Psáno pro časopis Živa
Šest let je tomu, co na tomto místě (v časopise Živa – pozn. red.) dva z blízkých Josefa Vavrouška vzpomněli jeho odkazu. Jednou z těch dvou byla Eliška Nováková. Byla mu rádkyní, patřila k jeho lidským oporám, zůstala jeho obdivovatelkou. Spříznila je niterná skromnost, pokora k řádu žití i víra v setrvalost dobra v lidském bytí. Neokázalost, opravdovost a vzájemná úcta se pak staly i mottem vztahu, který po odchodu Josefa našel své pokračování v citu spojujícím Elišku Novákovou s Evou Vavrouškovou. Skonem Elišky Novákové oživuje se znovu uvědomění si trvalosti odkazu lidství těch, kteří jej svým životem dokázali vyzařovat.
Suchá kurikula nemohou postihnout člověčinu těch, které se snaží formalizovaně charakterizovat a standardizovat. Mohou však napomoci osvěžit a osvětlit osobnostní rysy, jež si nezaslouží být zapomenuty. Rodem ze Šumperka, Eliška Nováková byla v dobrém poznamenána dětstvím prožitým na pomezí svorně se prolínajícího českého a německého živlu. Byla v dobrém poznamenána dětstvím prožitým v prostoru střetávání i míjení se křesťanské a židovské komunity. A viděno třeba i prizmatem babiččiny hospody - v dobrém poznamenána dětstvím vnímajícím lidské osudy chudých i bohatších, poznávajícím myšlení a jednání lidí žijících jak umem vlastních rukou, tak lidí, kteří dokáží uplatnit síly svého ducha. Katolická výchova v rodině jí nesporně byla i zázemím k pochopení podstaty dobra a nedobra v pozemském bytí, k nalezení umění chápat podstatu a smysl lidských skutků, usilovat pomoci všemu dobrému, dokázat odpouštět i těm, kteří třeba vlastní krátkozrakostí ublížili.
Moudrá rozvaha rodičů dovolila Elišce Novákové naplnit svou nezměrnou touhu po poznání, dokázat si uvědomit své nadání a umět rozvinout všechny polohy své osobnosti. Mimořádná inteligence umocněná nezměrnou ctižádostí kultivovala v rodinném prostředí její hlubokou úctu k vědění i její vůli prosadit se jako žena, jako člověk. Absolvování pražského francouzského gymnasia, učení zřejmě i z dnešního náhledu vpravdě jedinečného, bylo stěžejním základem jejího duchem renesančně humanistického, reálem však zcela moderního vidění světa, racionálního chápání souvislostí. Formoval ji i vztah k pohybu - byla nadšenou sportovkyní, zdatnou sokolkou, účastnicí všech sletů. Zvládla dvě vysoké školy. Střídmost a věcnost myšlení inženýra-lesníka se v ní snoubila s hloubkou a šíří vhledu univerzitního doktora přírodních věd. To vše hluboce kulturně historicky zakořeněno v evropanství, jež málokdo ze současníků je schopen v takovém časovém a prostorovém záběru obsáhnout, v lidství promítajícím ideály antiky a v nepřekonatelných duchovních konceptech renesance. Eliška Nováková byla ovlivněna - a i v tom si byla blízká s Josefem Vavrouškem - schweitzerovským pojetím dobra a ideálem uvědomělé skromnosti svatého Františka z Assisi.
Vliv nadčasové osobnosti profesora Komárka byl nepochybně tím agens, jež v Elišce Novákové vybudilo a rozvinulo geny vložený dar citu k přírodě, úcty k faktům a obdivu k harmonii života. Tu začala více než padesátiletá nádherná historie vědmy a kantorky. Oba tyto pojmy vnímáme dnes s různým nádechem. Eliška Nováková jim však dokázala dát náplň blízkou bájnému ideálu. Je pošetilé hledat, která z řady jejích knih, která z mnoha desítek jejích původních vědeckých prací a který z několika set jejích odborných článků, referátů na konferencích, expertíz i studií si zaslouží vyzdvihnout. Její práce nepotřebují oslavných tirád. Znalci v oborech, v nichž RNDr. Ing. Eliška Nováková, DrSc. se svou mravenčí prací s fakty, racionalitou a kritičností při ověřování hypotéz i holistikou svého pohledu na každý problém v jeho širších vztazích a souvislostech působila, to ocení lépe, než jakákoliv snaha o generalizaci.
