1.1         K situaci v Čečensku

Není možné být lhostejní k tomu, co se ve světě děje. Proto redakce Zpravodaje v této části přináší informace, které získala zejména ze zpravodajství „SOS Čečensko“ neziskové organizace Člověk v tísni. Sama se zdržuje komentáře. Je na čtenářích, aby si vytvořili o situaci v Čečensku a reakci nevládních organizací i našich politiků svůj vlastní názor.

·         SOS Čečensko: „S velkým potěšením jsme přivítali zprávu o tom, že pražský

magistrát schválil finanční příspěvek na pomoc Čečensku ve výši 2 000 000 Kč. Tato částka, kterou magistrát poskytne pres Společnost Člověk v tísni, bude použita na zakoupení a dopravení nových zásilek humanitární pomoci, především základních potravin, léku a školních potřeb. Společnost Člověk v tísni si tohoto kroku nesmírně váží.

Celková výše vybrané částky na kontě SOS Čečensko k 2. 2. 2000 přesáhla 1 100 000 Kč.“

·        Kruh časopisu Most pro lidská práva: „Nezpochybňujeme právo Ruské federace

zasáhnout adekvátním způsobem proti teroristům. Sám ruský stát se však dopouští neomluvitelného teroru, jehož obětmi jsou v zemi s demokraticky zvolenou reprezentací nevinní lidé. Na ruské straně jsou zabíjeni především mladí chlapci ve vojenských uniformách, na čečenské straně civilní obyvatelé. Podle některých zpráv dochází ke znásilňování čečenských žen. Čečensko postižené brutálním ruským násilím se stalo jedním velkým hřbitovem. Demokratická veřejnost se nemůže před tímto faktem schovávat, "rozumět", ale "neschvalovat", nezdůvodňovat svůj postoj zbabělým "nemůžeme zasahovat do vnitřních záležitostí". Je nutno říci, ze v Čečensku jde o prachsprosté vraždění, za něž je odpovědný režim, který demokracii používá jen jako fasádu.“

·        Prohlášení českých nevládních organizací k situaci v Čečensku:

Vážený pane prezidente Václave Havle,

Vážený pane předsedo vlády Miloši Zemane,

Vážení členové vlády,

Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václave Klausi, 

Vážení poslanci Parlamentu ČR,

Vážená paní předsedkyně Senátu ČR Libuše Benešová,

Vážení senátoři  Parlamentu ČR,

Obracíme se na vás v obavě o životy lidí v Čečensku, kterým hrozí zničení. Naše kolektivní historická paměť obsahuje poznání, že když slušné režimy ustupují a obětují malou zemi agresorovi, aby jej nepodráždily,  útočník se nenasytí, ale posílí a pustí se do dalších výbojů.

Malé země se ale nesmějí stávat kořistí mocných a lidé nesmějí být zabíjeni. Obracíme se proto na vás jako na naše zvolené představitele: žádáme vás, abyste se na mezinárodní úrovni zasadili

- za neprodlené ukončení války v Čečensku

- za stažení ruských vojsk z Čečenska

- za přítomnost mezinárodních pozorovatelů

- za zahájení jednání na mezinárodní úrovni

- a konečně i za uznání Čečenska jakožto samostatného subjektu mezinárodního práva.

Pro všechny tyto cíle můžete počítat s podporou a pomocí neziskových občanských iniciativ i s pomocí občanů jednotlivců.

Toto prohlášení je vyústěním vzájemně nezávislých občanských aktivit, které probíhají již od října 1999 po celé České republice:

MEMORANDUM českých nevládních organizací k situaci v Čečensku

Současná válka v Čečensku přináší krajní utrpení čečenským obyvatelům a uprchlíkům právě tak jako zbytečnou smrt stovkám mladých ruských mužů.

My, členové českých nevládních organizací, spojených v tomto Memorandu, proto vyjadřujeme respekt a podporu nevládním organizacím ruským: jedná se zejména o Hnutí ruských matek a Memorial. Tyto ruské nevládní organizace se snaží zamezit dalšímu zabíjení lidí, pomáhat čečenským uprchlíkům, zveřejňovat utajované skutečnosti. Současně také vyjadřujeme hluboký respekt k činnosti, kterou v oblastech válkou zasažených vyvíjí česká společnost Člověk v tísni.

Obracíme se proto na českou vládu, prezidenta a parlamentní zástupce a připojujeme se tak k Petici na obranu nevinných obětí v Čečensku: žádáme vás, abyste se zasadili za neprodlené ukončení války v Čečensku, za  stažení vojsk ruské armády, za přítomnost mezinárodních pozorovatelů a za zahájení jednání na mezinárodní úrovni.

Toto Memorandum navazuje na protestní akce a petice, které v České republice (v Praze, Brně i v jiných městech) probíhají již od října 1999.

Některé z nejznámějších neziskových organizací, které Memorandum podpořily:

Gender studies,  o.p.s, Praha; Pražské matky; Bílý kruh bezpečí, Praha; Kruh čas. MOST pro lidská práva; Staří ochránci Jizerských hor, Liberec; Ecoterra, Praha; Amnesty International, Praha; Člověk v tísni při ČT, o.p.s, Praha; Soužití 21, Praha; Jekhetane, Ostrava; Tolerance, Praha; NESEHNUTÍ, Brno; Hnutí DUHA, Brno; Výbor Dobré vůle, Praha; Econnect, Praha; Český Helsinský výbor – poradna pro uprchlíky, Dokumentační středisko pro lidská práva, Centrum pro otázky migrace, Praha; Babkova společnost, Horní Poustevna; SOVA, Brno.

