8.1 Věcný záměr Kodexu životního prostředí

Ve Zpravodaji 2/2000 uveřejnil Petr Kužvart na str. 24 – 26 kritiku materiálu, který zpracoval „okruh osob kolem Ústavu pro ekopolitiku“. Ve Zpravodaji 3/2000 pak na kritiku reagovali Eva Kružíková a Václav Mezřický na str. 38 – 40 v příspěvku „Nevěcné argumenty proti věcnému záměru“.

A jak už to tak v ping-pongu bývá, míček je opět na druhé straně. Tentokráte na straně bratrů Kužvartových.

(Bylo zvykem při uveřejňování článků ve Zpravodaji nedávat v tom stejném čísle dotčené straně možnost reagovat. Při kritické protireakci bychom opět museli dát možnost druhé straně reagovat atd. a v jednom čísle Zpravodaje by se pak museli čtenáři probírat zejména vzájemnou korespondencí dvou znesvářených stran. Nyní nevím, zda to bylo dobře.)

8.1.1 Reakce Miloše Kužvarta, ministra životního prostředí

Rád bych reagoval na článek autorů Kružíkové a Mezřického z čísla 3/2000 Zpravodaje STUŽ.

Aby mi bylo dobře rozuměno, lidí, kteří něco dělají pro životní prostředí je zoufale málo a nechci nás uvnitř naší komunity rozeštvávat. Chci zdůraznit, že práce docentky Evy Kružíkové v Legislativní radě vlády je hodnocena vysoce pozitivně a za to jí patří dík. Já sám na osobní útoky vůči vlastní osobě nereaguji, je ostatně pod moji úroveň na stránkách novin či časopisů reagovat na výpady různých „hajzlíčků“. Ale jiné jsem vždy bránil a budu je bránit. Nyní byl napaden můj bratr JUDr.Petr Kužvart.

Kritika zazněla v článku doslova takto: „A také o marxistickou revoluci, po které nezměrně touží, pak ovšem běda pravici i levici, ruzyňská vrata se otevřou dokořán“. Chtěl bych konstatovat, že takovéto formulace od lidí, kteří ani v dobách minulých ani dnešních neměli odvahu nazývat věci pravým jménem, mně na ně mrzí. Petr Kužvart měl odvahu problémy vždy popsat způsobem, kterým se nikdo z tehdejších či současných rádoby mudrců neodvážil. Ostatně za totalitního režimu mu jeho publikační činnost vynesla (byť i jen několikadenní ) kriminál. Stručně řečeno, jeho svědomí i lustrační osvědčení jsou, na rozdíl od jiných, čisté. Ono je velmi levné někoho osočit, že argumentuje metodikou Karla Marxe, 11 let po sametové revoluci se na toto klišé stále slyší a snad právě proto se na něj slyší v české zemi, protože je tu tolik sehnutých hřbetů, kdysi sedících na VUMLech nad spisy klasiků.

To, kde já nesu svou osobní zodpovědnost, je záležitost veřejné zakázky na projekt „věcného záměru zákona Kodexu životního prostředí“. Nevím o tom, že by tento projekt podporoval ing. Ivan Dejmal, ale vím proč jej podporoval prof. Moldan. A vím, že je dobře, že jsem si své stanovisko zachoval po více jak dva roky a je to obdobná situace, jako když jsem na podzim 1998 vyslovil jednoznačné NE jakémukoliv navyšování prostředků z Fondu národního majetku na odstranění ekologické škody v Karolíně na Ostravsku. Vždycky jsem vycházel z toho, že „temelinizovat“, tedy využívat veřejné prostředky na obohacení jen některých, je zrůdnost. Tento postoj se vyplatil – finanční prostředky zůstaly nenavýšeny a sanace Karolíny probíhá dle mého soudu kvalitně.

To, že jsem vždy výběrové řízení na zpracování věcného záměru Kodexu životního prostředí nechal prověřit odborem kontroly a že nikdy v těch několika výběrových řízení nedokázali jeho aktéři docílit toho, že by proběhlo v souladu se zákonem, mi také zasignalizovalo, že něco není úplně v pořádku. Proto jsem se touto věcí zabýval podrobně před více jak rokem. A můj údiv byl skutečně veliký: jak je možné žádat v sumě cca 22 milionů korun ( z 90 procent z prostředků Nizozemska a z 10 procent z prostředků ČR ) prostředky na zajištění zhruba několika velkých mezinárodních seminářů, na výstup tak obecný, že by byl k ničemu, na výstup opakující to, co v určitém předstihu bude mít připraveno MŽP ve formě předloh vyžadovaných legislativním plánem práce vlády. Postoj, kdy jsem opakovaně odmítal podepisovat smlouvu na práce, které jsou evidentně nepotřebné a předražené, se vyplatil.

Velmi nedávno jsem za účasti jednoho z podporovatelů projektu (pana prof. Moldana) a I. náměstkyně paní JUDr. Římanové si ověřil, že skutečně to prvotní zadání bylo absurdní. Nyní došlo k radikální změně projektu. To, jak budeme peníze z Nizozemí skutečně využívat (a Nizozemncům za ně patří upřímný dík) konečně bude, že budou využity pro to, co skutečně potřebujeme. Nikoli pro opisování, opakování nebo pro mezinárodní semináře. Pro ten neustálý obecný blábol, který zaslýchám zde i v zahraničí a který nikomu nepomůže.

Jen na okraj bych chtěl upozornit, že doktor Petr Kužvart se v kauzách Tmaň či Kašperské Hory osvědčil jako právník, nikoliv jako ve věži ze slonoviny sedící teoretik, jehož teorie jsou v praxi nevyužitelné. Pro takové teoretiky já mám velmi lichotivý název „numizmatici“. Zkuste si z toho vzít trochu ponaučení.

Na závěr bych chtěl konstatovat, že rodinná solidarita bratrů Kužvartů byla doposud trnem v oku pouze různým betonovým lobby, těžařům zlata apod. Považoval bych za škodu, aby lidé, kteří pro životní prostředí v minulosti cosi neoddiskutovatelného odvedli, aby se do té kohorty různých „hajzlíčků“ přiřadili.

V Praze dne 1.12.2000 RNDr.Miloš Kužvart - ministr ŽP ČR

8.1.2 Zákon o životním prostředí aneb co je zásadní v případě kodexu životního prostředí

V posledních číslech Zpravodaje zuří polemika, týkající se Kodexu či zákona o životním prostředí. Mám však obavu, že polemika už přešla k čistě osobním útokům a o to podstatné-samotný kodex, zahrnující rámcově celou oblast ochrany životního prostředí už tak nejde.

