Krátká, leč pohnutá historie principu trvalé udržitelnosti v české politice.
Mezi ústřední témata českého odporu proti totalitě 80. let patřily občanské svobody a péče o životní prostředí. Když nám v roce 1989 spadla svoboda nečekaně do klína – spíše jako výsledek dynamiky mezinárodních vztahů než našeho vlastního úsilí, vyvolalo to oprávněné naděje i pro péči o životní prostředí. Neseni vlnou veřejného zájmu a podpory, položily základy nového Ministerstva životního prostředí (dále MŽP) tři ostřílení ekologičtí aktivisté, kteří formovali zbrusu novou složku v systému státní správy – na federální úrovni systémový inženýr Josef Vavroušek, na české národní úrovni postupně renomovaný geochemik Bedřich Moldan a následně zemědělský inženýr Ivan Dejmal (který strávil v komunistických kriminálech téměř čtyři roky života). Tyto tři vůdčí osobnosti zprvu spojovalo v jejich činnosti přesvědčení, že zájem životního prostředí je nadřazen rozdílným zájmům nově vznikajících či obnovovaných politických stran, a že si zájem o životní prostředí svou závažností vynutí respekt v činnosti každé politické strany.
Jak velice se v tomto názoru tito „exoti“ vysoké politiky mýlili! Přesto dokázali v krátkém vzepětí do roku 1992 gigantické výkony, zcela nemyslitelné v dnešních politických poměrech; například:
Jako federální ministr životního prostředí inicioval Josef Vavroušek první celoevropskou konferenci „Životní prostředí pro Evropu“ v Dobříši a prosadil na její jednání v roce 1991 tři základní, vzájemně spjaté dlouhodobé cíle, s nimiž se Evropa dodnes vyrovnává:
- vytvořit evropský systém péče o životní prostředí, jako integrální součást obdobného systému globálního,
- připravit realizovat a periodicky aktualizovat Ekologický program pro Evropu jako společnou základnu péče o životní prostředí na našem kontinentu,
-hledat a prosazovat lidské hodnoty a environmentální etiku vycházející z takových způsobů života, které mohou přispět k obnovení rovnováhy mezi člověkem a přírodou.
Když v říjnu 1991 vydaly tři významné světové organizace (IUCN, UNEP, WWF) materiál s názvem „Pečujeme o Zemi – strategie trvale udržitelného žití“, tři z našich tehdejších ministrů životního prostředí se s myšlenkami tohoto programu - manifestu nejen ztotožňovali, ale už za totality tyto myšlenky v předstihu aktivně rozvíjeli.
Díky souběhu těchto i dalších příznivých okolností se v období „polistopadové euforie“ stal v roce 1992 součástí českého právního řádu princip trvale udržitelného rozvoje. Zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb. bývalé ČSFR jej definuje jako „takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému“. Následná proklamace zákona uvádí, že při využívání přírodních zdrojů se vychází z tohoto principu. Z toho pak plyne, že trvalá udržitelnost vyžaduje jednak vědomé ústupky v dosavadní expanzi lidské činnosti vůči přírodě, jednak cílevědomé využívání stabilizačních efektů přirozených ekosystémů.
Tehdejší zákonodárci předpokládali, že proklamace o trvalé udržitelnosti se z obecné a akademické úrovně „střechového“ zákona přenesou do oblasti realizací mj. cestou „složkových“ zákonů o jednotlivých složkách životního prostředí – ovzduší, vodě, horninách, půdě, organismech, ekosystémech a energiích, v nichž budou respektovány ekonomické, sociální a etické aspekty trvalé udržitelnosti.
K zamýšlené konkretizaci obecních ustanovení zákona o životním prostředí však v období stabilizace nového společenského systému v letech 1992-1996 nedošlo. Resort státní správy, který má životní prostředí svěřeno, se ocitl v hlubokém útlumu. Nezákonným rozprášením Federálního výboru pro životní prostředí bezprostředně po volbách v červnu 1992 skončila – ještě před rozdělením Československa – šťastná, leč krátká éra, kterou dnes můžeme z odstupu nazývat „vavrouškovská“.
