1926–27. 10. 2015
Zakládající člen STUŽ
Zdeněk Stáhlík vystudoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze. Celý život se zabýval územním plánováním, především velkých územních celků (regionů), poznamenaných intenzivním rozvojem těžby, energetiky a průmyslu. To ho záhy přivedlo i k zájmu o ochranu životního prostředí, krajiny, přírody i lidského zdraví. Patřil k hlavním projektantům – územním plánovačům Terplanu Praha, kde byl také vedoucím regionální skupiny pro tehdejší Severočeský kraj.
Zásadní byla jeho práce vedoucího týmu, který zpracovával v Terplanu s. p. Územní plán VÚC Severočeské hnědouhelné pánve. Zdeněk Stáhlík byl při své práci hlavního projektanta velmi systematický až pedantický, trpělivě sháněl informace a kontakty na odpovědné osoby, aby vycházel z co nejširší palety informací o území i zájmech v něm. Dbal důsledně a úzkostlivě na to, aby se k problematice řešeného území mohly vyjádřit i výzkumné a vědecké instituce, „velcí hráči“ v území z podnikové sféry, ale i veřejnost. Spolupracoval proto s ekology, jako byli Ing. Igor Míchal, CSc., Ing. Marie Lafarová, s geologem RNDr. Janem Markem, CSc., s ekonomem Ing. Jaroslavem Stoklasou a dalšími osobnostmi. ÚPn VÚC SHP byl schválen vládou v roce 1977, ale změněná politická situace po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a nástup „sovětských expertů“ do úřadů, vystavily brzy schválený plán tlaku na jeho revizi ve prospěch vyšší exploatace zdrojů území, což by mělo drastické důsledky - v dalším rozšíření povrchové těžby uhlí a ve výstavbě dalších elektráren, vnějších výsypek, úložišť elektrárenských popílků, tedy dalších likvidací sídel, přírody, krajiny, ZPF i lesů, dalšího imisního zatížení území a jeho obyvatel, s již tehdy patrnými zdravotními důsledky. Zdeněk Stáhlík se spolu s úředníky tehdejšího Severočeského KNV v Ústí n. L. tomuto tlaku vzepřel a ve Změnách a doplňcích ÚPn VÚC SHP stanovil pro těžbu a energetiku některé nepřekročitelné linie, které chránily zbylá sídla i krajinu a staly se později základem územních ekologických limitů těžby a energetiky v SHP. Stal se členem Spolku pro záchranu zámku Jezeří, sledoval politické dění a v severních Čechách se kromě své oficiální projektové činnosti zapojil i do nevládních ekologických a kulturních aktivit při ochraně památek, krajiny a přírody před těžbou a energetikou, např. u měst Duchcova, Horního Jiřetína, Chabařovic, zámecké zahrady v Duchcově nebo zbytku arboreta u zámku Jezeří.
Zdeněk Stáhlík byl člověk přátelský, sportovně založený, vytrvalý chodec i lyžař, člověk s neuvěřitelně širokým všeobecným rozhledem, se zájmem o kulturu – divadlo, koncerty, výtvarné umění, výstavy, ale i o přírodu a krajinu. Rád cestoval do našich i zahraničních chráněných území přírody, např. do Polska a na Ukrajinu.
Zdeněk Stáhlík se jako spolupracovník Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV po Listopadu 1989 zapojil aktivně do ustavení Federálního výboru pro životní prostředí, které vedl Ing. Josef Vavroušek, českého Ministerstva životního prostředí v čele s RNDr. Bedřichem Moldanem. Sám zůstal v Terplanu a. s. Praha, ale pomohl oběma úřadům s žádoucím stanovením kompetencí a s výběrem lidí do těchto úřadů. Podílel se aktivně nejen na dalších územně-plánovacích pracích, ale i na publikacích a strategických dokumentech k životnímu prostředí, jako byla publikace Životní prostředí ČR, Program ozdravení životního prostředí ČR, Program ozdravení Severočeského kraje, Územní ekologické limity těžby a energetiky a další, které schválily vlády, zastupitelstvo Severočeského kraje a města a obce v něm. I po odchodu do důchodu pomáhal úřadům i občanským iniciativám v argumentaci proti záměrům, zhoršujícím podmínky života v území. Pomáhalo mu, že si zachoval neuvěřitelně dobrou paměť, což občas zaskočilo jeho názorové oponenty, kteří by raději některé své postoje z minulosti nechaly v zapomnění. Dál sledoval dění v zemi, zúčastňoval se pravidelně seminářů STUŽ, publikoval v novinách, v Českém rozhlase, hájil životní prostředí a zdraví obyvatel, dokud mu síly stačily. Z jeho odkazu nás ale bude žít mnohem víc – z jeho zarputilosti, systematičnosti, pořádkumilovnosti a poctivosti v práci, z jeho schopnosti komunikovat, jak by to mělo být, ale dodnes není, samozřejmostí.
Čest jeho památce.
Ing. arch. Martin Říha