Stanovisko STUŽ ke státní politice životního prostředí, projednávané na výjezdním zasedání vlády na Šumavě 23. srpna 1995.
Vážným nedostatkem tohoto dokumentu je ignorování principu trvale udržitelného rozvoje, který je zakotven v právní soustavě ČR. Základní zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb. vychází výslovně z trvale udržitelného rozvoje a definuje jej jako „takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ V současné době se už trvale udržitelný rozvoj stal uceleným souborem ekonomických i jiných nástrojů, běžnou součástí řady mezinárodních dokumentů, k nimž se ČR připojila, a je samozřejmým principem politiky OSN i většiny vyspělých států.
Namísto principu trvale udržitelného rozvoje staví dokument tezi odpovědnosti vůči příštím generacím. Tento etický princip, nedoprovázený souborem ekonomických a dalších nástrojů, strategii trvale udržitelného rozvoje zjevně zužuje a pro plnou integraci ochrany prostředí do ekonomické a sociální politiky státu nepostačuje.

Ignorování strategie trvale udržitelného rozvoje může ztížit mezinárodní spolupráci a přijetí České republiky do Evropské Unie. Ještě závažnějším defektem však je, že tím vytváří situace, kdy zákony platí či neplatí podle potřeb exekutivy, která se střídá ve volebních cyklech, což vede k devastování právního vědomí společnosti.

V polistopadovém vývoji nebyla ochrana prostředí nikdy považována výlučně za věc státu, ale také obcí a především samotných občanů a jejich dobrovolných sdružení. Dokument může mít pro ochranu prostředí a přírody vážné důsledky tím, že omezuje odpovědnost za ochranu prostředí na vlastnickou sféru. Soukromoprávní princip je funkční pro ochranu jednoho vlastníka proti druhému, nikoli pro ochranu veřejného zájmu. V jeho jménu je již po staletí upravováno státem hospodaření s vodními zdroji, nerostnými surovinami, lesem či jinými složkami přírody. Princip ochrany soukromého vlastnictví je řešen občanským zákoníkem. Uvádět jej jako základ ochrany životního prostředí je proto pouhou deklarací politické orientace předkladatele.

Překvapuje, že vláda ani perspektivně neuvažuje o ekologické reformě daňové soustavy, tedy o zdaňování zdrojů a daňovém zatížení ekologicky škodlivých a naopak o zvýhodnění ekologicky šetrných výrobků. Vláda však dokonce za tři roky nenaplnila ani zákon o daňové soustavě tím, že nepředložila parlamentu návrh zákona o ekologické dani. Státní politika ovšem zcela nedostatečně využívá širokého spektra ekonomických nástrojů, které jsou ve světě samozřejmou součástí trvale udržitelného rozvoje.

Jestliže Předkládací zpráva argumentuje velmi příznivým hodnocením politiky životního prostředí ČR a jejích výsledků na poli Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), je třeba konstatovat, že tyto výsledky byly podmíněny zákony přijatými v letech 90 – 92. Původní verze politiky, jež byla OECD tehdy předložena a oceněna, také princip trvale udržitelného rozvoje obsahuje, byla však již dříve neústavním orgánem – poradou ekonomických ministrů – odmítnuta a nebyla proto vládou projednávána.

V dokumentu označovaném jako státní politika životního prostředí je v rozporu s mezinárodně přijatými závazky ČR zcela ponechána stranou ochrana přírody. Ochrana biologické rozmanitosti, jako jediná z 12 vyjmenovaných priorit, specifická pro ochranu přírody, se má podle záměrů státní politiky dostat na pořad dne až kolem roku 2005 a jediným opatřením plánovaným v krátkodobém horizontu na poli ochrany přírody je skandální návrh „přehodnotit stávající úpravu národních parků tak, aby bylo dosaženo souladu mezi oprávněnými zájmy ochrany přírody a vhodnými formami hospodářských aktivit“.

Tento dokument vláda projednala až napotřetí, a to v nejhorší podobě ze všech tří návrhů. I kdyby ještě do konce volebního období byly formulovány konkrétní úkoly, jejich realizaci by musela provádět až příští vláda, která, jak doufáme, vypracuje svou vlastní, skutečně ekologickou politiku ochrany životního prostředí.

Praha 31. srpna 1995

za předsednictvo STUŽ:

Igor Míchal, zastupující předseda,

Ivan Dejmal

Čestmír Klos

Ivan Rynda