Věci neznalý pozorovatel by si ze stručné zprávy o dokončení asanace skládky na Vrabčově, oficiálně oznámeném v listopadu tohoto roku, odnesl dojem, že město mělo dost rozumu, aby výstavbu nové, velké skládky na místě divoké skládky rostoucí již od 60. let, samo zamítlo a zvolilo racionální řešení. Důvody jsou logické: šlo o zjevně předimenzovaný projekt, který by byl nepřijatelným rizikem pro nedaleký vodárenský tok Otava. A tak si zaslouženě místní hodnostáři společně s ministrem a zákonodárci z regionu poplácali po zádech, prohlédli si ukončenou stavbu a vše je tedy v nejlepším pořádku.
Ale ono není. Bylo to všechno jinak. Celý příběh byl podstatně dramatičtější a skuteční vítězové nad zhoubnou investicí nebyli ani pozváni, ani sebeméně zmíněni. Příběh je to velice poučný. Proto jej krátce zmíním.
Monstrózní skládka nad Sušicí, to byl prestižní projekt tehdejšího vedení města, které jej bez skrupulí prosazovalo. Nebralo ohledy na sporné stránky projektu. Za použití vpravdě mocenské arogance šlo proti místním rezidentům i chatařům, prostě: my vás převálcujeme!
Věc se táhla několik let. Na jaře roku 1995 se konalo ústní jednání v územním řízení, z něhož byli na popud tehdejšího starosty za asistence městské policie místní obyvatelé vyvedeni. Bylo založeno občanského sdružení. V jeho čele stanuli manželé Škubnovi z Vrabčova. Nebýt jejich vytrvalé aktivity ve tvrdém a vleklém střetnutí s městským úřadem a dalšími orgány, skládka by dnes byla nepochybně s velkou slávou dokončena. Pracoval jsem po dva roky pro toto občanské sdružení jako právník, takže moc dobře vím, jak ostrý ten konflikt byl. Nakonec rozhodlo, když expert ze Státního zdravotního ústavu v Praze přesvědčil příslušného hygienika, aby s takovou stavbou v daném území nesouhlasil. Toho experta ovšem našli a získali pro posouzení věci občané, nikoli radnice. Jistý vysoký úředník z Klatov tehdy neváhal psát do Českého Krumlova denunciační dopis, protože pracovník zdejšího okresního úřadu byl jako expert na odpady činný v sušické kauze, kde zajišťoval odbornou pomoc občanskému sdružení.
Bylo to střetnutí opravdu ostré, občas nechutné. Hrstka občanů s pár odborníky a jedním právníkem stála proti zdrcující přesile městského a okresního úřednictva a politických veličin. Dík své odvaze, aktivitě a důslednosti, se kterou se brali za správnou, ale zdánlivě již beznadějně ztracenou věc, občané zvítězili. Město po letech zápasu kapitulovalo. Černou skládku definitivně uzavřelo a zjednalo firmu na její asanaci.
Nevadilo by mi, kdyby politické veličiny názorně veřejnosti předvedly své dobré činy, své zásluhy. Nevadí mi, pokud si takovou zásluhu právem přičte některá politická strana, naopak, ať je to kdokoli - od komunistů po DEU, všem bych za opravdovou zásluhu zatleskal. Vadí mi ale, pokud politické veličiny svým chováním a svými výroky prostě jen překrývají skutečnost, zamlčují pravdu a připisují si zásluhy jiných. Není to fér.
A proto jsem napsal toto vysvětlení. Abych vzpomenul zásluh těch, kdo věc těžce, v osobních střetnutích vybojovali a na které se má podle všeho zapomenout. Bylo to velké vítězství. V této zemi spíš podobné případy dopadají právě opačně a takovýchto úspěchů je dost málo. Tím spíše bychom neměli dopustit, aby se nad nimi prostě zavřela voda. Měli bychom o nich mluvit, aby bylo zřejmé, že má smysl, aby se občané ve veřejných záležitostech, v zájmu svého životního prostředí angažovali. Že usilování o dobré věci nemusí vždy dopadat jako ona proslulá pouť nesmrtelného španělského hidalga ze vsi Mancha, sepsaná před čtyřmi sty lety výběrčím daní Miguelem de Cervantesem.
7.12. 2000 Petr Kužvart