Společnost pro trvale udržitelný život

Četní vědci, klimatologové a ekologové už léta celé lidstvo varují, že si při růstu světové populace a při současném růstu spotřeby surovin a energií, pitné vody, zemědělských produktů, při rostoucích objemech odpadů, emisí škodlivin do ovzduší, vody i půdy, nepočínáme rozumně. Varují, že budeme-li v tomto trendu pokračovat, směřuje lidská civilizace do pekel. Stejně dlouho jsou tato varování mnohými politiky, ekonomy a dalšími rozumbrady bagatelizovány, ba vysmívány. Za ty první, rozumné a odpovědné u nás jmenuji RNDr. Prettela, člena klimatického mezinárodního panelu, z těch druhých, zpochybňovačů globálních změn klimatu, si jistě u nás každý vybaví nejdříve exprezidenta a ekonoma Ing. Václava Klause. Většina populace byla k těmto zprávám donedávna, mírně řečeno, netečná, jako by se jí to netýkalo. Patřily k ní bohužel dlouho i vlády ČSSR, ČSFR a ČR.

Zároveň jsme však už zhruba 20 let konfrontováni v celém světě s nepopiratelnými fakty, jakými jsou plíživé změny podnebí, provázené posunem tropického pásma od rovníku dál k severu i jihu, subtropického pásma na úkor pásma středního, oteplování oceánů a tání ledovců v obou polárních oblastech, provázených krátkodobými extrémní výkyvy počasí. Dnes už daleko více lidí i u nás vnímá a chápe, že nejde o jakýsi akademický spor s důsledky jen pro nízko položená přímořská území a ostrovní země, ohrožené trvalou zátopou zvedající se hladinou oceánů v důsledku tání kontinentálních ledovců (tání těch plovoucích na moři hladiny nezvedá). Střídající se anomálie počasí, jako jsou teplé zimy s nedostatkem sněhové pokrývky, suchá jara bez mírných dlouhotrvajících dešťů, suchá a horká léta i podzimy na jedné straně, ale také sněhové bouře s mnoha metry sněhu za několik dní, přívalové srážky v podobě bouří, s kroupami a silným větrem, tajfuny, tornáda, záplavy a vyvolané sesuvy půdy na straně druhé, se vyskytují stále častěji po celé planetě tak, že si toho nemohou nevšimnout i tzv. „klimaskeptici“. Už i ten Dán Lomborg, na kterého se Václav Klaus dlouho odkazoval, ve své rétorice otáčí a pan Klaus je nezvykle zticha, aby se tiše zapomnělo na jeho minulé skálopevné přesvědčení, že všichni lžeme v nějakém cizím zájmu. Díky trvající „slepotě“ nebo strkání hlav do písku před pravdou u většiny lidstva i jeho politických reprezentací však pokračuje plundrování pralesů, tropických lesů, otravování mořských šelfů a dalších planetárně důležitých životodárných systémů na celé planetě, zatímco se jalově a bez prakticky použitelných účinných opatření a výsledků scházejí světové summity k ochraně životního prostředí, neschopné tyto vražedné trendy zvrátit.

Dnes, kdy už i nás, po létech s povodněmi, díky mírné zimě bez sněhu, nedostatku jarní vláhy a dlouhodobému působení vysokých teplot, ohrožují nedostatek pitné i užitkové vody, požáry lesů, polí s úrodou obilí i sídel, kdy se u nás začaly stále častěji vyskytovat i dosud exotické subtropické druhy rostlin a živočichů, včetně těch nepříjemných a jedovatých, jako jsou pavouci „černé vdovy“, „zápřednice“ včetně dalších škůdců, jako jsou komáři a sarančata, snad se konečně dostane sluchu i skutečným ekologům a klimatologům, ne jen konjunkturálním „hurá-ochráncům“, vyžívajícím se v krátkodobých a v dlouhodobé perspektivě dokonce škodlivých „eko-kampaních“, jako jsou pokusy o „návrat divočiny“ a „bezzásahový režim“ v kulturních lesích Národního parku Šumavy.

