V obnoveném divadelním sále na zámku Jezeří se konala v sobotu 27. 5. 2023 z iniciativy zbylých žijících členů Spolku pro záchranu Jezeří a rodiny Pakostových vzpomínka na Petra Pakostu, laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2013, nesmírně aktivního ekologického aktivistu, působícího nejen na Mostecku, ale s přesahem do života celé země, Evropy a světa. Z členů STUŽ se zúčastnili předseda Jiří Dlouhý a jeho žena Jana a Martin Říha z Východočeské pobočky. Ten pak na přání pořadatelů pronesl laudatio v následujícím znění:

Vážené dámy, vážení pánové, přátelé,

je mi ctí, že tu dnes mohu znovu pronést laudatio na Petra Pakostu, jako jsem učinil při příležitosti udělení Ceny Josefa Vavrouška za rok 2013 Nadací Partnerství. Vnímám to jako ocenění za celoživotní angažovanost ve prospěch životního prostředí. Petr Pakosta se za svůj život stal osobností tak bohatou na zážitky, životní zkušenosti a občanskou angažovanost, že by to stačilo na několik životů. Petr se narodil v roce 1938 v Brandýse n. Orlicí ve Východních Čechách. Jako dítě tam zažil 2. světovou válku a první léta po ní. V roce 1953 šel po základní škole do učení, vyučil se horníkem. Na Mostecko se dostal, jak tehdy bylo zvykem, na umístěnku. Po několika měsících na svobodárně zjistil, že pro něj město Most, měnící se z královského města s 650 - letou historií v Panelákov, není tím pravým. Našel si domek s demoličním výměrem v Hoře Sv. Kateřiny u potoka, jako byl zvyklý z dětství u Tiché Orlice. Domek začal křísit k novému životu. Dostal se na hlubinný důl Centrum, kde pracoval až do pracovního úrazu, který mu další fárání znemožnil.

Doplnil si vzdělání o pedagogiku a učil 15 let na stavebním učilišti v Meziboří u Litvínova. Petr měl dar pozorovacího talentu a schopnost vidět věci v souvislostech. Uměl spojovat obecné s konkrétním a naopak, nepodléhal módě a názorovému mainstreamu, myslel originálně. Také to uměl prodat, někdy s provokativní nadsázkou, nepostrádající racionální jádro ani humor. Brzy se proto začal kromě povolání zajímat i o věci veřejné jako občan, který není lhostejný k negativním jevům kolem. Tento jeho zájem nemohl přehlédnout devastaci krajiny v SHP, rozvíjející se od 60. let a způsobovanou útlumem hlubinné těžby a obrovským rozvojem těžby povrchové. Sledoval odumírání lesů na Krušných horách působením emisí škodlivin do ovzduší z četných elektráren, chemiček a dalších průmyslových provozů v Podkrušnohoří. Viděl ničení sídel i památek, celého kulturního dědictví po původním obyvatelstvu v pohraničí i podhůří Krušných hor. Za svého působení úředníka ONV Most pochopil, jak neúčinná je snaha čestných úředníků veřejné správy za socialismu čelit negativním tendencím v území. Od 70. let minulého století proto vstupoval do ekologických hnutí a aktivit. Nejdříve do hnutí Brontosaurus, ČSOP, spoluzakládal Spolek pro záchranu (a později obnovu) zámku Jezeří. Pracoval v terénu i v osvětě, hledal a nacházel kontakty mezi vědci, odborníky, umělci, spolupořádal se spřízněnými dušemi, jako byl Milan Šťovíček, akce k probuzení občanské společnosti, např. besedy v Docela malém divadle v Litvínově. Jako člověk průbojný a asertivní se nebál oslovit místní, regionální ani ústřední politiky a klást jim nepříjemné otázky. Tak se mu brzy dostalo pozornosti nejen od duší spřízněných, ale i od StB. Ve druhé polovině 80. let, když pod tlakem „perestrojky“ v SSSR i u nás „normalizace“ začala slábnout, využili environmentální aktivisté kontaktů a informací odborníků, jakými byli RNDr. Jan Marek ze Stavební geologie Praha, Ing. arch. Zdeněk Stáhlík a Ing. Igor Míchal, CSc. Z Terplanu Praha, Ing. Marie Lafarová z VÚVA Praha, Ing. Jaroslav Stoklasa z ČSAV a další, k přímému oslovení představitelů státní moci a správy. Požadovali, aby namísto „šidítek“, jakými byly kompenzační a stabilizační příspěvky na lepší životosprávu a kvalitnější dovolenou pracovníkům, kteří v postižené oblasti SHP žili a pracovali alespoň 10 let (tzv. „pohřebné“), začali konečně řešit příčiny zhoršujícího se stavu sídel, přírody, krajiny, zdravotního stavu i sociální struktury. Oslovili předsedu Severočeského KNV Šlapáka, místopředsedu KNV Kupce, zodpovědného za oblastní plán a životní prostředí, tajemníka KV KSČ pro průmysl Sedláka a  nakonec i tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta. Dokázali přenést problémy těžby, energetiky, ochrany sídel, krajiny, památek i lidského zdraví v kraji až na jednání ústředních orgánů země a federace. Založili Ekofórum pánevní oblasti Severočeského kraje s právníkem JUDr. Luborem Voleníkem.  Už nikoliv jen intuitivně, ale s dobrými věcnými podklady, se začali dožadovat nápravných opatření v životním prostředí i v sociálních podmínkách obyvatel. Ještě před Listopadem 1989 tak docíli mimo jiné obnovení památkové ochrany zámku Jezeří, který už byl vyškrtnut ze seznamu památek a odsouzen k demolici ve prospěch těžby Velkolomu ČSA. Prosadili vymezení jeho ochranného pilíře, zahrnujícího i torzo zámeckého arboreta. To už se ale pod vlivem několikatýdenních inverzí s vysokými koncentracemi škodlivin v ovzduší začaly v říjnu 1989 plnit nejdříve čekárny lékařských ordinací, pak i ulice a náměstí lidmi, protestujícími proti způsobu hospodaření a vládnutí v kraji.

