Vážená paní doktorko, vážení příbuzní, přátelé a kolegové, vážení pozůstalí!
Sešli jsme se na tomto místě v hodině, kterou jsme museli čekat, a která nás přesto přistihla nepřipravené. Přišli jsme zaskočení, protože člověk, se kterým se dnes naposledy setkáváme, s námi ještě před pouhými deseti dny pracoval. Přišli jsme se rozloučit s paní doktorkou Eliškou Novákovou, naší příbuznou, spolupracovnicí, kolegyní, rádkyní a přítelkyní.
Přišli jsme v hojném počtu; a přesto, kdyby tu měli být všichni, jimž paní doktorka kdy pomohla a poradila, tísnili bychom se i na náměstí. Snad se proto sluší zmínit nejprve to, čím byla inženýrka Eliška Nováková, doktorka věd, jako odborník.
Z rodného Šumperka, kde se v červenci roku 1921 narodila, odnesla si Eliška Nováková vztah k lesům a horám a k přírodě vůbec. Vystudovala Státní francouzské reálné gymnázium a ihned po válečném přeryvu Vysokou školu zemědělského a lesnického inženýrství Českého vysokého učení technického, odbor lesní, a již jako odborný asistent a později vědecký pracovník na dvou lesnických fakultách rozšířila své vzdělání o Přírodovědeckou fakultu University Karlovy. K doktorátu připojila brzy kandidaturu a později, v roce 1987, i velký doktorát biologických věd. Dvaačtyřicet let působila Eliška Nováková jako vědecký pracovník a po celou tu dobu rozšiřovala v předlouhé řadě vědeckých studií okruh svého poznání od vysoce specializované problematiky až k celkovostnímu uchopení přírody a krajiny. Její odborné publikace se počítají na stovky, ale dokázala psávat i tak, aby porozuměl laik; a žádnou z desítek konferencí, jichž se v několika světových jazycích účastnila, neponechala bez originálního příspěvku.
Přesto jsou z prací paní doktorky Novákové nejcennější ty, které vytvořila např. v Ústavu aplikované ekologie pro konkrétní lokality, krajiny, regiony. Jsou to práce nesmírně komplexní, založené na obrovské odborné erudici a na druhé straně na staletí rostlé lesnické intuici i na schopnosti cítit krajinu citlivýma ženskýma rukama. Ani to však není vše: Eliščino rozumění dokázalo zahrnout i technické památky a její přátelé z milovaného sdružení TIS, které spoluzakládala, by mohli vyprávět o úsilí, s jakým dokázala hájit malou vodní elektrárnu uprostřed přírodě blízké krajiny; přátelé ze Společnosti pro trvale udržitelný život, jíž také pomohla na svět, ještě nestihli uplatnit ve společenském dialogu poslední Eliščino stanovisko, v němž se rozepsala nikoli jen o konkrétním území, ale s hlubokými historickými znalostmi i o české, německé a židovské kultuře v Praze. Stejnou trvalou pomoc však věnovala i Národnímu lesnickému komitétu, České společnosti entomologické, Československé zoologické společnosti, Hucul klubu, Evropské skupině Mezinárodního svazu ochránců přírody a dalším organizacím.
Snad, snad je to příliš pracovních dat pro tak smutnou příležitost. Ale je to Eliščina práce, práce až do poslední chvilky, která nám ukládá i na toto vzpomenout. Eliška bývala poradkyní ministrů, těch nejlepších; ale jen její nejbližší přátelé vědí, jak také dovedla naslouchat jejich potomkům a jak dovedla poradit ve chvilkách, kdy se někdy synové a dcery před rodiči ostýchají.
Eliščin široký renesanční vhled do povahy tohoto světa, její činorodost a zároveň samozřejmá a neokázalá prostota z ní činily člověka, s nímž bez zábran vášnivě diskutovali lidé čtyřikrát mladší, aniž vůbec zaznamenali její věk. Jistě je to jedno z nejvyšších ocenění, jímž by se mohl chlubit učitel; a nelze nevzpomenout, že Eliška Nováková byla i učitelkou. Těžko bychom hledali člověka, který by byl tak hluboce a samozřejmě respektovaný lidsky i odborně, jako byla ona. Myslím, že jsme ji často viděli vzrušenou, zaujatou problémem, lidským nepochopením, nedostatkem dobré vůle nebo naopak dobrým a poctivým řešením – ale nikdy jsme ji neviděli rozzlobenou. Přesto nebo právě proto mělo její slovo křehké dámy a odborníka sílu, která lámala hloupost i nedobrý záměr, a zároveň laskavost, jež dovedla tišit bouře.
Dnešní doba neumí prodlít u toho největšího a posledního, co nás v životě čeká. Odsouváme smrt a bojíme se jí pohledět zpříma do tváře, tváříme se, jako by se našich dnů netýkala. Prosím, zastavme se na chvíli nad skonem Elišky Novákové: je to poslední, co nám ona sama na odchodu ještě dává. Přemýšlejme nad jejím životem, který nehledal naplnění v rodině a v osobním štěstí, ale v práci pro jiné a pro přírodu, pročítejme její bohaté dílo a naposledy jí poděkujme. Ale zítra, zítra už neplačme nad Eliškou: podržme si však otisk její laskavé a moudré osobnosti v duši a raďme se s ním, kdykoli budeme v nesnázích a nejistotě. Takto se s paní doktorkou Eliškou Novákovou rozloučíme – ale takto nám přesto zůstane.
Praha 4. prosince 2000