V tom mne utvrzuje i to, že o samotném obsahu polemika nebyla a většina čtenářů Zpravodaje neměla ani možnost seznámit se s tímto návrhem, na kterém už bylo odvedeno mnoho práce. Aby si čtenář učinil alespoň základní obraz, jako apendix uveřejňuji obsah zákona. Z toho je možné vycházet při posuzování, zda potřebujeme, či nepotřebujeme takový jednotící zákon, resp. kodex.

Stali jsme se již pamětníky a tak dovolte nejprve exkurz do dávné nedávné minulosti.

Při překotném dohánění zákonodárství vyspělé části světa po sametovce došlo k souběžné tvorbě složkových zákonů a zároveň i zákona o životním prostředí. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy působil v těsné blízkosti Josefa Vavrouška a zodpovídal jsem na FVŽP i za přípravu zákonů, mohu potvrdit, že Josef byl příznivcem systémového přístupu, ostatně jako ve všem. V tomto případě tedy nejprve jednotícího zákona o životním prostředí a na něj navazujících složkových zákonů. Ty ovšem pod tíhou naléhavých potřeb urychlených řešení zanedbaných problémů vznikaly současně. Je Josefovou zásluhou, že se tehdy nepřerušily práce na obecném zákoně o životním prostředí a hlavně, navzdory poslancům ODS a HZDS, se do tohoto zákona podařilo poprvé u nás zařadit průřezovou problematiku hodnocení vlivů činností na životní prostředí (EIA). V dalších letech docházelo k četným novelizacím složkových zákonů, novelizacím novel, až se situace takřka dokonale znepřehledněla. Zatímco hlavně na západ a sever od nás pokračoval vývoj, jehož výsledkem je integrovaný přístup k ochraně životního prostředí, u nás jsme beznadějně uvízli na místě, resp. ve vzájemně nesladěných složkových novelách novel. Teprve v poslední době, jednoznačně dík tlaku Evropské unie, dochází k mírnému pokroku, bohužel často v mezích omezených obzorů těch, kteří tento integrační trend z různých důvodů nezachytili, anebo těch, jimž se do jejich obrazu světa nehodí. Pokud však chceme dosáhnout účinnější ochrany životního prostředí, musíme se dát cestou sjednocení rozdrobené environmentální legislativy. Protože se v polemice ve Zpravodaji vzývala praxe, vyzývám každého, kdo je proti jednotícímu kodexu, nechť si vyzkouší chránit životní prostředí podle našich složkových zákonů - a možná, že se bude velmi divit, jak mu uniká znečištění z jedné složky do složky druhé, jak je nesystémově pojato povolování a prosazování....

Takové sjednocení, uvedení jednotných principů, sladění zatím nesourodých nástrojů, modernizování některých ustanovení starých či starších norem a obecné roztříštěnosti práva životního prostředí je (-napsáno ve zkratce) obsahem kodexu. Nemluvě už o rozpracování principu trvalé udržitelnosti - kodex např. navrhuje radu vlády pro trvale udržitelný rozvoj a taktéž i krajské rady.

Závěrem proto dovolte vyjádřit přesvědčení, že takový kodex je velmi potřebný - a čím dříve, tím lépe. Jako v tolika jiných případech by ho nevládní organizace měly prosazovat v rigidnějších vládních strukturách. Bude však neodčinitelnou slepotou, jestliže resort životního prostředí (jak už zní některá varování) odmítne další nizozemskou pomoc, věnovanou České republice na přípravu tohoto kodexu.

Byl bych velmi nerad, kdyby toto odmítnutí bylo iniciováno některými členy STUŽe. Můžeme mít různé názory a diskutovat o síle a slabinách takového kodexu, ale zbavit kolegy možnosti další práce na zlepšování celého našeho systému environmentální legislativy je něco, co by se nemělo slučovat s členstvím ve STUŽi.

Struktura zákona/kodexu životního prostředí

(k posouzení, zda se jedná či nejedná o pokrok v naší environmentální legislativě):

Obecná část

Zvláštní část

8.1.3. Kružíková, Mezřický a spol., Zákon o životním prostředí

„pracovní návrh věcného záměru - obecná část“, prosinec 2000

Bohužel, jsem nucen reagovat hned na dvě věci: především byl dán do neformálního připomínkování jakýsi náčrt obecné části integrovaného zákona o životním prostředí, tedy zárodek jakéhosi „kodexu“ práva životního prostředí. Tento text bohužel v některých směrech předstihl mou kritiku, publikovanou ve zpravodaji STUŽ č. 2/2000. Jde především o důslednou destrukci posuzování vlivů na životní prostředí. Tuto záležitost vidím jako podstatnou, proto o ní v následujícím textu pojednávám na prvém místě. Tato kritika není vedena mými nepěknými zkušenostmi s některými lidmi, ale zájmem o další vývoj práva životního prostředí v této zemi. Nová legislativa je ve značné míře „normalizační“, likvidující.

Dále pak tandem Kružíková – Mezřický nenechal mou kritiku z května 2000 bez odezvy: ve zpravodaji STUŽ č. 3/2000 se bez toho, abych se k věci mohl jako člen STUŽ bezprostředně vyjádřit, vyšel krátký pamflet zmíněného tandemu (str. 38 - 40). I k tomu se musím krátce vyjádřit, protože je zde řada nepravdivých, zkreslených nebo účelových tvrzení. Jde o demagogický útok, k němuž bohužel nelze mlčet. Jeho rozbor je však až v závěru tohoto textu. Myslím, že zaslouženě.

I. Hlavní obecné výhrady k návrhu „Zákona o životním prostředí“

Nejprve k „Analýze práva životního prostředí ČR“, tedy k 114 stran dlouhému sešitu, který je jedním z dílčích výstupů.

Byla vytvořena převážně pedagogy pražské a brněnské právnické fakulty a pokud jsem ji mohl studovat, mají jednotlivé části různou úroveň. Když jsem se snažil své zkušenosti a poznatky konfrontovat s částmi „nedostatky právní úpravy“ a „institucionální nedostatky“, jež jsou povinnou součástí jednotlivých složkových částí (kapitol) analýzy, moc jsem nepochodil. Trpí obvyklými nectnostmi podobných textů: jde z významné části o pouhý popis platné právní úpravy, tedy zákonných textů, v menší míře pak jsou zastoupeny poznatky o faktickém fungování té které právní úpravy a i pak jde daleko spíše o názor konkrétního autora založený na jeho intuici a závislý na jeho individuální zkušenosti, než o důkladný rozbor založený na širší než nahodilé znalosti. Ovšem formálněprávní výklad textů a s ním spojené postřehy nemusí jít k podstatě faktických problémů - a většinou také nejdou.

