Takto mělo laudation zaznít na předávání cen Josefa Vavrouška dne 7. 6. 2012. S ohledem na to, že přijel také Mikuláš Huba za STUŽ/Slovensko, bylo přednesené laudation operativně upraveno.
Laudatio na Pavla Šremera
Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté jsem velmi rád, že se mi dostalo cti vystoupit v rámci dnešního slavnostního odpoledne s laudatiem na Pavla Šremera.
Pavel Šremer nepatří k mediálním hvězdám, není to člověk, jehož tvář bychom vídali často na televizních obrazovkách – jeho odbornost a celoživotní dílo však o to více cení ti, co ho znají, co s ním přišli do styku. Především jsou to jeho dlouholeté zkušenosti a soustavné nadšení a neutuchající aktivity v oblasti budování sítí a subjektů a v přípravě, připomínkování a prosazování koncepčních dokumentů v oblasti udržitelného rozvoje a péče o životní prostředí. V těchto oblastech patří ke stálicím, jejichž význam přesahuje hranice naší země.
To co si na něm cením já, ale i mnoho dalších lidí jsou jeho zásadové a nekompromisní postoje, které je ochoten prosazovat i za cenu existenčních následků.
Pavel Šremer se narodil a mládí strávil v Benešově, vysokoškolský titul získal v roce 1968 na Přírodovědecké fakultě UK v oboru biologie-biofyzika. Jeho vědecká kariéra začínala v Mikrobiologickém ústavu ČSAV, ovšem velmi brzy, díky jeho aktivnímu zapojení v protestech proti okupaci Spojeneckými vojsky v rámci Hnutí revoluční mládeže, se ocitnul ve vězení a z Akademie byl vyhozen.
Nějaký čas pracoval ještě v oboru – ve Výzkumném ústavu antibiotik a biotransformací v Roztokách – i když už pouze jako dělník. Poté se přestěhoval se ženou na Slovensko, ale protože podepsal Chartu 77, i tam byl perzekvován a přišel několikrát o zaměstnání.
Nakonec se uchytil v naprosto odlišném oboru – jako specialista – rentgenář v průmyslové defektoskopii kontroloval sváry na všech možných potrubích po celém Československu a v tomto kočovném zaměstnání vydržel od roku 1977 až do sametové revoluce.
Již v mládí se aktivně zapojil do dobrovolné ochrany přírody v rámci později komunisty rozprášeného Svazu ochrany přírody TIS, na Slovensku potom pracoval aktivně v Bratislavské organizaci SZOPK. Právě této organizaci se povedlo postupně se „vymknout“ kontrole komunistické strany. Dnes asi nejznámější je podíl na přípravě slavné publikace „Bratislava nahlas“, která vzbudila velký ohlas na veřejnosti (a také u státních orgánů). Významné bylo také jeho zapojení proti megalomanské soustavě vodních děl na Dunaji Gabčíkovo-Nagymaros, ve skryté spolupráci s rakouskými a maďarskými kolegy. Spolu s Mikulášem Hubou zpracovali i vyčíslení ztrát, které by výstavba přinesla.
Zároveň ale byl Pavel aktivní v každodenní dobrovolné ochranářské práci – byl činný v komisích životního prostředí některých bratislavských obvodních národních výborů, podařilo se mu spolu s kolegy ze SZOPK navrhnout a posléze i prosadit několik chráněných území, zvláště v oblasti lužních lesů, Děvínské Kobyly a Záhoří. S RNDr. M. Hubou navrhli Národní park Podunají, posléze i mezinárodní park, z kterého se na Slovensku realizovala v nedávné době jen Chráněná krajinná oblast (v Rakousku však si ochránci přírody vybojovali národní park Donau-Auen).
Velmi aktivně se zapojil do změn „sametové revoluce“ – spoluzakládal Stranu zelených na Slovensku a rok byl jejím místopředsedou. Pavel patří ještě k té první generaci porevolučních politiků - napřed byl ve vězení a poté v Parlamentu. V roce 1990 byl kooptován, ač Čech, do Federálního shromáždění za Stranu zelených na Slovensku, prostřednictvím Verejnosti proti násiliu, pracoval ve výboru životního prostředí.
