Svět, ve kterém žijeme, se v průběhu takřka již uplynulého století zásadně proměnil. Stal se globálním světem. Znamená to, že veškeré vlivy lidské činnosti se teď sčítají nebo dokonce násobí a umocňují nikoli v místním, ale v planetárním měřítku, že růst veličin rozhodujících o stavu budoucího světa je globálně exponenciální, že člověk je schopen působit místní, regionální i globální katastrofy a nevratné změny v životním prostředí. Globální svět však především znamená uzavřený systém, na rozdíl od celé dosavadní historie euroamerické civilizace, jež si zvykla uspokojovat své potřeby v rostoucím prostoru, do něhož po celé své dějiny expandovala, a spoléhat na nekonečně dlouhou setrvačnost dopadů v čase. Někteří autoři mluví o plném světě; nejen prostor světa, i náš čas se naplnil. Podstatná část naší historické zkušenosti je v tomto změněném světě nepoužitelná. Je proto nezbytné promýšlet a uplatňovat nové přístupy ke světu a novou globální strategii. Je jí trvale udržitelný rozvoj.
Při zcela nepřehledném množství pokusů o jeho definiční vymezení se snad můžeme shodnout na následujících větách. Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí, materiální i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich instituce a procesy.
Ze všech nepominutelných rovin, které tato definice pokrývá, totiž rovinu hospodářskou včetně vědy a technologií, rovinu sociální, přírodní a politicko-společenskou, jsou pro potřebu této publikace důležité dvě: rovina přírody a jejího poznávání člověkem a aspekt společenský.
Pro ekonoma jsou jistě limitujícím faktorem rozvoje přírodní zdroje, obnovitelné i neobnovitelné, a ve stejné míře výpusti, tedy příroda jako prostor, do něhož odkládáme odpady a jemuž předáváme znečištění v naději, že je přírodní procesy dokáží zneškodnit a vstřebat. Kdybychom však měli ve velké zkratce postihnout všechno, co je nezbytné chránit v přírodě samotné a pro ni samu, asi bychom postupovali od mikrosvěta až po planetu. Na nejnižší úrovni musí být předmětem ochrany biodiversita, biologická rozmanitost na všech úrovních biotické komplexity, tedy od genetické přes rozmanitost vnitrodruhovou a mezidruhovou až po diversitu kulturní, tedy specificky lidskou, jež se však zdá pro přežití zdravé společnosti stejně nepostradatelná jako biodiversita v užším slova smyslu pro zdraví přírody. Na nejvyšší úrovni je nezbytné sledovat funkce a změny globálních životodárných biosférických systémů. Jsou jimi globální systém klimatu a hydrosféry, stratosférická ozónová vrstva, globální cirkulační systém atmosféry, hydrologický cyklus a cirkulace oceánů a tvorba a eroze půd. Konečně tou prostřední úrovní, jež je přirozeně nejblíž našim smyslům, naší vědecké i hospodářské činnosti a konečně i našemu estetickému vnímání světa, jsou jednotlivé biotopy a funkční ekosystémy. Můžeme je samozřejmě definovat různě a studovat ve velmi rozdílných časových i prostorových dimenzích, ale vždy půjde o nějaký relativně uzavřený funkční celek, v němž jeho živé organismy uspokojují své potřeby relativně trvale udržitelným způsobem.
Funkčnost ekosystémů je daná především prostorově, minimální plochou, nezbytnou pro reprodukci organismů a funkcí systému, dále rozmanitostí jejich živých příslušníků, a konečně také velikostí vnějších, převážně antropogenních vlivů. Ekosystémy a jejich přirozené funkce jsou skutečně zásadním limitujícím faktorem trvalé udržitelnosti, podmínkou, jež je daná zcela objektivně a již je nutné respektovat v rámci našeho poznání a dokonce i nad tento rámec – podle zásad předběžné opatrnosti. Je tedy možné označit také ekosystémy za jeden ze základních zdrojů udržitelnosti. A v tomto smyslu se zdá velmi případné, že se jimi systémově a jako biologickým zdrojem zabývá právě Ústav pro světové zdroje (World Resources Institute, WRI). „Lidé a ekosystémy – napjaté pletivo života“ jsou v pořadí již devátou soubornou výzkumnou zprávou, již Ústav vydal; první vyšla již v roce 1986 a jejich seznam naleznete v tomto českém vydání zkráceného textu Zprávy.