Přehlédnout však nelze stopy, jimiž se Eliška Nováková zapsala do historie české přírodovědy a její popularizace:
| neopakovatelná „koroptví akce“ na počátku let padesátých, vlastně první celostátní screening biologie jednoho druhu; | |
| „zaječí éra“ v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy na pomezí klasické biologie, zoologie zvěře a rodící se krajinné ekologie založila obor bioindikace lidských zásahů do krajiny; | |
| „aplikovaná zoologie“ - introdukce rysa, záchrana vydry, logika „brouka“ v šumavských lesích - vždy jedinečné kauzy, v nichž organicky splývaly, doplňovaly se a umocňovaly se její hluboké znalosti zoologické, lesnické, myslivecké a ekologické; | |
| „ekoprogramy“ - symbióza poznání historie společnosti, kultury, hospodářství i techniky v evropském prostoru s nevšedním citem pro krajinu, její přírodní podstatu a jejího lidského ducha našly své vyústění všude, kde se svými týmy působila, nejpůsobivěji ovšem v krajině Štěpánka z Netolic a Krčína z Jelšan, na Třeboňsku; | |
| „les - jeho zranitelnost, jeho odolnost“ - zcela čerstvá, přesto však již do čítanek patřící pasportizace krkonošských lesů; to byl prostor, kde mohla naplno zúročit svou lesáckou erudici, ekologické cítění krajiny i kulturně historické zázemí a pomoci navrhnout jak hospodařit, kterých směrů rozvoje se ani v národním parku netřeba obávat, které hodnoty musí zůstat nedotknutelné - jeden ze základních kamenů moderní ochrany přírody, nelpící na apriorních a rigidních zákazech, ale vedoucí dialog zasvěcených, spjatých poznáním a dobrou vůlí; | |
| „věčný TIS“ - Nezávislé sdružení přátel přírody od roku 1964 vlastně dosud - spoluzakladatelka a dlouholetá předsedkyně první z našich nevládních neziskových organizací na ochranu přírody a krajiny, zprvu tolerované, pak státně bezpečnostní mašinérií dovedené až na pokraj likvidace, již v závěru roku 1989 znovuzrozené a dodnes spolu se svým Hucul klubem aktivně působící; | |
| „rok Brontosaura“ (1974), rok, v němž (spolu s námi, tehdy mladými i s kolegy dospělejšími) dokázala s šarmem Lišky Bystroušky obejít nástrahy doby, a přímo ve stínu pod svícnem zviditelnit zátěž, pod níž již tehdy sténalo životní prostředí i lidé, a vtáhnout do kroků k nápravě především mládí; | |
| „ekofilmy“ - čtvrtstoletí členství v porotách festivalů filmů o životním prostředí, ať byly ještě v Porubě, pak i ve Freiburgu, po rozpadu federace v Banské Bystrici nebo nakonec v Bratislavě, vždy s plným nasazením, i po desítkách hodin před plátny a monitory schopna postihnout nejen přírodovědné, ale kulturně historické i filmově umělecké kvality hodnocených děl; | |
| „zrod ekologické legislativy“ - jedinečná éra po listopadovém revolučním zlomu, kdy šťastná souhra okolností dovolila semknout okruh mimořádných osobností, mezi nimiž Josef Vavroušek a Eliška Nováková patřili beze všech pochyb k těm vůdčím, a kdy se rodil první československý zákon o životním prostředí, moderní český zákon o ochraně přírody a krajiny i první právní úprava o posuzování vlivů činností na prostředí; | |
| „rozkvět EIA“ - nebyla by to Eliška Nováková, aby se bez ohledu na své šediny a bez ohledu na svůj věhlas jako první z nás nevypravila před ministerskou komisi a získala pro své kostelecké pracoviště jedno z prvních oprávnění posuzovat vlivy civilizačních záměrů na život přírody a na krajinu (vždyť zákonitosti přírodního a historického vývoje krajiny ovládala jako snad žádná jiná z několika set osob takto oprávněných). |
Ač v osobním životě úředně vzato zůstala sama, jako člověk sama nikdy nebyla. Jako vědma a kantorka (jen ten, kdo zažil, ví, jak krásnou, pochvalnou, ba úctyplnou náplň tyto pojmy v případě Elišky Novákové nabyly) se stala matkou souvislého a nedohledného toku po sobě jdoucích generací studentů. Nebylo snad jediné akce, ať už to byla práce v terénu, účast na konferenci nebo jednání na úřadech, kde by se k ní nehlásil některý z jejich nespočetných žáků. Bylo možno zažít i řadu kuriózních setkání, kdy se ke křepké ženě plné energie hlásil vetchý stařeček a pyšnil se, že byl jejím žákem - válečný přeryv studia na vysokých školách a nástup do znovuotevřených vysokých učení vzápětí poté, co Eliška Nováková sestoupila z pražských květnových barikád, dovolil i tyto skotačinky života. Její neoddělitelné působení vědmy a kantorky však skutečně znamenalo i více než padesát let uvádění nových a nových mladých do světa vědy. Odměnou jí snad bylo to, že ona vedle svých stále nových mladých nestíhala stárnout.