Protesty začaly v Teplicích a vše vyvrcholilo 17. listopadu 1989 v Praze a postupně v celé zemi. Petr Pakosta se jako člen Ekofóra aktivně zúčastnil budování nových orgánů ochrany životního prostředí, prací na prvních celostátních dokumentech MŽP a české vlády k ozdravení životního prostředí v Severočeském kraji, provázel vládní delegaci vedenou tehdy premiérem Petrem Pithartem, a přitom pokračoval i v práci doma, na zámku Jezeří, v Litvínově, v Hoře Sv. Kateřiny. Stal se zastupitelem a místostarostou, využil svou hornickou erudici v obnově a zpřístupnění starých důlních děl na Hoře Sv. Kateřiny. Využíval navázaných kontaktů v dalším boji s těžařskou lobby mezitím zprivatizovaných dolů, v obnově staveb, přeshraničních styků se SRN po odstranění drátů, v ochraně přírody a krajiny Krušných hor. Publikoval zajímavé texty, shromáždil a znal spoustu informací o historii kraje, těžby, o proměnách krajiny, osídlení i obyvatel. Na Hoře Sv. Kateřiny vybudoval ekologickou farmu, stal se členem Okresní agrární komory a hnutí Pro bio, než musel s věkem tuto farmářskou aktivitu předat následníkům. Nepodlehl módním kampaním a prosazoval zdravý selský rozum. Např. jen přiměřený rozvoj turistiky, ale také třeba obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné a solární elektrárny na Krušných horách. Byl si vědom i jejich nevýhod a negativních vlivů. Nabádal k opatrnosti, k důkladnému hodnocení správnosti počtů i lokalizace, vlivů na okolí. Za své město a venkov bojoval ve Svazu měst a obcí při jednání o rozpočtovém určení daní. V roce 2008 šokoval iniciativou, kterou se zastupitelstvo města Hora Sv. Kateřina usneslo připojit se jako nová městská část k hlavnímu městu Praha s odůvodněním, že zatímco příspěvek ze státního rozpočtu je v Praze 38 tis. korun na trvale bydlícího obyvatele, na Hoře Sv. Kateřiny je to jen 8,6 tis. korun. Tato recese samozřejmě „neprošla“, ale upozornilo to na závažný problém, a dosáhli tak spolu s kolegy ze SMO, že se za ministra Kalouska rozpočtové určení daní přeci jen poněkud upravilo ve prospěch malých obcí s obrovskými katastry, délkami komunikací, navíc v horských podmínkách s delší a tvrdší zimou. Přispěl k publikaci o územních ekologických limitech těžby v SHP a po celý zbytek života pak bojoval za jejich zachování, za šetrnější energetickou i surovinovou politiku, za ochranu přírody, krajiny, sídel a památek kraje, za lidské zdraví populace. Přes svůj věk a zdravotní problémy byl až do konce života aktivní. Je dodnes vzorem pro mnohem mladší v občanské angažovanosti. Jsem rád, že se na  Petra Pakostu nezapomíná. Podobně by se nemělo zapomenout na všechny jeho kolegy z Ekofóra i ze Spolku pro obnovu Jezeří, kteří se v roce 1988 u mne jako úředníka Severočeského KNV objevili spolu s RNDr. Janem Markem a Ing. arch. Zdeňkem Stáhlíkem s tajnými doklady o nestabilitě sutí i vnějších ker krystalinika Krušných hor, a tím začala naše společná cesta ze záchranu jejich jižních svahů a bučin, zámku Jezeří, osady Černice a města Horního Jiřetína, za životní podmínky v Ústeckém kraji, která trvá dodnes.

Děkuji za trpělivost a pozornost, s jakými jste mě vyslechli.

Jezeří 27. 5. 2023                                                                 Ing. arch. Martin Říha