Globalizaci lze charakterizovat jako proces vytváření jednotné světové ekonomiky a společnosti. Předpověděl ho geniálně již K. Marx a B. Engels v Manifestu komunistické strany v r. 1848, vysoké aktuálnosti nabyl až koncem 20. století, zvláště pak v souvislosti s pádem evropských zemí reálného socialismu a úsilím USA o jimi ovládaný monopolární svět.
Problém je, že globalizace tak jak probíhá je proces vysoce rozporný. V současné době ho určují velké nadnárodní společnosti, které sledují především dosažení svých dlouhodobých maximálních zisků. Činí tak jak žádoucími způsoby, zejména realizací nejnovějších poznatků vědy a techniky ve výrobě, tak způsoby nežádoucími včetně způsobů krajně nehumánních a proti ekologických, které ohrožuje přežití lidstva. Zajišťuje malé menšině občanů vesměs vyspělých kapitalistických států OECD (dál státy OECD) ohromný materiální blahobyt, jehož nutnou součástí je rozsáhlé, převážně samoúčelné a z hlediska potřeb rozvoje člověka škodlivé plýtvání v hmotné spotřebě – konzumerismu. Významně mu napomáhá vymývání mozků všudypřítomnou vtíravou reklamou. Podobně je prosazováno rozsáhlé plýtvání ve hmotné spotřebě společenské. Na druhé straně tyto společnosti maximalizují své zisky mimo jiné cestou odírání ekonomicky slabých regionů, států i celých kontinentů, jejich pauperizace až likvidace – ekonomické, sociální, kulturní i ekologické. Cestou bezprecedentního hromadění bohatství na jedné a chudoby na druhé straně, likvidací národních ekonomik i kultur, jejich zglajchšaltováváním je svět veden do náruče světové katastrofy nejen ekologické.
Tento proces je mocně podporován zejména:
1) Mezinárodním měnovým fondem (MMF),
2) Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj – Světovou bankou (SB),
3) Světovou obchodní organizací (WTO)
Ad 1) Role MMF
Roli MMF je nutné vidět historicky. Byl založen pod vedením USA, jimiž je reálně ovládán, v r. 1944 jako reakce na selhání neregulovaných tržních kapitalistických ekonomik v 30. letech, aby pomohl překonat rozvrat způsobený druhou světovou válkou v Evropě a zabrzdil tak valící se socialistickou revoluční vlnu. Zde svou úlohu více méně splnil, byť za cenu rozsáhlého poškozování životního prostředí ve vyspělých zemích.
I když základní cíl – měnovou stabilitu - od 60. let MMF zjevně neplní, nejvíce problematické se ukazuje působení MMF vůči rozvojovým zemím, jež se zformovaly v 60. letech. Zdá se, že recepty používané s různým úspěchem ve vyspělých zemích OECD jsou nevhodné pro země rozvojové, což ale úředníci MMF nerespektovali a nerespektují dodnes.
K hlavním úkolům MMF patří pečovat o stabilitu měn členských států MMF. Jednou z podmínek stabilní měny je víceméně vyrovnaný nebo jen mírně deficitní státní rozpočet. Za účelem stabilizace měn MMF poskytuje půjčky. Tyto půjčky jsou obvykle vázány na určité podmínky, zejména vyrovnaného nebo jen mírně schodkového státního rozpočtu. MMF vesměs podmiňuje poskytování půjček požadavkem snižovat výdaje státního rozpočtu. Dále MMF požaduje liberalizovat ceny a zahraniční obchod, privatizovat podniky včetně podniků strategicky významných, dát volný prostor rabování svého přírodního bohatství nadnárodními společnostmi ad.
