Ekologická krize přináší podněty jak pro teoretickou dimenzi etiky, tak i pro praktické pokusy o řešení ekologicky relevantních problémů, jako je koncepce trvale udržitelného života, jež je u nás spjata především se jménem J. Vavrouška. V souladu s tím je následující příspěvek rozčleněn do dvou základních částí.
V teoretické etice reflektující ekologickou problematiku se ukazuje jako základní otázka, zda, jakým způsobem a nakolik, je možno do kontextu filosofické etiky takříkajíc "vtáhnout" vztah člověka k přírodě jako celku i k ostatním bytostem, jež spolu s námi přírodu spoluvytvářejí. Teoretická etika byla totiž až donedávna pojata takřka výlučně intersubjektivně, jako vztah člověka k člověku a k lidskému společenství.
V této souvislosti se mnozí myslitelé, kteří se touto problematikou zabývají, ale nejsou zaměřeni speciálně k ekologické problematice jako takové, inspirují různými filosofickými koncepcemi minulosti, jimž se snaží dát nový obsah. Inspirací je tu např. Kant (K. Ott, J. Habermas, G. Patzig), G.W.F. Hegel (V. Hösle), A. Schopenhauer (E. Tugendhat), A. Smith (opět Tugendhat), A. Schweitzer (u nás mj. J. Vavroušek, O.A. Funda), N. Hartmann (J. Šmajs, V. Hála) aj. Přitom tito autoři obnovují smysl uvedených i dalších koncepcí důrazem jednak na sounáležitost člověka s přírodou, jednak na nutnost zvýraznit důležitost i emocionálních, netoliko racionálních komponent ve vztahu člověka k přírodě i lidem.
Jako velmi zajímavá se zde ukazuje otázka svébytných práv mimolidských bytostí, především zvířat, ale také přírody jako celku, což je diskutováno i v rámci politického a publicistického "diskursu" (L. Vaculík, V. Klaus). V souvislosti s tím vyvstává rovněž otázka již mnohokrát probíraného sporu mezi biocentrismem a antropocentrismem. V tomto sporu zaujímá autor příspěvku pozici "kultivovaného" a "metodologického" antropocentrismu - ovšem pouze v tom smyslu, že je pevně přesvědčen, že 1. své výchozí lidské stanovisko nemůžeme principiálně opustit a 2. nemůžeme předstírat, že nemáme na přírodě žádný lidský zájem (např. mj. vědecký či estetický). Biocentrismus proto pokládá autor za typicky lidský postoj, k němuž se člověk může dopracovat teprve na takovém stupni svého vývoje - a vývoje svého vztahu k přírodě - kdy pociťuje ohrožení přírody jako celku i jednotlivých biologických druhů zároveň jako své vlastní ohrožení.
Stanovisko některých křesťansky orientovaných autorů, že totiž podstatu našeho vztahu k přírodě je možno označit výrazem "správcovství", pokládá autor příspěvku za přijatelné i pro sebe, ač ve vztahu ke specificky náboženským předpokladům zaujímá agnostickou pozici.
Pro českou podobu koncepce trvale udržitelného života je charakteristický (a je to možná typické i pro jiné středoevropské země, např. viz Z. Endreffy v Maďarsku, někteří slovenští a polští filosofové) důraz na morální a hodnotové aspekty ekologické problematiky. V tomto ohledu můžeme v obecné rovině najít návaznost na domácí tradici, v níž důraz na morální otázky hrál vždy mimořádně závažnou roli (Hus, Komenský, Bolzano, Masaryk, Palacký, Patočka).
J. Vavroušek koncipoval své proslulé teze k problému trvale udržitelného života v devadesátých letech, tedy již v době, kdy ve společnosti jednoznačně zvítězila konzumně tržní orientace. Na rozdíl od ostatních pokusů o alternativy k tomuto trendu (např. konzervativně křesťanský, radikálně levicový politický směr, aj.) se tato koncepce nevázala k žádnému konkrétnímu světovému či politickému názoru).
Vavrouškovo zdůraznění vazby na židovskou a křesťanskou tradici bylo pojato spíše v obecně humanistickém smyslu, přesto by autor příspěvku rád viděl její doplnění alespoň o tradici antickou (např. aristotelská idea uměřenosti či stoická myšlenka souladu s přírodou) a osvícenskou (myšlenka tolerance) a také demokratickou sociálně orientovanou tradici směřující k rozšiřování občanských a sociálních práv.
Vavrouškův impuls si samozřejmě vyžaduje dalšího domýšlení: myšlenka trvale udržitelného života může být pojata "pragmatičtěji", spíše jako problém technických opatření - potom by nebyla zcela neslučitelná s liberalistickým postojem, nebo může být pojata radikálněji, jako zároveň změna základních hodnotových orientací - potom se ale naskýtá otázka další, jaká konkrétní opatření by k tomu bylo zapotřebí přijmout, nemá-li být změna hodnotových orientací chápána výlučně jako niterná záležitost individua.
Na závěr si autor příspěvku všímá i politických souvislostí uvažované problematiky. Domnívá se, že ekologicky orientovaná občanská sdružení by se měla snažit působit vyhraněněji politicky, usilovat o sjednocení a o to, aby - ve spojení se silnějším politickým subjektem - mohla proniknout na půdu parlamentu a tam se snažit o prosazení alespoň části ekologicky relevantních cílů na centrální úrovni (samozřejmě i mimopolitické aktivity místního významu mají nezastupitelnou důležitost).
Jedním z těchto cílů je podle mínění autora vytváření možnosti životní realizace i pro ty, kdo jsou z hlediska dnešního převažujícího konzumně tržního trendu handicapováni, jako jsou např. chodci, pěší turisté - poutníci, "tiché existence", nalézající životní naplnění v prožitku sounáležitosti s přírodou atd., zkrátka všichni ti, kteří jsou převažujícím "trvale neudržitelným" životním stylem "marginalizováni"; v současnosti mají totiž nejmenší šanci na rozvoj vlastního životního stylu právě ti, jejichž pojetí je přírodě nejpříznivější - a naopak.
Autor je si ale také střízlivě vědom toho, že naše možnosti morální a ekologicky citlivé "impregnace" skutečnosti jsou omezené, a že nelze příliš optimisticky spoléhat na změnu základních hodnotových orientací lidí, zvláště v situaci, kdy kýžený "západní" životní standard je pro většinu lidí v nedohlednu.