V červencovém zpravodaji STUŽ se objevil článek Petra Kužvarta pod názvem „Věcný záměr Kodexu životního prostředí“. Autor v něm vznáší kritické námitky proti zpracování kodexu, který financuje nizozemská vláda.
Kužvartova jediná věcná námitka je však skromná, dokonce mnohem skromnější ve srovnání s těmi, které uvedl v roce 1995 proti „Zákonu pro přežití“. Také ten, stejně jako současný projekt, se zpracovával v Ústavu pro ekopolitiku a spolupracovaly na něm katedry práva životního prostředí právnických fakult Karlovy university v Praze a Masarykovy university v Brně. Nyní se navíc na pracích podílejí také dva advokáti, specializovaní na problematiku životního prostředí.
Kužvart ve svém článku v podstatě namítá jen to, že výchozí analýzy stávající právní úpravy ochrany životního prostředí jsou nedostatečné, popisné a že postrádají poznatky „o praktickém fungování té které právní úpravy“.
Druhá, již zcela nevěcná Kužvartova námitka, spočívá ve věšteckém tvrzení, že doba pro sepsání kodexu není zralá. V čase, kdy by se mělo o přijetí kodexu jednat, budou prý u moci pravicové vlády, takže přijatý zákon bude logicky méně příznivý ochraně životního prostředí než stávající právní úprava. Také proměna právního řádu v souvislosti s chystaným vstupem ČR do Evropské unie prý bude nejdříve vyžadovat „ustálení“ nových norem. Z tohoto hlediska je zpracování kodexu podle Kužvarta předčasné.
Ve všem ostatním osvědčuje autor kritiky, že celý projekt i formu jeho zpracování posuzuje z žabí perspektivy. Jeho zaujetí zkušeností z řešení praktických případů je mu jedinou, byť nedostatečnou omluvou.
Předně: autoři i zpracovatelé projektu navazují ve své práci nejen na teoretickou zkušenost z oboru, ale také na koncept, který vznikl na půdě Ústavu státu a práva ČSAV již na konci 80. Let. Jeho autorem byl tehdy doc. Z. Madar. Platný zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, byl prvým krokem realizace tohoto konceptu. Na něj jak „Zákon o přežití“ tak současný projekt navazují. Pro Petra Kužvarta je příznačné, že zdrcující kritice podrobil i platný zákon o životním prostředí, na jehož přípravě se ovšem dokonce ještě před rokem 1990 horlivě podílel.
Současný projekt však navazuje i na zahraniční vývoj. Stačí připomenout, že kodexy práva životního prostředí v Evropě přijalo již 10 zemí, ke schválení jsou připraveny kodexy v SRN a zejména také v Polsku. Tam ovšem hrozí zákonu o životním prostředí levicová nepřízeň, o nic lepší než ta pravicová, které se u nás obává Kužvart.
Zabývat se detaily Kužvartovy kritiky má smysl jen tam, kde se zřetelně prokazuje, že o vývoji konkrétních institutů v zahraničí ví málo nebo nic.
Především mu vadí, že EIA má být součástí správních řízení resortů, případně jen územního či stavebního rozhodování. Jako uznávanému správnímu procesualistovi mu snad nezůstalo utajeno, že jen tak lze zajistit plnoprávné zastoupení na ekologické hodnoty orientovaných nevládních organizací v celém řízení, zejména pak jejich právo obrátit se ve věci na soud – perspektivně na správní soud. To lze pokládat za nejlepší ochranu ekologických hodnot – pokud ovšem Kužvart věří v soudní garance objektivního posuzování věci, a tedy v hodnoty právního státu. Způsobem, který navrhují zpracovatelé projektu, je ostatně řešena otázka EIA ve všech vyspělých státech, zejména členských státech EU.