Je jistě užitečné, vede-li MMF státy, kterým půjčuje, k neplýtvání s veřejnými prostředky. Praxe ale ukazuje, že se s veřejnými prostředky v rozvojových zemích plýtvá i přes dohled MMF, často nehorázně a to i při nezabezpečení základních potřeb občanů příslušných zemí. Ještě horší je, že ozdravování veřejných financí MMF nehledá v odstranění korupce a podobných jevů podvazující veřejné finance rozvojových zemí, ale v redukci výdajů v rozvojových zemích na vesměs silně podvyživené školství, zdravotnictví, sociální zabezpečení (pokud nějaké je), dále v devalvaci měny za účelem stimulace exportu a v otvírání se vesměs ekonomicky slabých rozvojových ekonomik mnohem silnější zahraniční konkurenci zemí OECD. Na volném trhu ale obvykle velké ryby požírají ryby malé. Nepřekvapuje pak, že v zemích, kde je vysoká negramotnost, kde ve venkovských oblastech prakticky neexistuje ani základní lékařská péče, kde lidi často umírají na běžné, při zajištění základní lékařské péče snadno léčitelné nemoci a na pití závadné vody, neboť nezávadná pitná voda není k disposici, bídou a hladem způsobují monetaristické recepty MMF ekonomickou, sociální i ekologickou katastrofu. Jak je známo, bída a zvláště pak absolutní bída je největším a nejúčinnějším ničitelem životního prostředí na Zemi.
Odhady počtu obětí hladu a bídy v rozvojových zemí se liší. OSN jejich počet odhaduje na cca 15 milionů za rok, nezávislé zdroje na cca 50-60 milionů. Tito lidé zbytečné umírají vesměs v rozvojových zemích, které léčí MMF a kterým pomáhá SB. MMF i SB přitom tvrdí, že většinu těchto zemí léčí úspěšně.
Není příliš jasné, podle jakých kritérií hodnotí MMF a SB úspěšnost svého léčení příslušných rozvojových zemí. Základní užívaný ukazatel - hrubý národní produkt (HNP) a od r. 1992 hrubý domácí produkt (HDP), má mizivou vypovídací schopnost i ve státech OECD. Ještě méně vypovídá o rozvojových státech, jejichž obyvatelstvo je sužováno hladem a bídou. Přitom samotná rozvojovost států se odvozuje od ukazatele HNP, resp. HDP na obyvatele. Objektivní rozbory ukazují, že recepty MMF podstatné problémy žádné rozvojové země nevyřešily, ale naopak jejich situaci vesměs vážně zhoršily.
Tím nemá být řečeno, že recepty MMF a SB jsou jedinou příčinou velmi těžké situace ve většině rozvojových zemí. Nelze opomenout katastrofální a dodnes jen částečně překonané důsledky kolonialismu a jeho pokračování v podobě neokolonialismu pod patronací MMF a SB, nemožnost přeskočit během několika desetiletí často z kmenového zřízení do občanské společnosti konce 20. století, rozpornost zanášení vymožeností civilizace v těchto zemích (klasicky zdravotnický pokrok, jež výrazně snižuje úmrtnost, což v nezměněných podmínkách zakládá populační explozi, jež zpětně prohlubuje bídu), rozsáhlá korupce, války, často vyvolávané velmocemi, zvláště bývalými koloniálními velmocemi atd.
Vcelku úspěšné byly především země, které se recepty MMF neřídily, zejména země východní a jižní Asie, nejmarkantněji údajně socialismus budující Čína 80. a 90. let.
Recepty MMF krutě selhaly i v bývalých socialistických zemích včetně Ruska. Zdá se, že nejméně jsou postiženy ty země, které nejméně dbaly receptů MMF a SB – do r. 1997 Polsko a do r. 1998 Slovensko, byť i tam jsou ekonomické a sociální následky restaurace kapitalismu velmi těžké. Recepty MMF citelně přispěly k rozpadu Československa, neboť na Slovensku na rozdíl od ČR nezískaly výraznější podporu.
Recepty MMF významně přispěly k sérii velkých měnových otřesů konce 90. let, tzv. asijské, ruské a mexické krize. Tzv. asijští tygři krutě doplatily na aplikaci receptů MMF stejně jako Mexiko, o Rusku nemluvě. Zdá se však, že úředníci MMF jsou nepoučitelní.
