Z informačního letáku Hnutí Duha k zasedání Měnového fondu a Světové banky.
(O zkrácení hutného textu se pokusila Eva Vavroušková)
S výročním zasedáním Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze pozornost poutaly zejména pouliční demonstrace. V pozadí tak zůstaly věcné důvody ke kritice těchto institucí.Práce Světové banky byla předmětem výhrad především ekonomů, humanitárních i ekologických organizací dlouho předtím, než první stránky novin zaplnily radikální protesty. Nedokázala totiž naplnit očekávání, že pomůže čelit chudobě třetího světa, a její půjčky jsou často spíše kontraproduktivní. Způsobily to mimo jiné úvěry na ne-rentabilní, megalomanské projekty, které přinášejí mnohá ekologická negativa, zhoršují sociální situaci dotčených lidí a roztáčejí spirálu zahraničního zadlužení. Banka, která je spíše málo efektivní byrokratickou institucí, než účinnou rozvojovou agenturou, si je může dovolit především proto, že není vystavena trhu.
Banka se jednou ročně schází na výročním shromáždění, obdobě valné hromady akciových společností. Shromáždění probíhají v září, vždy dvakrát ve Washingtonu a jednou za tři roky v některém jiném velkoměstě. Letos jím byla Praha. Na rozdíl od prosincové ministerské konference WTO v Seattlu, se kterou je často srovnávána, jde o formální akci, kde nepadnou žádná zásadní rozhodnutí.
Banka své půjčky soustřeďuje především na standardní rozvojové projekty, tedy doly, přehrady, infrastrukturu apod.; tzv. programy strukturálních úprav (SAP) a sektorálních úprav, zaměřené na celou ekonomiku, respektive jednotlivé sektory; a úvěry v oblastech, jako je zdravotnictví či školství.
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) je největší ze čtyř institucí, které banku tvoří. Právě ona byla původně v americkém Bretton Woods v roce 1944 založena. Poskytuje klasické úvěry. V roce 1999 půjčila 22 miliard dolarů na 131 projektů ve 39 zemích.
Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) se zaměřuje na pomoc chudším rozvojovým zemím, kterým poskytuje bezúročné půjčky (tzv. rozvojové kredity). Loni objem úvěrů na 145 záměrů ve 35 z celkem 81 států, které měly na její podporu nárok, činil 6,8 miliardy dolarů.
Mezinárodní finanční korporace (IFC) financuje nikoli státní, ale soukromé investiční projekty. Za rok 1999 na ně poskytla celkem 3,6 miliardy dolarů.
Multilaterální agentura pro garance investic (MIGA) poskytuje garance na nekomerční (na-příklad politická) rizika soukromých úvěrů ve třetím světě. Za loňský rok dosáhly částky kolem 1,3 miliardy dolarů.
Vedle toho banka rovněž zajišťuje provoz Mezinárodního centra pro urovnávání investičních sporů (ICSID) a spravuje Globální ekologický fond (GEF).
Pro české ekologické organizace Světová banka ve skutečnosti nikdy nebyla významným tématem. Větší půjčky se dají spočítat na prstech jedné ruky a proběhly začátkem 90. let, nejsme ani důležitou donorskou zemí. Česká republika má v této instituci pouze 0,4% hlasů a věnovat z Prahy větší úsilí reformě banky by tedy nebylo příliš efektivní.
Poměrně velkou pozornost proto bance věnují především ekologické a humanitární organizace ve Spojených státech, menší měrou potom rovněž v některých větších západoevropských a rozvojových zemích. Jejich zájem je přirozený. Světová banka patří mezi nejvýznamnější zdroje finančních prostředků mezinárodní ekonomice. Její politika i konkrétní projekty proto pochopitelně musí mít značné - ať již pozitivní, nebo negativní - ekologické i sociální implikace.
Všímat si banky tyto organizace začaly v první půli 80. let. Příčinou bylo původně několik jednotlivých projektů, které měly značné ekologické dopady: přesídlování obyvatel, pře-hrady, kácení tropických lesů či masivní doly.
Nejde však přitom jen o ekologické dopady těchto projektů. Projekty, které v současné době Světová banka realizuje, si podle jejích statistik dohromady vynutí tzv. "nedobrovolné vystěhování" těžko uvěřitelných 3,2 miliónu lidí. Banka je - ostatně podobně jako nedávná česká minulost - dalším dokladem starého pravidla, že ekologická devastace, ekonomická nevýhodnost a sociální problémy často chodí ruku v ruce. Namísto proklamovaného rozvoje, konkurenceschopné ekonomiky a zlepšení sociální situace přinášely půjčky Světové banky zemím třetího světa až příliš často hospodářské problémy, růst zahraničního zadlužení a horší postavení především chudších skupin obyvatel.