Zmínkou o WRI se ovšem dostáváme ke společenským aspektům publikace, jejíž české vydání představujeme, totiž k institucím, které by v budoucnosti měly vznikat nebo být reformovány. Světový institut zdrojů k nim nepochybně patří. Logika zájmu o ekosystémy je ještě zřejmější u Programu Organizace spojených národů pro životní prostředí (United Nations Environment Programme, UNEP), který má ochranu životního prostředí (a ekosystémů) zakotvenu nejen v názvu, ale samozřejmě především v popisu práce. Velmi potěšitelná, ale již dávno ne překvapivá je účast Rozvojového programu Organizace spojených národů (United Nations Development Programme, UNDP), jehož prioritou je především podpora sociálního a hospodářského rozvoje, jehož přirozeným výsledkem však má být i světová bezpečnost a mír a stejně přirozeným předpokladem je respekt k limitům životního prostředí, jeho ochrana a zlepšování. Obě organizace se podílejí na zpracování a vydávání výzkumných zpráv WRI od roku 1990.
Poslední ze čtveřice organizací, skupina Světové banky (World Bank Group, WBG), byla rovněž založena hlavně jako nástroj rozvojové pomoci, ale o dvě desetiletí dříve než UNDP. Od roku 1992, kdy věnovala svou výroční zprávu životnímu prostředí, se této oblasti věnuje stále systematičtěji a v letošním roce tedy přistoupila i ke spoluvydavatelství předkládané zprávy WRI. Jestliže naše definice trvale udržitelného rozvoje uvádí jako nezbytnou transformaci světových institucí, můžeme ve světle účasti Světové banky na zpracování a vydání této publikace opět o trochu víc věřit, že tlak světové veřejnosti na proměnu Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, ale i Světové tržní organizace a dalších institucí povede k dalšímu zvyšování jejich respektu k principům trvalé udržitelnosti, k účinnější rozvojové pomoci a ochraně životního prostředí. Téma ekosystémů se zdá být na prahu počínajícího tisíciletí velmi náležitou volbou.
Právě o toto vše usiluje i Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), jež se uvedení publikace do české společnosti ujala. STUŽ chce být od svého založení příkladem nevládní organizace, která spojuje patřičný občanský důraz s odborností. Budování otevřené liberální občanské společnosti však posiluje i tím, že se k ochraně životního prostředí a podpoře trvalé udržitelnosti podle potřeby spojuje s jinými odborníky, například z akademické sféry. Proto se na přípravě specificky českého koreferátu k této významné světové publikaci podílí s Centrem pro otázky životního prostředí Karlovy University v Praze a kritický seminář i vydání knihy připravila společně s ním. Program semináře se jmény referujících jsou rovněž uvedeny na konci této publikace.
Společnost pro trvale udržitelný život je však v českém prostředí jen jedním ze stovek občanských sdružení orientovaných na životní prostředí. Ta nejvýznamnější z nich se v minulém roce spojila a vytvořila Český národní komitét UNEP. Díky jeho podpoře a podpoře Nadace Partnerství, jež má i svůj podíl organizační, se také seminář pořádá a knížka, již jste obdrželi, je vydána za jejich rozhodujícího finančního přispění.
Zbývá vyjmenovat ostatní organizace, jež Český národní komitét UNEP zakládaly. Vedle STUŽe a Nadace Partnerství jsou jimi Zelený kruh, Brontosauří ekocentrum, Zelený klub EkoList a Český svaz ochránců přírody. Popřejte Komitétu úspěšnou práci a já vám přeji za všechny, kdo se na publikaci a semináři podíleli, zajímavé čtení.
Praha 1. srpna 2000 Ivan Rynda