Přitom při psaní nového předpisu by prvým a nesmírně důležitým předpokladem měla být důkladná orientace v obsahu právní úpravy dosavadní, tedy především v tom, jak objektivně funguje či nefunguje, kam směřuje výklad a rozhodovací praxe, co je pociťováno jako nedostatek právní úpravy. Teprve, až se toto bezpečně dozvíme, až pak opravdu víme, jak se věci mají a kam chceme či musíme vývoj nové právní úpravy směrovat - a teprve potom lze psát něco nového.

Nelze zakrýt, že dát dohromady takovouto analýzu pro celý rozsáhlejší zákon je obrovská práce. Je třeba chápat při takové práci, že každý právní předpis funguje ve společenském prostředí, jež je z principu rozporné. Střetají se tu různé zájmy, názory, přístupy a záměry. Proto právní norma a její praktické fungování budou hodnoceny různými subjekty často velmi rozdílně, ba protichůdně. Tady musí ten, kdo se analýzou zabývá, být velmi opatrný a ujasnit si jak svá vlastní východiska, tak i sledovaný cíl analýzy. To je stále řeč o jediném předpise. Natož pak, když má být analyzováno celé velké a rozsáhlé odvětví v tak sociálně konfliktní oblasti, jako je ochrana životního prostředí! Pořádná analýza alespoň základních stavebních kamenů tohoto odvětví, to by byla práce pro kvalifikovaný víceoborový tým na několik let, vyžádala by si miliony korun, provádění anket v úřednictvu i v různých společenských prostředích, jejich kvalifikované vyhodnocování. Důsledné a náročné oponentury dílčích závěrů atd. Pokud by skupina vedená tandemem Kružíková – Mezřický dokázala za těch dvacet milionů v průběhu 4 - 5 let jen toto, bylo by před takovým dílem nutno smeknout. Něco takového by už byl základ pro další práci na podnětech pro legislativní proces!

Právo, to není psaný a stanoveným způsobem schválený a publikovaný text, to je nanejvýš právem ve formálním slova smyslu. Právo, to jsou reálně fungující pravidla chování, tedy to, co z psaného předpisu skutečně reguluje společenské vztahy a jak je to reguluje. Jsou ustanovení platného práva, jež jsou mrtvá, nefungují. Tak třeba posuzování vlivu výrobků v zákoně č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Jde o mrtvou literu. Přitom je zajímavé, že v „analýze“ jsou posuzování výrobků věnovány dva řádky (!) a dysfunkce této úpravy se zde vůbec nekonstatuje (přesvědčte se sami: je to str. 29 nahoře v „Analýze práva ŽP“). Ale nejen to, výklady a rozhodovací praxe kolikrát posunou uplatňování právního předpisu nebo jeho části někam jinam, než bylo původně zamýšleno. Takovou situaci je nutno identifikovat a popsat, pokud analyzuji právní úpravu!

Předložený sešitek toto v žádném případě nesplňuje. Níže je rozebrána několikastránková kapitolka o strategicky významné konstrukci posuzování vlivů na životní prostředí. Z ní je zřejmé, že jde o víceméně narychlo sebrané individuální postřehy, nic víc. Někdy (kapitola ochrana přírody) je do textu zjevně pojat alespoň výsledek prací na aktuálních novelizacích.

Je zřejmé, že již tzv. analýza práva ŽP je svým zaměřením a hloubkou nevyhovujícím základem pro další práci. Projektových výstupů této kvality jsou plná šuplata. Sám jsem se v minulosti takových počinů několikrát zúčastnil a poznal, jak se takové věci pečou.

Další, padesátistránkový sešitek obsahuje „analýzu zákonů o životním prostředí vybraných evropských států“. Jde o velmi stručný, málem telegrafický popis obsahu celkem sedmi předpisů z různých zemí. Jde opravdu o popis. Analýza (tedy rozbor) vypadá jinak. Analýza by musela zahrnout i zjišťování již publikovaných zkušeností s jejich praktickým fungováním a hlavně a především: v každé zemi je politický, společenský, vývojový i právní kontext poněkud odlišný. Proto by před rozborem každého zákona mělo být předesláno pojednání o vývoji tohoto společenského rámce, a to nejen o vývoji právních textů a úřednických aparátů, ale i o zkušenostech s jejich reálným fungováním, tedy i z pohledu občanské veřejnosti či environmentálních organizací. Teprve takový kontext může dát správnou informaci o tom, proč je zákon v dané zemi takový, jaký je a proč funguje tak a ne jinak. Proč v něm chybí to, co my u nás mít v zákoně musíme nebo tam naopak z našeho pohledu jsou upraveny věci, které my bychom řešili jinak…

Ve skutečnosti nejde o analýzu, ale o pokus o účelové podepření tvrdohlavého záměru vůdčího tandemu: Česká republika bude mít kodex práva životního prostředí, ať chceme nebo ne. I za cenu demontáže práva životního prostředí. O tom, že taková demontáž není pouze teoretickou eventualitou, se pojednává dále.

Projekt má být řešen v rozpětí let 2000 - 2002. V této době ale probíhá proces přibližování EU, tedy i vlna nezbytných novelizací. Po tomto období je možno očekávat několikaleté údobí vychytávání dysfunkcí a praktických problémů, jež po rozsáhlejší legislativní činnosti pravidelně nastávají. Až poté, tak po polovině desetiletí, je možno právní úpravu předpokládat v poněkud stabilizovaném a funkčně ověřeném stavu. Tehdy by bylo možno uvažovat o tom, že se fungující právní konstrukce přeskupí a systematicky seřadí do nové, třeba i kodexové formy.

V tuto chvíli prokazatelně chybí základní objektivní předpoklady pro vytváření kodexu. Je příliš brzo. Pokud bychom se nesnažili vstoupit do EU, byla by samozřejmě situace jiná. Ale psát dnes naléhavě nutné dílčí novelizace složkových zákonů, jež se tak mají dostat do souladu s komunitárním právem (a u nichž při nejlepší vůli nevíme, jak budou v praxi fungovat) a vedle toho se vážně pokoušet o kodifikaci něčeho dosud nezralého a nestabilizovaného, co prodělává výrazné a dramatické změny - to je prostě chyba, která se nemůže nevymstít.