Zatímco zpočátku se pokoušely pouze zabránit jednotlivým záměrům, četnost podobných projektů přiměla ekologické i humanitární organizace zabývat se bankou samotnou.
Někteří kritici Světové bance vyčítají šíření kapitalismu. Mnoho problémů této instituce však naopak tkví v tom, že kapitalistická vůbec není.
Světová banka nepodporuje ekonomický rozvoj jako takový. Financuje převážně jeden jeho model, který se opírá o masivní státní investice do infrastruktury a velkých průmyslových projektů. Ačkoli zkušenost bývalých komunistických zemí i stovek jejích vlastních půjček prokázala opak, banka dodnes věří, že gigantické přehrady, doly a podobné stavby jsou pro třetí svět nejlepším receptem. Neohlíží se přitom příliš na jejich účelnost. Smysl rozvojové pomoci se tím ztrácí: mnoho úvěrů chudým zemím nepomůže, pokud jsou to špatné úvěry.
Podobné projekty může Světová banka podporovat jen proto, že se oproti skutečným finančním ústavům těší dvěma přednostem. První z nich je financování z kapes daňových poplatníků donorských zemí: jen Spojené státy jí ročně poskytují asi 1 miliardu dolarů. Druhou výhodu představuje její postavení. Banka není vystavena normální tržní konkurenci. Má pevnou pozici, vládní garance úvěrů a podporu státních rozpočtů. Zda byl projekt ziskový, nehraje při splácení příliš velkou roli - díky prestiži i politickému významu získala statut preferovaného věřitele, takže je obvykle také tím prvním, komu rozvojové země splácejí své dluhy. Kdyby přesto došlo k debaklu, pokryjí ztrátu daňoví poplatníci donorských států.
Protože Světová banka nefunguje jako podnikatelský subjekt, nýbrž byrokratická instituce, až příliš často investuje do neperspektivních megalomanských projektů.
Například do Polonoroeste, gigantického záměru kolonizace brazilské části Amazonie, banka investovala 443 miliónu dolarů. Nesmyslný a navíc špatně připravený projekt skončil prakticky kolapsem: rozvrátil místní ekonomiku a vyústil v chaos, rychlé odlesňování, erozi půdy, zhoršení sociální situace přemísťovaných zemědělců a rozsáhlou epidemii malárie. "Výsledkem byl kolosální omyl centrálního plánování", komentuje jej washingtonský liberální Think Tank Cato Institute.
Podobnou pozornost ve stejné době vzbudila například tzv. transmigrace, Světovou bankou financované přesidlování 3,5 miliónu indonéských zemědělců; nádrž Akosombo v Burkině Faso, pod jejíž hladinou zůstalo 8.500 čtverečních kilometrů území; či Grande Carajas, nepovedený pokus o jakýsi brazilský Donbas. Svět oblétly fotografie postav na střechách domů, pomalu mizejících ve vlnách přehrady Kedung Ombo na střední Jávě: banka nejen financovala zaplavení vesnic obývaných 24.000 lidmi, ale půldruhého tisíce z nich se vůbec nedozvědělo, že voda již stoupá. Jiná půjčka zase podporovala "institucionální rozvoj" ministerstva zemědělství etiopské marxistické diktatury v době, kdy jeho hlavním úkolem byla kolektivizace, spojená s brutálním programem sestěhovávání venkovských obyvatel do armádou hlídaných táborů.
Představitelé Světové banky přiznávají, že instituce v minulosti trpěla řadou nedostatků, tvrdí ale, že se nyní rapidně mění.
Není sporu o tom, že mezi Světovou bankou před dvaceti lety a dnes je značný rozdíl. Učinila nezanedbatelný pokrok směrem k otevřenosti; také srovnání s některými obdobnými institucemi, například Evropskou investiční bankou, vyznívá v tomto ohledu v její prospěch. Poněkud se mění také náplň půjček. Například již v roce 1991 vyhlásila moratorium na jakékoli úvěry, podporující nešetrnou těžbu dřeva v tropických pralesech.
