Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

17. 10. 1946- 6. 2. 2008

Zakládající člen, dlouholetý člen předsednictva

Ivan Dejmal opustil naše řady

Ivan Dejmal a Erazim Kohák - převzato z Wikimedia Commons

„Tak už smrt kosí na našem...“. Na tato slova jednoho ze spolužáků varnsdorfského gymnázia při pohřbu jiného kamaráda a spolužáka Ing. Jiřího Kříže jsem si s mrazením v zádech vzpomněl, když jsem poprvé zaslechl neuvěřitelnou zprávu, že zemřel Ivan Dejmal. Neuvěřitelnou proto, že ačkoliv byl po těžké operaci srdce, dřel Ivan do poslední chvíle na několika frontách. Jakoby tušil, že už mu nezbývá moc času a je toho třeba ještě tolik udělat. Na projektech, které spoluvytvářel s architekty a krajináři, na konferenci Tvář naší země 2008, na svých angažmá v České komoře architektů, ve Společnosti pro krajinu, Společnosti pro trvale udržitelný život, v Ekologické sekci Křesťanské akademie, ve Spolku pro obnovu venkova, v novém Ústavu paměti národa... Ivan Dejmal se narodil v Ústí n. L. a dětství prožil v tamní čtvrti Trmice. Zažil na vlastní kůži „sešup“ Ústí n. L. z krásného a bohatého města s nádhernou okolní krajinou na špinavé průmyslové město s jedním z nejhorších životních prostředí v Československu, ne-li ve střední Evropě. Zažil devastaci krajiny povrchovým dolem 5. květen a tlakovou plynárnou Užín kolem za jeho dětství ještě fungující tramvajové tratě ze středu města Ústí n. L. až pod svahy Krušných hor. Snad to ho společně s výchovou vedlo ke zvýšené citlivosti k přírodě a krajině. A začal opravdu „od píky“. V roce 1963 se nejdříve vyučil zahradníkem a pak teprve vystudoval Střední zemědělsko-technickou školu v Děčíně - Libverdě. Odtud se v roce 1965 vydal studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou však tehdy ještě nedostudoval. V roce 1970 byl nejen za školy vyhozen, ale pro tzv. „podvracení republiky“ dokonce do roku 1972 a pak znovu mezi lety 1974 -76 za angažování se v protinormalizačních aktivitách uvězněn. Prožil si „reálně -socialistickou klasiku“ tisíců intelektuálů, kteří pracovali v „bratrsky“ okupovaném Československu v dělnických profesích jako vrtaři geologického průzkumu, myči oken nebo topiči v kotelnách. Vzdělání doháněl samostudiem a účastí na filosofických seminářích Prof. Patočky, pro které jednu dobu propůjčoval i vlastní byt. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal systematicky pracovat v její ekologické skupině, později založil a redigoval Ekologický bulletin. Po Listopadu 1989 byl přijat s výjimkou pro formálně neukončené vysokoškolské vzdělání na nově utvořené Ministerstvo životního prostředí. Vzápětí po rehabilitaci ukončil úspěšnou obhajobou a promocí přerušené studium na Vysoké škole zemědělské v Praze - Suchdole. V roce 1991 nahradil pro mnohé překvapivě prvního českého ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. ve vládě premiéra Petra Pitharta a tuto funkci úspěšně vykonával do voleb v roce 1992. I díky nim byla léta 1990 - 1992 nejskvělejšími lety MŽP a transformace celé České republiky, i když si dnes zásluhy za tuto dobu přisvojují jiní. Za ministrování Ing. Františka Bendy byl „uklizen“ nejdříve v letech 1993 - 94 do Českého ekologického ústavu (ČEÚ), pak v letech 1994 - 95 do Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP), až byl „vyakčněn“ nejen z veřejné správy, ale i z jejího odborného zázemí. Od roku 1995 působil až do své smrti jako nezávislý projektant zaměřený na krajinu a přírodu v územně - plánovací dokumentaci i v dílčích stavebních záměrech.

