Politické nástroje pro prosazování trvale udržitelného rozvoje mohou být různé. V zásadě je lze rozdělit do dvou skupin. První skupina bude klást větší důraz na roli nějaké nadřízené autority, a to jak na místní, tak i státní či dokonce globální úrovni. Mocensky privilegované postavení této autority je zde zdůvodňováno tím, že je nositelem mimořádných a obecně nedostupných, přitom však všeobecně významných vědomostí a hodnot.
V našem případě může být takovou hodnotou hodnota přírody a privilegovanými vědomostmi odborné znalosti určující, jak se máme vůči této hodnotě chovat. Politickými nástroji prosazujícími trvale udržitelný rozvoj pak budou ty, které povedou k posilování mocenského postavení takovýchto autorit a s nimi spojených odborníků, a to vůči zbytku společnosti. Metodami k dosažení tohoto cíle pak jsou ty, které získávají již existující mocenské a samozřejmě i vlastnické elity pro cíle trvale udržitelného rozvoje.
Model řízení společnosti takto osvícenou elitou je z řady důvodů mnoha lidem velice blízký. Za prvé, nemusíme vstupovat do nebezpečného konfliktu se současnými elitami. Za druhé, umožňuje nám situovat se do pozice rádců těchto elit a podílet se tak na některých jejich privilegiích, jako jsou například prestiž, veřejná známost a v neposlední řadě i na jejich mimořádných materiálních požitcích. Za třetí, tento model odpovídá i po staletí upevňovanému pohrdání tak zvanými obyčejnými lidmi. Nejen pro šlechtu, ale i pro intelektuály byli fyzicky pracující lidé jen "křupany, hulváty, špinavými hlupáky apod." (viz např. Le Goff, s. 287, 293, 327 a jinde). Přechod většiny populace od fyzické práce k práci ve službách na tom nic podstatného nemění. Za čtvrté, je to model v evropské kultuře tradiční, odpovídající převládající historické zkušenosti. Demokracie je z tohoto hlediska mladá a v případě České republiky dokonce velice mladá a nezažitá. Za páté, elitářský mocenský model je obsažen i v intelektuálních kořenech evropské kultury a odpovídá tak duchu, v němž je po staletí školena a vychovávána evropská inteligence (viz Popper).
Jestliže však takto spontánně tíhneme k nadřazování sebe sama nad ostatní, a to nás zvláště láká, když hájíme vznešené hodnoty, které ostatní nechápou, nebo je nechápou dost hluboce, jde nám více o tyto hodnoty, nebo o sebe sama, o skrytý pocit vlastní vyvolenosti a výjimečnosti?
Smysl této otázky se nám plně ukáže ve světle historické zkušenosti s autoritářskými (to často v tzv. rozvojových zemích) a totalitními režimy, včetně toho, který jsme zažili my sami. Tato zkušenost jednoznačně ukazuje, že "téměř všude, kde jsou lidé na lokální úrovni zbaveni práva vyjadřovat se k rozhodnutím ovlivňujícím jejich život, trpí oni i jejich okolí" (Gore, s. 162).
Ale je zde ještě jedna velká překážka, která nám brání v tom, abychom přiznali každé lidské bytosti právo rozhodovat o sobě samé. Je to specifická historická zkušenost českého národa, která způsobila, že u nás převažuje lokajsko-úřednická mentalita, a to především u středních vrstev (viz Patočka, Peroutka). Není zde místo na její podrobnější rozbor, a tak upozorním jen na některé její rysy. Je to především absence sebeúcty u stále ponižovaného "úředníka", který pohrdá nejen sebou, ale i všemi svými bližními (viz podrobněji Fromm). Součástí tohoto postoje je naprostá nedůvěra v možnost a smysl společné akce zaměřené na nápravu poměrů ve společnosti. Nedostatek odvahy a pohrdání lidmi s nižším, stejně jako se srovnatelným společenským postavením, mu dovoluje maximálně slovní kritiku pronášenou v soukromí. Nápravu věcí veřejných pak očekává od úředně výše postaveného "spasitele". A pokud se přece jen někde najdou lidé odmítající se chovat jako ovce a domáhající se ve společné akci svých práv a nápravy právě těch zlořádů, které on sám tak rád kritizuje, nemá pro ně nic než nenávist. To je zcela pochopitelné, neboť to jsou právě tito lidé, kteří ho usvědčují ze všech nectností jeho lokajské mentality, kteří mu ukazují, že věci lze napravit již dnes, jen kdyby dokázal překonat ten svůj prokletý strach z úřední autority.