Podobně se to má i s integrovanou ochranou životního prostředí (IPPC), jejíž právní úprava musí vycházet z příslušné směrnice ES. Také v této souvislosti bude účast veřejnosti zajišťovat právo na soudní ochranu ekologických hodnot a veřejného zdraví – jistěže až po ratifikaci Aarhuské úmluvy nebo po reformě správního soudnictví.
Ministerstvo životního prostředí připravuje řadu nových právních předpisů, mimo jiné také návrh zákona o (IPPC), který považuje za jeden z nejdůležitějších právních předpisů v této oblasti. Na výzkumných úkolech, které poskytly odborné podklady pro většinu těchto předpisů se podíleli titíž odborníci, kteří jsou nyní členy pracovního týmu zpracovávajícího věcný záměr Kodexu životního prostředí. Jde například o projekty týkající se IPPC, ochrany přírody a krajiny, odpadů, prosazování práva životního prostředí.
Kužvart přesto soudí, že zpracovat kodex životního prostředí je „úkol na výši opravdových teoretiků životního prostředí“. Naznačuje tímto výrokem, že kvalifikovanost řešitelského týmu v jeho očích je hrubě nedostatečná. Říká tím zároveň, že stejně nedostatečná je i kvalifikovanost vědeckých rad právnických fakult a rektorátů universit, které většině zúčastněných pedagogů udělily hodnost docentů. Kužvart ovšem zřejmě nepokládá za dostatečně odborně povolané ani oba advokáty, ač podle jeho vlastních představ jen „terénní právníci“ mají do otázek práva životního prostředí věcně co mluvit. Přitom v jednom případě jde o bývalého náměstka ministra životního prostředí, ve druhém o jednoho z nejrenomovanějších znalců stavebního zápona. Ostatně většina pedagogů, kteří jsou členové pracovního týmu, jsou zároveň poradci MŽP, členové Legislativní rady vlády ČR, poradci Ústavního soudu nebo advokáti.
Nedosti na tom: z jeho námitek proti integrované ochraně životního prostředí plyne, že i v Evropské komisi v Bruselu sedí indolenti a diletanti, kteří nemají onu jedině kvalifikující zkušenost, kterou získal Kužvart v kauzách Tmaň a Kašperské Hory. Škoda. Jak jinak by to v Evropě mohlo vypadat…
Na závěr tedy nezbývá než říci: negativní postoj Petra Kužvarta k projektu „Kodex životního prostředí“ se datuje od okamžiku, kdy byl pro své konfliktní a netolerantní postoje vyloučen z účasti na zpracování „Zákona pro přežití“ v roce 1993, ač jinak se předem vžíval do role hlavního koordinátora tohoto projektu. Zřetelné je tak jen jedno: Kužvartovi nejde o veřejný zájem na upevňování právního státu, o co nejlépe zajištěnou ochranu životního prostředí transparentním, přehledným a integrovaným kodexem, ale jen o jeho vlastní uraženou ješitnost. A také o marxistickou revoluci, po níž nezměrně touží. Pak ovšem běda pravici i levici: ruzyňská vrata se otevřou dokořán. Situace totiž přestane být „nezralá, přechodná“ a “sociálně třídně zmatená“, jak Kužvart vidí dobu bezprostředně po roce 1989.
A ještě jedno: Ministerstvo životního prostředí ani po více než půl roce nebylo schopno uzavřít výběrové řízení na částku 2,2 mil Kč, což je 11 % z částky, kterou na projekt poskytují občané Nizozemí. Nerozhodlo přesto, že projekt podporují nejen bývalí ministři životního prostředí Moldan, Bursík, a Dejmal, ale také místopředseda vlády Rychetský. Chceme však věřit, že za průtahy s uzavřením veřejné zakázky na projekt nestojí rodinná´solidarita bratrů Kužvartů ale skutečně objektivní snaha o vydání zákonu plně odpovídajícího rozhodnutí.
Eva Kružíková, Václav Mezřický
Ústav pro ekopolitiku, o.p.s.