Společnost pro trvale udržitelný život

Aktuality STUŽ

Aktuality STUŽ je emailový zpravodaj, který vychází přibližně jednou za 2 týdny a přináší aktuality pro členy a příznivce STUŽ. Přihlaste se k jeho odběru vyplněním jednoduchého formuláře zde.

Archiv doposud vydaných Aktualit STUŽ.

Staňte se členem STUŽ

Není nic jednoduššího, než se přihlásit.

Informace o podmínkách členství

On-line přihláška za člena STUŽ

 

STUŽ na sociálních sítích

Sledujte nás také na sociálních sítích - tam najdete aktuální informace a zajímavosti

Facebook

Twitter

Lom ČSA - Pohled na důl a Krušné hory

Příspěvek ing. arch. Martina Říhy na konferenic "Těžit nebo žít?", která se konala v pondělí 18. 5. s podtitulem "Jak bude vypadat náš kraj v roce 2050?"a uspořádal ji poslanec PČR Michal Kučera (TOP 09), předseda podvýboru Ochrana přírody a krajiny, spolu s TOPAZ z. s. a Nadací Konráda Adenauera na FSE Univerzity JEP v Ústí n. L.

 

Dlouhodobě udržitelná a prosperující ekonomika Ústeckého kraje nemůže být založena na neobnovitelných a vyčerpatelných zásobách uhlí a uhelné energetice, které navíc poškozují životní prostředí a lidské zdraví. To bylo hlavní motto Programu ozdravění Severočeského kraje, který vlády ČR i ČSFR schválily v roce 1990. Z toho vzešlo i splnění jednoho z dílčích úkolů tohoto usnesení, totiž vymezit a vyhlásit v územně plánovací dokumentaci kraje a dotčených obcí povrchovou těžbou a energetikou (složiště popílku) nepřekročitelné hranice, za nimiž je nezbytné pro budoucnost ochránit zbytky osídlení (zlikvidováno bylo tehdy už 114 sídel!), krajiny vč. vodních toků, přírody, památek, dopravní a technické infrastruktury, a za nimiž neměly být překračovány ani hygienické limity hluku a škodlivin emitovaných do ovzduší, na což se dnes zapomíná. Zásoby za těmito limity měly být převedeny do nebilančních nebo odepsány, což těžaři, MPO a ČBÚ nesplnily.

Ten program obsahoval komplex opatření, z nichž nejdůležitější a nejnaléhavější tenkrát byl striktní požadavek, aby ČEZ odsířil nebo odstavil do 8 let všechny severočeské elektrárny. Ke cti tehdejšího vedení ČEZ a jejich ředitele Ing. Petra Karase je třeba říci, že tento investičně i logisticky náročný úkol tehdy opravdu splnil. Mnozí pozdější kritici poukazovali na fakt, že to bylo opatření „na konci trubek“, nikoliv žádoucí progres ve vlastní technologii spalování, jako by byl přechod na fluidní kotle apod. Jenže to by trvalo mnohem déle a lidé v kraji se už přes desítku let dusili imisemi z velké koncentrace zdrojů znečištění ovzduší, kterými byly nejen elektrárny, ale i samotné povrchové doly, úpravny uhlí, chemičky, hutní provozy, mnohé průmyslové i komunální výtopny, intenzivní doprava. Churavěli nejen lidé. Hynuly lesy na Krušných horách, lokální zdroje pitné vody musely být nahrazeny obrovskou vodárenskou soustavou se zdroji mimo těžební oblast. Ekonomický profil kraje, jak se vyvinul po 2. světové válce, vykazoval obrovské externí náklady na jeho udržení v chodu – do zdravotnictví, náborové i náhradní bytové výstavby, do sociální oblasti, kultury, školství vč. škol v přírodě, do rekreace pracujících. A přesto to vše nestačilo. Lidé, zvláště ti kvalifikovaní, začali z kraje utíkat, a nepomohly ani berličky zvláštních stabilizačních příplatků těm, kdo v kraji vydrželi žít a pracovat nejméně 10 let (brzy obdržely název „pohřebné“). K horšímu se tedy měnila i sociální a vzdělanostní struktura obyvatel, rostla kriminalita, což dále akcelerovalo nepříznivý vývoj ve všech třech pilířích dlouhodobé udržitelnosti vývoje kraje – v oblasti ekonomické, sociální i environmentální. Bylo jen otázkou času, kdy nespokojenost vyžene obyvatele do ulic protestovat. Stalo se tak 14 dní před Listopadem 1989, po několikatýdenním inverzním vývoji počasí, kdy vzduch naplněný škodlivinami se stal nedýchatelným a čekárny dětských, závodních i obvodních lékařů se naplnily chrchlajícími lidmi. V Teplicích a pak i v dalších severočeských městech vyšli lidé do ulic protestovat, a další vývoj po 17. listopadu 1989 v Praze revoltu rozšířil postupně na celé území tehdejší ČSFR.

