V tomto
zamyšlení nad rozdělováním či sdílením přírodních zdrojů vyjdeme ze
známého biblického příběhu o seslání many. Pouští putujícím Izraelitům
Bůh opatří pokrm - manu. Byla to pravděpodobně nějaká rostlina. O to teď
nejde. Unavení a hladoví poutníci dostávají instrukce, že si mohou many
nasbírat dostatek podle svých potřeb, avšak nikoli více - ani jako zásobu
pro budoucnost, ani pro případný obchod, ani pro uspokojení lidské touhy mít.
Mana lidem ovšem nepřilétne až do úst. Musí vynaložit určité úsilí,
určitou práci a manu sbírat. Je jí dost pro všechny. Avšak ti chamtivci,
kteří si naberou many více než kolik potřebovali, se dočkají nakonec jen
odporného zápachu zkažené potraviny, což je trest za neuposlechnutí
"regulačního" pokynu.
Z
příběhu o seslání many plynou závažné aktuální důsledky, spadající
do oblasti ekonomie a týkající se sdílení bohatství planety Země, jinými
slovy sdílení přírodních zdrojů či - nábožensky vyjádřeno - Božích
darů (dar zde neznamená předmět k libovolnému nakládání, nýbrž k rozumnému
užívání). Ekonomická teorie hovořívá o třech zdrojích bohatství, jimž
jsou:
1.
přírodní zdroje,
2.
lidská práce,
3.
kapitál.
Kapitál
je zdrojem bohatství vytvořeným v minulosti. Primárními, původními zdroji
jsou zdroje přírodní a
práce. Pro pouští putující Izraelity byla mana přírodním zdrojem a
její sbírání prací. Obojí bylo nutné, přesto však hlavní byla mana
jako taková. A na ni měli stejný nárok všichni. Někteří pracovali méně
a sebrali si jí třeba jen tolik, aby se najedli do polosyta, jiní pracovali více
a mohli se najíst dosyta. To i ono bylo v pořádku. A další pracovní úsilí
se mohlo zaměřit na úpravu pokrmu, na "kulturu stolování" apod.
tedy na "práci v domácnosti", resp. "ve službách".
Avšak špatně si vedli ti, kdo "v primárním sektoru" pracovali ještě
více a nabrali si nad svoje potřeby. Z oné many navíc nejen že nic pozitivního
neměli, nýbrž museli ve svých stanech udělat určité úklidové práce navíc
(odklidit zkaženou manu).
Současná
ekonomika vše přepočítává na peníze, a tak nezná oddělené rozdělování
přírodních zdrojů a výsledků lidské práce. Na poušti bylo many dost pro
potřeby všech. Dnešní člověk však
vlastně ani neví, co skutečně potřebuje. Přírodní zdroje se rozdělují
tak, že na "průměrného" člověka v evropsko-americké civilizaci
připadne řádově více, než je tomu v chudých oblastech dříve nazývaných
třetím světem. A tolik bohatá Země není, aby mohli žít všichni tak, jak
žijí dnešní bohatí (teologické dotažení: nároky dnešního typického
Evropana či Severoameričana jsou větší než odpovídá Boží vůli). Na
prostor, vodu, vzduch energetické zdroje či suroviny by měl mít člověk přiměřený
nárok už z důvodu své existence, přirozeně, že diferencovaně podle potřeb
daných např. klimatickými podmínkami (avšak nikoli vypěstovanou náročností).
Naproti tomu je přirozené, aby výsledky lidské práce byly rozdělovány
proporcionálně vynaloženému úsilí. Nicméně větší vynaložené pracovní
úsilí by nemělo dát vzniknout nároku na větší spotřebu vzácných
"úzkoprofilových" zdrojů, na větší produkci skleníkového oxidu
uhličitého či na větší prostor v přelidněném městě, který si
"vynucuje" jeho dopravní prostředek. Obecně přijímaná
univerzalita peněz však k vytváření takových a obdobných morálně
neopodstatnitelných nároků vede.
Dnešní
ekonomičtí odborníci žijí zpravidla v zajetí liberálně kapitalistických
přestav, nanejvýše doplněných několika sociálními úpravami. Proto v
kruzích ekonomů specialistů chybí chuť vytvářet takový ekonomický systém,
který by
(1)
vzal v úvahu rozdílnou roli práce a přírodních zdrojů na tvorbě
"bohatství" - přirozený nárok člověka na produkty lidské práce
roste s množstvím vynaložené práce, avšak na zdroje mají nárok všichni
lidé,
(2)
byl legitimní z morálního hlediska,
(3)
sledoval hlediska trvalé udržitelnosti,
(4)
byl funkční a politicky uskutečnitelný.
Současná ekonomická praxe vede k nešetrnému nakládání s přírodními zdroji - Božími dary, k jejich nespravedlivému dělení mezi lidi současně žijící a k podceňování práv budoucích generací. Vzniká zde morální apel na politiky, ekonomy, právníky, politology i další odborníky hledat a budovat systém, který by vyhovoval výše uvedeným podmínkám, a zároveň i na učitele, spisovatele, publicisty, kazatele, duchovní a další lidi, kteří mají možnost ovlivňovat veřejné mínění, ukazovat na nutnost změny směru a žádoucí orientaci. Práce a přírodní bohatství nejsou zaměnitelné. Tento fakt vyniká nejen před skutečností vyčerpávání zdrojů a "únavy přírody" vlivem naší lidské činnosti, nýbrž i tváří v tvář velké nezaměstnanosti. Změna cesty je nezbytná. I starý příběh z 16. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy, vyzdvihující nutnost šetrného přístupu k přírodnímu zdroji (zobecněně: k přírodním zdrojům), k ní vyzývá.
Jiří Nečas