Nová vláda účinně prosazovala názor, že občanské aktivity se vyčerpávají působením na trhu a v politických stranách. Do čela českého MŽP postavila vítězná Občanská demokratická strana Františka Bendu, jediného ministra, který za uplynulé desetiletí působil ve funkci po celé volební období. Během těchto čtyř let stačil dobrovolně vydat klíčové kompetence v oblasti územního plánování a ochrany lesů, personálně devastovat svěřený orgán státní správy a téměř pravidelně se veřejně zesměšňovat. Tím vším naplňoval – přes nevoli příznivců životního prostředí – téměř bez chybičky roli, která mu v Klausově vládě byla svěřena.
Ani objektivně probíhající pokles zájmu o životní prostředí, ani devalvující působení ministra Bendy však podstatně neovlivnily okolnost, že ještě v roce 1996 na otázku „co všechno by měla vláda zajišťovat“, kladlo 97% ČR životní prostředí prakticky na stejnou úroveň závažnosti jako zdravotní péči a sociální zajištění starých osob (a to dokonce v podobě agresivního výroku „prosazovat přísné zákony, jež by donutily průmysl k menšímu poškozování životního prostředí“). Mezi osmi oblastmi, do nichž by měly směřovat vyšší státní výdaje, stála v citovaných průzkumech „ekologie“ na druhém místě hned za zdravotnictvím. Tato masivní podpora „ekologických“ aktivit vlády ve veřejnosti prokazatelně nesouvisela ani s příslušností k politické straně, ani s volební orientací. V roce 1996 bylo životní prostředí jedním z mála politických témat, o nichž panovala ve společnosti obecná shoda – v příkrém rozporu s názory její volené politické reprezentace.
Po Bendovi působil jako ministr životního prostředí zhruba dva roky (1996-1998) Jiří Skalický, schopný politik Občanské demokratické aliance, který však do svých stranických funkcí vkládal více energie než do úřadu, jehož řízením byl pověřen, až začátkem roku 1998 abdikoval kvůli finančním skandálům strany, jejímž předsedou se stal.
Nedlouho po schválení zákona o životním prostředí v roce 1992 začala být samotná idea udržitelnosti označována za utopickou, zbytečnou, za nebezpečný pokus o nápravu lidí v duchu sociálního inženýrství. Na rozdíl od všech vyspělých států Evropy u nás pojem trvale udržitelný rozvoj vymizel ze slovníku oficiálních představitelů s výjimkou prezidenta Havla. Souviselo to s tezemi, autoritativně hlásanými z nejvyšších míst, že „téma ochrany životního prostředí bylo zneužito jako zástupná levicová ideologie“ a že pod záminkou jakéhosi nedoloženého ohrožení Země se „v tomto století po fašismu a komunismu již potřetí útočí na lidskou svobodu – tentokrát ve jménu přírody“ (Klaus 1995). Také tehdejší bezzubá státní koncepce životního prostředí epochy „benditismu“ se pojmu trvalá udržitelnost pracně vyhnula i za cenu toporného opisování.
O tom jak krátkozraké rozhodnutí to bylo, nejlépe vypovídá skutečnost, že Amsterodamská smlouva o Evropské unii (1997) zařadila princip trvale udržitelného rozvoje mezi základní pravidla, kterými se EU bude v příštím století řídit.
Vyloučením mezinárodně uznávaného a užívaného pojmu „trvale udržitelný rozvoj“ se tehdejší vláda ČR vzdala koncepce, ke které se oficielně hlásí většina vyspělých států. Jejím zařazením mezi „jakési od reality odtržené koncepce“ omezila česká vláda komunikaci s mezinárodním společenstvím, nemluvě o rozporu s principy vlastního právního řádu a o nepřímém impulsu k labilitě právního systému i v jiných oblastech.