Ad 2) – Role SB
Také roli Světové banky je třeba vidět historicky. Vznikla spolu s MMF v r. 1944 s cílem napomáhat rozvoji. Tento rozvoj ale pojímala a i nadále pojímá silně technokraticky. Zatímco škody vlivem pomoci SB ve státech OECD zahrnovaly především rozsáhlou devastaci životního prostředí a deformaci životního způsobu směrem ke konzumnímu(nechvalná je zvláště role SB při prosazování automobilismu a potlačování železniční a městské hromadné dopravy), v rozvojových zemích byly zásadně vyšší, neboť úředníci SB nebrali v úvahu podstatně odlišnou sociálně ekonomickou situaci v rozvojových zemích a jejich podstatně vyšší ekologickou zranitelnost. Snažili se formovat ekonomiku rozvojových zemí jako potravinový a surovinový, později jen surovinový přívěsek zemí OECD. SB podporovala zejména investice do:
a) těžby nerostných surovin a paliv, nikoliv do zpracovatelského průmyslu, úspor paliv, energie a materiálů,
b) monokulturních exportně orientovaných plantáží v zemědělství, nikoliv na rozvoj zemědělství kryjící domácí potřeby příslušných rozvojových zemí. Sem patří i podpora SB vysoušení, resp. likvidaci mokřadů a vysoce produktivních pobřežních mangrovních porostů, nejen v rozvojových zemích, a podpora likvidace tropických deštných pralesů, přestože jde o plíce planety Země,
c) z hlediska životního prostředí mimořádně devastační silniční (a letecké) dopravy, nikoliv do dopravy železniční a veřejné, kterou naopak výrazně pomáhala potlačovat
d) výstavby velkých přehrad, zatápějící rozsáhlá území, vedoucí k vystěhovávání velkého počtu lidí.
Dle CEE bankwatch network č. 3/00 SB poskytla více než 60 mld. dolarů US v cenách r. 1993 na stavby 538 mamutích přehrad v 92 zemích včetně řady kontroverzních projektů. Následky byly dosti podobné – překročené náklady, podstatně nižší ekonomické efekty, množství zatopené, většinou té nejúrodnější půdy, rozsáhlé škody na říčních a dalších ekosystémech, tisíce, desetitisíce a někdy i statisíce přesídlených obyvatel, jež nejčastěji skončili jako bezdomovci v slumech velkoměst atd.
Je pravda, že se v 90. letech SB snaží ozelenit. Problém je, že tak činí velmi málo a obvykle jen v případech silného odporu mezinárodní veřejnosti, resp. v zásadě dál prosazuje vůči životnímu prostředí velmi bezohledný ignorantský přístup. Pokusy o reformu SB zevnitř byly tvrdě potlačeny, Dally, Stiglitz ad. byly odejity.
Ad 3) Role WTO
WTO vznikla transformací organizace GATT, jež napomáhala rozvoji světového obchodu.
Navenek z hlediska zaměření nedošlo k dramatické změně – neboť obě organizace prosazují omezování celních a dalších překážek zahraničního obchodu. Zatímco předchůdkyně WTO organizace GATT byla z hlediska životního prostředí spíše neutrální, WTO nasadila kurs za prosazení plné liberalizace zahraničního obchodu, za odstranění všech obchodních překážek mezinárodního obchodu včetně předpisů na ochranu životního prostředí a sociálních práv pracujících. Považovat předpisy na ochranu životního prostředí a sociální zákonodárství za obchodní překážku je ale krajně neodpovědné.
Jiným negativem politiky odbourávání obchodních překážek je rozbíjení místních ekonomik spojený s dalším nárůstem beztak neodůvodněně vysokých dopravních toků. Snaha vozit kdeco z jednoho konce světa na druhý, navíc obvykle z hlediska životního prostředí zdaleka nejvíce závadnými auty nebo letadly, představuje vážné ohrožení životního prostředí na Zemi. Nerovné ekonomické podmínky silniční a částečně i leteckou dopravu zásadně zvýhodňují a tlačí na jejich další hypertrofický rozvoj.