Problém je i v tom, že řešitelský tým, to jsou hlavně pedagogové, nikoli praktikové. Tito lidé nemohou zpravidla díky odlišné vlastní zkušenosti vytipovat ty věci, na kterých je nutno za každou cenu trvat. Zpravidla neznají jejich skutečný dosah a dopad v praxi, praktický život práva ŽP nemohou znát jinak nežli útržkovitě. Jsou proto náchylní přijímat a zpracovávat i podněty restriktivního či dokonce destruktivního charakteru. Dokonalým příkladem je níže rozebraná destrukce posuzování vlivů na životní prostředí. Stačí trocha módní snahy o „integraci rozhodovacích procesů“, nekritický pohled za hranice, našeptávání lidí kolem stavební lobby - a výsledek je zdrcující!

Pouze dva členové řešitelské skupiny mají soustavnější praktické zkušenosti. Jeden z nich se zabývá spíše všeobecnou právní praxí a druhý je zainteresován na vytváření nového stavebního práva (a bude nesporně spíše mluvčím jiných zájmů). Je známou skutečností, že příprava nových předpisů stavebního práva a nového správního řádu se nese ve znamení likvidace demokratických výdobytků z počátku 90. let. Veřejnost má být pouze konzultativním prvkem v rozhodovacích procesech, účastnická práva mají být pečlivě odstupněna a občanská sdružení mají mít spíše jen poradní hlas. Stavební právo a právo územního plánování má být výrazně přívětivé pro velké investory - až po „pozastavování výkonu vlastnického práva“ těch, kteří se jako vlastníci dotčených nemovitostí vzepřou. Za těmito snahami, dostat nás daleko před rok 1992, stojí samozřejmě úřednické aparáty v čele s Ministerstvem pro místní rozvoj, ale i podnikatelské skuliny, které prosazují zjednodušení a zprůchodnění rozhodovacích procedur pro zájmy velkého kapitálu. Rezort životního prostředí těmto tendencím vzdoruje. Nemá jinou možnost, nežli hájit to, co se podařilo - ve srovnání s Evropou nadstandardně - uzákonit počátkem 90. let. O tyto věci se v legislativní proceduře ohledně dílčích novelizací a nových předpisů dnes hraje.

Návrh, který byl nyní předložen, je velmi sporným příspěvkem do této hry. Jde o nabídku autodestrukce části ochrany životního prostředí (EIA) ve prospěch MMR a spol. Dokonce i řadou kompromisů znetvořený nový zákon o posuzování vlivů se proti „zákonu o životním prostředí“ jeví jako nebezpečně progresivní a osvícený předpis.

Další výhrada: obrovské riziko v rámci legislativního procesu - nebezpečí vykostření a demontáže práva ŽP (pozměňovacími návrhy a tlakem ekonomických rezortů, postupným sjednáváním kompromisů, jak jsme viděli názorně u posledních zákonů, jež prošly nedávno poslaneckou sněmovnou).

K demontáži obludných rozměrů může dojít projednáním jedné jediné předlohy - kodexu práva ŽP - v exekutivě státu a posléze v parlamentě. Bude se to projednávat (pokud vůbec) a schvalovat za budoucího parlamentu a příští vlády - jež mohou být málo příznivé rozvoji ochrany ŽP. S pravicovými Klausovými vládami byly ty nejhorší zkušenosti (ministr Benda and his boys). Dnešní centristická vláda je zjevně ve vleku různých zájmových skupin a ochrana životního prostředí je opět jen trpěnou agendou, kterou je třeba omezovat. Ale i když dnes je zle, v budoucnu může být ještě mnohem hůř. Nic na tom nemění, že si to dnes lze jen těžko představit, že by mohlo být ještě hůř než teď.

Návrh vypuštěný do legislativního procesu se bohužel i dnes stává neřiditelnou střelou. Nevíme a nemůžeme vědět, jak dopadne. Zda to bude zlý, ale ještě přijatelný kompromis, nebo katastrofa.V budoucnu to může být spíše ještě horší. V podstatném ohrožení se pak ocitnou demokratizační prvky práva ŽP (účast reprezentantů veřejnosti v řízení, přístup k informacím). A tak se může stát, že i za pomoci autorů tohoto návrhu bude např. účast veřejnosti převedena z forem přímých (plnoprávné účastenství reprezentantů veřejnosti) na formy ryze konzultativní, jak je tomu dnes v územně plánovacím procesu. Mohou být diváky. Mohou si i něco říci. Ale výsledek je pevně v rukou úřednicko-technokratického aparátu. Bude to vypadat jako pokrok (správní řízení se otevírají veřejnosti), ale ve skutečnosti půjde o vytlačení veřejnosti z reálné účasti na rozhodování do role spíše pasivních pozorovatelů a komentátorů dění.

Nemyslím si, že by všichni členové skupiny kolem vůdčího tandemu něco takového zamýšleli. Exponenti takových záměrů tam ovšem jsou také. Je otázkou, nakolik mohou těmto spádům a pokusům ostatní čelit a nakolik budou právě tyto zásadní otázky považovat ze svého pohledu za podstatné, aby těmto snahám opravdu rozhodně a zásadově čelili.

Podstatné je, že kodexová forma je zvenčí vnesený zlepšovák, který praxe víceméně nepotřebuje. Lze argumentovat větší přehledností, ovšem i kodex bude muset mít pod sebou řadu prováděcích předpisů, obsahujících praktické detaily. Kdykoli bude některá jeho součást novelizována, bude nebezpečí vnášení nejrůznějších poslaneckých a lobbistických „zlepšováků“ do celku.

Přehledné to bude jen na první pohled. Při praktickém použití se člověk rychle dostane do změti podzákonných předpisů.

Jde víceméně o dokrinální záležitost: integrace je lepší než pluralita předpisů. Obecně to je jistě pravda, ale v naší společenské a politické situaci jsou poměry podstatně složitější a nelze na ně roubovat přímočaré schematické poučky. Tady se může neznalost reálného právního a společenského kontextu dost vymstít.