Přesto se v lednu 1998 na samém konci konceptu programového prohlášení nově nastupující Tošovského vlády objevila věta, že „ekonomický rozměr života musí být v souladu s principy udržitelného rozvoje“. Asi zůstala předmětem sporu, protože definitivní znění formulaci přitlumilo do této podoby: „…ekonomický rozměr života musí být v souladu s ekologickým principem udržitelného rozvoje“. V „úřednické vládě“ s funkčním obdobím předem limitovaným řádnými volbami 1998 byl do čela MŽP postaven Martin Bursík, příslušník generace „studentských revolucionářů“ z roku 1989, první a zatím poslední graduovaný specialista na životní prostředí v této funkci, který se problematice životního prostředí věnoval soustavně už jako poslanec ČNR a člen pražského městského zastupitelstva. Spolupracoval na ekologickém programu Svobodných demokratů (straničky, jež mezičasem zanikla) a poté co Josef Vavroušek v dubnu 1995 tragicky zahynul pod tatranskou lavinou, zaujal v stranické hierarchii jeho místo, aby pak na protest proti pochybným předvolebním spojenectvím své strany odstoupil z kandidátky. Radost příznivců životního prostředí nad tempem, kterým se resort MŽP pod Bursíkovým vedením začal vracet do vědomí veřejnosti v nebývale pozitivním smyslu, trvala necelého půlroku.
Když výsledky voleb v červnu 1996 potvrdily vyvažování politických sil na pravolevé ose, nastoupila menšinová vláda sociálních demokratů, jištěná tzv. „opoziční smlouvou“ s druhou nejmocnější stranou, která byla až dosud nekompromisně oponentem sociální demokracie. Štafetu ministerské funkce v této vládě převzal a úspěšně nese Miloš Kužvart, původním povoláním geolog a ekologický aktivista od dob totality. Na souborné hodnocení činnosti tohoto „benjamínka“ současné vlády je ještě brzy, ale Miloš Kužvart je zkušený úředník, který pracoval s Josefem Vavrouškem a kterého považoval za vhodné se zbavit jeho předchůdce ve funkci František Benda; to jsou pro příznivce životního prostředí jistě příznivé reference.
V programovém prohlášení současné Zemanovy vlády ze srpna 1998 nacházíme tezi o trvalé udržitelnosti v podobě ještě tlumenější nežli u vlády předchozí (s poukazem na omezující okolnosti): -„v ochraně životního prostředí bude vláda prosazovat princip trvale udržitelného rozvoje při současném respektování souvislostí ekonomických, sociálních a mezinárodních“. I když tím dochází k zúžení jiného principu – principu integrity ochrany životního prostředí jako nedílné součásti všech sektorových politik, o mírném pokroku směrem k původnímu duchu zákona č. 17/1992 Sb. lze sotva pochybovat.
Stále chybí vědomí většiny politiků, orgánů výkonné moci i zákonodárných sborů, že ekologický rozměr činností je neopominutelným rozměrem právě jako uznávaný rozměr ekonomický a sociální.
Princip trvale udržitelného života je určitou radikalizací původního konceptu trvale udržitelného rozvoje. Je mementem, že žijeme trvale neudržitelně – způsobem, který zabrání příštím generacím prožít svůj život alespoň tak zajištěně a důstojně, jak to umožnily předchozí generace nám. Pojetí trvale udržitelného života předpokládá, že lidé dostatečně věcně informovaní o negativních důsledcích svého jednání budou chtít svoje jednání korigovat a že to dokáží; že dokáží rozeznat , že měnit sebe jako jednotlivce je málo, a že je třeba také měnit pravidla soužití mezi sebou a přírodou tak, aby společensky akceptovaná norma chování bránila tomu, co devastuje předpoklady trvalé udržitelnosti a podporovala to, co trvalou udržitelnost umožňuje. Možná je toto pojetí naivně optimistické a proto mylné, ale v tom případě zbývá jen směřování k trvalé neudržitelnosti, na jejímž konci je v konečném efektu nevyhnutelná globální katastrofa.
