Rád
bych na tomto místě poděkoval PhDr. Ivanovi Ryndovi za pozvání na besídku
vážené a mně milé Společnosti pro trvale udržitelný život, a dovolil
bych si zde říci několik myšlenek, jimiž bych chtěl přispět k zadanému
tématu.
1.
Ptáme-li se, kde je příčina toho všeho, co se na nás dnes řítí,
před čím dnes stále ještě tupá většina lidstva zavírá oči a co nám
svírá srdce, a jdeme-li ve svém tázání dost hluboko, ukazuje se, že za vším
je docela prosté lidské sobectví a bezohlednost. My lidé se chceme mít dobře
bez ohledu na to, kdo a jak za to zaplatí – včetně našich vlastních
potomků. Tak řežeme větev, na níž sedíme, a staráme se – převážná
většina současného lidstva – jen o to, abychom při tom na ní seděli co
nejpohodlněji.
2.
Kde se to v nás lidech vzalo? Křesťanská tradice mluví o hříchu,
jenže dnes se i křesťané musí vyjádřit jinak a jinak vysvětlit stav, v němž
se civilizace ocitla. Instinkt sebezáchovy, který je funkční a na místě ve
službě zachování druhu (K. Lorenz) pervertoval u člověka do nefunkčního
úsilí o sebeprosazení na úkor druhých tak, že lidské dějiny jsou do značné
míry dějinami jeho destruktivního rozmachu, jen málo přibržďovaného
odpovědností za celek života a našeho jsoucna.
3.
Kam to spěje? Jak to dopadne? Naše civilizace se rozvinula tak úspěšně,
že už je schopna zahubit sebe samu, ať už rychle pomocí atomových pum či
elektráren, nebo pomaleji zničením ozónové vrstvy, vyčerpáním přírodních
zdrojů a podobně. Ale to je alespoň v našich kruzích známá věc, a
tak se v dalším bodu zamysleme spíš nad tím,
4.
Jaké byly dosavadní pokusy tomuto vývoji čelit či zabránit, a jak
byly úspěšné.
a)
Tlak zvenčí, ústící až do formalizace norem a vztahů v legislativní
podobě, je sice nutný, ale pomalý. Navíc normy se dají obcházet, takže
jsou nakonec málo účinné.
b)
Proto se jako žádoucí ukazuje cesta přes lidské nitro, tedy
transformace vztahů. O ni se odedávna pokoušely různé filosofické a náboženské
systémy. Pokusme se dále o jejich stručnou klasifikaci.
5.
Filosofické systémy zde ponechávám stranou. U náboženských systémů
má však velký význam jejich schůdnost a zralost.
a)
Schůdností rozumím to,
nakolik jsou věrohodné a přijatelné člověku našeho obzoru.
Novodobá přírodověda nás poučila, že magie nefunguje, to jest nefunguje
žádné úsilí o zvládání transcendence pomocí imanence. Žádný náboženský
systém, prosycený magickým myšlením, už pro nás není věrohodný a schůdný.
b)
Zralostí pak rozumím
schopnost sebekritického pohledu, tedy hotovost ke kritické analýze vlastní
tradice a vlastního stanoviska. Kde není, jsme ve fundamentalismu. Každý
fundamentalismus je v posledku destruktivní, protože se považuje za
majetníka pravdy a tak znemožňuje její hledání. (Mezi fundamentalismy počítám
i konsekventní imanentismus, protože popírá, co nezná – transcendenci. Ovšem,
co se pod tímto slovem má rozumět, o tom musíme teprve hovořit.
6.
Zjednodušeně řečeno je celá etika otázkou vztahu mého či našeho
já k mému či našemu ne-já, tedy k přírodě či ke stvoření.
Podívejme se, jak jej řeší nejvýznamnější náboženské systémy:
a)
non-teistické čili karmanové systémy jej řeší sebeztotožněním
se všejsoucnem, jedním slovem sebezřeknutím,
b)
teistické systémy (uznávající osobního Boha, tedy židovství, křesťanství
a islám) jej řeší sebeodevzdáním; a to Bohu i bližnímu. Jde o to,
abychom tu pojem bližního vymezili dostatečně široce. Jak již zaznělo od
Františka z Asissi, bližním je nám každý tvor, ba celá příroda; v
ní celé s námi nějak jedná Bůh. I o tom zase můžeme hovořit, zda
jedná přímo či nepřímo atd.