Společnost pro trvale udržitelný život

Kalendář akcí

březen 2017
Po Út St Čt So Ne
27 28 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

rihaKrajinaPříspěvek ing. arch. Martina Říhy na semináři STUŽ ČR/SR o krajině a výchově v Bobrovci dne 16. 9. 2016.

„Kulturní krajina“ je pojem, který je často chápán zjednodušeně jako „opak divočiny“, tedy krajiny a přírody, nedotčené lidskou činností. Na naší planetě se 7,25 mld. lidských obyvatel, se vším tím zemědělstvím, průmyslem, dopravou, rybářstvím a turistikou však striktně vzato krajina a příroda zcela nedotčená lidskými aktivitami sotva existuje. I rozsáhlé pláně Antarktidy, tundry dálné Sibiře, Aljašky, lesy severovýchodu USA a Kanady či severní Skandinávie, rovníkové pralesy Afriky, Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie a ostrovy v Tichomoří, dokonce i hladiny a hlubiny oceánů jsou více či méně kontaminovány lidskou činností, i když to může být kontaminace lidským okem neviditelná.

Jde totiž také o dálkové přenosy chemického či biologického znečištění ovzduší a vod, odpady a imise, hluk, noční světelné záření, globální změny klimatu tím způsobené, změny elektromagnetického pole, historické depozice škodlivin z průmyslu, zemědělství a dopravy v půdě z minulosti a další jevy, které zasahují i onu zdánlivou „divočinu“. Jde tedy ve zvoleném tématu „kulturní krajiny“ ve skutečnosti o užší pojem – tedy o krajinu, kterou utvářely a utvářejí nadále primárně přírodní podmínky, ale kterou si člověk po staletí vědomě přizpůsoboval ke svému užívání a vnímání a pro tyto potřeby ji pozměňoval. Také proto vnímám i zastavěná území sídel jako součást kulturní krajiny a lidská sídla jako „hnízda“ specifického živočišného druhu - homo sapiens, v mnohém se nevymykajícího z přírodního řádu; a tam, kde se mu vymyká, lze občas zapochybovat o přívlastku „sapiens“. Lidská sídla mají stejně jako třeba hnízda ptáků nebo nory savců také svůj metabolismus – vnáší se do nich z okolní krajiny stavební materiál, potrava a voda a vyvrhují se z nich odpady, takže komunikují prostřednictvím hmot, energií a informací s okolím a tím je ovlivňují.

V onom užším slova smyslu má „kulturní krajina“ čtyři rozměry – tři patří prostorovým koordinátám, čtvrtý rozměr představuje čas – tedy historický vývoj území po celou dobu existence a lidského ovlivňování – nechci říci „lidské kultivace“, protože to mohou být i změny k horšímu, jak ukáži na některých obrázcích, což nelze nazvat „kultivací“ v původním a pravém smyslu toho slova.

V tomto čtyřrozměrném prostoru nelze krajinu vnímat jen jako lidským okem viditelný a vnímatelný povrch země spolu s pramennými vývěry, mineralizovanými či termálními prameny, vodními nádržemi a vodními toky, případně i s lidskými výtvory jako je zástavba, dopravní a technická infrastruktura, měnící se biota a barevnost porostů v čase. Patří sem i podpovrchové jevy, jako celý edafonem oživený půdní profil, krasové útvary a jeskyně, propasti, archeologické horizonty, ložiska surovin, podpovrchové a podzemní vody, ale také atmosféra nad povrchem se svými proměnami ve dne a v noci, v různých ročních obdobích, za různých klimatických podmínek, patří sem i vjemy jiných smyslů, než zraku, jako jsou např. vnímání proudění vzduchu a drsnosti povrchů hmatem a sluchem, vůní či pachů čichem, zpěvu ptáků či bzučení hmyzu sluchem, vodu a plody chutí.