Námitka, že podobné globální rozvahy nemusí být relevantní pro malou českou kotlinu, je pošetilá. Česká republika je rychle vtahována do sítě globálních vztahů, o nichž rozhodují mezinárodní společnosti, které svou mocí přesahují moc i té nejmocnější národní vlády. Zdá se, že mezi kritérii jejich rozhodování chybí trvalá udržitelnost čehokoliv kromě vlastní moci, a že dlouhodobé důsledky toho všeho naši politikové ještě ani nezačali zvažovat.
Trvalá udržitelnost má v dlouhodobé perspektivě jedinou alternativu: pokračující degradaci přírodních zdrojů, rostoucí znečištění prostředí, omezené možnosti pro další evoluci rostlin a živočichů, zhoršování podmínek produkce potravin a celkové zhoršování života na Zemi. Z hlediska cílových hodnot je trvalá udržitelnost jednoduše výsledkem trvání věcí a životodárných dějů; ty mají trvat jako uznávaná kladná hodnota, jsou tedy protikladem zanikání. V tom smyslu je trvalá udržitelnost univerzálním kriteriem veškeré lidské činnosti podobně jako kriteria morální správnosti, sociální přijatelnosti nebo ekonomické výhodnosti. Není to hotový recept, ale intelektuální výzva. Proto se ji ideologičtí odpůrci snaží popřít všemi prostředky, aniž by připustili, že jde o konflikt udržitelnosti s neudržitelností.
Tomu, že jakákoliv zmínka o neudržitelnosti životodárných procesů vyvolává odpor, se nelze divit. Teze o neudržitelnosti jakéhokoliv stavu má vždy silný politický náboj a není od ní daleko k závěru, že příčina zjevné globální ekologické krize spočívá v neudržitelných sebezáhubných procesech, na nichž je společnost budována, v „samopohybu technické civilizace“ (termín Václava Havla z jeho Moci bezmocných). Na druhé straně od mlhavých vizí podmínek udržitelnosti je pouhý krůček k úsilí o prosazení politických rozhodnutí a společenských změn.
Slovo vize zní většině soudobých politiků odpudivě, protože nepřiléhá prakticistní představě politiky, umožňující udržovat se v mocenské hierarchii co nejvýše a nejdéle. Proto praktičtí politikové obvykle odkazují slovo vize do „nepolitické politiky“, do slovníku nepolitických snílků, kteří nezasluhují pozornost, nanejvýš výsměch (Karfík 1999). Když už nelze ignorovat většinovou shodu ekologicky orientovaných vědců, vyvstává u ideových odpůrců trvalé udržitelnosti potřeba účelově bagatelizovat nastolené téma „hledání ekologicky šetrnějších forem rozvoje“ jako smyšlenku nebo plod přehnaně katastrofického vnímání. To se také děje nejrůznějšími způsoby – od poznámek o „globálním ohrožení vydávaném za skutečnost“ přes pokusy ekologickou výchovu školáků „umořit odkladem“ až po otevřená tvrzení, že ekologická výchova ve školách představuje jakousi škodlivou indoktrinaci.
Navzdory tomu někteří, i když ne mnozí lidé nechtějí mít s pokračujícím ničením přírody společného víc než je za současného stavu technologií nezbytně nutné (ba někteří ani to ne) a usilují o trvale udržitelný způsob života. Jejich společné snahy „žít jinak“ uprostřed společnosti orientované a efektivně stimulované ke stupňování spotřeby nejsou o mnoho snazší než tomu bylo za totality. Tyto menšinové snahy mají svůj smysl a hodnotu jako jakási „kulturní autolimitace“ obecně a pro ochranu životního prostředí zvlášť, i když spíše než o „trvale udržitelný způsob života“ jde pouze o „způsob života oddalující katastrofu“ (Librová 1995).
Politika životního prostředí má všelidský význam a proto se jí zabývá každá politická strana. Jenže je velmi složitá, odborně náročná, často vysoce konfliktní a navíc ideologicky neutrální. Pro většinu politiků a politických stran se tak problematika životního prostředí stává nepříjemnou zátěží. Ve svých volebních programech jí věnují několik odstavců dosti obecných a nezávazných, aby se na ně po volbách dalo zapomenout. U řady politiků se přitom nejedná o pokrytectví, ale o „pouhou“ hlubokou neznalost problematiky.
