Některé souvislosti protestů proti výročnímu zasedání MF a SB v Praze
Tak se stalo přesně to, co bylo možno s pravděpodobností hraničící s jistotou již dávno předem očekávat. Bývalá pravicová vláda se chtěla zavděčit finančním institucím a politickým silám s nimi spojenými a pozvala světové finanční instituce k výročnímu zasedání do Prahy. To se od ní ostatně dalo čekat. Co se tak úplně čekat nedalo, byla reakce nově nastoupivší sociálně demokratické vlády. Ta měla plné právo a možnost pozvání odříci. Slušná levicová vláda by to udělala, navzdory nespokojenému reptání na pravici a v mezinárodních finančních kruzích. Naše vláda se ovšem projevila jako oportunní, rozhodně nikoli levicová, ale centristická, vládnoucí navíc z milosti pravice a jako její rukojmí. Přípravy pokračovaly a náklady přerostly veškeré odhady. Náš deficitní státní rozpočet byl ochuzen o vyhozenou půlmiliardu. Ale kdyby jen to! Předem se vědělo, že dojde u příležitosti zasedání k řadě protestních akcí, včetně násilných. Zkušenosti ze světa hovořily naprosto jasnou řečí. Světový slet finančníků a spekulantů bude vyvažovat světový sraz jejich radikálních odpůrců.
A tak bývalá pravicová i dnešní centristická vláda zadělaly na barikády v ulicích a na pravidelnou bitvu demonstrantů a policistů. Povel k násilí vydaly ony, nikoli radikálové z řady zemí. Ti se nikdy svými úmysly a schopností je uskutečnit netajili. Je dobře, že dnešní vláda není levicová, protože to, jak jedná, by bylo ostudou levice.
Události začaly bezprecedentními policejními manévry v rámci celé republiky a v Praze, jež se změnila v obležené město. Trapné perlustrace na hranicích byly spojeny s tragikomickým odepřením vstupu pro dobrovolné kuchaře, zásobující již před lety obránce Libkovic jídlem. Taková opatření nepamatujeme. Svého času sjezdy "rodné strany", ani návštěva Brežněva nebo Gorbačova nebyly provázeny takovými opatřeními. Vláda zjevně velice dobře věděla, jakého džina z lahve vypustila a byla plně srozuměna s následky. Tím hůř.
Průběh úterních událostí byl předvídatelný. Měli jsme možnost zblízka vidět to, co se jinak odehrává ve vzdálených metropolích. Soudě podle ohlasů v médiích, je reakce českého měšťáka vyděšená a téměř fašistoidní, což plyne jednak z jeho provincionalismu a omezenosti, jednak z nedostatku pochopení kontextu. Proto mu podstatné připomeňme:
Předně dnešní "globalizace" je výsledkem několika staletí vývoje kapitalismu. Po globalizaci trhu zbožím (z koloniálního podnikání - a také s otroky), provázené revolucí v infrastruktuře, tedy především v dopravě a sdělovací technice (18. - 19. století) následovala globalizace pohybu kapitálu. Celé výroby se přesunovaly z bývalých koloniálních center do oblastí výhodnějšího zhodnocování kapitálu. Mobilita technologií, kapitálu a pracovní síly byla dovršena v naší době vytvořením soustavy nadnárodních korporací a velkorysého globálního systému kolosálních kapitálových spekulací. Fungování peněz jako by se tu úplně odtrhlo od svých původních funkcí a stalo se výhradně prostředkem ovládání nejen cizí práce a jejích výsledků (to je v podobě akciového a bankovního kapitálu už dávno), ale dokonce celých odvětví a národních ekonomik. Jde o spekulace, nepřinášející žádný praktický efekt vyjma spekulačního zisku. Tomu odpovídá existence nadnárodní ekonomické elity podnikání a spekulace, úzce vázané svými zájmy na nejsilnější ekonomické mocnosti.
Tak to je tedy globalizace. Kapitalismus ve svém vývoji dovedený až do přímo surrealistických podob. Ale v podstatě, v principu jde stále o totéž. Jen je to méně uchopitelné, abstraktnější, než klasický kapitalismus 19. století se svými dýmajícími komíny fabrik a lokomotiv. Volný trh je tu samozřejmě čirou fikcí, uplatňující se jen zcela okrajově, tam, kde nevládnou mohutné nadnárodní společnosti.
Ovšem se soudobým kapitalismem máme i v Čechách již desetiletou zkušenost. Sice svéráznou, poněkud zavánějící Jižní Amerikou na jedné straně a pozůstatky reálného socialismu na straně druhé, ale zkušenost to je. Zdejší společnost prošla obrovskou proměnou. Národní majetek se v převažující části dostal do soukromých či polosoukromých rukou. Třídní diferenciace v průběhu let dosáhla mimořádných poloh a zcela změnila sociální strukturu.