Ing. Ivan Dejmal, stejně jako první federální ministr životního prostředí Ing. Josef Vavroušek, CSc., nikdy nepatřili k „brčálově zeleným“, kteří á priori odmítají techniku a výstavbu jako prostředky k uspokojování lidských potřeb. Vždy se poctivě snažil hledat, zda neexistují projektová řešení, uspokojující záměry na zlepšení podmínek výroby, dopravy či dalších lidských aktivit, aniž by se dostávala do konfliktu se zasvěcenou ochranou přírody a krajiny. Bral takové problémy jako výzvy ke kreativnímu přístupu při jejich řešení, nikoliv jako prostor pro své zviditelnění kategorickými výkřiky „Ne!“, typickými pro některé „takyekology“. Byl ochoten nepředpojatě diskutovat a usilovat o zlepšení plavebních podmínek na Labi mezi Střekovem a státní hranicí se SRN, o podobě vodního díla Přelouč ke splavnění Labe do Pardubic, o budoucnosti jaderné energetiky. Logicky tím občas popouzel některé své potencionální spojence z environmentálních hnutí, ale vydobyl si tím zasloužený respekt u skutečných ekologů i skutečných politiků. Po exkomunikaci z veřejné správy spoluzakládal s Josefem Vavrouškem, Pavlem Šremerem a dalšími Společnost pro udržitelný rozvoj právě jako nevládní hnutí, sdružující spíše odborníky, než environmentalistické fanatiky. Byl si vědom, že další vlády po rozdělení ČSFR už nebudou otázkám životního prostředí přikládat význam, jaký si jeho stav vyžadoval akutně v roce 1990, že budou preferovat jiné priority transformace a k pokračování v načatém kurzu budou muset být tlačeny zvenčí. Z „bouřliváka“ se stal, možná i díky značným zdravotním problémům, stále více schopný pracant a vyjednávač, i když občasnými „výbuchy“ dokázal ještě zaskočit i pak. Táhlo ho to stále k tématu vztahů člověka ke krajině, k přírodě, k půdě, k těmto prazákladům lidské existence i duchovní inspirace. Byl hluboce věřící katolík a nám bezvěrcům občas ukázal překvapivá zákoutí víry jako možné opory člověka čelícího různým protivenstvím. Byl zvláštním způsobem smířen se světem přírody i lidí, jen s lidskou hloupostí a zlobou však bojoval do úpadu. Teď, na prahu práce v Ústavu paměti národa, tedy v této bitvě padl. Jak kdysi řekl Jan Werich: „jemu vyměřených nedožitých 62 let byl krátký život, protože toho mohl nejen k naší minulosti, ale i k dnešku a k zítřejšku ještě mnoho říci. Zatímco v tuto chvíli, na této planetě, je já nevím kolik třicetiletých, kteří tady už 400 let nemuseli bejt!“ Je to škoda pro nás pro všechny, ne jen pro jeho nejbližší - manželku Kateřinu a obě dcery, Martu a Hátu, na které myslíme a vyjadřujeme jim upřímnou soustrast.

V Praze dne 7. února 2008                                     Ing. arch. Martin Říha   

Z laudatia k udělení Ceny Josefa Vavrouška 5. 6. 2008

dejmal_rychlikovaIng. Ivan Dejmal se narodil 17. 10. 1946 v Trmicích u Ústí n. L. V roce 1963 se vyučil zahradníkem, v roce 1965 absolvoval Střední zemědělsko-technickou školu v Děčíně - Libverdě a začal studia na Vysoké škole zemědělské v Praze. Studia tehdy nedokončil, protože byl po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy za odbojovou činnost v roce 1970 ze školy vyloučen a na dva roky uvězněn. Po propuštění pracoval v dělnických profesích (závozník, metař, myč oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbář, skladník, strojník chladicích a čerpacích zařízení), v roce 1974 byl znovu uvězněn na další dva roky pro „protistátní podvratnou činnost“. Ani pak mu nebylo dovoleno dostudovat. Vzdělání doháněl samostudiem a účastí na filosofických seminářích Prof. Patočky, pro které jednu dobu propůjčoval i vlastní byt. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal systematicky pracovat v její ekologické skupině, v roce 1987 založil a později redigoval Ekologický bulletin. V roce 1988 se účastnil založení Hnutí za občanskou svobodu a podílel se na založení nezávislé organizace - Ekologické společnosti, která na podzim roku 1989 iniciovala vznik sdružení ekologických organizací Zelený kruh. V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů. Od listopadu 1989 do voleb v roce 1990 vedl ekologickou sekci programové komise Občanského fóra. Od prosince 1989 do roku 1992 byl členem Křesťansko-demokratické strany. Po jejím sloučení s ODS z ní vystoupil a byl do roku 1998 členem Občanské demokratické aliance.