Naší přednostní povinností je výsledky ekologické legislativní vlny z počátku 90. let bránit před likvidací - jdou daleko za naše dnešní legislativně-politické možnosti! Tehdejší nezralá, přechodná a zmatená sociálně-třídní i politická situace dovolila uzákonit věci, se kterými nyní MŽP z parlamentu doslova vyhazují (nový zákon EIA, novela geologického zákona). Jakkoli jsou zákony z počátku 90. let nedokonalé, varuji před pokusem unáhleným činem je plošně nahradit. Pokud novelizovat nebo psát nové předpisy, pak dílčím způsobem, aby případnou prohrou došlo k destrukci pouze určité dílčí konstrukce, nikoli hned celé budovy. A pokud si někdo myslí, že snad bude líp, pak ujišťuji, že spíše opak je pravdou. Budoucí vlády nám to názorně předvedou. Ovšem o tom koordinátoři a skuteční autoři projektu vůbec nepřemýšlejí. Oni vycházejí z přesvědčení, že tu máme právní stát a můžeme opisovat ze západních zemí bez rizika. Neznajíce bídu naší každodenní reality, posunují právo životního prostředí směrem k pasti, jež může v nejnevhodnějším okamžiku sklapnout. A my budeme nuceni ustoupit daleko za léta 1990 - 1992, kdy se dnešní právo ŽP tvořilo.

Konečně je nutno k případné finální integraci právní úpravy dojít evoluční cestou, kdy se postupně na nižších úrovních budou integrovat ty právní instituty, jež se k takovému kroku přímo nabízejí (např. ekonomické nástroje či sankce). Umělé, od potřeb praxe odtržené urychlování procesu vývoje se nemusí vyplatit.

II. K části V. návrhu - Posuzování vlivů na životní prostředí

Tato část textu obsahuje patrně nejnebezpečnější pokus o demontáž práva životního prostředí, dokonce i ve srovnání s novým zákonem, který je nyní zrovna předmětem legislativní procedury.

Zlověstnou skutečností je fakt, že spolu s návrhem obecné části kodexu řešitelé přišli rovněž s „analýzou práva životního prostředí“, jež má celkem přes 110 stran textu, ovšem klíčové oblasti posuzování vlivů se věnuje kapitola II. - v rozsahu pouhých 10 stran (str. 20 - 29). Z toho plných 6 stran zabírá pouhý popis právní úpravy. Stručný, téměř heslovitý výčet nedostatků stávající právní úpravy pak vydá na jedinou stránku (institucionální nedostatky se vešly dokonce na pouhých 5 řádek!) a je zjevně pouze letmo nahozeným názorem autora. Nejde tedy o analýzu v pravém slova smyslu, která by vyšla z důkladného poznání praktických nedostatků stávající úpravy a identifikovala tak směry žádoucích změn.

O co především jde: pokud v minulosti bylo v prostředí autorů návrhu „zákona“ tradováno, že „méně významné případy“ EIA by mohly být integrovány do řízení před stavebním úřadem, pak do prosince 2000 došlo k významnému posunu: veškeré posuzování vlivů na životní prostředí je plně integrováno v představách autorů do příslušných povolovacích řízení, tedy do řízení před stavebními úřady, vodohospodářskými a báňskými úřady. Tyto úřady budou „příslušnými orgány“ EIA a budou mít k ruce jakousi poradní komisi expertů, jež zpracuje na konci posuzování posudek. Tento posudek pak bude podkladem pro povolující rozhodnutí.

MŽP nebo případně jiný orgán ochrany prostředí se omezí na jmenování expertů z řad odborníků z vysokých škol, z akademie věd, ze zástupců občanských sdružení a obecně prospěšných společností. MŽP vyhláškou stanoví „základní postupy posuzování vlivů na jednotlivé složky životního prostředí“.

Z výše uvedeného vyplývá, že zjišťovací řízení povede zpravidla stavební úřad a bude rozhodovat, zda vůbec, a pokud ano - v jakém rozsahu se EIA provede. Zjišťovací řízení se provede vždy.

Perličkou, která ukazuje na míru praktických zkušeností autorů, je možnost, že oznamovatel sám v oznámení z pilnosti uvede, že vlivy jím navrhovaného záměru jsou srovnatelné s vlivy záměrů v přílohách zákona (tady nadlimitních či fakultativně projednatelných záměrů).

Změny záměrů se budou projednávat pouze, pokud tyto změny mohou mít „významný negativní vliv“ na ŽP (tady se nám vrací pověstný Oblukův výklad č. 1/EIA/92). Zda tomu tak bude - o tom rozhodne příslušný orgán = stavební či báňský úřad!

Posudek EIA (který má doporučující charakter a je vydáván poradní komisí expertů při příslušném orgánu EIA) bude nahrazovat souhlasy, vyjádření, stanoviska dotčených správních úřadů, jsou-li podle zvláštních předpisů nezbytná pro vydání rozhodnutí. Příslušný orgán by měl podle stanoviska poradní komise určit ve svém rozhodnutí podmínky realizace záměru.

Poradní komise může před příslušným orgánem EIA poukázat na nedostatky předložené dokumentace. Na základě toho může (ale nemusí) příslušný orgán stanovit, že je třeba dokumentaci změnit nebo doplnit. Jde o jeho úplně volnou úvahu, jež se neděje podle správního řádu.

Pokud jde o strategickou EIA, tedy SEIA, zcela se vylučují územní plány, jež se budou řídit ustanoveními zákona o územním plánování. Ostatní koncepce, politiky, plány či programy se budou posuzovat, „pokud mohou mít významný vliv na životní prostředí“, patrně tedy nikoli automaticky. V proceduře SEIA bude mít klíčovou pozici orgán - předkladatel. Bude existovat jakási „pracovní skupina“, jež bude vyhotovovat „návrh zprávy o vlivu“ na ŽP. Nic bližšího se zde o ní neříká. Stanovisko nakonec u koncepcí na úrovni ministerstev bude vydávat MŽP, na úrovni krajů jakási „rada pro udržitelný rozvoj“ při vládě a v případě obecních koncepcí pak „rada pro udržitelný rozvoj“ kraje.

Pochopitelně - ani slovo o účasti reprezentantů veřejnosti (občanských sdružení) ve vlastním povolovacím řízení! Veřejnost tedy bude v konzultativní roli (nikoli s právy účastníka řízení) trpěna pouze v rámci vykostřené a degenerované EIA. To je ovšem normalizace, o které si dosud byrokraté z MMR mohli jen snít. Teprve nyní a za peníze MŽP se dočkala dokonalé formulace.

Tolik tedy krátká sumarizace toho, co na vícero stranách (str. 14 - 28) obsahuje návrh.

