Novozélandský parlament, který kdysi jako první prosazoval zrušení otroctví, nedávno právě tak průkopnicky odhlasoval přijetí primátů – goril, orangutanů a šimpanzů do „společenství sobě rovných“, takže budou mít nárok na některá z lidských práv (nikoli například na právo volební, abychom vzali hned vítr z plachet vtipálkům, kteří se v této souvislosti zajisté vyrojí).
Počin novozélandského parlamentu má zajímavé literární pozadí. Francouzský spisovatel Vercors vydal začátkem 50. let tohoto století prózu Nepřirozená zvířata, kde je ve fiktivní rovině překračována křehká hranice mezi lidmi a primáty a v anglické sněmovně lordů se vznášejí takovéto argumenty: “Lidstvo se podobá uzavřenému klubu: to, co nazýváme lidskostí, je definováno jenom námi samými. Proto je nutné, aby byl zřízen zákonný podklad pro přijímání nových členů (…) Měla by nás znepokojovat obava, abychom se necítili vinni zločinem, kdyby se jednou přišlo na to, že velké opice jsou přece jen lidé (…) Po objevení Ameriky vyvstala podobná otázka v souvislosti s Indiány: co je to zač, tihle dvounožci, které nelze považovat za syny Adama a Evy?
Nazvali je ‚bezocasé opice‘ a vesele s nimi obchodovali. Vše, oč usilujeme, je nedopustit se podobného omylu.“
Věřme, že další instituce budou podobně vizionářsky prozíravé jako fiktivní sněmovna lordů a reálný parlament novozélandský. A že dokonce i naše česká sněmovna vyslechne hlasy, které k ní doléhají.
Mezi politickými stranami se u nás zatím vede přestřelka v názorech, zda a jak měnit ústavu, žádná ze stran však bohužel dosud nepřišla s tím, že bychom se aspoň dílčím způsobem mohli vrátit k projektu „zelené ústavy“, který byl v popřevratové době, tedy v době svatého nadšení a pomíjivého vanutí ducha nesobeckosti, velice aktuální. Šlo o to vymezit v příslušných paragrafech lidská práva a svobody s ohledem na přírodu a k ní náležející mimolidské bytosti, zvířata a rostliny, vymezit tato práva tak, aby jejich prosazování nesmělo – vedle životního prostředí potřebného pro sám život člověka – nepřiměřeně ohrozit ani existenci různých životních forem, které se nám na první pohled třeba natolik potřebné nezdají
Jako je lidskost definována jenom námi samotnými, je námi samými definována i potřebnost–nepotřebnost ostatních, společně s námi obývajících naši planetu. O řadě tvorů už bezpečně víme, že mají v oblasti pocitů a emocí podobný vnitřní život jako my, u jiných nevím nebo si nejsme jisti. Ale vždycky bychom si měli klást otázku , zda omezenost lidského poznání je omluvou pro to, že by péči o různé životní formy v moci člověka měla být věnována nedostatečná legislativní pozornost. Ochrana zvířat je už svým způsobem, ač ne ovšem ani zdaleka dokonale, u nás definována v zákoně na ochranu zvířat proti týrání, tomuto zákonu však dosud chybí sebemenší zakotvení v ústavě, která mu proto nemůže být oporou. Je snad příliš pošetilé věřit, že se i náš parlament zachová v tomto směru osvíceně a bude se, otevře-li ústavu, zabývat také návrhem drobných změn, které podaly četné ochranářské organizace spolu s Ekumenickou akademií? A že návrh podpoří i naše veřejnost? Za nejvýznamnější změnu pokládáme, aby 7. článek, znějící „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů, ochranu přírodního bohatství a právo zvířat na ohleduplné zacházení i důstojnou existenci.“
Leckdo bude zavile namítat: „Zvířata práva mít nemohou, protože si je sama neprosadí.“ Ale - stejně jako v případě toho novozélandského parlamentu – vskutku nejde o právo volební anebo právní nárok na podporu v nezaměstnanosti, přídavky na děti. V důvodové zprávě k dotyčnému návrhu se uvádí, že jednak usilujeme hlavně o vyjádření přirozených práv zvířat, jednak musí práva přece přiznat i těm, kdo si je sami prosadit nemohou. V tomto smyslu jsou živočichové (a koneckonců i rostliny) v podobné pozici jako třeba děti nebo osoby staré a nesvéprávné. A vyspělost demokratické společnosti se zajisté projevuje také v tom, do jaké míry se dokáže postarat o tyto své bezbranné.