V kořenech zeleného hnutí lze ale odhalit silný iracionální spirituální náboj, přecházející místy až v parareligiózní novopohanské tendence a sektářský přístup ke světu. I. Brezina, Analýza ekologismu, Neviditelný pes 24.11. 1999.
V dějinách lidské společnosti se opakuje situace, kdy nějaká civilizace přílišným nebo nevhodným čerpáním zdrojů zničí své životní prostředí. Většinou se jedná o kombinaci přemnožení populace a zvýšené individuální konzumace. Příklady nacházíme už v antickém Středomoří. Výsledkem je zákonitě buď úpadek této civilizace, končící zánikem, nebo expanze do dalších oblastí. Lze sice namítnout, že například v Číně funguje civilizace více méně nepřetržitě už pět tisíc let. Nicméně tvrdit, že takřka každoroční katastrofální záplavy v této zemi nemají nic společného s nevhodným chováním společnosti v průběhu dějin, jde jen stěží.
V dnešní době je už Země prakticky zcela civilizovaná, není kam expandovat. Globalizace má za následek to, že i poškozování přírody má celosvětový rozměr. Řečeno jinými slovy, nastala kvalitativně nová situace, veškerá extrapolace z minulosti je nepoužitelná.
Zde se ovšem začínají názory, jak současnou situaci hodnotit, lišit. Většina těchto různic má své jádro v optimistickém, či naopak pesimistickém odhadu možností dalšího vývoje lidské společnosti. To znamená, že se jedná do značné míry o způsob chápání reality, ne o realitu samotnou, a tím je podstata sporů značně zamlžována. K objasnění věci si vypůjčím pasáž ze statě čelního představitele extropického hnutí Maxe Mora "Dynamický optimismus":
"Nejsem ani optimista, ani pesimista, jsem realista" - rozumně znějící věta by měla vyjadřovat oddanost pravdě, správnému úsudku a racionalitě. Toto tvrzení je problematické, protože si osvojuje termíny vztahující se k čistě gnozeologickým metodám správného odhadu, podceňování, nebo přeceňování správných závěrů. Jenže jak optimisté, tak pesimisté věří tomu, že jsou realisty, a hodnocení "pesimista" a "optimista" nevztahují k sobě. To napovídá, že tyto termíny jsou psychologické a rovněž gnozeologické. Vypůjčíme-li si ošklivou, ale přiléhavou definici Ayne Randové, optimismus a pesimismus jsou psycho-gnozeologické vlastnosti. To znamená, že jde více než jen o nezávislé hodnocení objektivní pravděpodobnosti, jedná se o věrnost určitému způsobu poznávání a jednání. (Překlad P. Šuchmann)
Pěkným příkladem tohoto pojetí realismu je současný spor probíhající v klimatologii o vývoji globálních změn podnebí (tím se nechci nikterak dotknout klimatologie jako exaktního vědního oboru, narážím zde na navazující interpretace různých modelových výpočtů).
Optimistická koncepce ve své krajní variantě vede ve víru v neomezené možnosti rozvoje společnosti. Neomezené možnosti však vyžadují neomezené prostředky, a ty - alespoň v časově omezeném kontextu rozvoje naší civilizace - nemáme. Zdůrazňuji konkrétně fakt, že změny, odehrávající se kolem nás, jsou ze své podstaty nevratné, a na destrukci částí přírody nezmění nic skutečnost, že věda nalezne posléze řešení. Bude už příliš pozdě.
Toto dynamické hledisko považuji za klíčové pro posouzení celého rozporu mezi "optimistickým" a "pesimistickým" nazíráním na současný vývoj společnosti. Zdá se mně, že většině takzvaných apokalyptických vizí, jejichž šíření je přičítáno na vrub právě environmentálním hnutím, lze přiznat právě tento varující moment časové disharmonie mezi pácháním škod a jejich napravováním. Z přímé návaznosti na toto hledisko pak vyplývá princip předběžné opatrnosti, jeden z pilířů koncepce trvale udržitelného života.
Dospívám takto k celkem přijatelnému vysvětlení fenoménu "zelených hnutí", a to bez použití pojmů jako: parareligiózní, novopohanský či sektářský.
Důvodem k tomu, zdá se, nebude jen má neznalost základů sociologie náboženství, ale i fakt, že postrádám vzácnou břitkost pera pana Breziny i jeho schopnost dívat se na věci pouze z jedné strany.