Trvalý kontakt s mládím (měřítkem nebyl fyzický věk kolegů a kolegyň, ona si rozuměla s mládím všeho věku, překážkou bývala jen duchovní sterilita a člověčí hloupost) jí napomáhal překonávat i životní krize v letech padesátých, kdy byla vyhozena jako nebezpečný živel ze „své“ fakulty, v letech osmdesátých, kdy byla jako přestárlá vypuzena ze „svého“ akademického ústavu i v měsících nedávných, kdy ji v důsledku hloupé transpozice zákona bylo zapovězeno vést nové doktorandy. Vždy s trochou trpkosti, ale rozhodně s o to větší vitalitou dokázala sobě, svým blízkým a se svými blízkými, že lze nalézt východiska.
Eliška Nováková byla napohled křehká, drobná bytůstka. Ve svém nitru byla však osobností velkou duchem. Byla dámou, vedoucí uvolněnou rozmluvu s presidenty, ať už s panem François Mitterrandem nebo s panem Václavem Havlem. Byla současně i rozverným klukem, ochotným ke každé skopičině, kamarádem do deště. Ač k sobě neskutečně skromná, byla nesmírně štědrá ke všem potřebným kolem sebe, k lidem, zvířatům i k rostlinkám. Byly chvilky, kdy by se chtělo i věřit, že ona je jednou z vyvolených nesoucích poselství svatého Františka z Assisi. Obětovala se lidem, jak těm nejbližším, tak zcela neznámým v katolické charitě, obětovala se svým huculům, jejichž genofond s několika blízkými zachránila a rozhojnila, vždy pamatovala, aby i její květinky si užívaly náležité pohody. Ona to byla, která do naší legislativy zavedla vedle ustanovení směřujících k fyzickému dobru lidí a přírody i ustanovení zaručující pocit pohody. Eliška Nováková byla hluboce věřící - svou víru však nikdy nedávala na odiv. Nebyla ženou velkých gest. Neměla to zapotřebí. Její myšlení a konání říkalo vše.
Eliška Nováková oplývala nevšední krásou. Vyzařovala z ní určitá noblesa, noblesa, s jakou na nás ze svých portrétů hledí velké ženy minulých věků. Všem nám, kteří jsme s ní mlčky pobývali v posledních dnech jejího bytí, nám tento vjem mimořádné krásy oduševnělého výrazu spící dámy utkvěl v paměti.
V den a hodinu, kdy jsme se všichni dostupní blízcí opět sjížděli do Nemocnice na Františku, rozklenula se nad Prahou neuvěřitelně krásná duha. Na konci listopadu vzácný přírodní úkaz. Jen Eva Vavroušková v tu chvíli pocítila, že Eliška Nováková odchází. Byla to pravda. Eliška Nováková sama byla vzácným přírodním úkazem. A takové jevy spolu přece souvisejí. I když jsme již racionálně uznali tíhu fyzické reality, všichni blízcí víme, že Eliška Nováková vlastně jen tak poodešla. Je tu s námi ve všem, co nás s ní spojovalo. A tak jako jsme se nikdy vpravdě a zcela nerozloučili s Josefem Vavrouškem, není to možné ani u naší paní doktorky. Oba pro nás zůstávají jednou z podob svatého Františka z Assisi - a ten je přece také pořád někde v nás. Nebo alespoň by být měl.
Miroslav Martiš