Role EU
Předchůdkyně EU EHS bylo zřízeno k ekonomické integraci šesti západoevropských zemí, jež bylo později rozšiřováno o jihoevropské a severoevropské země. Po rozpadu RVHP začalo úsilí o rozšíření EU na východ. Současně sílila transformace EU v nadnárodní federaci. Složitá transformace EU s nejasným koncem bude i nadále pokračovat.
EU je do značné míry založena na principu solidarity mezi jednotlivými členskými státy. Ani to však není bez problémů, a to ani v oblasti ochrany životního prostředí.
Revoluce v právní ochraně životního prostředí ČSFR počátkem 90. let byla do značné míry inspirována právní ochranou životního prostředí ve státech OECD. Její následná realizace při všech potížích životnímu prostředí ČR velice prospěla. Na zásadním zlepšení řešení běžných ekologických problémů ČR se ale citelně spolu podepsal i bezprecedentní ekonomický propad ČR, někde i přechod na metody sledování znečištění EU. Současně byl provázen vážným zhoršením jiných částí životního prostředí, zejména pustnutím zemědělské krajiny v horších přírodně ekonomických podmínkách, rozbitím husté sítě levné veřejné dopravy a prudkým nárůstem silniční dopravy osobní i nákladní, prudkou polarizací v příjmech produkující chudobu na jedné a prudký růst konzumerismu na straně druhé ad.
V r. 2000 sleduje ČR kurs co nejrychleji se dostat do EU, což předpokládá mimo jiné přijetí povinného právního minima, zahrnující cca 6000 směrnic EU, z nichž cca 900 bylo v r. 1998 z oblasti ochrana životního prostředí. Je těžké je ve velmi krátké době připravit, často velmi těžké je prosadit v Parlamentu, a to nejen pro vratkou pozici menšinové vlády ČSSD. Ještě těžší je uvádět je do života. I když jsou většinou i v zájmu ČR, ne na všechny ČR po deseti letech transformace má peníze a ne všechny je s to sladit s jinými potřebami. Některé požadavky EU působí v ČR z různých důvodů kontraproduktivně. Jde zejména o:
a) zavedení trhu s elektřinou, protože ztíží tlak na úspory elektřiny a zničí elektrárny na obnovitelné zdroje s výjimkou vodních, jež jsou z ekologického hlediska nejvíce žádoucí. Obnovitelné zdroje má poškodit i převedení výrobků dosud zvýhodněných zařazením do 5% sazby daně z přidané hodnoty (DPH) z důvodů ochrany životního prostředí, úspor paliv a energie a využívání jejich obnovitelných zdrojů. Poškodilo je i zařazení v nich vyrobené elektřiny do 22% sazby DPH k 1.1.1998,
b) likvidaci venkova politikou ponechání většiny komunikací 3. a 2. třídy k vyježdění v zájmu výstavby komunikací dálničního typu pro potřeby EU a NATO, dále politikou likvidace zemědělství, zejména v horších přírodně ekonomických podmínkách, na základě neomaleného diktátu EU v zemědělské politice. Následovat bude nejen ekologicky nežádoucí zpustnutí příslušných regionů, s kterým mnoho nepořídí ani krajinotvorné programy MŽP,
c) protipovodňovou ochranu jako směs technických a ekologických opatření. Zatímco první devastací vodních poměrů zvyšují ohrožení záplavových území velkými povodněmi, druhé je snižují,
d) likvidaci systému vratných lahví a následný prudký růst obalových odpadů,
e) budování řady zbytečných dálničních komunikací včetně těch porušujících zákony na ochranu životního prostředí, vedoucí k rozmachu automobilismu a k vyhrocování řady ekologických, bezpečnostních, urbanistických a dalších problémů na jedné a k úpadku veřejné dopravy na straně druhé.
