Mluvíme o integraci: samosebou o integraci DO naší společnosti, protože opačně nás to ani nenapadne. Integrace však může probíhat i jinak, popřípadě jí není vůbec třeba. Sociální skupiny, které žijí z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti, na tento okraj vyhnal agresivní konzum, jemuž se nemohly či nechtěly přizpůsobit. Mimo přizpůsobených tak registrujeme občany druhé kategorie, kteří se druží s přáteli namísto s televizí, jezdí po městě na kole místo autem (doznávám, že já sám jezdím také někdy autem, ale vědomě se to snažím co nejvíce omezovat), na procházky chodí do přírody místo do supermarketů a žijí podle svého, ne podle předepsaného životního stylu.
Tito (svéhlaví, bezradní) lidé s malou spotřebou jsou pro systém málo zajímaví. Jakýmsi samospádem se stěhují do slumů, squatů, holobytů, jsou směrováni do uprchlických táborů a jiných bydlopadišť, v jejichž prostorách parazitují na drobtech padajících k nim od pachtícího se občanstva. Zvláštní skupinu mezi těmito nešťastníky představují Romové. Svého času si žili po svém. Nelíbili se: byli jiní, přizpůsobiví je dílem vyháněli, dílem zabíjeli, dílem zotročovali. Zůstal jim jen malý prostor pro vlastní lidskost. Měli rádi své děti, vážili si starých lidí, drželi při sobě. Jejich „špatný“ životní styl se jim každou chvíli snažil někdo nabourat. Dobrým Cikánem se tak stal ten příslušník rodu, který „už snad nebyl ani Cikán“. Jinou skupinou jsou uprchlíci ze zemí, jež vnímáme jako exotické. Chtějí tady žít. Jak je ale i při oboustranně dobré vůli začlenit do společnosti, která je nastavena úplně jinak než ta, z níž přišli? A tak zůstávají léta v táborech, v nichž se dá přežívat, ale ne žít.
Chci říci, že tito lidé disponují hodnotami, jež my ve své společnosti buď nemáme, nebo jsou velice potlačeny. Jsou to hodnoty podobné těm, jichž si cení lidé v malých obcích či komunitách, které zanikají proto, že nejsou schopny čelit lákavé nabídce života bez hranic.
Jediná cesta, která vede k obnově této distance od bezbřehosti, je změna pořadí hodnot a vybudování mravního valu. Ano, něco jako nové náboženství, protože bez toho, že by v sobě měl člověk kostel, se neobejde. S tím souvisí i praktické stránky způsobu života. Jeho důstojnost se nemůže opírat o milosrdenství přizpůsobených, ale o ruce na koncích vlastních ramen. Jestliže jim důstojnou práci a život nazajistí vysoce organizovaná společnost, která jednoznačně směřuje k totálnímu konzumnímu diktátu, je třeba najít si jiný prostor. Rezervaci, ve které se nebudou muset třást před tím, že je Velký konzumní bratr dovede k úplnému štěstí.
I v této zemi jsou ladem ležící a téměř vylidněné oblasti, z nichž lidé odešli, protože se v nich nedalo žít tak, jak to viděli v televizi. Půda je tu levná, za babku; není zde Velkotrh. Dají se tu pěstovat brambory, zelenina a obilí, pást ovce, chovat hospodářská zvířata, dají se zde vyrábět valky z jílovité hlíny, je tu dostatek dřeva na krovy a střechy domů, ale i na oheň. Žít se tu dá. Samozřejmě jinak; s tím, že se lidé budou vzájemně znát, od života budou chtít prakticky jen to, aby byli zdraví, vzájemně si pomohou, budou mít radost z dětí a budou si vážit těch, kteří tu zestárli.
Zpátky na stromy? Ne. Zpátky ke kořenům. Za pár měsíců vstoupíme do třetího tisíciletí. V těch předcházejících lidé vymysleli způsoby, jak si život ulehčit, ale jak si jej touto lehkostí paradoxně také ztížit. Dům se dá ale postavit i jinak než za miliony korun. Bude mít pravda základy z udusaného kamene, stěny z valků lisovaných z hlíny a plev, a dřevěnou střechu, ale může splňovat všechny rozumné technické požadavky a užívat elektřinu, plyn a nakonec i telefon. Všechny ty tradiční technologie však lze obohatit o poznání moderní vědy a o nové prověřené postupy (energie vyrábět alternativně, užít např. bezodpadové spalování biomasy). Valky lze lisovat v přesných ručních lisech, pilu lze zařídit moderním katrem poháněným vodou. Některé komponenty by bylo pravda třeba koupit (proč by rodina nemohla mít vlastní produkci), ale cena za pořízení takového domu s velkým podílem vlastní práce by šla rapidně dolů. Kde vzít ten čas na stavbu? Spočítejme čas, který musíme investovat, abychom uživili auto, abychom zaplatili automatickou pračku, televizi, video, věž, laminátové podlahy, a každoroční dovolenou u moře. Tady je ten čas. Je třeba jen změnit myšlení.
Menšina, která by se nechtěla „integrovat“, ale chtěla svůj život harmonizovat, mnohdy hledá jak. Nenachází možnost, která by byla dostatečně provázaná, je už natolik odtržená od kořenů svých předků, že jí chybí potřebné znalosti a také odvaha. Znalosti existují – jen je třeba je oprášit, zvážit jak je doplnit a přizpůsobit dnešním potřebám a možnostem (s akcentem na přírodu a co nejmenší spotřebu nakupovaných energií), a vytvořit na jejich základě inovované technologické postupy a výrobní řetězce. Nutné by bylo najít míru, abychom nezačali od píky budovat to, od čeho jsme odešli. Konstituovat novou (paralelní) kulturu života, která by mohla ke stávající alternovat a do jisté míry se s ní doplňovat. Racionálně založený člověk odvahu už potom najde. Toto je cesta, jak nepřizpůsobené menšině pomoci prakticky, jak ji vytáhnout ze žumpy konzumní society, dát jí možnost žít důstojně a harmonicky. Zatím hledáme jen způsob, jak ji vtáhnout tam, kam někdy vědomě nechce a nejsme si ochotni připustit, že to mnohdy nechceme také. Jen nevíme, jak z toho ven.
Milan Daniel