Tento popis je jistě vyhroceným vylíčením toho, co si v sobě český národ nese ze své minulosti, ale míra činy projevované společenské solidarity, či spíše nesolidarity s horníky z dolu Kohinoor, stejně jako s ekologickými aktivisty ukazuje, že tak moc daleko od pravdy nejsem.
Avšak co to má společného s ekologickou problematikou? "...svůj život...ochraně životního prostředí věnují nejčastěji "obyčejní" lidé, kteří mají vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost a odvahu stát za svým přesvědčením" (Gore, s. 255). To, co je k takovémuto jednání vede, není často nic jiného než obrana vlastních zájmů, ochrana zdravého životního prostředí pro ně samotné, pro jejich sousedy, stejně jako pro jejich děti. Uvědomíme-li si, že člověk je rovněž přírodní živočich, existenčně závislý na přírodních podmínkách svého života, ukáže se nám taková aktivita jako něco zcela přirozeného.
Co je pak třeba, je, aby aktivisté různých hnutí povzbuzovali občany k samostatnému prosazování jejich oprávněných zájmů, včetně zájmu o život ve zdravém životním prostředí. Pro takto vzniklé občanské iniciativy se ale klasický parlamentní systém stává naprosto nedostatečným. Volební cyklus nám přiznává právo být správci svých vlastních osudů jen během jednoho či dvou dnů za čtyři roky. Po zbývajících více než 1 400 dnů jsou milióny občanů donuceny setrvávat v roli pasivních diváků, aby skutečné rozhodování mohlo být přenecháno několika stovkám privilegovaných politiků. Ti se takto stávají prakticky nezávislými na občanech státu, stejně jako na svých voličích. A jak již dávno pochopil Rousseau, tato situace má za následek, že zaměňují své soukromé zájmy za zájmy obecné a při prosazování toho, co je výhodné pro ně samé, či pro jejich stranu předstírali, že hájí zájmy právě těch občanů, které ve skutečnosti přezírají.
Občané tedy musí mít legální možnost zúčastnit se rozhodování o nich samých, pokud nemají zcela propadnout znechucení parlamentní politikou a následné pasivitě. Takovéto vyjádření vůle občanů je ovšem možné jen cestou hlasování, které nesmíme zaměňovat za nátlak dobře zorganizovaných, ale menšinových skupin prosazujících v parlamentu své zájmy. Bezprostředním úkolem pro občanské iniciativy v naší zemi je proto úsilí o prosazení zákonů umožňujících taková hlasování na místní i celostátní úrovni a otevírajících tak cestu k zavádění maximálně možného množství prvků přímé demokracie do stávajícího zastupitelského systému. A je samozřejmé, že zákon o referendu, jako jeden z důležitých nástrojů pro projevování občanské vůle a právě proto, že jde o vůli občanů, a nikoliv politiků, musí stanovovat právo občanských iniciativ iniciovat taková referenda a formulovat jejich otázky. Pokud hovoříme o demokracii, a nikoliv o její parodii, musí být výsledky referenda pro politiky - což jsou jen zástupci občanů - závazné.
Za nejdůležitější politický nástroj pro trvale udržitelný život takto považuji vlastní aktivitu občanů, iniciování a podporu této aktivity a nastolování legálních prostředků k bezprostřednímu uplatnění jejich vůle metodami přímé demokracie (viz Toffler).
Literatura:
Fromm, E.: Strach ze svobody.Praha, Naše vojsko, 1993.
Gore, Al: Země na misce vah. Praha, Argo 1994.
Patočka, J.: Co jsou Češi? Praha, Panorama 1992.
Peroutka, F.: Jací jsme. Demokratický manifest. Praha, ŹStředočeské nakladatelství 1991.
Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé. I. a II. Praha, ISE 1994.
Rousseau, J.J.: O společenské smlouvě. Rovněž viz: Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi. In: J.J. Rousseau: Rozpravy. Svoboda 1989.
Toffler, A., Tofflerová, H.: Utváranie novej civilizácie. ŹPolitika tretej vlny. Bratislava, Open Windows 1996.
Bližší informace o rychle se rozvíjející mezinárodní síti iniciativ za přímou demokracii viz: Network Democracy Initiatives in Europe. Central - and Eastern- Europe. Jiri Polak: jiri.polak@email.com. Komunikace možná i v češtině.