Prosazování nezákonné trasy dálničního obchvatu Plzně přes vrch Valík a vymáhání nezákonné výjimky na dálnici D 8 přes CKO České Středohoří na ministru životního prostředí M. Kužvartovi je jen špičkou ledovce,
f) realizaci dopravně zbytečného, ekonomicky velmi ztrátového, ekologicky katastrofálního a velké povodně zvětšujícího kanálu Dunaj – Odra – Labe a ekologicky neúnosných přehrad na dolním Labi,
g) nepřátelskou politiku proti mnoha rozvojovým zemím v zájmu Bruselu i Washingtonu,
h) byl uzákoněn „dioxinový Kocourkov“. V rámci harmonizace legislativy s EU byl na jedné straně zákaz chlorovaných plastických hmot, jejichž spalováním vzniká cca 90% emisí dioxinů, odsunut o 7 let a na druhé straně byly zavedeny přísné emisní limity na emise dioxinů ve spalovnách, přestože pokrývají jen asi 5% emisí dioxinů a zabezpečení uvedených emisních limitů bude mimořádně nákladné.
Koncepce, předpokládající realizaci mimo jiné výše uvedených (i dalších) požadavků vláda ČR i orgány EU hodnotí kladně. Tomu všemu a mnohému dalšímu se nestydí říkat trvale udržitelný rozvoj. Že trvale udržitelný rozvoj tak těžce kompromitují, netřeba zdůrazňovat.
Je třeba ale konstatovat, že zatímco globalizace pod taktovkou MMF, SB a WTO je pro životní prostředí světa i ČR katastrofální, je globalizace pod taktovkou EU pro životní prostředí jen rozporná, přičemž část rozporů, zejména v zemědělství, plyne z velmocenského přístupu EU vůči ČR, jež je stimulovaný i velikou servilitou ČR vůči EU.
Role armád
Globalizace světa probíhá převážně ekonomickými cestami. Doplňují ji ale i armády, zejména armáda USA. Role armád ve vztahu k životnímu prostředí je zřejmé. Má 3 základní roviny:
a) Příprava na válku. Je všeobecně známo že příprava na válku, vedení války i náprava válečných škod jsou věci vysoce nákladné a výrazně podvazují rozvoj, zejména slabších ekonomik. Statistiky ukazují, že nejrychleji se po r. 1945 ze států OECD rozvíjely státy s nízkými náklady na obranu (SRN a zejména Japonsko), nejpomaleji státy s vysokými náklady na obranu (USA a Velká Británie),
b) Nehody armád. Z neválečných nehod měly ekologicky nejzhoubnější účinky zkoušky jaderných zbraní v ovzduší v 50. letech a katastrofa na atolu Bikiny při testování jaderných bomb USA. Opominout nelze ale ani četné úniky ropných látek aj.,
c) Přímé ekologické škody způsobené válkami. K největším ekologickým katastrofám způsobených válkami patří bombardování Hirošimy a Nagassaky atomovými bombami USA v srpnu 1945, masové použití biologických zbraní hromadného ničení USA proti severní Korey v r. 1950-1953, masové použití chemických zbraní hromadného ničení USA proti Vietnamu, Kambodži a Laosu v l. 1963-1972, ropné katastrofy provázející válku Irák – Irán v l. 1979-1985, válku USA + spojenci – Irák počátkem r. 1991 a bombardování Jugoslávie státy NATO v r. 1999, dále bombardování Iráku v r. 1991 a Jugoslávie v r. 1999 zakázanými bombami s ochuzeným uranem.
Zatím nejnebezpečnějším vyvrcholením úsilí o globalizaci pod taktovkou MMF, SB a WTO byla příprava mezinárodní dohody o ochraně investic (MAI). Její příprava byla přísně tajná. Bylo opravdu co utajovat. Dohoda MAI měla zavést zúčastněným státům povinnost umožnit prakticky neomezené podnikání nadnárodních společností na jejich území včetně beztrestného porušování platných zákonů (sociálních, na ochranu životního prostředí atd.) a povinnosti jednotlivých států zajistit jim ziskové hospodaření.