Navíc se banka v 90. letech odhodlala zrušit několik mimořádně problematických projektů. Po kritice svého inspekčního panelu v roce 1993 odstoupila od kontroverzního záměru přehrady Arun III v Nepálu, který mimo jiné zahrnoval zbytečné násilné přesídlování místních lidí. Podobně dala vale navrhovanému úvěru, eufemisticky nazvanému Ecoforest 2000, který měl bez ohledu na obyvatele umožnit vykácení tisíců hektarů tropického lesa v Ekvádoru a jeho nahrazení umělými monokulturami.
Oponenti však soudí, že tyto změny mají stále ještě daleko k hluboké reformě, kterou Světová banka musí projít, a mnohé z nich jsou navíc jen kosmetické. Půjčky například podmiňují poměrně přísná sociální a ekologická pravidla, ta však existují pouze na papíře, protože je banka často v praxi nedodržuje.
Studie US AID, americké vládní agentury pro zahraniční pomoc, loni konstatovala, že Světová banka sice nyní patří mezi podobnými institucemi mezi ty s relativně lepšími kritérii pro poskytování úvěrů, zároveň ale nalezla desítky ekologicky potenciálně rizikových připravovaných projektů.
Ekologické hodnocení, kterým by teoreticky projekty měly procházet, je často nejen utajované, ale především velmi formální. Například u uhelné elektrárny mnohdy hodnotí pouze různé technologie spalování. Nezkoumá tedy klíčovou otázku, zda by nebyla ekonomicky výhodnější a ekologicky přínosnější například investice do energetické efektivnosti, nebo nakolik je elektrárna vůbec potřeba.
Banka projevuje mimořádnou vynalézavost v public relations. V posledních letech často odděluje kroky, která mají pouze zmírnit dopady větších projektů, a prezentuje je jako individuální - pozitivní - programy. Například ekologická opatření, jež jsou součástí velkého povrchového dolu, tímto způsobem zahrne jako samostatné projekty mezi své akce na ochranu životního prostředí. Uměle tak zvyšuje objem i počet ekologických úvěrů. Přes podobné triky ale analýza, kterou si nechala připravit vláda Spojených států, ukázala, že ve skutečnosti v letech 1994-98 podíl ekologických projektů na půjčkách banky poklesl z necelých 4 na pouhé jedno procento.
Významným krokem se zdálo být založení zmiňovaného inspekčního panelu, který by měl na podněty zvenčí přezkoumávat problémové projekty, v září 1993. Kritici ale poukazují na jeho bezzubost: těžko hovořit o nezávislosti, pokud každou inspekci musí schvalovat vedení banky (rada ředitelů); kompetence panelu, který se zabývá převážně formální stránkou schvalování půjček, se navíc omezují na pouhé vydávání doporučení.
Tyto námitky nejsou jen formální. Vedení například zamítlo doporučení panelu, aby směl plně vyšetřit realizaci projektu Planafloro v Brazílii. Ten vznikl s cílem napravit škody způsobené plánem Polonoroeste, podle oponentů ovšem nakonec skončil podobnými problémy jako jeho předchůdce. Světová banka při jeho uskutečňování navíc porušovala svá vlastní interní pravidla a ignorovala řadu varování místních obyvatel, že záměr opět selhává.
Kritici rovněž poukazují na to, že reformy byly bance vlastně vnuceny. Zasloužil se o ně tlak veřejnosti i amerického Kongresu, který již asi 15 let reformu prosazuje. Další příspěvky ze státního rozpočtu Spojených států například podmínil zveřejňováním dokumentace projektů a větší otevřeností.
Není proto překvapením, že se problémové a neefektivní projekty z portfolia banky nevytratily. V posledních letech pozornost vzbudilo například financování plánů čínské komunistické vlády na masové přesídlování obyvatel do Tibetu či toxického zlatého dolu na pacifickém ostrově Lihir, který odmítla podpořit americká vláda, protože porušuje mezinárodní konvence.
Jedna z nejkontroverznějších současných půjček Světové banky nese atraktivní název "Projekt snižování chudoby v západní Číně". Skrývá se za ním plán na přestěhování 58.000 Číňanů do Tibe-tu, doplněný výstavbou potřebné infrastruktury, dvou přehrad aj. Úvěr, schválený v červnu 1999, činí 160 miliónů dolarů.
Terčem kritiky je již samotná podstata projektu - masové, vládou řízené přemísťování obyvatel. Za zmínku ale stojí rovněž skutečnost, že projekt porušuje celou řadu pravidel samotné banky pro poskytování úvěrů]. Jedno z nich například vyžaduje, aby podobné záměry byly konzultovány s dotčenými lidmi. Banka tvrdí, že takové konzultace proběhly, přiznává ale, že přítomnost čínských úředníků poněkud zpochybňuje jejich otevřenost a smysl.