Je to právě bohatost libých podnětů všech smyslů, které skládají obraz harmonické kulturní krajiny a naopak jejich nedostatek, úplná absence nebo dokonce převaha podnětů nelibých, které skládají obraz krajiny odpudivé, ač také mnohdy ovlivněné lidskou činností a tím ve smyslu Šmajsova vnímání pojmu „kulturní“ jako protikladu k „přírodnímu“ vlastně také „lidskou činností, ba tvořivostí“, tedy „kulturou“. Čtvrtý rozměr času pak přidává k osvícenému vnímání i historii, současnost a dohlédnutelnou budoucnost. Patří sem chápání jevů jako geologická historie území s jejími horotvornými pohyby zemské kůry, opakovanými sopečnými epizodami, erozními jevy a ukládáním eluvia, s morfologickou činností ledovců v dobách zalednění, s působením záplav, zemětřesení a sesuvů, ale i s historií lidskou. Od klučení lesů a snah po zúrodnění půdy, ovlivňování odtokových poměrů vod, jejich zadržování, regulací, přes budování cest, mezí, ovlivňování skladby vegetace k utilitárním zemědělským, lesnickým a vodohospodářským účelům a k těžbě nerostů, až k velkorysým úpravám renesančních a barokních francouzských květinových ornamentálních zámeckých parků, k volnějším, spíše krajinářským úpravám parků anglických, až po velké krajinářské kompozice barokní a klasicistní krajiny v držbě feudálních panství či církevních opatství, později i bohatých a lázeňských měst. „Kulturní krajina“ v mém vnímání je taková krajina, kde se daří člověku pochopit a využít přírodních daností a užívat ji a hospodařit v ní tak, aby je nejen nepoškozoval, ale zachoval a případně i rozhojňoval – zvyšoval jejich biodiverzitu a ekologickou stabilitu, bohatost příležitostí užití a vjemů nejen pro člověka, ale pro vše živé v takové krajině.

Že to lze, je vidět například na Třeboňsku a Českobudějovicku s jejich věhlasnou rybniční soustavou, která i přes významný lidský zásah do terénní konfigurace a odtokových poměrů původních mokřadů dosáhla jiné, ale stabilní ekologické i estetické hodnoty a rovnováhy. Po celé České republice a jistě i v republice Slovenské lze najít torza takových krajinářsky i hospodářsky harmonicky koncipovaných krajin z dob, kdy lidé nebyli přírodě tolik odcizení, více na ní záviseli existenčně i kulturně a nedopouštěli se faulů a zločinů, jako masivní těžby nerostných surovin i dřeva po průmyslové revoluci, za 2. světové války a za naší paměti i v dobách vlády tzv. „lidové demokracie“, „reálného socialismu“, na domnělé cestě ke komunismu. Tak mohu ukázat například obrázky zachované kulturní krajiny z Krkonoš, ze Slavkovského lesa, z Broumovska, a v kontrastu k tomu těžce poničenou krajinu v Severočeské hnědouhelné pánvi nebo na Šumavě. Na severu jde o dílo horníků a energetiků, na Šumavě o dílo tzv. „ochránců přírody“ v národním parku a v přilehlé CHKO. K údivu mnohých devastace zde nejen pokračuje jako před tzv. „sametovou revolucí“, ba je to místně ještě horší. Jsme totiž svědky něčeho, čeho jsme se v sametovém porevolučním nadšení nenadáli – totiž jakési plíživé regenerace některých špatností, které jsme naivně přisuzovali minulému režimu, ale která je vlastní všem na materiálno a konzum zaměřeným společnostem – ignorování limitů růstu spotřeby surovin, energie, přírodních i kulturních hodnot. Je to jakési ducha zbavené barbarství, proti kterému bohužel nebyla imunní ani naše, po dostatku zboží vyhladovělá společnost, a tak jsme svědky toho, že se kyvadlo chronicky neuspokojené spotřeby naopak překývlo k nadbytku domácí i cizokrajné nabídky, k plýtvání, k opětovnému přezírání potřeby uvědomělé skromnosti, a tehdy silně pociťovaná potřeba chránit zdroje i životní prostředí pro příští generace byla zase potlačena do pozadí. Bohužel tady vlády, které přišly k moci v ČR po rozdělení ČSFR a po vládě premiéra Pitharta s ministry ŽP Moldanem a Dejmalem, nesehrály očekávanou roli. Nejen, že nepokračovaly v étosu nápravy stavu a trendů k ozdravění životního prostředí v SHP, na Sokolovsku, Ostravsku – Karvinsku, v Pražské aglomeraci a v některých dalších menších postižených oblastech, jak jsme tehdy plánovali, neposilovaly ochranu přírody a krajiny, ale dokonce nerespektují a zpochybňují dodnes některá tehdejší opatření, jako bylo vyhlášení územních ekologických limitů těžby a energetiky v SHP. Nepokračovaly důsledně ani v dalších programech, jako komplexní pozemkové úpravy, revitalizace říčních systémů, regenerace krajiny vč. obnov a doplnění ÚSES, dále povolovaly výjimky z předpisů chránících ZPF před zábory pro výstavbu atd.

