Ve čtvrtém zářijovém týdnu se v Praze konalo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. O této akci již bylo popsáno mnoho papíru a vyplýtváno mnoho audiovizuálního materiálu. Pro ty, kteří neměli možnost si přečíst zahajovací projev prezidenta Havla, jej v nezkrácené formě přetiskujeme. Ve zkrácené formě přinášíme informace, které před zasedáním publikovalo Hnutí Duha a v závěru pak názor Petra Kužvarta na dění kolem zasedání, zejména na úterní demonstraci..
Praha, Kongresové centrum, 26. září 2000
Pane prezidente,
dámy a pánové,
vážení přítomní,
vítám vás všechny v České republice i v Praze! Vítám oficiální účastníky výročního zasedání MMF i SSB, vítám všechny podnikatele, bankéře, ekonomy, politology, ekology, myslitele, novináře a vůbec všechny lidi dobré vůle, kteří sem přijeli proto, že se tu bude mluvit a možná i rozhodovat o naší společné budoucnosti. Je velkou ctí pro naši zemi a její hlavní město, že se toto velké shromáždění tisíců lidí ze všech zemí a světadílů, včetně lidí s dalekosáhlým vlivem, koná zde, a navíc právě letos, tedy v době, kterou všeobecně užívaný letopočet chápe jako přelom věků. Je to pro nás čest, radost, velká výzva i velký závazek. Věřím, že Praha, která poprvé ve své více než tisícileté historii hostí setkání tohoto vskutku globálního významu, mu nabídne dobré prostředí a dobře se zapíše jak do paměti jeho účastníků, tak do historie světové spolupráce. Má k tomu ostatně určité historické předpoklady: po staletí byla, mimo jiné i dík svému geografickému položení ve středu Evropy, místem nejen konfrontací a konfliktů, ale i tvořivého setkávání, vzájemného respektu, ovlivňování a spolupráce různých kultur, různých národů a etnik, různých duchovních proudů a společenských hnutí. Tato pluralita spoluutvářela i její tvář. Bylo by dobré, kdybychom se dokázali po desítiletích útlaku, nesvobody, hrbení páteří a vynucené izolace rozpomenout na tuto dávnou tradici a kdybychom nabídli toto město světu jako příhodný prostor k jeho otevřené debatě o sobě samém.
Dominantou Prahy je katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha a dominantou této katedrály je gotická věž. Možná jste si všimli, že tato věž je v této době obalena lešením. Je tomu tak proto, že je - poprvé od svého vzniku a zároveň tak říkajíc v hodině dvanácté - předmětem kompletní rekonstrukce. Lešení dočasně skrývá krásu této věže. Tu krásu však skrývá proto, aby byla zachráněna pro budoucnost. Byl bych rád, kdybychom to mohli vnímat jako určitý příměr a kdybychom mohli říct i o této zemi, že nejsou-li - tak jako v dalších postkomunistických zemích - zatím dost zřetelně patrny některé její dobré dispozice, je tomu tak proto, že je celá zakryta lešením, neboť prochází dalekosáhlou rekonstrukcí, při níž hledá znovu a tentokrát zcela svobodně sebe samu, svou dobrou tvář i totožnost, a že se je pokouší zachránit a obnovit.
Bylo by skvělé, kdyby tento příměr mohl platit ještě obecněji a kdybychom podobně mohli doufat, že aspoň za některými nevábnými jevy dnešního světa se skrývají zárodky snahy zachránit, trvale udržet a vskutku tvořivě rozvíjet hodnoty, které nám dějiny přírody, dějiny života i dějiny lidstva nabízejí.
|
Dámy a pánové,
jedním z hlavních témat různých rozprav o situaci dnešního světa, a tudíž i rozprav o poslání bretton-woodských institucí, je prohlubující se chudoba miliard lidí a otázka, jak této chudobě čelit či jak s ní bojovat.
Rozpravy tohoto druhu nás vystavují, obávám se, jednomu nebezpečí. Totiž nebezpečí, že chudobu začneme bezděčně vnímat jako neštěstí jedněch a boj proti ní jako úkol druhých. Jako by prostě lidstvo bylo osudem rozděleno na dvě části, poměrně malou skupinu lidí či zemí, jež jsou na tom celkově velmi dobře, a velkou skupinu lidí či zemí, které jsou na tom velmi špatně, z čehož vyplývá, že ti první by měli - z důvodů humánních i bezpečnostních - finančně i intelektuálně pomáhat těm druhým.
