Jak už tady řekl Erazim Kohák: globalizace není nějaké absolutní zlo, ač někdy její odpůrci to tak vnímají a naopak někdy i my, kteří protestujeme, jsme takto označovaní. Jako někdo, kdo sice parazituje na výdobytcích civilizace, ale chce někam zpátky na stromy. Globalizace má z mého pohledu dvě stránky. Provází nás po tisíciletí a intenzivní rozměry dostává v posledních pěti stech letech. Ty dva aspekty jsou, jak je vnímám já, touha po poznání a po výměně informací, po svobodné výměně kulturní i obchodní. Na druhé straně je to touha po dobytí, ovládnutí nových území, rozšíření vlivu. Když to trochu zjednoduším, tak vidím dva takové prototypy těchto směrů. Na jedné straně Marco Polo - sice také kupec, ale který přicházel jako rovný s rovným, usiloval o výměnu. Opačným příkladem je Kryštof Kolumbus, sice také vnímaný jako úctyhodná osobnost, ale člověk, který tam šel ve jménu králů rozšířit jejich území, nechal se jmenovat místokrálem nově objevených území. Jeho pokračovatelé, kteří Nový svět objevovali po něm Cortéz a Pizzarro, pak jenom otevřeněji provozovali to co Kolumbus. Tyto dva archetypy mají své pokračovatele a následníky dodneška. To, co kritizujeme, proti čemu se stavíme, je ekonomická globalizace, a to ještě globalizace v režii konkrétních nadnárodních institucí, konkrétních nadnárodních konsorcií, monopolů, bank a dalších. Zářijové zasedání v Praze je příležitostí, jak tenhle nebezpečný trend novodobých dobyvatelů ozřejmit našim lidem, co nejširšímu okruhu lidí, aby si uvědomili, že to není problém jen nějakých rozvojových zemí, zemí zasažených hladomorem v důsledku chybných projektů, ale že se dotýká bezprostředně dřív nebo později každého z nás. Doporučení, která MMF a Světová banka vydávají a jimiž se řídí naše vlády, nepochybně znamenají růst nezaměstnanosti, ohrožení domácí výroby a velmi pravděpodobně budou mít následky mnohem horší, marginalizaci třeba celých částí území, celých vrstev obyvatelstva. Proto se domnívám, že nemůže být diskuse o globalizaci záležitostí jen nějakých akademických fór, nic proti Společnosti pro trvale udržitelný život, ale měla by se rozšířit z takovýchto prostor i mezi lidi. Bohužel, ať se nám to líbí nebo nelíbí, v dnešní informační době, v záplavě informací je problém prorazit, donutit média, která se rovněž dostávají do vleku nadnárodních institucí, filtrují informace. Často není jiná cesta jak upozornit než použít prostředky, které se nám nemusí líbit. Můžeme být osobně proti nim, ale jeví se jako nezbytné, pokud se tato diskuse má stát všeobecnou a širokou. Tyto nadnárodní instituce se evidentně vymkly z demokratické kontroly a toto je náš způsob, jak je dostat pod kontrolu a dosáhnout, aby se vrátily jako politická otázka a diskuse, do které může vstoupit každý člověk a každý, koho se to týká, se mohl vyjádřit. Problémem je dneska rezignace, ne že by si lidé neuvědomovali problémy, kterými je ohrožuje ekologické důsledky třeba právě globalizace, počínání nadnárodních firem. Rezignace, zvlášť u té střední a starší generace, že je marné se proti takovéto koncentrované moci bouřit, cokoliv dělat, že nakonec vždycky rozhodne stejně sama a člověk, který se ozve, na to pouze doplatí. My doufáme, že tuto rezignaci se postupně podaří změnit a nadějí je mladá generace, které změna určitých paradigmat životních postojů je něčím přirozeným, intuitivním. Oni nečekají, až jim nějací učitelé a filozofové odůvodní, proč mají vnímat práva všeho živého, práva zvířat, proč tudíž mají být vegetariány, vegany. Proč mají odmítat násilí, službu se zbraní v ruce a další a intuitivně stále větší část mladé generace k takovýmto postojům přechází. Trošičku se zpožděním, ale doufám, že včas, i intelektuálové ke změně základního životního postoje snad dospívají a k potřebě nějakým způsobem učinit ji nejen otázkou okrajových skupinek nebo intelektuálských fór, ale i otázkou pro celou společnost. A ty struktury politické a společenské, které ještě podléhají demokratické kontrole, dokážeme ovlivnit, aby se dokázaly tomu nebezpečí vyplývajícímu z ekonomické globalizace postavit. Děkuji za pozornost.