Před osmi lety senátor a dnes viceprezident USA Albert Gore přišel s ideou tzv. globálního Marshallova plánu. V říjnu 1999 se finančník a filantrop George Soros přimlouval na konferenci Forum 2000 v Praze za nový „Marshallův plán“ pro Balkán. Bývalý prezident Jihoafrické republiky, Frederick William de Clerk navrhoval projekt „Marshallova plánu“ pro Jihoafrickou republiku, která by se mohla stát katalyzátorem pozitivních změn v celé subsaharské Africe. Další účastník Fóra 2000, ekonom Jeffrey Sachs, vyzýval k zásadním činům v boji proti chudobě v rozvojových zemích.
Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Pařížský klub věřitelů navrhují odpustit nejchudším zemím dluhy ve výši alespoň 100 miliard dolarů. Je to obrovská částka, rovnající se šestinásobku ročního rozpočtu České republiky. Jeffrey Sachs navrhuje odpustit alespoň 200 - 300 miliard USD. Přitom jenom zadlužení afrických států činí neuvěřitelných 300 miliard USD (samotná Nigérie dluží 30 miliard USD). Splátky nestačí často ani na poskytnutí úroků a například Zambie na počátku devadesátých let vynakládala na splácení dluhu a úroků třicet pět krát více prostředků, než na vzdělávání. Je to past, ze které není úniku, protože dluh neklesá.
Samotné odpuštění dluhů však není řešením. V minulosti si nezodpovědné vlády půjčovaly na nesmyslné projekty a zbrojní výdaje a není záruka, vzhledem k charakteru, nedemokratičnosti a zkorumpovanosti mnoha dnešních vlád v rozvojových zemích, že se situace nebude opakovat. Mohlo by tedy jít o vyhozené peníze, vyvolávající navíc mezi zeměmi řevnivost kolik, komu a proč má být odpuštěno.
Odpuštění dluhů se ale může stát příležitostí významně pomoci rozvojovým zemím, pokud podmíníme odpuštění části dluhů nastartováním dlouhodobých, životnímu prostředí přátelských rozvojových programů, které by rozetnuly bludný kruh chudoby a zoufalství.
Tom Lovejoy ze Smithsonian Institute ve Washingtonu již na přelomu osmdesátých a devadesátých let přišel s myšlenkou „výměny dluhů za přírodu“. Jde o to, že zadlužené zemi se dluh (nebo část dluhu) neodpustí, ale věřitelé souhlasí, že země bude dluh splácet v místní měně formou financování rozvojových programů, na kterých se obě strany dohodnou. Lovejoy konkrétně navrhoval odpustit Brazílii část dluhu, který by byl použit na projekty podporující záchranu amazonského pralesa, který je nepostradatelný pro fungování celé biosféry (produkce kyslíku, pohlcování oxidu uhličitého atd.). Není však důvod nerozšířit tuto myšlenku na projekty v oblasti školství a zdravotnictví, podpory rozvoje venkovských oblastí aj.
Projekt oddlužení skýtá velikou příležitost pro Českou republiku v oblasti zahraniční politiky. Současný roční rozpočet programu české rozvojové pomoci představuje zhruba 350 mil. Kč (tj. 0,02 % hrubého domácího produktu; země Evropské unie poskytují na rozvojovou pomoc 0,2 – 0,4% HDP, ale Holandsko či skandinávské státy ročně věnují téměř jedno procento z HDP, což by se v naších podmínkách rovnalo 15 miliardám Kč).
České republice dluží Rusko a rozvojové země téměř šest miliard USD (Rusko samotné 3,5 mld. USD) a dluhy jsou dlouhodobě prakticky nedobytné. Česká republika by tedy mohla velice výrazně posílit svůj poddimenzovaný program rozvojové pomoci. Mohla by jednat s vybranými dlužníky (Nikaraguou, Vietnamem, Etiopií, Sýrií aj.) o vytvoření rozvojových projektů, které by přispěly k udržitelnému rozvoji a eliminaci chudoby. Výhody jsou zřejmé. Dluhy jsou stejně z velké části nedobytné a vytvořením společných programů by byla posílena česká rozvojová pomoc, která by výrazně posílila renomé naší země v zahraničí, aniž by byl zatížen státní rozpočet. Na straně dlužníka by se objevila šance dluh postupně snižovat, ale splácením ve vlastní měně (zisky „tvrdé měny“ z exportu by nebyly odsávány do zahraničí), na projekty prospěšné vlastní zemi a navíc by na těchto projektech byli zaměstnáni místní obyvatelé (nebo by se na jejich realizaci podíleli pracovníci z věřitelské i dlužnické země). Pro nás by to navíc znamenalo vynikající šanci proniknout alespoň částečně zpět na ztracené, avšak do budoucna velmi perspektivní trhy.
V případě, že by byla Česká republika ochotna tento přístup experimentálně odzkoušet, třeba jen v malém měřítku, a zkušenosti by byly povzbuzující, mohla by tento model nabídnout mezinárodnímu společenství jako svoji iniciativu. Nebo se může na experimentu podílet s několika věřitelskými zeměmi, aby tak byly získány na rozvojové projekty větší prostředky a v případě úspěchu by iniciativa měla větší mezinárodní ohlas a váhu.