Od takového vidění světa je ovšem jen krůček k dosti rozšířenému bludu, že ti bohatší jsou na tom lépe prostě proto, že tak říkajíc zvítězili nad světem a jeho tajemstvím, pochopili jeho zákonitosti, šikovně jich využili, zkrátka se vyznají, zatímco ti druzí naopak spoustu věcí nepochopili nebo prostě neumějí. A že proto k celkovému zlepšení světa stačí, když ti první předají něco ze své dovednosti těm druhým.
Tak tomu ale - jak všichni víme - není.
Dnešní rozsáhlá chudoba je jedním z nejviditelnějších projevů naší rozporuplné civilizace. Tuto civilizaci ovšem tak či onak spolutvoříme všichni, v té či oné míře jsme za její dobré i špatné stránky všichni odpovědni a řešit problémy, které přináší, je naším společným úkolem.
Nikdo z nás nemůže říct, že ví všechno nejlépe, nikdo není nekritizovatelný a ničí hlas by neměl být předem bagatelizován.
 |
Naši planetu dnes obepíná jediná globální civilizace. Je možno téměř s jistotou říct, že tomu tak je poprvé v dějinách lidského rodu. Tato civilizace má ovšem ještě jiný primát: způsobem svého vnitřního pohybu a svými hlavními vnějšími projevy je to zřejmě první civilizace v podstatě ateistická, a to bez ohledu na to, kolik miliard lidí se aktivněji či pasivněji hlásí k různým náboženstvím.
To znamená, že hodnoty, na nichž je tato civilizace založena, nejsou vztaženy k věčnosti, k nekonečnu či k absolutnu. Proto také v mnoha důležitých střediscích rozhodování mizí ohled na to, co bude po nás, jakož i ohled na zájmy vskutku obecné.
A tak je možné, že v tomto světě, který disponuje nepředstavitelnou sumou vědomostí o sobě samém, v němž se závratnou rychlostí šíří necenzurované informace všeho druhu, kapitál, vlastnictví i kultura a o němž lze sotva tvrdit, že není schopen odhadnout alternativy svého budoucího vývoje, se člověk chová začasté tak, jako by mělo všechno skončit s koncem jeho pobytu na této Zemi: vyčerpává neobnovitelné přírodní zdroje a narušuje zemské klima, odcizuje se sobě samému postupnou likvidací obhlédnutelných lidských společenství a vůbec lidských měřítek, toleruje kult hmotného zisku jako nejvyšší hodnoty, před níž musí všechno ustoupit a před níž padá mnohdy na kolena i demokratická vůle. Téměř apaticky se smiřujeme s varovným faktem, že ačkoli nás velmi rychle na Zemi přibývá, tvorba bohatství se povážlivě přestává krýt s tvorbou reálných a smysluplných hodnot.
Naše civilizace je prostě protkána paradoxy. Na jedné straně otevírá možnosti, které by donedávna byly považovány za pohádkové, na druhé straně prokazuje dosti slabou schopnost zabraňovat tomu, aby právě tyto možnosti byly naplňovány na mnoha místech velmi nebezpečným obsahem nebo přímo zneužívány.
A tak je provázena četnými vážnými problémy. Zestejňující civilizační tlaky a fakt, že jsme stále těsněji u sebe, vyvolávají potřebu za každou cenu zdůraznit svou jinakost, což přerůstá mnohdy v tupý etnický či náboženský fanatismus. Objevují se nové sofistikované typy kriminality, organizovaného zločinu a terorismu. Vzkvétá korupce. Propast mezi chudými a bohatými se prohlubuje a zatímco někde lidé umírají hladem, jinde je nejen zvykem, ale téměř sociální povinností plýtvat.
Všem těmto vážným problémům je dnes samozřejmě věnována veliká pozornost a jednotlivé státy, mezinárodní instituce a různé vládní i nevládní organizace se je pokoušejí řešit.
Přesto se obávám, že zásadního vývojového zvratu tato opatření či akce stěží dosáhnou, nezačne-li se něco měnit v ideové půdě, z níž dnešní typy lidského chování, podnikání a spolupráce vyrůstají.
Často slyšíme o nutnosti restrukturalizovat ekonomiku rozvojových či chudších zemí a o povinnosti těch bohatších jim v tom pomoci. Děje-li se to citlivě a na pozadí dobré znalosti konkrétního prostředí a jeho jedinečných zájmů a potřeb, pak je to zajisté dobré a potřebné. Ale za ještě důležitější považuji, jak patrno, abychom začali přemýšlet i o jiné restrukturalizaci: o restrukturalizaci samotného hodnotového systému, o nějž se naše dnešní civilizace opírá. A to je právě onen úkol pro všechny. Ba dokonce bych řekl, že se to těch, kdo jsou na tom z materiálního hlediska lépe, týká naléhavěji.