Co je nutno návrhu vytknout:

1. Zásadní vadou postupu je zcela chatrná, ve skutečnosti spíše jen zdánlivá „analýza“ stávající právní úpravy. Základem pro formulaci návrhu budoucího předpisu je důkladná znalost fungování stávající právní úpravy, jejích silných stránek (jež nutno převzít a rozvíjet) a jejích slabin (jež nutno odstranit).

2. Opominuta je zcela v praxi se projevující skutečnost, že stavební úřady patří do rezortu MMR (ústředního orgánu ve věcech regionální politiky, regionální podpory podnikání, investiční politiky a cestovního ruchu a vedle toho i pro územní plánování a stavební řád), jež je metodicky řídí a řeší i některá odvolání zřetelně ve smyslu kompetencí MMR - zajišťovat regionální rozvoj, podporovat podnikatelské aktivity. Jde o výrazně exploatační přístup k prostředí. Je nutno stavět, expandovat. Obdobně i báňské úřady jsou tu naprosto nezakrytě proto, aby zprůchodňovaly těžební zásahy v území. V horním i stavebním zákoně jsou samozřejmě na předním místě (v § 1) zmíněny potřeby ochrany prostředí a péče o ně, ale to jsou nezbytné proklamace, jež nejsou naplňovány prakticky nikdy z vůle těchto úřadů. Pokud jsou naplněny, pak díky tlaku dotčených orgánů či občanské veřejnosti.

Kdo toto nechápe, ten by se neměl pouštět do nebezpečných spekulací s předáním EIA do agendy stavebních úřadů. Snad je to podivná směs školometského a naivního lpění na liteře místo poznání reálného fungování právních norem v kombinaci se vcelku pochopitelnými záměry stavební lobby, jinak si nelze vysvětlit vážně míněný návrh přesunout EIA plně do kompetence stavebního či báňského úřadu. Ten si o všem v oblasti vlivů na ŽP rozhodne. Nevadí, že nemá environmentální kompetence ani kvalifikaci a ani zájem. Tím dojde k úplné formalizaci EIA. Vždy pochopitelně převáží zájmy na uskutečnění záměru - ostatně stavební úřady jsou zpravidla s velkými investory (a báňské úřady pak s těžaři) v natolik důvěrných vztazích, že to ani jinak dopadat nemůže. Ze dvou protichůdných zájmů: na exploataci prostředí a jeho ochraně - vždy zvítězí spolehlivě ten prvý. Jako na ministerstvu lesního, vodního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu v 80. letech měly vždy navrch ukazatele plnění plánu dřevozpracujícího průmyslu nad pěstováním a ochranou lesa.

V návrhu je destrukce EIA dovedena do dokonalosti. Nic důslednějšího snad nelze při zachování další zdánlivé existence EIA vymyslet. Je s podivem, že tuto exekuci připravují nikoli MMR, nikoli MPO, nikoli velcí investoři, ale naší přední „teoretici“ práva životního prostředí, lidé s vědeckými hodnostmi.

Prosazované řešení je stejně absurdní, jako kdyby se přišlo s návrhem sloučit obžalobu a obhajobu v trestním procesu. Takové sloučení bylo skutečností v inkvizičním procesu (kde soudce byl zároveň obhájcem i žalobcem). Šlo o hrubě se neosvědčivší řešení, takže novověk přišel s oddělením procesně odlišných či dokonce protichůdných rolí.

Jedinou šancí na další přijatelné fungování EIA je svěření různých potenciálně protichůdných zájmů různým úřadům, institucionální oddělení zájmu na exploataci a zájmu na ochraně. Tyto zájmy se pak v rámci právem předepsaných procesů konfrontují a výslednicí je pak zpravidla dobově víceméně přijatelné řešením.

3. Naprosto obdobné to je v případě územních plánů. Autoři návrhu jsou podivuhodně zpraveni o obsahu zákona o územním plánování, který zatím není ani ve věcném záměru, že mají posuzování vlivů za otázku, jež bude řešena v jeho rámci.

4. Posudek EIA (který má doporučující a interní charakter a je vydáván pouhou poradní komisí expertů při příslušném orgánu EIA) nemůže jako neplnohodnotný podklad nahrazovat souhlasy, vyjádření, stanoviska dotčených správních úřadů, protože by šlo o pronikavou nepřímou novelu zvláštních zákonů, jež dotčeným orgánům svěřují ochranu veřejného zájmu v tom kterém směru. Šlo by o legislativní nekulturnost hodnou let padesátých.

5. Řešitelům by mělo být podle mého názoru dáno velmi jasně na vědomí, že MŽP se nehodlá účastnit destrukce vlastních pravomocí a ani takové aktivity nebude financovat. I jen jediná V. kapitola návrhu je dostatečným důvodem ke stažení spoluúčasti MŽP na tomto projektu. Myslím, že v tomto smyslu by měl být vyslán rovněž signál do Holandska, jakmile by se řešitelé odmítli ukáznit a přepracovat kapitolu V.

III. Ostatní části textu

Pokud jde o zbytek návrhu, jeho význam pro destrukci práva životního prostředí, ale i v jiných ohledech je podstatně menší. Je sem vtělen - s nevelkými úpravami - obsah zákona o právu na informace o životním prostředí, principy integrovaného rozhodování, velmi obecné principy „pro stanovování standardů“.

Návrhu se dá v jednotlivostech mnohé vytýkat (na str. 46 např. propadné lhůty u sankčního řízení jsou z hlediska rychlosti rozhodování správních soudů velmi krátké, novější předpisy přecházejí na delší lhůty), ovšem takové připomínkování ztrácí smysl, když koncepčně jde celkově o problematickou záležitost.

Podstatnější je pokus o vytvoření zvláštních správních tribunálů (část X.). Zde budou po alespoň desetileté praxi v úřadech působit včerejší byrokraté - a budou samozřejmě nezávislí, jak jinak. Aktivní legitimace občanských sdružení se výrazně omezuje (str. 52). Výkon rozhodnutí se má řídit správním řádem, který se ovšem již pro správní exekuce neužívá - chystá se správní exekuční řád. Kasační stížnost se má podávat u neexistujícího Nejvyššího správního soudu.

Nebezpečným nápadem mohou být „smlouvy v ochraně životního prostředí“, pokud se jimi má nahradit vydání právního předpisu nebo pokud by měly znamenat obcházení standardního správního řízení (něco takového se již objevilo v návrhu nového správního řádu).