Na jedné straně ti, kdo se obohatili v privatizaci, jejíž podstatou bylo rozchvácení národního majetku pod dozorem a vedením staronové státní byrokracie. Soudruzi nechvalně známí z bývalých pořádků vedle vexláků, spekulantů a tunelářů spolu s lidmi z managementu bývalých socialistických podniků dali základ nové panující třídě. Nedostatek právní regulace onoho rozchvácení, právní bezzubost v úsilí o nápravu nejkřiklavějších švindlů, iluze kuponové privatizace, to nebyly a nejsou zcela náhodné jevy - objektivně totiž sehrály konstitutivní roli při vzniku a stabilizaci nové třídy vlastníků, nové třídy vpravdě buržoasní. K ní je třeba přičíst i vyšší hodnostáře zdejších zastoupení a odnoží nadnárodních nebo prostě cizích firem. A této nové třídě naprosto zjevně přisluhuje dnešní politický establishment spolu s vyššími hodnostáři státního aparátu a veřejné správy. Tento konglomerát skupin a zájmů ovládá prakticky celý český stát i veřejné dění. Za zmínku snad stojí již jen ta část inteligence, která svou prodejnost manifestuje bez skrupulí tím, že je vždy včas na straně moci, ať už je to jakákoli moc. Jen když z panského stolu občas spadne nějaká ta slouhovská odměna. Ať již je tato moc odpovědna za cokoli a jí udržované pořádky jsou jakkoli ubohé či kruté a nespravedlivé.
A na druhé straně třídního spektra stojí pak převážná většina těch, kterým se zbohatnout nepodařilo, nebo kteří o to ani neusilovali. Sem patří námezdní pracovníci i drobní podnikatelé, živnostníci a drobní zřízenci veřejného sektoru. Jde o velkou většinu společnosti, jež ztratila bývalé sociální jistoty, ale nezískala prakticky nic. Jen sestup na společenském žebříčku. Je to množství lidí dezorientovaných nebo s hluboce prožívanou desiluzí, ale také - což je absurdní - mnoha zastánců těch politických názorů, které v konečném důsledku pracují proti nim a jejich zájmům. Tady někde se rodí podhoubí pro názory, že "za totáče bylo líp". Jen velmi obtížně se krok za krokem prosazuje přirozená optika těch dole vůči těm nahoře, spojená se vzájemnou solidaritou, podporou odborů a s víceméně levicovou názorovou orientací. Kolikrát vede desiluze a maloměšťácké zdivočení spíše k příklonu k pravicové militantnosti. Názorový zmatek je účinně živen i náležitým politickým školením v převážně měšťáckých médiích, kde pojem levice je dosud téměř nadávkou a slušným člověkem může být jen pravičák, demokrat a liberál. Každý jiný je podezřelý přinejmenším z toho, že je tajným marxistou. Nikdo pochopitelně jako by neslyšel na argumenty, že reálný socialismus měl levicový nátěr, ale s opravdovou levicí dávno tvrdě zatočil.
Zajímavá je pozice státního aparátu, který zcela jednoznačně v konkrétním rozhodování slouží či alespoň ustupuje tlaku velkých podnikatelských subjektů, nadnárodních firem, tlaku kapitálu a mocenských vlivů. Tento trend je možno sledovat v rozhodování o zásazích do životního prostředí nejrůznějšími investicemi, v řešení sporů z toho vyplývajících. Aparát, který by měl být nestranný, zčásti dokonce nezávislý, vázaný pouze zákonem, až příliš často koná špinavou práci, dopouští se popření zákona až k jeho úplné karikatuře - to vše nikoli náhodně, ale v zájmu prosazení např. velkorysých budovatelských záměrů různých firem i samotného státu. Naposledy sehrály pražské úřady veřejné správy trapnou a zbabělou roli při nezákonném a protiústavním omezování shromažďovacího práva prostřednictvím účelových úředních obstrukcí a zjevně nezákonných rozhodnutí, velice připomínajících pokusy někdejší strany a vlády z let 1987 - 1989. Proto jen dokresluje situaci, že před bouřlivým zářijovým týdnem se některé obvodní úřady potajmu jaksi vytratily - úřednický aparát se potichu usídlil v uvolněných školních budovách. Asi neměl čisté svědomí a bál se lidového hněvu. Zbytečně. Antiglobalistům nestál ani za jeden transparent, ani za jednu dlažební kostku. V pražských ulicích šlo tentokrát o něco jiného.
