají, že na základní orientaci společnosti nic měnit netřeba, že vše je jen technické řešení a náprava spočívá ve vybudování čističek a spaloven, v zavedení surovinově a energeticky méně náročných technologií a výrobků, nebo ve vybudování sídlištím se vyhýbající dopravní sítě. Víra ve správnost cesty průmyslové společnosti a technický pokrok je u nich často tak velká, že se nebrání ani užití technologií s dosud otevřeným koncem - vždyť příští generace si s dnešním neznámem či hrozbou jistě hravě poradí. Jsou také náchylní přestat u nalezení "nejméně špatných řešení".
Společenský konsensus s tímto pojetím světa je zjednáván většinově sdíleným kladným vztahem člověka k vlastnění a spotřebě předmětů. Kladný vztah k tomu, co člověku skýtá obživu, a k tomu, co člověk vytvořil nebo čemu věnoval svou péči, provází společnost od jejích počátků. S vlastněním však byl tento vztah ztotožněn až na počátku novověku a s konzumem až za průmyslové revoluce. Když Karel Marx psal roku 1848 svůj “Komunistický manifest”, reflektoval přitom jednu velice důležitou skutečnost: Evropa, a potažmo civilizovaný svět, už nejsou místem, kde je možné odvozovat svobodu jednotlivce od individuálního vlastnictví a spatřovat naplnění života člověka ve správě tohoto majetku, jak to do Francouzské revoluce předpokládalo osvícenství. To prostě proto, že majetku už nebylo pro všechny dost a společenská dělba práce a výrobní technologie, rodící se průmyslové společnosti, navíc ani individuální vlastnictví všech nedovolovaly. Socialisté tuto okolnost řešili všelidovým vlastnictvím. V různých systémech tržního hospodářství však celkovou generální odpovědí na stále se vracející, neřešitelný problém, že vlastnit mohou jen někteří, bylo vynalezení institutu zástupného soukromého vlastnictví, vlastnictví nikoli k tvořivé práci, ale k užití a spotřebě. To pak má do dnešních dnů různé podoby od technického vybavení bytu, přes vlastnění chaty, auta, rodinného domu, až po přepychová sídla speciálně ohrazených čtvrtí. Toto vlastnictví už není vstupem do odpovědnosti, ale jen pokleslou výzvou k jeho trvalému zachovávání a rozhojňování. Spotřeba a hromadění materiálních statků se tak stala předmětem a cílem každodenního snažení. V dosažitelnosti tohoto cíle pro co nejvíce lidí je tajemství úspěchu tržního hospodářství. Důvěra v tento nepřetržitý rozvoj výrobně spotřebního modelu života společnosti pak spočívá především na vytváření jejího kladného obrazu a na probouzení chuti spotřebovávat a vlastnit. O nabádání k takovému způsobu života se stará reklama. Víc než o úspěchu výrobku či firmy, tak její všemocná síla rozhoduje o “úspěchu” konzumního modelu společnosti vůbec.
Hromadění a konzum statků se ovšem do smyslu existence člověka vetřely již v renesanci jako výraz vážné systémové poruchy ve vývoji evropské civilizace. Jde o ztrátu vědomí souvislosti, emancipaci a výsledné rozbití vazeb základních společenskotvorných jevů, které se v logice prvního porušení do dnešních dnů opakuje.
Tři základní konstitutivní prvky společnosti - náboženství - kultura - civilizace - se k sobě měly (a v dodnes živých společenstvích mají) tak, že náboženství zprostředkovává společné vidění světa, kultura toto společné vidění světa nejrůznějším způsobem každodenně zpřítomňuje a civilizace pak svým právním uspořádáním, institucemi, hospodářskou a výkonnou mocí zajišťuje fungování náboženství a kultury. Na nekontrolovatelnou cestu se západní civilizace vydala již v okamžiku, kdy kultura a umění přestaly zprostředkovávat společné vidění světa, i když k ostré a naprosté distanci a emancipaci náboženství, kultury a civilizace došlo až ve dvacátém století, kdy náboženství bylo zahnáno do roviny individuálního vědomí a svědomí, kdy umění se stalo hrou formy či nástrojem k vyjádření niterných citů umělce, kdy vzdělání je chápáno jako ryze soukromá záležitost, třídně pochopená jako přepychová libůstka či investice do lepších vyhlídek na trhu práce, a kdy prvním posláním státu je jen zajištění neomezených možností pro maximalizaci osobního zisku.
Vydělujícím aktem novověku byla vzpoura proti starosti a péči o svět, kterou jako imperativ v sobě ještě nesl středověk a kladl ji do centra smyslu lidské existence. Kultura, která se nemusí starat o zpřítomňování společného a civilizace, jejímž smyslem není starost o kulturu a náboženství, nemohou po člověku žádat péči o svět, ale jen o své blaho a tím v konečném důsledku nemůže být nic jiného než konzum a přístup k tomu, co jej umožňuje a zajišťuje. Tím na dlouhou dobu staly věda, technika a technologie a hospodářské vztahy. Starost o ně proto vystřídala kulturu a náboženství v zorném poli péče civilizačního úsilí. Snaha po uspokojení individuální žádosti nemohla zprvu překročit danost a tradici civilizace teritoriálních a jazykově kulturních hranic a také se zprvu bála veškeré vazby na kulturu a náboženství zrušit. Jen je z roviny univerzální vztahovala stále více na rovinu národní, či teritoriálně státní. Takto emancipované národní či státní zájmy, byly podporovány a prosazovány národním hospodářstvím. To tu však již nebylo vázáno primárním posláním civilizace zajišťovat společný svět a s jeho novým posláním - službou individuálnímu zisku, mu bylo ve službách národního státu těsno. Snahy hospodářství vymknout se státní kontrole jsou datovatelné od konce 18. století. Svého úspěchu však tyto snahy dosáhly až ve dvacátém století vytvořením nadnárodních korporací a kapitálu, které naopak počaly kontrolovat národní státy a jejich politické reprezentace. Nadnárodní průmysl, obchod a kapitál začaly v rozhodující míře ovlivňovat svět, který není schopen ustavit nad nimi nadnárodní kontrolu.