Soudobé planetární či - chcete-li - globální civilizaci určil přece směr euroamerický novověk, to znamená především ti, kteří dnes patří mezi nejbohatší či nejrozvinutější. Už proto nemohou být vyvázáni z nutnosti kritické reflexe těch pohybů, jež historicky inspirovali.
 |
Dámy a pánové,
všichni víme, že lze vymyslet tisíc a jeden důmyslných regulačních nástrojů, které budou ochraňovat zemské klima, neobnovitelné zdroje, biologickou rozmanitost, místní zhodnocení zdrojů, kulturní identitu národů a lidské dimenze sídel, svobodnou soutěž a zdravé sociální vztahy.
Tím vším lze samozřejmě omezovat hrozbu bezhlavého civilizačního samospádu a o to všechno se mnoho lidí i lidských institucí snaží.
Oč ale běží, je zásadním způsobem posílit systém obecně sdílených mravních norem, které budou vskutku globálně znemožňovat, aby různá pravidla byla obcházena vždy znovu s ještě větší důmyslností, než s jakou byla vymyšlena, které tedy budou váhu těchto pravidel opravdu zaručovat a ve společenském klimatu probouzet přirozený respekt k nim. Činy prokazatelně ohrožující budoucnost lidského rodu by prostě nejen měly být trestné, ale především a hlavně by měly být obecně vnímány jako hanba.
To se ale opravdu asi těžko stane, nenalezneme-li všichni v sobě odvahu významně měnit a nově utvářet řád hodnot, které jsme schopni při své rozmanitosti společně sdílet a společně ctít, a vztahovat tyto hodnoty opět k něčemu, co je za horizontem našeho bezprostředního osobního či skupinového zájmu.
Jak toho ale dosáhnout bez nového a mocného vzmachu lidské duchovnosti? A jak tomuto vzmachu konkrétně napomoci?
To jsou základní otázky, které si už po léta kladu, které si nepochybně kladou i mnozí z vás a kterým se podle mne nemohou vyhnout ani vaše pražské rozpravy.
 |
Vážení přítomní,
pevně věřím, že vaše jednání budou úspěšná, že se shodnete na důležitých strategiích, programech a reformách. Věřím ale, jak je snad zřejmé, ještě v něco dalšího: že svá jednání povedete na pozadí obsáhlého, otevřeného a přátelského rozhovoru o dnešním světě, jeho problémech, nejhlubších příčinách těchto problémů i o způsobech, jak je řešit. Myslím, že nikdo, komu záleží na dobré budoucnosti lidského rodu na této planetě, by neměl být z těchto debat vyloučen, byť by se třeba i stokrát mýlil. Žít na této Zemi musíme všichni vedle sebe, ať jsme jakéhokoli přesvědčení; všichni jsme ohroženi svou vlastní krátkozrakostí; nikdo se z našeho společného osudu nevyvlékne.
Máme za tohoto stavu věcí podle mne jedinou možnost: hledat v sobě i kolem sebe nové zdroje odpovědnosti za svět, nové zdroje vzájemného porozumění a solidarity, pokory před zázrakem bytí, schopnosti uskromnit se v obecném zájmu a dělat něco dobrého i tehdy, kdy to není vidět a nikdo to možná ani neocení.
 |
Dámy a pánové,
dovolte mi, abych se nakonec vrátil ke katedrále, o níž jsem mluvil na začátku. Myslím, že první lidé, kteří z ní mají spočitatelné finanční zisky, jsou pražští hoteliéři v éře obnovy tržní ekonomiky v České republice. Což platí zvláště v těchto dnech.
Proč se tedy vlastně někdo kdysi namáhal se stavbou něčeho tak drahého a z dnešního hlediska tak málo účelného?
Jedním z možných vysvětlení je, že byly v dějinách doby, kdy okamžitý materiální zisk nebyl nejvyšší hodnotou v lidském životě a kdy člověk věděl, že jsou tajemství, jež nikdy nepochopí a před nimiž může stát jen v pokorném údivu. A ten údiv eventuálně prokazovat stavbami, jejichž věže míří vzhůru. Vzhůru, aby byly zdaleka vidět a ukazovaly všem, k čemu je dobré se vztahovat. Vzhůru přes hranice věků. Vzhůru do nedohledna. Do nedohledna, které jako by už jen svou tichou existencí vylučovalo právo člověka zacházet se světem jako s neomezeným zdrojem okamžitého prospěchu a vyzývalo ho k solidaritě se všemi, kdo žijí pod jeho záhadnou klenbou.
Ještě jednou přeji vašim jednáním úspěch.