Před polistopadovými vládami proto stál naléhavý úkol zvrátit nepříznivý vývoj v ekonomice i v životním prostředí a navést ho na trajektorii dlouhodobě udržitelného vývoje. Tu naše země opustila už za 2. světové války a zejména v dalších desetiletích po ní. Zatímco druhá polistopadová česká vláda premiéra Petra Pitharta pod vlivem ministrů životního prostředí Bedřicha Moldana a pak Ivana Dejmala k tomu přistoupila skutečně systémově a z gruntu, ve vládě federální měl ministr – předseda Výboru pro životní prostředí Josef Vavroušek situaci podstatně složitější. Premiéři Čalfa a pak Stráský naslouchali více ministru financí Václavu Klausovi, který požadavek na vyváženost oněch zmíněných tří pilířů dlouhodobé udržitelnosti neuznával. Jeho slova „životní prostředí je třešinka na dortu, který se teprve musí upéct“ (míněna ekonomická reforma), byla jasným důkazem nepochopení, že ne jen ekonomikou živ je člověk. Že tam, kde nefungují zbylé dva pilíře udržitelnosti, nemůže zdravě fungovat ani ekonomika. To platí v celém státě, v celé EU, ale zejména to platí v takových regionech, kde se o rovnováze ekonomických, sociálních a environmentálních podmínek života obyvatel vůbec nedá mluvit, jako byly tehdy zejména Severočeská a Sokolovská hnědouhelná pánev, Ostravsko – Karvinsko, Praha a Středočeská aglomerace a několik dalších menších regionů v obou částech tehdy ještě společné federace. Po rozdělení ČSFR a po volbách v roce 1992, kdy se Václav Klaus stal českým premiérem, je znám jeho výrok, že „o životním prostředí nechce nejméně 2 funkční období nic slyšet“. Důstojným realizátorem tohoto požadavku se stal nový ministr životního prostředí z KDS František Benda a několik jeho následovníků. Tito noví vládci nepochopili, že nejen následky, ale hlavně příčiny nezdravého předchozího vývoje je třeba řešit. A těmi byla a je bohužel dodnes v Ústeckém kraji setrvačnost myšlení z dob komunistických vlád, orientace na těžbu uhlí, uhelnou energetiku, hutní a železářský, těžký strojní a chemický průmysl na ně navazující, které svými vlivy na životní prostředí a lidské zdraví odrazují nejen kvalifikované pracovníky, aby se po vystudování usadili a pracovali zde, ale odrazují i podnikatele v sofistikovanějších průmyslových oborech, vyžadujících kromě kvalifikovaných zaměstnanců čistotu ovzduší i pro vlastní technologie výroby. Odrazuje i zemědělce od pěstování potravin, protože riskují příliš vysokou kontaminaci své produkce škodlivinami z ovzduší, vody i půdy, které nesmějí vstoupit do potravního řetězce z hygienických důvodů. Kraj, který by se po 25 promarněných letech od Listopadu už zoufale potřeboval přeorientovat na produkty s vyšším zhodnocením vstupních surovin a energií, sofistikované výrobky s vyšším vkladem lidského umu a oné skutečné „přidané hodnoty“, nadále lpí na zachování ekonomických aktivit, které vstup takových nových příležitostí odrazují, ne-li vylučují. Zdravé a krásné prostředí je toho jednou z podmínek, nikoliv něčím, co může počkat, až se vyřeší ony ekonomické a sociální problémy. Je ostudné, že stát, kraj a obce dostávají do svých veřejných rozpočtů směšný zlomek výnosu z prodeje uhlí jako vyhrazeného nerostu, tudíž ze státního vlastnictví, který inkasují těžaři, aniž jsou jim stanoveny tvrdé podmínky z hlediska ochrany veřejných zájmů a odpovídající odvody, přičemž památky kraje, jako zámek Jezeří a stovky dalších, doslova živoří z naprosto nedostatečných příspěvků státu na jejich obnovu. Je ostudné, že dnešní ČEZ sponzoruje bohatě sport, ale zpět do kraje, jeho kultury a přírody, ve kterém vytváří nejvíce svého zisku, věnuje mnohem méně. Stát svou energetickou, surovinovou i ekonomickou politikou ničí podmínky pro lázeňství, ačkoliv právě to se spolu s kulturními památkami a přírodou může stát součástí trvalé udržitelné atraktivity kraje, zatímco uhlí dříve nebo později dojde.