Proces emancipace a oddělení životně propojených oblastí se však nezastavil ani před branami nadnárodního hospodářského pořádku. V posledních deseti letech došlo k vydělení kapitálových trhů, jejichž účastníkům již nevelí starost o průmysl a obchod, ale jen snaha o maximalizaci zisku, jehož lze nejsnáze dosáhnout spekulací a to nejen vůči protihráči, ale stále více proti celým hospodářským odvětvím, oblastem a měnám národních států. Tato finanční moc, rozhodujícím způsobem ovlivňuje možnosti sebeřízení společnosti a schopnost národních vlád i mezinárodního společenství odpovědět na existenciální otázky vyčerpání přírodních zdrojů a zničení podmínek života. Tato finanční moc však existuje mimo jakoukoli kontrolu společnosti, a protože je svou povahou parazitní, postrádá jako většina parazitů i své vlastní přirozené zpětné vazby, které by mohly korigovat její činnost. Dokonce je ani pro časový horizont svých operací mít nemůže. Mezi rozhodnutím a výsledkem jsou maximálně týdny, nejčastěji dny a hodiny, nezřídka však jen minuty a vteřiny. Hráči kapitálových spekulací (a ty tvoří 80% objemu každodenních kapitálových trhů) se nemohou dívat dál, protože by neuspěli.
Než se však hospodářství dostalo z národní “sloužící” polohy do “vládnoucí” nadnárodní, muselo svést rozhodující zápas s “přeživšími” se pořádky a institucemi středověkého státu, zejména s cechovním systémem, který bral rovným dílem ohled na prosperitu oboru i na kvalitu práce a dostupnost všech výrobků a služeb a to vše v přísně teritoriálním měřítku. Proti této “reglementaci” byl vztyčen “prapor svobody”. Hospodářský liberalismus hlásal svobodu peněz proti akreditaci v odborné a územní rovině. Proti pravdě existenciální potřeby a možnosti ji uspokojit postavil pravdu úspěchu vytvořit a vnutit nabídku. Ku pomoci si tu liberalismus hospodářský vyvolal, jak džina z láhve, liberalismus politický, aby útočil na místní tradice, zvyklosti a řád. Ten pak v prvé řadě zaútočil na náboženství jako na “středověké tmářství”, protože operovalo s pravdou zjevenou, na stát jako na “poslední modlu”, protože v regulacích operoval s pravdou evidence, i na socialistické hnutí, jako na “novodobé otroctví”, protože operovalo s pravdou přirozených lidských potřeb a dějinné nutnosti. Proti všem těmto konceptům pravdy postavil liberalizmus tezi, že pravdou je to, co se samo prosadí či na čem usnese se většina. Lidské svědomí však zprvu ještě neuneslo tuto svobodu od odpovědnosti a od odpovídání světu idejí i světu každodenní reality. Tím danou a mnohokráte se vracející snahu, podřídit vůli většiny nějakému objektivnímu metafyzickému řádu dokázal definitivně potřít až současný postmodernismus, který ztotožnil život z tradice s “tupostí” a “a koulí na noze”, a metafysiku vyřídil tezí “řád není, nehledejte ho”.
Forma účasti na moci v parlamentní zastupitelské demokracii, způsob a předpoklady jejího rozhodování, zakotvenost člověka ve výrobně spotřebním modelu společnosti, udržovací a obranné mechanismy konzumu (zástupné vlastnictví a reklama), institucionální i faktická neovlivnitelnost chování nadnárodního kapitálu, a genetická spojitost liberalismu se systémem zastupitelské parlamentní demokracie, určují bytostnou nereformovatelnost tohoto systému a jeho neschopnost reagovat v dlouhodobé perspektivě na existenciální otázky ohrožení života na Zemi.
v prosazování a obraně ekologického zájmu?
Ze všeho výše uvedeného je zřejmé, že jsme toho neudělali málo, že toho můžeme na dosavadní činnosti ještě mnoho zlepšit, že se také zcela nevyčerpaly možnosti dosavadního způsobu práce i tradičního zaměření pozornosti, a že se v nich dokonce musí pokračovat. Zároveň se však ukazuje jednoznačná potřeba vyjít s radikální kritikou sociálně ekonomického stavu a struktury uspořádání světa a otevřít diskusi na téma změny společenského systému.
Toto téma vidím jako v posledku nejdůležitější. Pro dosavadní zkušenost a omezené možnosti ekologického hnutí, bude velmi obtížné zmocnit se odpovědně diskuse o podstatě systému a postavit ji jako úběžník nad všechno konkrétní snažení a hledání dalších možných cest. Dost možná to bude i příčinou protiv a schismatu našich řad. Přesto vyzývám, abychom se o to pokusili. Ostatně nám stejně nic jiného nezbývá, neboť jsme překročili práh nevědomosti, co hříchu nečiní, a svou nečinností, nebo popíráním bychom do odpovědnosti vstoupily na straně viníků.
Praha, únor 1998