Půjčka zároveň znamená důležitý politický precedens, protože poprvé je tak zahraniční podporou legitimizován rozsáhlý program stěhování etnických Číňanů do Tibetu.
Kyanidový důl Lihir, Papua - Nová Guinea
Podstatná část ostrova Lihir, ležícího asi 700 km od pobřeží Nové Guineje, se během několika let přemění v povrchový zlatý důl. Záměr firmy Rio Tinto předpokládá, že přes 400 miliónů tun hlušiny a toxických kalů, které během jeho provozu vznik-nou, především odpadů z kyanidového loužení, bude ukládat přímo do moře. Tato metoda je v rozporu s mezinárodními konvencemi a většina zemí ji zákonem zakazuje. OPIC, americká vládní agentura pro podporu investic v zahraničí, proto projekt odmítla podpořit. MIGA jej naopak garantuje téměř 77 milióny dolarů.
Světová banka prostřednictvím MIGA a IFC rovněž financovala projekty zlatých dolů Omai v Guyaně a Kumtor v Kyrgyzstánu, na kterých kvůli použití rizikové techologie došlo k těžkým kyanidovým haváriím.
Kritici se ve svém přístupu ke Světové bance rozdělují: jedni navrhují ji zrušit, druzí reformovat. První soudí, že banka je koncepčně chybně budovaná a pokud má být mezinárodní rozvojová instituce funkční, nezbývá než vybudovat ji zcela znovu; druhá skupina doufá v možnost změny. Hnutí DUHA není apriorním zastáncem žádného z těchto dvou řešení - mimo jiné proto, že se bankou nikdy nezabývalo natolik detailně a dlouhodobě, aby mohlo vynést zasvěcený a odpovědný soud.
Shrnout koncepci případné reformy není snadné: podrobné technické návrhy, které ekologické a humanitární organizace prosazují, obvykle čítají desítky stránek. Podobně detailní připomínky navíc existují k úvěrovým pravidlům v jednotlivých dílčích oblastech. Přesto lze uvést několik obecných principů, které jsou jinde podrobněji rozpracovány:
· Světová banka se musí především zmenšit. Podle řady pozorovatelů mnohé z problémů plynou právě z velikosti banky, která tuto instituci činí obtížně řiditelnou a mění ji v neefektivní, byrokratický úřad.
· Podstatnou část projektů banky by měly tvořit granty nebo bezúročné úvěry na humanitární aktivity (školství, zdravotnictví, životní prostředí aj.). Překážkou tu není nedostatek financí: banka prostředky má a tímto způsobem je vynakládá prostřednictvím IDA, často ovšem například na výstavbu gigantických přehrad.
· Naproti tomu klasické půjčky by měly podléhat tržním kritériím a klást důraz na oblasti, ve kterých je především potenciál rozvoje třetího světa a přitom se jim nedostává zdrojů, zejména na podporu malého a středního podnikání.
· Přenést rozhodování o projektech z Washingtonu více na lokální úroveň. Toto opatření by mělo souviset s obecnějším soustředěním se na větší počet menších půjček namísto masivních úvěrů.
· Banka by měla zvětšit podíl půjček do moderních, ekologicky orientovaných sektorů. Podstatnou část projektů banky by měly tvořit granty nebo bezúročné úvěry na humanitární aktivity (školství, zdravotnictví, životní prostředí aj.). Překážkou tu není nedostatek financí: banka prostředky má a tímto způsobem je vynakládá prostřednictvím IDA, často ovšem například na výstavbu gigantických přehrad.
· Banka by měla rozšířit okruh projektů, na které zásadně nepůjčuje. Zatím zahrnuje například jadernou energetiku, tabákový průmysl či výrobu zbraní. Jiné rozvojové či investiční agentury mívají podobné seznamy podstatně obsáhlejší [52]. Například by sem měly patřit veškeré projekty v lesním hospodářství, pokud nejsou certifikovány mezinárodní standardizací šetrného lesnictví Forest Stewardship Council; podobně výstavba v národních parcích a rezervacích, záměry předpokládající masové násilné přesídlování, výroba ozón ničících látek, kyanidová těžba zlata.
· Zvýšit transparentnost, otevřenost a odpovědnost banky. Zajistit skutečné naplňování formálně přijatých úvěrových pravidel.
· Sjednotit ekologická a sociální pravidla pro poskytování úvěrů jednotlivými součástmi banky. Zatím se IFC a MIGA často řídí jinými pravidly, než IBRD a IDA