Netřeba zdůrazňovat, že taková dohoda by byla horší nepsaných pistolnických zákonů osídlování divokého západu v USA. Ponechám-li stranou, že povinnost zajistit zahraničním investorům zisk by svou protitržností vysoce předstihla i tu nejhorší praxi zemí reálného socialismu, je zřejmé, že přijetí návrhu dohody MAI by znamenalo likvidaci nejen sociálně a ekologicky regulovaného tržního hospodářství v zemích EU, ale i demokracie a reálnou degradaci států na policisty, chránící nadnárodní společnosti při jakémkoliv podnikání. Nepřekvapuje, že návrh takové dohody vyvolal ve světě bouři odporu a byl smeten.
V září 2000 se v Praze konalo zasedání MMF a SB. Na zabezpečení klidného chodu zasedání MMF a SB byly vynaloženy nemalé peníze a byla přijata bezprecedentní bezpečnostní opatření, rovnající se vyhlášení obleženého města v Praze v době konání zasedání. Byla zrušena i výuka na všech školách v Praze. Je to hodně smutné, ale typické, resp. není nad servilnost. Většina hromadných sdělovacích prostředků dělala již od května 2000 na základě ničím nepodložených zpráv vedení ministerstva vnitra a Policie ČR z nesouhlasících občanů kriminální živly, proti kterým je nutné tvrdě zasáhnout. Že si tak vykoledovala dosti razantní protesty, které přes spíše nerozhodné bitky demonstrantů s policisty vedly k předčasnému ukončení zasedání MMF a SB, je nabíledni. Na tom mnoho nezmění ani goebelssovská propaganda většiny hromadných sdělovacích prostředků proti demonstrantům, zvláště pak nejvlivnější televize. Opravdu podivný příspěvek k budování právního státu a demokracie v ČR. Pražské jednání opět potvrdilo, že MMF a SB nejsou s to řešit obrovské problémy dnešního světa, ke kterému nemálo svou ignorantskou politikou přispěly.
Ve středověku začínala náprava věcí veřejných kritikou nekřesťanské praxe katolické církve, konfiskací jejího pozemkového majetku a zbavení jí privilegovaného postavení ve státě. V r. 2000 náprava tragických poměrů ve světě začíná kritikou katastrofální politiky MMF, SB a WTO a požadavkem na jejich zrušení, neboť jejich činnost má charakter státního škůdcovství, řečeno středověkou právní hantýrkou. Zdá se však, že toto poznání dosud nedorazilo do české kotliny, alespoň podle chování většiny politiků a hromadných sdělovacích prostředků a netečnosti velké části občanů. Totiž, podstatná část občanů ČR je tak neinformována, že ani neví, co si má pod pojmem globalizace představit, 90% občanů ČR neví, co je MMF a SB.
Tímto příspěvkem nemá být řečeno, že globalizace jako taková je hlavním či dokonce jediným zdrojem zla ve světě. Globalizace je nevyhnutelná, ale ne v dosavadní drsné podobě vytloukání zisků často za každou cenu pod taktovkou MMF, SB a WTO, jež vytváří pro velkou část lidstva podmínky, v kterých se nedá důstojně žít, ale jen živořit, která žene svět do náruče světové ekologické katastrofy. Globalizace musí probíhat pod veřejnou kontrolou, musí směřovat přednostně k odstranění bídy ve světě a k odvrácení nastupující světové ekologické katastrofy, musí prosazovat trvale udržitelný rozvoj, musí vytvářet podmínky pro harmonický rozvoj všech lidí na Zemi. Jen taková globalizace dává pozitivní smysl.
5.9.2000, upraveno 13.10.2000 Ing. Jan Zeman, CSc., Praha