Po Listopadu 1989 byl pro své odborné kvality přijat jako vedoucí odborný referent specialista s výjimkou pro formálně neukončené vysokoškolské vzdělání na nově utvořené Ministerstvo životního prostředí. Vzápětí po rehabilitaci v roce 1990 ukončil úspěšnou obhajobou a promocí přerušené studium na Vysoké škole zemědělské v Praze - Suchdole jako zemědělský inženýr. V roce 1991 nahradil ve funkci prvního českého ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. ve vládě premiéra Petra Pitharta a tuto funkci úspěšně vykonával do voleb a ustavení nové vlády v roce 1992. I díky němu byla léta 1990 - 1992 nejskvělejšími lety MŽP, ve kterých byly položeny legislativní, administrativní a ekonomické základy systematické péče o životní prostředí v České republice. Ing. Dejmal se výrazně zasloužil také o vznik a vládní podporu Programu obnovy venkova. Po rozdělení ČSFR a opuštění ministerského křesla Ing. Ivan Dejmal pracoval v organizacích tvořících odborné zázemí MŽP - v letech 1993 - 94 v Českém ekologickém ústavu (ČEÚ), v letech 1994 - 95 jako ředitel Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP). Od roku 1995 působil jako samostatný projektant se specializací na ochranu přírody a krajiny až do své smrti. Zúčastnil se na desítkách zakázek na územních plánech, revitalizačních projektech, pracoval jako poradce ministrů, expert Světové banky pro posuzování vlivů programů a projektů na životní prostředí. Vedle své profese byl nadále činný v mnoha nevládních neziskových organizacích a hnutích. V roce 1992 byl zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj (spolu s Ing. Josefem Vavrouškem, CSc.) a několik let jejím místopředsedou, v roce 1993 spoluzakládal Ligu ekologických alternativ, založil a po 3 roky působil jako předseda Spolku pro obnovu venkova, od roku 2000 byl členem a až do své smrti předsedou Společnosti pro krajinu. Působil v České komoře architektů v sekci pro krajinu a územní systémy ekologické stability.

Ivan Dejmal byl věřící katolík a od roku 1996 byl členem ekologické sekce České křesťanské akademie. Přijal za své, že Bůh svěřil zázrak stvoření do lidské péče spolu s odpovědností za jeho ochranu, kultivaci a rozhojňování, nikoliv jen k užívání. Byl bytostně spjat s půdou, přírodou a krajinou jako základem a podmínkou bytí všeho živého. Po léta byl předsedou organizačního výboru 3 ročníků mezioborové konference Tvář naší země - krajina domova, zredigoval a vydal z nich obrovské sborníky a na jaro 2008 připravoval čtvrtou. Byl členem Spolku přátel Jezeří. I po opuštění ministerské funkce do konce života bojoval proti prolomení územních ekologických limitů těžby na Sokolovsku, Ostravsko - karvínsku a zejména v Severočeské hnědouhelné pánvi, kde byl a zůstává tlak na jejich zrušení nejsilnější. Zároveň ale nepatřil stejně jako Josef Vavroušek k nepřátelům ekonomického a technického rozvoje. Dokázal pragmaticky hledat řešení zdánlivě neslučitelných ekonomických požadavků a potřeb s požadavky a limity ochrany přírody, krajiny, životního prostředí.

Do roku 1990 publikoval odborné články v ochranářských časopisech. Po roce 1990 publikoval a vystupoval i v rozhlasových a televizních pořadech. Účastnil se řady odborných konferencí a publikoval v jejich sbornících. O různých otázkách životního prostředí často přednášel pro ekologickou i širší veřejnost. Od roku 1992 do roku 2000 přednášel na Politologickém ústavu Karlovy University předmět politické aspekty ekologie. Ivan Dejmal přispěl i do několika knižních publikací, jako Letem českým světem 1898 - 1998 (Nakladatelství Jaroslav Bárta Lomnice n. P.), Proměny sudetské krajiny (Antikomplex a Nakladatelství Českého lesa 2006), přispěl textem do obrazové publikace Jaroslava Poncara České středohoří (Karmelitánské nakladatelství 2007), v roce 2005 pak do publikace Limity těžby v SHP početnějšího kolektivu autorů. Zúčastnil se stovek besed, přednášek, akcí nevládních organizací - od Novomlýnských nádrží na jihovýchodě po Krušné hory na severozápadě Čech, od Šumavy po Slezsko.

Nepřestal se zajímat ani o politiku a problematiku lidských práv. V roce 2004 vstoupil do Strany zelených a vystoupil z ní, když byl v prosinci 2007 Senátem Parlamentu ČR jmenován do Rady nově založeného Ústavu pro studium totalitních režimů a stal se jejím výkonným místopředsedou. Smrt 6. 2. 2008 v nedožitých 62 letech věku všechny tyto jeho aktivity předčasně přervala.
Vyznamenání in memoriam je Ing. Ivanu Dejmalovi uděleno za celoživotní příkladný lidský, občanský i profesní přínos ke kultivaci politického, sociálně-ekonomického a životního prostředí, za neutuchající energii, kterou vydával od studentských dob pro obnovu lidské svobody, demokracie, práva na slušné životní prostředí a veřejné zdraví, ale i pro ochranu přírody a krajiny jako podmínky života ostatního živého stvoření, ne jen člověka. Letos jsem si zcela jist, že ocenění je ve správných rukou. Radost se mi ovšem mísí se smutkem, že ji dostal až po smrti.

 

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License