Kraj obrazně potřebuje vyvážet ocel ne po tunách v ingotech, kolejnicích a armovací výstuži pro stavebnictví, ale v přesném a progresivním strojírenském a v elektrotechnickém zboží s vysokou kilogramovou cenou. Potřebuje produkovat namísto jen těžké chemie i kvalifikovanou „malou“ chemii, jako jsou léčiva, chemie pro domácnost, kosmetika. Váží to mnohem méně, ale cena je podstatně vyšší. Tam, kde je kontaminovaná půda, může se zaměřit na pěstování energetických a technických plodin, léčivek a návazné zpracování, namísto chovu zvířat vstupujících do potravinového řetězce se zaměřit na chov koní, kožešinových zvířat a jejich zpracování, než odezní stávající nakumulovaná kontaminace. Horníci uvolnění z těžby po dosažení limitů mají na desítky let práci na rekultivaci krajiny, návratu přírody, na obnově vodního režimu v krajině, dopravní a technické infrastruktuře mezi sídly. Žádná nezaměstnanost nehrozí – je tu „práce jako na kostele“. Dokonce k tomu mohou využít i část mechanizmů, dosud užívaných při povrchové těžbě. Za limity lze těžit, ale způsoby a technologiemi, nepoškozujícími povrch a stávající užití území. Tedy hlubinnou těžbou na zakládku, kde nejsou žádoucí důlní poklesy, zplynováním, kde je lze připustit ve volné krajině, chodbicováním v okrajových partiích při výchozích sloje. Uhlí bude v budoucnu daleko dražší. Čím více ho za limity zachováme pro další generace, tím lépe se zhodnotí. Ne jen pro energetiku s lepší účinností, ale hlavně jako chemickou surovinu. Ústecký kraj by se mohl stát znovu žádoucí destinací cestovního ruchu, podaří-li se obnovit slávu jeho lázní od Klášterce nad Ohří na západě přes Teplice a Dubí až po thermy v Ústí n. L. – Brnné a v Děčíně, obnovit jeho památky, krajinu a přírodu, tradici vinařství a sadařství na Litoměřicku a Roudnicku, podaří-li se citlivě zlepšit plavební podmínky na Labi a zpřístupnit atraktivní města a místa na Labi pro osobní vodní dopravu ze SRN, a jejím prostřednictvím z celé Západní Evropy. Kolorit vodní dopravy na Labi je atraktivitou i pro vnitrostátní cestovní ruch z oblastí, kde splavné toky nemají. Jen to pořádně vzít do ruky, ekonomizovat provoz a znovu propagovat, jako to uměly plavební společnosti před válkou. V návaznosti na dokončení dálnice D8 by bylo žádoucí zkvalitnit i navazující silniční síť, zpřístupňující České středohoří a krásné scenérie i sídla a památky kolem silnic I/13 a I/15. České Švýcarsko a Lužické hory, východní České středohoří, Úštěcko a Máchův kraj na východě, české Podkrušnohoří, Kadaň, celé Poohří, západní České středohoří a Doupovské hory jsou pokladem, který zatím nevyužíváme v souladu s jejich potenciálem. Po letech ústupu lze zaznamenat oživení zájmu po tradičních i moderních výrobcích našich sklářských hutí a keramiček. Při dobrém marketingovém průzkumu jsem přesvědčen, že by se mohla částečně obnovit sláva i dříve prosperujícího textilního průmyslu, a to i přes asijskou konkurenci. Najít „díry na trhu“ a zaplnit je, obnovit pěstování lnu a výrobu lněných textilií, zatím v menším měřítku, ale i sofistikované výroby, jako byly samety, plyše a kordy, dámské punčochy a punčochové kalhoty kdysi ve Varnsdorfu, dokud žijí ti, kdo to uměli a jsou schopní inovovat produkci, ne jen opakovat staré vzory. Kromě průmyslové velkovýroby je třeba obnovit i řemesla, velkosériovou výrobu doplnit o fortel kusových výrob kvalitních, dražších výrobků na zakázku. Obnovit úctu k řemeslnému fortelu, ke kvalitě výroby, k designu, k výtvarným disciplínám, ke kultuře sváteční i „všedního dne“. Totéž se týká stavebnictví. Fortel, dotažení projektových záměrů až do kvalitní realizace, včetně úprav parteru, zeleně, drobné architektury, vodních prvků, příslušenství jako jsou nádoby na odpadky, stojany pro kola, kvalitní povrchy vozovek i chodníků, cyklostezek, orientačního značení – to je to, co nám zatím leckde chybí pro kvalitu života srovnatelnou se zeměmi západní Evropy, ale třeba i Singapuru. Dost lidí na úklid veřejných prostranství, sběr odpadů, údržbu zeleně, to jsou přeci pracovní příležitosti pro méně kvalifikované.