 

Broumovsko bylo po 2. světové válce a po odsunu německé většiny obyvatelstva na více než 50 let „Bohem zapomenutý kraj“. Nikdy už nebylo dosídleno na původní předválečné počty obyvatel, mnohá zemědělská hospodářství, pro která byly typické velké klasicistní statky, se po násilné kolektivizaci zemědělství už nevzpamatovala do původní krásy. Části obcí a staveb byly vyrabovány a opuštěny, mnohde zbyly jen zarostlé základy staveb, včetně průmyslových. Klášter v Broumově byl přechodně využit pro uvěznění kněží, řeholních řádů mužských i ženských, knihovna byla zčásti vyrabována a knihy zničeny nebo převezeny jinam. Pustly nebo byly zcelovány a zbaveny mezí polnosti, mizela Boží muka, drobná krajinná architektura křížových cest, soch svatých, drobná cestní síť v krajině, cestovní ruch se omezil na nejvýraznější atraktivity území, jako Adršpašské a Teplické skalní město. Ta odlehlost území Broumovska od velkých průmyslových center a hlavních ekonomických zájmů však paradoxně mnohé z jeho hodnot uchránila před devastací. Vyhlášením CHKO Broumovsko se posílila vůle zejména mladých lidí nepokračovat v devastaci, ale navázat na zachované hodnoty, opravit znovu dochované památky, vést tamní dosídlence k lepšímu vztahu k novému domovu. Velkou zásluhu na tom měl až do jeho odvolání ředitel CHKO Piňos. Projel jsem ten kraj letos v červenci a chci Vám ukázat pár obrázků z krajiny Broumovska mimo ta věhlasná pískovcová skalní města, a také ony barokní kostely z dílny Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhoferů, kteří tam z popudu opatů broumovského kláštera Sartoria a Zinkeho postavili jako nové dominanty tamních zemědělských vesnic a krajiny. Jsou tam zachované i původní barokní cesty a aleje dnes už mohutných a dožívajících stromů, ale jsou tam i nové výsadby alejí kolem nově budovaných cyklostezek. Jsou tu náznaky, že nová, již třetí generace dosídlenců již Broumovsko nevnímá jako místo přechodného pobytu, po kterém se vrátí „domů“ do vnitrozemí, na Moravu, Slovensko či ještě dál, ale která tu již zapustila kořeny a neštítí se zděděného, jako nepřátelské kořisti. Ve výchově, vzdělávání a znovuobjeveném vlastenectví je naděje, že se vrátí hezký vztah k naší kulturní krajině alespoň v dalších generacích.

Všechny ostatní fotografie kromě prvního obrázku © Ing. arch. Martin Říha

V Hradci Králové 20. července 2016

Text vystoupení ing. Říhy včetně fotografií si můžete stáhnout zde

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License