Krátkou dobu na přelomu 1990–1991 působil zčásti jako ekologický poradce prezidenta Havla a zčásti jako poradce ministra–předsedy Federálního výboru pro životní prostředí Ing. J. Vavrouška. V letech 1991 a 1992 byl náměstkem ministra Vavrouška, byl zodpovědný za oblast legislativy, informatiky, sociálních a přírodních souvislostí životního prostředí, za vnitřní správu a Ústav životního prostředí. Zvláště důležitým úkolem byla problematika jednání o odchodu sovětských vojsk a ekologických škod, které v naší zemi tato vojska způsobila. Pomáhal také při přípravě dodnes citované Dobříšské konference ministrů životního prostředí Evropy v r. 1991 a zorganizoval konferenci ministrů životního prostředí střední a východní Evropy v Tatrách v r. 1992.
Po rozpadu Československa pracoval v Amerických mírových sborech jako ředitel programu životního prostředí pro Českou a Slovenskou republiku – vedl práci odborníků v oblasti životního prostředí, kteří u nás působili na městských a okresních úřadech, správách národních parků a CHKO a v nevládních organizacích, dva odborníci dokonce na MŽP.
Po odchodu Peacecorps z České republiky od r. 1997 působil na České inspekci životního prostředí jako vedoucí sekretariátu ředitele a posléze i jako jeho zástupce. Po poněkud netransparentním nástupu nového ředitele ČIŽP za lidoveckého ministra Ambrozka byl nejprve převeden na funkci vedoucího nově vzniklého oddělení zahraničních vztahů, pak pracoval jako český vedoucí twinning projektu do listopadu 2005.
Zhoršující se poměry na MŽP vyústily v roce 2005 v odvolání ředitelů Správ Chráněných krajinných oblastí. STUŽ k této situaci vydala kritické stanovisko, které zaslala mj. i ministrovi ŽP a které Pavel jako předseda STUŽ podepsal – „Odměna“ se dostavila obratem. V okamžiku předání závěrečné zprávy z twinning projektu, která analyzovala vážné nedostatky v řízení inspekce novým ředitelem, byl, díky podpisu na Stanovisku STUŽ, z ČIŽP propuštěn. Den před nástupem do nového zaměstnání České informační agentury životního prostředí CENIA, spadající pod MŽP, mu byla tato práce znemožněna, stejně dopadl v Centru pro dopravní výzkum. Zaměstnání nakonec získal v soukromém sektoru: do září 2007 byl vedoucím projektů v konzultační společnosti DHV CR, s. r. o.
Od konce září 2007 do podzimu 2010 za ministrů Kalaše, Bursíka, Mika, Dusíka a Bízkové, pracoval na ministerstvu životního prostředí jako ředitel odboru politiky životního prostředí. V době tohoto působení přispěl výrazně k posílení strategického plánování péče o životní prostředí, mimo jiné i spoluúčastí na tvorbě koncepčních dokumentů, například Státní politiky životního prostředí, Strategie udržitelného rozvoje ČR, na zpracování Strategického rámce aktualizované SPŽP na další plánovací období, na dokumentech k ekologické výchově a vzdělávání k udržitelnému rozvoji a dalších koncepčních materiálech. Po nástupu korupčního ministra Drobila v r. 2010 ztratil odbor a následně i zaměstnání. To již v penzijním věku, takže od té doby je penzistou, velmi aktivním, činným jako dobrovolník v nevládním sektoru.
Pavel Šremer, po rozpadu ČSFR a změnách ve vládě po volbách v r. 1992 spoluzakládal STUŽ, protože podobně jako Josef Vavroušek a Ivan Dejmal pochopil, že těžiště zájmu o ochranu životního prostředí, přírody a krajiny se z úrovně Parlamentu a vlády přesune do nevládní sféry, zatímco v exekutivě nastane problém zachovat a rozvinout do rutinního fungování veřejné správy alespoň to, co bylo dosaženo aktivitami FVŽP a MŽP. V letech 1997 až 2006 byl jejím předsedou.
Z mé pozice předsedy STUŽ jsem vlastně rád, že byl Pavel Šremer „odejit“ z MŽP, protože od té doby může věnovat daleko více času naší organizaci, což také dělá, takže se můžeme díky němu rozvíjet mnoho nových aktivit, ať už to jsou zajímavé besedy, exkurze do přírody, ale především akce směrem k založení Platformy udržitelného rozvoje, která by měla sdružovat daleko širší spektrum organizací, než jen ekologické nevládní organizace.
Rezidence primátora hl. města Prahy, 7. 6. 2012