STUŽ jako organizace Memorandum nepodpořila

Memorandum s podpisy bylo předáno 9.února t.r. na manifestaci před ruským velvyslanectvím  senátorce Zuzaně Roithové a zástupcům Poslanecké sněmovny Parlamentu Michalu Lobkowitzovi a Marku Bendovi.

10.února byla v Senátu uspořádáno setkání senátorů s novinářem Jaromírem Štětinou, Šimonem Pánkem z organizace Člověk v tísni a zástupci neziskových organizací. Oba protagonisté vzápětí odjeli do USA, kde měli naším velvyslanectvím uspořádáno stejné setkání v americkém senátu.

·        Vzpomínka na Malého Aslanbeka (Jaromír Štětina, Epicentrum)

Ti ruští generálové mají pravdu: Čečenci jsou divoký horský kmen. Jaké jen mají barbarské zvyky: syn nesmí kouřit před otcem, všichni se pětkrát denně modlí, pití alkoholu v boji považují za zbabělý způsob, jak si dodávat odvahy, za nejtěžší zločin považují znásilnění ženy a vražda podléhá krevní mstě. Navíc nosí vysoké persiánové beranice a vypadají v nich jako členové folklorního souboru na zájezdu. Mimoto si cení daného slova a jsou vyznavači  takových archaicky zastaralých pojmů jako je čest či statečnost. Prostě nejsou schopni moderního pragmatického evropanství. Jo, a ještě jeden středověký zvyk vyznávají. Vždycky vstanou, když někdo vkročí do místnosti. Uznejte: kam by přišla postmoderní společnost, kdyby všichni neustále vyskakovali ze židlí, jen co se otevřou dveře od pokoje, od čekárny nebo od úřadu.

Ani velitel obrany města Grozného  generál Aslanbek Ismailov  se nikdy nedokázal oprostit závislosti  na  polodivošských tradicích. Úplně mu scházel takt a smysl pro uměřenost při posuzování faktů. Například mi ve svém bunkru v Grozném těsně před Vánoci při bombardování řekl: „Vysvětli mi, proč jsem pro svět terorista já, když bojuju za svobodu a  nikdo nepovažuje za teroristu pilota stíhačky Su-25, který vypálí raketu na dům, a zabije v něm pět dětí.“ A přitom ten slovník: svoboda, nezávislost,  právo na sebeurčení. Samé staré harampádí, které přeci nesmí být v slovníku žádného pořádného politika.

I generál Aslanbek Ismailov (námi přáteli přezdívaný Malý Aslanbek, aby byl odlišitelný od Velkého Aslanbeka ,hřmotného druha,  polního velitele Aslanbeka Abdulhadžijeva) trpěl tím, odpusťte, infantilním zvykem vstávat ze židle, když někdo vstoupil do jeho podzemní pracovny. Desetkrát za den jsem poodhrnul závěs a vstoupil do místnosti hlavního štábu, desetkrát za den vyskakoval Malý Aslanbek od svých map rozložených na stole. Řekněte: jak se mohl soustředit k boji? K velení? K rozhodování? Kdoví, zda kvůli tomu horalskému podivínství nakonec své město v boji s ruskou armádou neprohrál..  

I jeho smrt byla, mírně řečeno, nemoderní. Když jeho vojáci odcházeli přes ruské pozice ven z města, šel jako poslední. Prý aby jim kryl záda. Každý vojevůdce přeci dnes ví, že jeho mozek stratéga je pro vedení války to nejdůležitější a hlavní a  provádět fanfaronské kousky na frontě přísluší kaprálům a ne generálům.

Přesně padesát dní bránil Malý Aslanbek Groznyj před útokem stotisícové armády. To už je naprosto nepochopitelné z hlediska racionálně uvažujících lidí, ať už jsou to politologové, novináři či diplomaté.  Před tím, než jsme se rozloučili (objetím - další z atavismů primitivních  národů) jsem se ho zeptal, proč ty bezcenné ruiny brání. Odpověděl: „Bráníme je proto, abychom ukázali svou státnost. Groznyj je hlavní město naší republiky.“

Svět má pravdu, takových politických romantiků  a nevychovatelných národů se nelze zastávat. Konec konců by bylo lepší, kdyby neexistovaly. Ještě by nám tu svou nákazu přitáhli  do Evropy a my bychom museli padesátkrát za den vstávat ze židle při každém vrznutí dveří.

A mám podezření, že to nebezpečí primitivního čečenského fundamentalismu je blíže než si dokážeme připustit.  Když zavřu oči, vidím kdesi v nebeském kouřmu velkou bránu, kterak se otevírá. Do ní vstupuje Malý Aslanbek  Tisíc nebeských andělů  vstává  z lavic a od zlatého trůnu sestupuje k Aslanbekovi Všemohoucí, milosrdný a slitovný. Nechtěl bych mu sahat do svědomí, ale mám pocit, že se usmívá a dokonce jakoby skláněl hlavu. Bere Aslanbeka kolem ramen a odvádí ho vysoko pod nebeskou klenbu, do míst, která jsou vyhrazena statečným.