Dominantním vzorcem se stal kořistnický vztah k přírodě.Tento dosavadní vztah si ospravedlňujeme představou, podle níž příroda a vše přírodního původu má nižší hodnotu než to, co bylo vymyšleno člověkem a vyrobeno našima rukama. Podle této představy člověk přírodu svým přetvářením vlastně vylepšuje a zušlechťuje. Zapomínáme, že po technické stránce jsme sice schopni přírodu krok za krokem zatlačovat svými umělými výtvory, nejsme však schopni udržovat v chodu náš umělý svět poté, co by se zhroutily systémy přirozené."
Pokud má někdo právo objevit se v našem malém medailónku, je to určitě Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc., muž, jenž propagaci a prosazování ochrany životního prostředí zasvětil celý svůj život. Bývalý federální ministr životního prostředí se narodil 15. března 1944 v Praze a v tomtéž městě vystudoval strojní fakultu ČVUT. Roku 1968 se zúčastnil expedice do Lambaréné v Gabonu ležícím při pobřeží Guinejského zálivu. Jedná se o životní zážitek, jenž umožnil Josefu Vavrouškovi uniknout událostem srpna 1968, ale to je vedlejší efekt, spíše se jedná o událost, jež do značné míry předurčila jeho příští život. Ve čtyřiadvacetitisícovém (1987) městě Lambaréné, ležícím v údolí řeky Ogooué (1099 km), se nachází proslulá nemocnice, jež byla roku 1913 založena alsaským teologem, lékařem, muzikologem a hudebníkem Albertem Schweitzerem. Ten zde v této době působil a nemocnici založil převážně z vlastních prostředků. Expedice, jíž se budoucí československý ministr zúčastnil, měla za cíl přivést nemocnici materiální pomoc. Během půl roku (leden - srpen 1968) navštívila výprava čtrnáct afrických zemí.
"V moderní společnosti došlo v souvislosti s jednostranným rozvojem individualismu k jakési formě privatizace při vnímání času. Osvobození z pout ohledu na předky, ale i na potomky mělo člověku zaručit, že se stane tvůrcem svého vlastního osudu, a stejnou výzvu adresoval i svým potomkům. Individuální lidský život přestal být významným článkem v řetězci generací a přestal propojovat zemřelé předky s dosud nenarozenými potomky, se čas stal v dimenzi takto izolovaného lidského života."
Původním zaměřením technik a systémový analytik působil v letech 1975 - 1990 jako pracovník Výzkumného ústavu pro vědecký rozvoj v Praze. Na prahu sedmdesátých let pomohl Bedřichu Moldanovi s překladem a vydáním "Mezí růstu" od manželů Donelly a Dennise Meadowsových. Už v té době se zúčastnil ekologického hnutí, a to hlavně v rámci Ekologické sekce československé biologické společnosti při Československé akademii věd. V září roku 1989 spoluzakládá Kruh nezávislé inteligence a v listopadu téhož roku Občanské fórum.
"Instrumentální schopnosti našeho rozumu vedly k myšlenkovým výkonům, které se zdály ospravedlňovat postoj označovaný též jako pýcha rozumu. V důsledku omezené lidské racionality bývá vyřešení každého problému doprovázeno zpravidla vznikem řady nových vedlejších problémů. Velká část zdánlivě úspěšně vyřešených otázek spočívá pouze v přesunutí nákladů z řešitele na přírodu. Schopnost přírody velkoryse se vyrovnávat s negativními dopady lidské činnosti postupně klesá. Odkaz na vědu a techniku slouží jako jedno velké alibi pro stupňování našich dalších požadavků a očekávání všeho druhu."
"Sametová" revoluce znamenala velký přelom v životě Josefa Vavrouška. V letech 1989 - 1990 byl činný jako člen Koordinačního centra Občanského fóra, v roce následujícím se stává členem Občanského hnutí. V období mezi červnem roku 1990 a červnem roku 1992 zastává již zmíněnou funkci ministra životního prostředí ČR. Nejvýznamnějším počinem v rámci jeho působnosti byla první celoevropská konference ministrů životního prostředí na zámku v Dobříši v červnu 1991. Nejenže v jejím rámci proběhly takové téměř nepředstavitelné diskuze jako ty mezi zástupci světových bank a členy nevládních organizací; Josefu Vavrouškovi se z těchto setkání podařilo vytvořit jakousi tradici - obdobné setkání proběhlo o rok později ve švýcarském Luzernu, na podzim roku 1995 v bulharské Sofii a v červnu 1998 v dánském Aarhusu - zde se již s evropskými zástupci setkali i zástupci Severní Ameriky a střední Asie. Právě na této konferenci byla přijata Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
Dobříšské setkání má však i jednu pro mě trochu nepochopitelnou chybu - výsledkem třídenních debat byl i dvou a půl kilogramový sborník "Europe’s Environment – Dobříš Assessment", jež byl však vydán až se značným zpožděním v březnu 1995 při příležitosti Světového summitu pro sociální rozvoj v Kodani.