Nebezpečnou tendencí obecně je rozšiřování volného správního uvážení orgánů, např. úřad bude vcelku volně uvažovat, zda vlivy na prostředí jsou „závažné“ , „významné“ apod. - a bude se postupovat podle zákona, nebo nikoli, ač podmínky v zákoně uvedené jsou jinak splněny. Zkušenost učí, že správní úřady s oblibou nekonají tam, kde jen „mohou“. Je nutno jim jejich povinnosti stanovit jaksi natvrdo, bez možnosti uvážení. V zájmu právní jistoty je třeba co nejurčitější právní úprava, s minimem prostoru pro volné správní uvážení.

·        K polemickému výlevu: Kružíková, Mezřický, „Nevěcné argumenty proti věcnému záměru“

Zpravodaj STUŽ č. 3/2000

Jde o politováníhodnou reakci na mou kritiku projektu integrovaného zákona o ŽP z května loňského roku. Mnohé jimi použité argumenty jsou vyvráceny již předchozím rozborem.

Analýza stávající právní úpravy je opravdu nedostatečná. O tom se může každý přesvědčit. Jeden komplet všech tří sešitů je uložen v sídle Ateliéru pro životní prostředí a je zde k dispozici.

Není třeba být věštcem, aby dnes člověk věděl, že příští vláda bude pravicová. Tím není řečeno, že ta dnešní je levicová. Ale návrat do situace let 1992 - 1996, kdy vládla koalice pravice a MŽP kleslo až na dno vlastní nemohoucnosti, se v jiném vydání patrně bude opakovat. Bohužel. Jestli s takovou politováníhodnou avšak pravděpodobnou budoucí situací někteří spojují své ambice - s tím nelze nic dělat. Jen si to pamatovat.

O „žabích perspektivách“ se nad prosincovým výstupem nemá smysl bavit. Kdo věci rozumí, brzy pozná slabiny výsledných textů.

Madarův náčrt zákona o životním prostředí vznikal jako nezávazný text v naprosto jiném kontextu (80. léta), kdy právo ŽP jako ucelená soustava norem neexistovala. Neexistovaly pozoruhodné výsledky legislativní vlny počátku 90. let, na jejichž destrukci si dnes kde kdo brousí zuby. Prostě nelze srovnávat nesrovnatelné a vytrhávat něco z dobového kontextu a argumentovat tím v jiné době a situaci. Bohužel, eklektické opisování ze zahraničních vzorů je v prosincovém výstupu provedeno se stejně vzácným nepochopením odlišných kontextů zahraniční a naší společenské i právní reality.

Na přípravě zákona č. 17/1992 Sb. jsem se ještě před listopadem 1989 i poté podílel. Zde jsem získával prvé zkušenosti s legislativními aktivitami. Vždy mne bude mrzet, že jsem se raději neúčastnil na republikové úrovni psaní návrhu takových převratných norem, jakými bezesporu byly zákon o posuzování vlivů a zákon o ochraně přírody a krajiny. Proti nim je zákon o životním prostředí z roku 1992 plácnutím do vody, jalovou proklamací, jakýmsi nepovedeným, disfunkčním hybridem. Nefunguje. Není dobrý. Je fragmentem původního nerealizovaného a možná i nereálného záměru. Na něm se věru mnoho naučit nedalo. Ale člověk si kolikrát nemůže vybírat. V té době jsem ty věci ostatně takto jasně neviděl a ani vidět nemohl.

Eklektické přepisování odjinud a nekritická nápodoba cizích vzorů bez sestudování odlišného prostředí, v němž fungují, to je bohužel přístup, který se zračí v argumentu, že deset evropských zemí kodex má, další ho chystají - takže i my musíme! Nemusíme. Kodexová úprava není požadavkem komunitárního práva ani nějakou jinou závaznou podmínkou. Kodex bude, pokud k němu poměry dozrají a až se tak stane. Bez ohledu na rozmáchlé projekty dneška.

O reálném fungování a vývoji práva jiných zemí ke kodexové úpravě podle všeho autoři mnoho nevědí. Nevědí zjevně, jak je to tam s demokratizujícími aspekty v právu ŽP. Přepisujíce odjinud s klidem srovnají krok s evropským průměrem, který je v účasti veřejnosti pozadu - a bezděky nebo i záměrně přispějí k destrukci některých významných právních konstrukcí, jež v roce 1992 výrazně předběhly dobu a dnes jsou zdejšímu podnikatelskému establishmentu i byrokratům velmi nepohodlné.

Zdaleka nejen zde se projevuje bída našich společenských věd, jejich zaostalost a podřadnost. Řada protagonistů v této oblasti žije z toho, že soutěží o to, kdo prvý získá poslední výsledky a podklady ze zahraničí a komu se podaří je prvnímu uvést na tuzemský „trh“. A tak se opisuje a napodobuje kdejaký módní trend ze západu. Originality se ovšem zrovna nedohledáš. Tohle se děje v sociologii i v jiných vědách. Proč by právo mělo být výjimkou?

Vyprošuji si, aby mne zrovna autoři tohoto polemického textu označovali za „uznávaného správního procesualistu“. Právo hodnotit mou práci má občanská veřejnost, pro kterou pracuji. A neomezuji se ve své činnosti zdaleka jen na problematiku správního procesu.

Odstavec, v němž se autoři polemiky zabývají EIA, staví čtenáře před dilema: myslí to opravdu vážně a o reálném fungování ochrany prostředí v praxi opravdu vůbec nic nevědí - nebo je to jen vytáčka a oni přesně vědí, čeho chtějí dosáhnout? Integrace EIA do řízení před stavebním úřadem je přece konec, opravdový a definitivní. EIA se odbude pár frázemi, aby se neřeklo. Několik neškodných podmínek se ze stanoviska poradní komise dá do rozhodnutí a je po všem. Možná si dr. Mezřický či dr. Kružíková odškrtnou další velký teoretický úkol, který vyřešili, ale EIA bude existovat asi stejně, jako povinnost v územně plánovacím procesu zhodnotit vlivy na prostředí . Podle vyhlášky č. 131/1998 Sb. to je součástí zadání i územně plánovací dokumentace - ale odbude se to jedním obecně naformulovaným odstavečkem v textové části územního plánu…. Nenamlouvejme si, že účinek „Lex Kružíková-Mezřický“ bude mít jiný dopad, pokud jde o EIA.

