(Převzato z červencových Lidových novin)
Když jsem šel na operaci srdce, řekli mi lékaři, že z třiadevadesáti procent bude operace úspěšná, tedy pro sedm ze sta už ta poslední. Když vyjíždějí letadla Concorde z výrobní haly, všichni vědí, ač o tom nemluví, že jednou zákonitě některé spadne.
Mívám, často i v bdělém stavu, katastrofické sny. Teroristé, jímž má patřit příští století, nakoupí v Rusku na černém trhu raketu země-země a jednou v noci ji namíří na elektrárnu Temelín. Ačkoliv chtěli původně jen politicky či finančně vydírat, raketa je náhodně odpálena a zasáhne cíl. Jindy spadne na naší elektrárnu obrovské letadlo. Pak zase zdrogovaní zaměstnanci elektrárny dopomohou k selhání takzvaného lidského faktoru. Třeba by mě napadlo vícero začátků možných scénářů. Pokračování těchto příběhů by bylo ale vždy stejné – český Černobyl.
Kolem atomových elektráren probíhá spousta politických her. Někteří politici dávají za vzor připodělaným Rakušanům atomové Francouze. Jiní mluví o alternativních zdrojích a propagují energeticky skromný život. Proti protiatomovým matkám demonstrují proatomoví otcové. Ekologičtí aktivisté svými exhibicionistickými vystoupeními odrazují ty, kteří by jinak s nimi docela souhlasili. Do diskuse ano či ne se vášnivě zapojují vzdělanci, polovzdělanci i my, v oboru nevzdělanci. Ve vzduchu poletují miliardy trestuhodně proinvestované i miliardy v budoucnu vydělané či prodělané.
Ať rozhodnou odborníci, říkají někteří. Proč tolik povyku kvůli spuštění jedné z mnoha továren, vykřikují jiní. A já se ptám: V Černobylu byla také jedna taková továrna? Lidskou ruku nikdy neopustilo a neopustí dílo, které by bylo bezpečné stoprocentně! Na rozdíl od operace srdce či cestování Concordem, zdá se mi jakkoliv nepatrná pravděpodobnost, že to jednou bouchne, nejriskantnějším dobrodružstvím, do jakého jsme se kdy v historii pustili. Není to pro mě otázka odborná, politická, ani ekonomická či ekologická, ale existenční.
Nejsem přítelem drahého referenda. Při stavbě atomových elektráren bych byl ale pro. V jednom z mých snů praotec Čech se svou družinou překračuje holé vršky pohraničních hor, kde kdysi bývaly husté hvozdy, zlikvidované ve jménu našeho blahobytu ještě elektrárnami uhelnými. Jde hledat novou horu Říp a neozářenou zemi oplývající mlékem a strdím pro svůj ozářený národ. Tam stojím já s transparentem, jako by mě namaloval Renčín a na něm mám své oblíbené rčení: Vše, co jste chtěli, teď máte, nešťastníci!