Předpokladem rozumné politiky jsou vždy vyspělí občané, kteří se obejdou bez politických vůdců; potřebují ovšem výkonné mluvčí a prostředky. Jako nejvýznamnější problémy vnímají ty konkrétní ze svého okolí. K těmto konkrétním problémům se vyslovují na základě věcných argumentů a ideologie jsou pro ně vedlejší. Sami se rozhodují případ od případu, zda využijí možnost dát hlasitě na vědomí svůj názor. Kladný vztah takových svobodných občanů ke státu, který považují za svůj, je nepostradatelnou podmínkou jeho dobrého fungování. Proto bude-li ve státě dost všestranně vyspělých, tedy i ekologicky gramotných občanů v politických stranách i v občanských sdruženích, dokáží ve fungující demokracii přinejmenším eliminovat činnosti, uskutečňované v křiklavém rozporu s požadavky trvalé udržitelnosti.
Na počátku uplynulého desetiletí nám vnější síly darovaly vytouženou svobodu. Po deseti letech v prostředí svobody vidíme mnohem lépe než dřív, že samostatnost je víc než svoboda; že pro dosažení samostatnosti nestačí vnější síly, že samostatnost nemůže být darována, ale že si jí každý musíme vytvářet sami.
Schopnost vyslovit nesouhlas k projevům trvalé neudržitelnosti na základě vlastní úvahy je jedním z významných znaků občanské vyspělosti. Jsem si jist, že různá sdružení „angažovaných nestraníků“ mohou stranám a jejich politikům zajišťovat průběžně zpětnou vazbu neméně účinně než volby, konané jednou za čtyři roky. Nijak nám nemusí vadit, když to někteří politikové budou i nadále s despektem nazývat „módní ideologií nazývanou občanská společnost“. Soudím, že rozvoj občanských sdružení může zajistit pohyb od toho, co bylo historicky dosaženo k tomu, co je nové a dosud ve stavu zrodu – k obohacení tradičních demokratických institucí o rozvinuté instituce občanské samosprávy.
K tomu musíme každý začít u sebe. Nejzákladnějším znakem individuální občanské vyspělosti je schopnost samostatně a bez ideologického zatmívání mozku posuzovat hranici mezi dobrem a zlem. Myslím, že hranice mezi zachováním či zlepšováním/zhoršováním či ničením životního prostředí je stejně významná jako hranice demokracie/totalita. Soudím, že hájit tyto hranice je mnohem významnější než dělicí linie pravice/levice nebo kapitalismus/socialismus, kterou se nám jako nejdůležitější snaží vnutit partajní ideologové. Dělicí linie ochrana přírody/její devastace je pro bytí dalších generací mnohem důležitější, ať si pokusy o střežení této linie nazývá „ekologickým fundamentalismem“ kdokoliv. Uhájit tuto linii je předpokladem trvale udržitelného žití. Proto ji střežme co nejúporněji.
Igor Míchal, 28. října 1999
Prameny:
Karfík V., 1999: Společný svět. Nad třetím Forem 2000. Literární noviny X/42 z 20.10.1999
Keller J., 1995: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. G plus G, Praha
Keller J., Gál F., Frič P., 1996: Hodnoty pro budoucnost. G plus G, Praha
Klaus V., 1995: Nový radikalismus a poctivé hledání? Lidové noviny z 15.7.1995
Klaus V., 1996: Mezi minulostí a budoucností. Filozofické a humanologické úvahy a eseje. Georgetown Brno a Svoboda Praha
Kohák E., 1992: Malý průvodce po demokracii. Listy, příloha k č. 3.
Librová H., 1994: Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Veronica - Hnutí Duha.
Vaněk M., 1996: Nedalo se tady dýchat. Ústav pro soudobé dějiny AVČR, Praha
Večerník J. (ed.) a kol., 1998: Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Academia Praha