Potřebujeme také rehabilitovat pojem „veřejné zájmy“. Jsou jimi jen zájmy společné celé občanské komunity, ne jen nějaké zájmové skupiny nebo soukromníků. Veřejná správa tu musí být právě jen pro obhajobu těchto veřejných zájmů. Otevřený přístup k informacím, otevřená komunikace s veřejností, diskutování o problémech rozvoje sídel a možných cestách k jejich řešení – to je recept na spokojenost obyvatel se svými zastupiteli, s úředníky samosprávy i státní správy. Receptem je zapojení do plnění Místní agendy pro 21. století, do hnutí Zdravých měst. Přimět osvětou a prací pro to společné občany, aby prostor svého zájmu neomezovali jen po dveře svého bytu, ale i na společné prostory domu, na veřejný prostor před ním, aby přispívali k veřejné kontrole společného životního prostředí a udržování pořádku i v něm; to je lepší recept na stabilizaci obyvatel, než „pohřebné“. Vždyť to vidíme na svých cestách třeba do Rakouska, Švýcarska či Bavorska – jejich obyvatelé jsou lokálními patrioty a hledí si své obce, jsou hrdí na to, jak ji mají krásnou, a se zlou by se potázal, kdo by ji chtěl kazit. Sami přispívají svým dílem, nečekají, až to udělá někdo, „kdo je tu od toho a proto přece platíme daně z nemovitostí“. Jako občané tohoto kraje byste neměli jen pasivně čekat, kdo a zda pro Vás něco udělá ve vládě či parlamentu, ale začít na ně tlačit. Dluh celé země vůči tomuto kraji, ale i Ostravsku – Karvinsku, Sokolovsku je ohromný. Je třeba trvat na tom, že je nejvyšší čas ho začít splácet. Rozhodující práci stejně bude muset vykonat zdejší občanská komunita - nejen ve změně ve veřejné správě, v životním prostředí, ale i v podnikatelské sféře a v žádoucí změně ekonomického profilu kraje. Lze se inspirovat nejen ve Velké Británii, ale i v sousední SRN v Porúří, kde už mají takovou transformaci za sebou, a z dříve těžbou a energetikou poškozených oblastí jsou kvetoucí kraje. Když to dokázali tam, dokáží to české mozky a ruce taky. Chtěl bych se toho dožít, i když při 70 letech věku už to asi nestihnu. Svému rodnému kraji bych to však moc přál.

Děkuji Vám za pozornost.

V Hradci Králové 13. 5. 2015    

You have no rights to post comments

Společnost pro trvale udržitelný život
Zpravodaj STUŽ
ISSN 1802-3053


Creative Commons License