Toto je kontext našeho, českého reálného kapitalismu. Toho kapitalismu, který přes svou provinčnost, přes veškeré své deformace je a nemůže nebýt malým kamínkem v základně, na níž spočívají všeobecné globalizační tendence světového kapitalismu. Protiglobalizační bouře měly nesporně svůj výrazný protikapitalistický rozměr. Což neznamená nutně marxistický, jak různí pravicoví polovzdělanci s oblibou vykřikují. Avšak pro průměrného Čecha bylo to téma jaksi příliš abstraktní, odtažité, všeobecné. Nicméně je nutno dodat, že velmi podobné to může být i z důvodů vnitřních, českých a aktuálních, v důsledku sociálního napětí. Velké zájmové skupiny se zde různými formami potýkají a prosazují své zájmy. Ve společnosti se kumuluje napětí. To je zcela nevyhnutelné. Toto napětí může v uzlových momentech vést k něčemu velmi podobnému, jako zažila Praha toto úterý. Prozatím zaměstnanci bojovali stávkami a vyjednávalo se v tripartitě. Sociální smír je dosud posvátnou modlou, chytře využívanou politickou pravicí k ochromení radikálnějších tendencí mezi "těmi dole". Je to však jen otázka možného vyostření rozporů, jež permanentně žijí pod poklidným povrchem všedních dní. Tak tomu bylo třeba na polském Pobřeží v prosinci 1970, v Radomi a v Ursusu u Varšavy v roce 1976. A nenechme se mýlit tím, že tehdy šlo o reakce na centrální rozhodnutí o zvýšení cen v systému reálného socialismu. On ten rozdíl není až tak propastný, jak by se dalo předpokládat na základě dnešních moudrých novinových úvodníků. I tam hořely barikády, i tam se útočilo na nenáviděné symboly moci. I tam docházelo k policejním excesům až po střelbu do demonstrantů (svěží inspirace pro nezapomenutelného Miroslava Macka) s následnou kriminalizací demonstrantů. Právě u příležitosti soudních procesů proti dělníkům z Radomi a Ursusu a na jejich obhajobu se začal formovat nezávislý výbor polské inteligence na obranu dělníků a k společenské sebeobraně - slavný KSS-KOR, který pak sehrál tak důležitou roli při vzniku Solidarity.
Před riziky je nutno varovat, zejména mocné v téhle zemi. Pokud dopustí vyostření rozporů za určitou mez, může dojít k dalším bouřlivým úterkům. Prozatím se postižené zaměstnanectvo hroutících se velkých podniků chová velmi flegmaticky a rezignovaně, podobně jako houstnoucí řady nezaměstnaných, ale nebylo by dobré se na to do budoucna příliš spoléhat.
Konečně pohleďme na otázku násilí, použitého demonstranty. To je asi ta stránka pražských událostí, jež českou veřejnost nejvíce šokovala. Samozřejmě, že zde byla možnost naprosto poklidného postávání před policejními zátarasy a debat s pány z mezinárodních finančních institucí. Jak by to vypadalo a jaké výsledky by to přineslo, ukázala debata u Václava Havla. Finančníci k nastoleným problémům přistupovali klasickou formou: "ano, soudruzi, jsou zde problémy, my o tom víme, a my je, soudruzi, také řešíme!".
Pokud se měl i v Praze manifestovat rozhodný mezinárodní odpor proti činnosti nadnárodních finančních institucí, musely se zvolit jiné prostředky, účinnější a jednoznačnější. Proto byl zvolen záměr uzavřít sjezdový palác, obklíčit jej a dostat se do jeho bezprostřední blízkosti. Blokáda finančníků pak byla opravdu úspěšná. Museli utíkat zadem, podzemím. Dostali se rozhodným protestům v řadě případů tváří v tvář. To zapůsobilo. Ať si nyní tvrdí, co chtějí, nakonec své sezení rádi o den zkrátili a zmizeli z města. Takže všeobecně vzato, měly násilné protesty úspěch a zásadních dosažitelných cílů opravdu dosaženo bylo. To je zřejmé. A nebylo to v žádném případě lacino vybojované vítězství.