"Ke zvláště tíživým důsledkům nadměrné centralizace moderní společnosti patří infantilizace řadových občanů, která je původním jevem monopolizace politické i ekonomické moci v rukou poměrně malého počtu lidí."
Josef Vavroušek byl rovněž vedoucím československé delegace na konferenci v brazilském Rio de Janeiro v červnu 1992. V rámci svého sedmiminutového projevu nastínil možnost reorganizace Organizace spojených národů, jež místy vyvolávala i shovívavé úsměvy, ale nyní se k ní kompetentní osoby stále častěji vrací. OSN má podle Vavrouška po své reorganizaci vypadat asi takhle (pro více informací viz Mys dobré naděje od Pavla Nováčka):
OSN by podle Vavrouškovy představy měly tvořit čtyři specializované subsystémy: 1. bezpečnostní systém OSN s úkolem nalézat a prosazovat řešení mezinárodních konfliktů mírovou cestou. Měl být řízen Radou bezpečnosti OSN; 2. ekonomický systém OSN, umožňující geopoliticky vyvážený globální ekonomický rozvoj prostřednictvím spravedlivých globálních ekonomicko-právních pravidel v podobě závazných úmluv, finančních, obchodních a jiných opatření, plně tržně kompatibilních, prováděných Ekonomickou radou OSN; 3. sociální systém OSN, podporující sociální jistoty, vzdělanost, kulturu, zdravotní péči, osvětu a příbuzné oblasti prostřednictvím Sociální charty OSN; 4. environmentální systém OSN, soustředěný jednak na klasickou ochranu přírody a krajiny a jejich revitalizaci, jednak specificky na tvorbu životního prostředí člověka. Enviromentální systém měl být řízen Radou pro životní prostředí OSN.
Uvedené subsystémy by byly na sobě nezávislé, ale na druhou stranu by velice úzce spolupracovaly. Vavroušek rovněž požaduje vytvoření dvou rovin rozhodování - a to centrální a regionální, podle následující zásady: stát nemá dělat nic, co může udělat někdo jiný. Stát má zároveň dělat to, co nemůže udělat nikdo jiný. A do třetice by měl existovat celosvětový orgán, který by dělal vše, co nemůže dělat stát. Jedná se o nanejvýš zajímavé spojení principu subsidiarity a centrálního rozhodování.
"Dnešní přístup naráží na omezení, jež souvisejí s nedostatkem úcty člověka k přírodě. Rozsah našich intervencí již natolik vzrostl, že prostřednictvím zpětné vazby ekologických pohrom a poškození zpochybňuje jejich původní smysl, tedy zvýšení naší kontroly nad přírodním prostředním. Běžná součást chápání naši vlastní svobody je přesvědčení, že člověk stojí vysoko nad ostatními živými tvory."
Po neúspěchu Občanského hnutí ve volbách v červnu 1992 vyvíjí Josef Vavroušek činnost v nevládním sektoru: v září 1992 iniciuje založení dobrovolné neziskové Společnosti pro trvale udržitelný život, kteréžto předsedou se stává. Přednáší na řadě vysokých škol v Čechách, na Slovensku a také v Cambridge ve Velké Británii. Na jaře 1994 vyráží do USA, kde absolvuje cyklus 22 přednášek. Je autorem pěti knih (např. "Životní prostředí a sebeřízení společnosti", 40 studií a asi 150 odborných článků, zejména z oblasti kybernetiky, teorie systémů, teorie rozhodování a péče o životní prostředí.
19. března roku 1995 na něj a jeho dvacetiletou dceru Petru padá v sedle Parichvost v Roháčích lavina.
V roce 1996 obdržel spolu s Vlado Čechem a Karlem Krylem cenu Františka Kriegla. Všichni tři ji obdrželi in memoriam.
Roku 2002 mu prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Jedná se o státní vyznamenání České republiky, jež je udělováno za všeobecné zásluhy o stát či územně samosprávný celek. Medaile má tři stupně.
Od roku 1996 je udělována cena Josefa Vavrouška. Tu založila Nadace Charty 77 a uděluje ji za pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních a ekonomických problémů. Ve dvou případech cenu obdrželi i slovenští laureáti (Ľubica Trubíniová a Mikuláš Huba). Návrhy na kandidáty zasílá veřejnost. Výsledného laureáta potom vybere dvanáctičlenná porota složená z odborníků a osobností z oblasti životního prostředí.