Líně se převalující špinavé peřiny mraků okolo vrcholků kopců, nepřetržité dýmání z tmavého koberce lesů - jak pára nad hrncem, země nasáklá jako vše pokrývající tlustá zelená houba a voda vyvěrající na roztodivných místech, takové jsou teď Jeseníky krátce po dešti uprostřed letošního podivného a na vodu přebohatého léta. Jsou tomu necelé čtyři týdny, co to začalo.
Škody, které velká voda způsobila nelze přehlédnout již v podvrcholových partiích Hrubého Jeseníku. Procházející turista žasne nad průrvami vymletými nezkrotným živlem v kamenitých cestách. Místy jejich hloubka dosahuje výšky dospělého člověka. Ještě teď některé z horských chodníků sotva rozeznáte od souběžně tekoucích bystřin. Ze si voda našla často novou cestu a přetváří krajinu podle svého, vidíme pak především dole v údolích.
Hučící Desná není výjimkou. Povodeň proměnila horskou říčku v mohutnou sílu ničící lávky, mosty, chaty a další stavení, podemílající silnice a koleje. Ty pak směšně "plandají" ve vzduchu jako nízko zavěšené prádelní šňůry. Utržené břehy, vyvrácené stromy a stále zatopené nivy a pole jsou jen dalším dokladem rozsahu škod způsobených stoletou vodou. Tam, kde vodní masa již ustoupila, zůstává kamenná suť připomínající mrtvý svět velehorských karů.
"Jsme vlak! My jsme vlak! Tady je vlak!" Opakuje jako kolovrátek průvodčí v autobuse náhradní železniční dopravy. Nastupující pasažéři po tomto novém, účelovém pozdravu jen zvednou hlavu, na okamžik pohlédnou kamsi do neznáma, a pak, krátce, beze slova přikývnou. Už ví. Avšak zažitý stereotyp, prokazovat se v autobuse autobusovou průkazkou a chtít platit u řidiče, je silnější než povodeň. Ted' se zase žena v modré uniformě rozčiluje, že všichni nastupují pouze předními dveřmi. Řidičův argument omlouvající "natvrdlé" cestující standardním chováním v silniční hromadné dopravě důrazně odmítá zvoláním "jsme přece vlak!".
"Jsme vlak", vykřikuje opět na celý svůj netradiční vagón, aby se, probůh, nenašel snad někdo, kdo by ji v nějakém odlehlém kupé neslyšel. Poté rázným krokem vykročí uličkou mezi své ovečky a s důvěrně známou otázkou "přistoupili, prosím, přistoupili, prosím" se obrací hned na tu, hned na onu stranu stísněného vozového prostoru.
A tváře cestujících jsou obráceny k zamlženému okennímu sklu, a pohledy sledují nyní už všední obrázky spouště, ale také pokračující opravy a postup sanačních prací. Jen málokdo rozevře noviny, aby jeho oči spočinuly na titulku oznamujícím počátek vydávání státních povodňových dluhopisů nebo na zprávách z povodňové fronty daleko na polské Odře a ve vzdáleném Braniborsku. Ale pokud právě teď zvedne svou hlavu od potištěné stránky a prohlídne opocenou okenní clonou, spatří místo obvyklé pestrobarevné reklamy veliký černobílý billboard, kde pod výmluvnou fotografickou reprodukcí zkázy hovoří prostý text: "Jsme jedna země". A to již bude vědět, že spoj je na okraji Šumperku a trať, nikoliv linka, prosím, jsme přece vlak, Kouty - Šumperk zde končí.
Inu, takhle jsem to zažil, protože mě nefalšovaná železniční průvodčí v nefalšovaném autobuse značky Karosa poručila zastavit mimo stanici, aby mé pak důrazně poučila, že jsou vlak a normálně stopaře, zvláště mimo stanici, neberou.