Postup demonstrantů vyvolává řadu podstatných otázek. Prvou z nich je přípustnost násilí. Z hlediska práva je věc jasná. Ten, kdo se oboří na policejní kordon, se dopouští porušení zákona a musí počítat s možností postihu, ba i protiprávní odvety ze strany policie či jiných struktur. Ovšem dějinné události se od nepaměti dějí nejen v souladu s právem, ale kolikrát i mimo právní rámec. Ony se dějí často jaksi bez ohledu na právo, vedeny logikou dějinného vývoje samotného. To je nesporný fakt. Počátky dnešních pořádků je třeba vidět v protiabsolutistických revolucích 16.- 18. století, jež byly všechno, jen ne zákonné (měřeno podle oficiálních dobových doktrin) a nebyly ani nenásilné. V uzlových bodech dějin se prostě násilí užívá, ať jde o revoluce, státní převraty nebo lidový odpor proti vládě, povstání, okupační stávky a podobně. Podstatnou otázkou tu pak je: bylo pražské výroční zasedání MMF a SB tím uzlovým bodem, kdy je násilí na místě? Vzhledem k tomu, že šlo o součást řetězu obdobných událostí při obdobných příležitostech, k nimž v minulosti již došlo jinde, dají se pražské události chápat jako součást světové kampaně proti zmíněným finančním institucím a globálním ekonomickým trendům, jež reprezentují. Vzhledem k problematické uchopitelnosti globalizace jde podle všeho o racionální a účinnou kampaň, jež ovšem - tak jako události v Praze - nesestává jen ze střetů s policií a úsilí o fyzické narušování probíhajících zasedání, ale také z řady aktivit nenásilných, ze sestavování nezávislých analýz a jejich veřejné prezentace, z pořádání konferencí apod.
I nezákonné násilí demonstrantů by mělo mít ovšem své meze. Neměly by být napadány zjevně nezúčastněné osoby a zasahující zdravotnické služby by měly být nedotknutelné pro obě strany. V Praze došlo k útoku na sanitky. Nicméně vyskytly se otázky, zda nebylo těchto vozidel užito k přehražení prostoru - myslím případ u Palackého mostu. Pak by šlo ovšem o jejich zneužití.
K excesům ovšem při takových akcích pravidelně dochází na obou stranách. Česká policie se poučila z chyb minulých let a projevila zjevnou (ne vždy úspěšnou) snahu o uměřenost zásahů v ulicích. Svědectví shromažďovaná Občanskými právními hlídkami ovšem napovídají, že mimo veřejná prostranství, mimo dosah nezávislých pozorovatelů a médií, tedy zejména na úřadovnách policie a v místech soustředění zadržených osob příslušníci policie v řadě případů jednali v rozporu se zákonem, mluví se o ponižování, nelidském zacházení a brutálním bití (Právo, 30.9. 2000). Policie a její ministr jsou na takové zprávy opravdu hákliví, vše dementují a slibují za jejich šíření trestní postih. Místo jejich důsledného vyšetření. Přitom důvodné podezření z mučení na policejních služebnách opravdu nelze jen tak přehlížet. Je ostatně pravděpodobné, že vedle protestů před řadou českých zastupitelství po světě dojde i na to, že si budou zahraniční účastníci stěžovat u mezinárodních institucí (Amnesty International apod.) a v médiích na to, co se v Praze dělo.
Ze strany demonstrujících není zrovna pochopitelný útok proti osaměle jedoucí lokomotivě na trati v Nuselském údolí. I to by se mělo důsledně objasnit. Naopak plně pochopitelné je, že se jejich útok obrátil i proti provozovnám nadnárodních firem a bank.
Nové poznatky přineslo bouřlivé pražské úterý v několika směrech: ve změně taktiky policie, kde páchání excesů se podle všeho přesunuje do uzavřených prostor, mimo jakoukoli nezávislou kontrolu, což je do budoucna velmi nebezpečný trend. Dále v neuvěřitelném představení, jež předvedly organizované a secvičené zahraniční skupiny. Byl to u nás neznámý prvek i z hlediska zaměření a původu těch skupin. Ya Basta má svůj počátek v hnutí mezinárodní podpory proslulého povstání v jihomexickém Chiapasu.
Smutným konstatováním je - bohužel - naprostý kolaps soudnosti části české veřejnosti, jež se postavila dík jednostrannému referování o událostech a vlastní omezenosti na stranu policie. Co je podstatné a pozitivní, je zkušenost s organizováním občanských právních hlídek, jež v ulicích dokumentovaly dění a přispěly značnou měrou k policejní uměřenosti a sebekontrole - ovšem jen v ulicích. Nikoli mimo ně, tam, kam policie tyto hlídky odmítla pouštět, tedy v policejních úřadovnách a v místech, kde byly umístěny zadržené osoby. I o tomto požadavku se v předstihu jednalo na schůzkách občanských aktivistů a právníků s vedením Ministerstva vnitra - ale požadavek byl odmítnut a dnes už víme, proč se tak pravděpodobně stalo. Nicméně myšlenka občanských právních hlídek se osvědčila a neměla by v budoucnu zapadnout. Ostatně nyní tyto struktury sbírají a zpracovávají svědectví o policejních excesech a připravují trestní oznámení.
1.10. 2000 Petr Kužvart