Ponechání zralých monokultur smrku ve 2. i ve 3. zóně NP Šumava napospas vichřici Kirill bez zpracování vývratů a pak i následné kůrovcové kalamitě odlesnilo obrovské rozlohy Šumavy, zbavilo je zastínění zemského povrchu, vlhkého mikroklimatu. Na to byly vázány četné chráněné a ohrožené druhy rostlin a živočichů, tvořících součást předmětu sice deklarované, ale ve skutečnosti zrazené ochrany celého ekosystému. Způsobilo vysoušení nejen svrchní hrabanky, ale hlubokého profilu pod ní, včetně rašelinišť a geologického podloží. Odkrylo tak půdu větrné i vodní erozi. Neschopnost takového prostředí udržet větší zásoby vody způsobovalo již v minulých letech objemově zvýšené a zrychlené odtoky vody z hor při přívalových srážkách, což se projevilo na průběhu a důsledcích povodní. Nejen na Vltavě, Otavě, Malši a jejich přítocích, ale i daleko po proudu, až po Labe.

Letos se i na šumavské lesy snesl další důsledek oné vadné doktríny „bezzásahovosti“, dříve v takovém měřítku nevídaný – lesní požáry. Nejen ponechané souše, lesní hrabanka a kořeny stromů, ale už i dříve vodná a požárům odolná rašeliniště podléhají ohni a zhoršují tak dále naděje na sice pomalou, ale aspoň nějakou obnovu lesa přirozenou sukcesí. Zaděláváme si tím nejen na další degradaci lesů na Šumavě, která volá po lidských rukách při obnově lesa, při žádoucí změně stejnověkých monokultur na druhově i věkově pestřejší skladbu cílenými podsadbami, ale také na další a ještě horší povodně pod horami – od podhůří až po Hřensko na Labi a také v Německu, až zase začne pršet. Nebudou tu bohaté koruny zralých stromů, ale přikrčené sazeničky, které nebudou schopny udržet vláhu v korunách, v jehličí, zastínit povrch a keřové i bylinné patro lesa, nebude zde aerodynamického brzdícího účinku vzrostlého lesa pro vysušující vítr, nebude akumulačního a odtok zpomalujícího účinku hrabanky, rašelinišť, tůní na potocích, jezer a jezírek. Vše, co spadne z nebe, bude za pár hodin až v Písku a v Českém Krumlově, v Českých Budějovicích, v Praze, Mělníce, Roudnici, v Ústí nad Labem. Snad konečně pochopí i na Správě NP a CHKO Šumava, na MŽP a na některých „vědecko-výzkumných“ pracovištích, že ten experiment s „bezzásahovostí“ a „návratem divočiny“ byl drahý omyl, způsobený jednostranností pohledu a upřednostnění zájmů jen jedné specializované části odborné veřejnosti a romantických ekologistů bez skutečné odpovědnosti.

Ministerstvo životního prostředí a vláda ČR reagují zatím opožděně. Navíc navrhují řešit svými adaptačními programy spíše následky, než odstraňovat hlavní příčiny stávajících i budoucích ohrožení naší země. Doufejme, že když už zatím ne odborníci – ekologové, lesníci a vodohospodáři, tak alespoň rozzlobení voliči po příštích škodách donutí naše vládce přehodnotit vše, co přispívá ke zhoršování následků globálního rozkolísání klimatu, a že dojde i ke změnám v hospodaření v lesích těch našich pohraničních hor, které byly tradičně naší hlavní přirozenou akumulací a zásobárnou pitné vody a také regulátory jejího odtoku, jako byla kdysi Šumava. Žádné nové nádrže, žádné další přehrady nás samy o sobě nespasí. Návrat ke zdravému selskému (a lesnickému) rozumu by mohl alespoň výrazně pomoci.

V Hradci Králové 9. srpna 2015