Oba protagonisté kolem sebe shromáždili skupinu převážně právníků - pedagogů a dva advokáty. O jejich zaměření jsem psal výše. Zde bych chtěl zdůraznit, že řadoví členové pracovní skupiny, přispívající svými dílčími texty, mohou být jen stěží činěni odpovědnými za vyznění celku. Celková orientace výstupu je zřetelně ovlivněna vůdčím tandemem, který již má za sebou zákon o životním prostředí z roku 1992, „Zákon pro přežití“ z roku 1994 či 1995 a usiluje stále o stejné. Ovšem obklopili se řadou dalších lidí. Když se to teď hodí, vysunou do popředí dva advokáty, když MŽP dostatečně nejásá nad spolufinancováním projektu, nasadí bývalé ministry životního prostředí. Co jim napovídali, nevím. Každopádně se tito svépravní jedinci rozhodli v dané hře účastnit dobrovolně a za jasného vědomí. A konec konců mají právo na omyl, jako každý. Když se neobeznámenému člověku řekne, že bude jeden kodex, že se zracionalizuje rozhodování, že se to dá do souladu s požadavky EU, že se to tak dnes po Evropě dělá - kdo by nesouhlasil? Jenže ono je to o hodně složitější…

Nechce se mi však věřit, že by lidé z pracovní skupiny a bývalí ministři vědomě podpořili destrukci EIA, jež čouhá z návrhu jak vylomený zub.

Nyní zakončím tento text reakcí na osobní útok autorského tandemu. Omlouvám se čtenáři za tuto nepěknost, ale byl jsem osočen a proto napíšu, jak to před lety vlastně bylo.

Konfliktně a intolerantně se soustavně choval dr. Mezřický, kterému dělá řízení jiných lidí zjevně mimořádné problémy. Já jsem mu to řekl svého času do očí (použil jsem tehdy - možná se na to ještě vzpomene - výraz „zupácké komandování“ - myslím, že vyjadřoval povahu jeho metod opravdu přesně) a pak jsem odešel z katedry práva ŽP na pražské univerzitě - to bylo v létě 1993. Před tím jsem byl ale dr. Kružíkovou zaměstnáván na Ústavu pro ekopolitiku. Tehdy oba tandemisté obcházeli některé lidi blízké ODA. Na jaře 1993 jsem psal ekologickou část programu pražského předsedy ČSSD, jakéhosi Miloše Zemana. Ten pak na hradeckém sjezdu s tímto programem porazil dosavadního předsedu Horáka a stal se šéfem ČSSD. Nikde jsem své autorství neinzeroval. Ale vyčenichal je tehdejší duchaplný komentátor Lidových novin - dnes neméně duchaplný komentátor deníku Právo, Jiří Hanák. A tak to do nějakého svého obvyklého novinového výlevu pěkně jmenovitě napsal. A já byl vyzván dr. Kružíkovou, abych se zdržel politických aktivit, když pracuji na jejím ústavu, nebo šel. Tehdy jsem jí vysvětlil, že to není správné, takové omezení jsem měl mít jasně uloženo při nástupu do pracovního poměru, nikoli tři měsíce poté. A protože se na tom ústavu děly různé zvláštní věci (podivně řešený projekt ing. Erika Geusse) a atmosféra byla dík dr. Mezřickému nedýchatelná, rád jsem odešel. Tím jsem skončil na Ústavu pro ekopolitiku. Už tehdy začínal náš tandem přípravu integrovaného zákona. Myslím, že jsem tehdy navrhl, jak by měla být věc organizována. O tom ale měl tandem opravdu hodně odlišné představy.

Ale ještě jsem byl na čtvrtinový úvazek (za 2.150,- Kč) na fakultě - na Mezřického katedře. I zde se opravdu těžko dýchalo a já rád odešel s koncem letního semestru. Až po letech jsem poznal, jak jalová byla moje snaha pokoušet se přednášet školometsky pojaté právo životního prostředí! Teprve teď, kdy mám za sebou školu praktického uplatňování práva, si mohu s klidným svědomím dovolit učit. Teprve teď to má smysl a moji studenti, budoucí ekologové, si do života odnášejí nikoli poučky, nikoli čísla zákonů, nikoli pseudoteoretické škatulkování, ale informaci o reálném fungování rozhodovacích procesů, o tom, v čem se chybuje, o tom, co vše je ve hře a jaké volby před tyto budoucí (povětšinou) úředníky a úřednice život postaví.

Ale za cosi musím tandemu Kružíková-Mezřický velice poděkovat. Svým způsobem mne donutili, abych jako člověk od přírody spíše lenivý nadřel řadu zákonů a v červnu 1993 složil komerčněprávní zkoušku (nic jiného mi nezbylo: ze dvou tisíc jsem nemohl živit rodinu) a začal pracovat jako samostatný právník na věcech životního prostředí. Musel jsem se pak hodně, opravdu hodně učit. Učit se tomu, co se na právnické fakultě nedozvíte. Teprve tohle ze mne udělalo to, co nyní jsem: public interest environmental lawyer, za kterým veřejnost přichází s důvěrou a jehož mnozí byrokraté a investoři upřímně nenávidí. Má ješitnost není proto uražena (jak je mi podsouváno), ale když tak je plně uspokojena. Vědomě jsem se vzdal efektního poletování po různých konferencích a jiných zahraničních výletech, tu do Bruselu, tu do Londýna či Haagu. Protože lidé toho typu, jako je náš řešitelský tandem, nikdy moji práci v terénu dělat nebudou, nezbývá než abych to dělal já. A vedle toho dělám i do legislativy (není a nebude výsostným územím našich velkých „teoretiků“). A připravují další následovníky. V tom je smysl mého počínání. Jsem proto spokojen a přes různé prožité ubohosti nejsem proti našemu tandemu nějak osobně zaujatý. Pokud nedestruují zrovna právo životního prostředí, je mi dost jedno, čím se zrovna zabavují.

A ještě perličku na závěr: byl jsem autorským tandemem obviněn z toho, že toužím po „marxistické revoluci“, což je termín ze slovníku jihoamerických diktátorů. Ne že by náš tandem k nim náležel. Jen to dokresluje jeho rozhled a duchaplnost. Na rozdíl od něj samozřejmě usiluji o překračování omezených měšťáckých obzorů. Ovšem s bytostnými konformisty, kteří se snažili vytlouci prospěch za každého režimu prostě odmítám o svých názorech polemizovat. Debatovat se dá s mentálně, znalostmi i charakterovou úrovní způsobilými protějšky. Takže někdy jindy a s někým jiným.

16.1. 2001 Petr Kužvart