Tehdy před pěti lety byl březen právě tak bláznivý jako letos. Obleva střídala sněhové bouřky, silnice klouzaly, sníh padal na rozkvetlé lístky a přikrýval kvítky sněženek. Vítr navál sníh do vysokých závějí a v horách hrozily laviny. Jedna z nich, ta v dolině Parichvost v Roháčích, vzala život Josefu Vavrouškovi a jeho dceři Petře.
Kdo
si ještě vzpomene? A přece jsme tehdy střídavě doufali a přáli si, ať
to není pravda a vzápětí propadli beznaději a báli se tím víc, čím
bylo jasnější, že se jejich osud naplnil…
Pět
let už není Josef Vavroušek mezi námi. Pět let nám schází – inženýr,
humanista, který se již jako student vydává do Afriky s expedicí
Lambaréné, protože miluje přírodu a také velkého člověka, vyznavače úcty
k životu, Alberta Schweitzera.
Ještě
dnes se mi špatně říká – byl, když vzpomínky na něj a na jeho zápasy
jsou tak živé.
První
ministr pro životní prostředí po listopadu 1989 v zemi zdevastované neúctou
k životu, on to byl, který prosadil základní ekologické zákony, on to
byl, který již tehdy hlásal myšlenky trvale udržitelného života, nabádal
ve smyslu summitu v Rio de Janeiru, jehož se v roce 1992 zúčastnil,
k uvědomělé skromnosti, k šetrnému zacházení s neobnovitelnými
zdroji v přírodě, který tolik věděl o globálním ohrožení naší
planety. Byl kamarád, byl veselý, byl skromný, dodnes vzpomínám na dojetí,
které neskrýval, když byl na sněmu Svobodných demokratů v únoru 1995
zvolen velkou většinou do předsednictva strany a jeho vize trvale udržitelného
života se tehdy stala stěžejním bodem jejich programu. Za pár týdnů jsme
se s ním s bolestí rozloučili v Betlémské kapli…
Často
říkám, jak by se asi vyvíjel náš politický život, kdyby Josef Vavroušek
zůstal mezi námi. Věřím, že jinak. Síla jeho osobnosti, jeho čestnost a
opravdovost, láska k lidem i k přírodě by bezesporu ovlivnila mnohé.
Prosím,
abyste na něj vzpomínali, jako na něj nemůžeme zapomenout my, kteří jsme
měli to štěstí se s ním setkávat. Připomínáme si jeho život jako
dar, jako oslovení, jako světlo na cestu, tak jak to na rozloučenou vyjádřil
děkan fakulty sociálních věd UK prof. Milan Petrusek: „Jen Bůh ví, proč
povolává své služebníky ve chvílích, kdy je právě tady na této zemi, o
jejíž přežití jsi s takovým nasazením usiloval, tolik potřebujeme.
Planeta, o jejíž trvale udržitelný rozvoj jsi vedl svůj nádherný, zdánlivě
donquijotský zápas, snad ještě nějaký čas přežije. Ale její čas se
zkrátil o dny Tvého čistého, plného a bohatého života.“ Jsem si jist,
že bylo v řádu světa, aby právě o Tobě Albert Schweitzer napsal:
‚Dvě události vrhají stíny na můj život. Jedna leží v poznání,
že svět je nevyzpytatelně tajemný a plný utrpení. Druhá v tom, že
jsem se narodil v době duchovního úpadku lidstva. S oběma jsem se
vyrovnal myšlením, které mě přivedlo k eticky kladnému vztahu k světu
a k životu na základě úcty k životu. V tom nalezl můj život
své zakotvení a usměrnění‘ “.
MUDr. Mahulena Čejková - Děčín