Tuto konferenci s mezinárodní účastí pořádalo Centrum pro otázky životního prostředí UK (CŽP UK) ve spolupráci se STUŽ na Přírodovědecké fakultě UK ve dnech, 25. – 26.1. 2000. Konference, původně připravovaná pro cca 80 lidí vzbudila nečekaný zájem a nakonec se přihlásilo 185 lidí, kupodivu nebyl příliš velký zájem mezi členy STUŽ.
Během dvoudenního setkáni si účastníci mohli vyslechnou celou řadu skutečně zajímavých přednášek, mezi nejzajímavější může zařadit vystoupení Jana Sokola „Všeobecné vzdělání v občanské společnosti“, Jana Kellera „Co snižuje účinnost environmentální osvěty?“, Václava Mezřického „Globální problémy civilizace“ a Miloslava Petruska „Sociální souvislosti globalizace: globalizace – kultura – jeden svět?“. Jako velký přínos konference vidím to, že se povedlo alespoň částečně prorazit „uzavřený“ okruh ekologů a vyvolat skutečně zajímavou diskusi.
Druhý den konference byla práce rozdělena do 5 pracovních skupin a tyto pracovní skupiny dokázaly vypracovat velice zajímavé pracovní materiály.
Během měsíce bude z konference vydán sborník, který bude obsahovat většinu přednášek i závěry pracovních skupin a bude k dispozici v Domečku, nebo v CŽP UK. Kdo by si chtěl materiály prohlédnout již nyní, jsou na internetu na adrese http://www.czp.cuni.cz/konference. Pro ilustraci konference zařazujeme úvodní příspěvek Jany Dlouhé.
Vážení kolegové,
konferenci s podtitulem „Fórum vysokoškolských učitelů“ jsme uspořádali především proto, abychom mohli společně vyslechnout široké spektrum názorů, zkušeností a informací od odborníků velmi povolaných. Témata, která jsme vybrali, mohou (o tom jsme přesvědčeni) obohatit jak výuku různě zaměřených vysokých škol, tak současně (dle principu akce a reakce) praktické aktivity týkající se životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje na všech úrovních. K účasti na setkání jsme si dovolili pozvat zástupce prakticky všech (vysokoškolsky pěstovaných) oborů týkajících se životního prostředí, ale také představitele státní správy, důležitých institucí a nevládních organizací. Chceme tak umožnit dialog co nejširší, a to o problémech, se kterými si (v rovině teoretické a především aplikační) nedokážeme sami poradit. Jsou zásady TUR důležitou součástí znalostí opravdu všech studentů – v případě, že ano, v jaké formě? Má-li být tato oblast poznání rozvíjena na vysokých školách, nelze pravděpodobně opakovat poučky převzaté ze zahraniční literatury – musí tedy probíhat nějaký výzkum? Pokud ano, tak v kterém z celé šíře oborů „přednostně“? (či jak koordinovat výzkum probíhající souběžně ve více oborech?) Nebo je hybatelem poznání v tomto případě praxe – a složitá úřední jednání vedená na mezinárodní úrovni jsou daleko v předstihu před tím, co jsme si ochotni třeba jen teoreticky připustit? Dospěli jsme snad do stavu, kdy „zdravý selský“, lidský rozum nahlas vyjadřovaný četnými spolky a občanskými sdruženími je – jako jediný – schopen vidět nahotu, odvrácenou stranu nádhery a bezpečí současné civilizace; veškeré (dokonce i vědecké) aktivity vycházejí tedy „zdola“? Znamenají snad předchozí úvahy, že propast mezi reálnou potřebou poznání a zavedenými vědeckými disciplinami se spíše rozšiřuje?
Mnohé z odpovědí na tyto (a další důležité) otázky lze nalézt jen v konkrétních souvislostech společenského života a také systému školství. Budou jiné v případech, kdy jsme nastaveni na kvantitativní výrobu a užívání hmotných statků; a člověk je téměř ztotožněn s technickým prostředkem produkce. Jiné by byly tehdy, kdy by samotným duchovním hodnotám byl přisouzen základní význam a školství by bylo vyňato z koloběhu praktických činností, určeno pouze pro pěstování lidských duší, jejich vedení k ideálu (i když poplatnému dané době). Liší se, pokud chceme studenty pod jakoukoli záminkou vyčlenit ze života společnosti, jinak se náš přístup ke vzdělání bude utvářet v prostředí, kdy jim poskytneme příležitost sdílet naše (praktické i teoretické) problémy. V závislosti na těchto okolnostech se utváří nejen naše představy, co budeme mladé lidi učit, ale také, jak jim vzdělání zprostředkujeme: Povedeme je k samostatnému uvažování a následnému demokratickému řešení konfliktů vzniklých z názorové nejednoty? Nebo je spíše naučíme vytvářet a dodržovat složitou spleť předpisů, které počítají s každou situací? Necháme je proniknout do hlubin poznání skrytých souvislostí? Nebo je pro nás důležité, aby se uměli aktivně postavit drobným každodenním problémům, vypořádat se s nimi „pozitivně“, tedy dovést řešení k širšímu než jen vlastnímu prospěchu? Společenské změny posledního desetiletí dokázaly, že školství se s podobnými praktickými výzvami bylo pod různými tlaky nuceno vyrovnávat - učinilo tak způsobem, poplatným nejen měnícímu se politickému prostředí, ale i názorovému obzoru jednotlivých ministrů.