Od
člověka považovaného za ekologického aktivistu se často předpokládá, že
bude zároveň pacifista. Pominu v tomto případě komentáře k dalším často
předpokládaným "atributům" paušálně lepeným ekologům na záda,
jako jsou třeba feminismus, novopohanství, fascinace neolitem nebo sympatie k
levičáckým utopiím.
Pokusím
se zde vysvětlit, proč se už delší dobu nepovažuji za pacifistu a jakou to
má souvislost z Miloševičovými válkami a válkami na Kavkaze nedávných
let. Činím tak s vědomím, že lidi z nejrůznějších důvodů nenaslouchající
nepřesvědčím a budu jasně identifikován jako stoupenec průmyslového zabíjení,
nebo propagátor války (viz.např.: Keller J.: Špatně položená otázka, Právo
21.4. 1999., Keller J.:Lidice, nebo spíše My-lai? Právo, 26.4. 1999 1999.,
Keller J.: Je násilí udržitelné? Právo 17.6.1999.)
O tom, že válka
je svinstvo, jsem neměl asi nikdy pochyby. Od dětství jsem vnímal válku
jako cosi velmi reálného především v podobě jaderného kataklizmatu
symbolizovaného filmem Den po té (The day after) z poloviny osmdesátých let,
který jsem si vždycky znova a znova v duchu promítal při pravidelném průchodu
skrz vrata protiatomových krytů v Pražském metru.
Realita
války a násilí konce dvacátého století se ale přiblížila spíše vražedným
motykám Rudých Khmérů a banditům ozbrojeným noži a samopaly, než
mezikontinentálním balistickým raketám a hvězdným válkám. Až do Kosova
Pole.
Ještě
koncem osmdesátých let mě o primitivním barbarství dnešních válek proti
neozbrojeným lidem přesvědčily zprávy o masakru v kaspickém Sumgaitu.
Barbarské zabíjení Arménů jejich sousedy azerbajdžánské národnosti za přihlížení
stovek diváků z balkonů Sumgaitských paneláků a třídenního nezájmu vládní
moci odstartovalo válku o Náhorní Karabach, Armény obývanou symbolicky
autonomní oblast, ležící na území Azerbajdžánské sovětské
socialistické republiky. Do té doby nenásilné protesty v Arménii proti porušování
práv Karabašských Arménů se ukázaly na pozadí desítek mrtvých a stovek
raněných jako "neúčinné" a jejich organizátoři byli postupně
vystřídáni partyzány a vojskem. Samotný sumgaitský pogrom, patrně režírovaný
KGB, se sovětské moci podařilo před světovou veřejností úspěšně
ututlat. V trapném procesu byli obviněni a odsouzeni tři mladíci, z toho dva
nezletilí.
Vzhledem
k relativní perestrojkové svobodě slova v ruském tisku a protokolům ze
soudního procesu od mého arménského přítele jsem sepsal o událostech
kompilační práci v rámci tehdejší Vysokoškolské odborné činnosti. Moje
iluze o použitelnosti nenásilí ve chvíli kdy vás mladík z "vedlejšího
bloku" přidržuje armovacím drátem v ohni z pneumatik, vzaly při překládání
svědeckých výpovědí rychle za své. Desítku strojopisných průklepů jsem
rozhodil mezi známé. Tenkrát jsem se ještě domníval, že o takových věcech
se lidé musí dozvědět, a ony se už nebudou opakovat.
Po
četbě polského dokumentu o vládě rudých Khmérů v Kambodži koupeného za
pět korun ve výprodeji ležáků, po přelouskání hned po listopadu vydaného
Solženicinova Souostroví Gulag a jen zběžné četbě ruské knihy o genocidě
Anatolských Arménů na začátku století (dodnes Attaturkovskými politiky
oslavované jako úspěšné řešení "Arménské otázky") postupně
vyhasla má naděje na poučitelnost lidí z krutostí páchaných v historii. Někdo
nechce vědět, jinému se dělá z popisovaných zvěrstev špatně a rád
zapomene, jiný zas namítá, že u nás by se to stát nemohlo.
To
všechno bylo ale dávno. Arménští sedláky, co se bránili Turkům 40 dní
na Mojžíšově hoře, desítky milionů obětí třídní genocidy v Sovětském
Svazu a Lidové Číně, ba i mrtvé v Kambodži a na Timoru můžou mnozí
snadno odstrčit do učebnic dějepisu.
Miloševičovu
válku jsem ale v devadesátémprvním pocítil téměř na vlastní kůži. Na
pláži Litochoro pod řeckým Olympem (kde se nedávno vylodila americká námořní
pěchota v rámci invaze na ukončení zatím poslední Míloševičovi války),
mě tenkrát překvapily nízké hlídkové přelety vojenských stíhaček. Rádio
hlásilo puč v Rusku, boje o Vukovar a pohotovost vojska na hranicích s
komunistickou Jugoslávií. Nevěděl jsem, jak a jestli se vůbec dostanu domů.
Nakonec to přes dosud klidnou Makedonii, Srbsko a Vojvodinu šlo. Jen při
nocování ve višňovém sadu nás vesničané považovali za ustašovské fašisty,
řidič co nás vezl stopem, nám vyprávěl o velkém Srbsku "od moře k
moři", v televizi u hodných lidí v Kragujevaci jsem zhlédl válečnou
propagandu ve stylu Velké vlastenecké války. Ve Vojvodíně pak v noci na
Slavonské straně Dunaje duněla vzdálená palba a oranžově zářil hořící
Vukovar. To byla už druhá, tentokrát chorvatská, Miloševičova válka. V té
první, neúspěšné, ztratil, nebo spíše se skoro dobrovolně vzdal, po úspěšných
akcích slovinské domobrany, kontroly nad nejzápadnější svazovou
republikou. Tentokrát se mu podařilo s využitím místních Srbů dobít na
čas část Slavonie.
S
postupem front téhle války byl ve mě postupně dobíjen zbytek přesvědčení
o ohromné síle nenásilí.
To
by se u nás stát nemohlo, mínili u nás v Česku mnozí. Bohužel to samé si
mysleli ještě nedávno i téměř všichni obyvatelé Jugoslávie při
poslouchání zpráv z Karabachu. Ale stalo se. Stačilo několik měsíců tvrdého
promývání mozků a srdcí Srbskou televizní propagandou a nevěřícný údiv
kovodělníka z Kragujevace nad televizními záběry zohavených těl ("Co
se to s těma Chorvatama stalo, že nás tak bestiálně vraždí?!, Dyť to
byli tokový hodný lidi!?“) se změnil ve strach v nepřátelství. Podobně
mocní začali zasévat nenávist do srdcí lidí v Tudjmanově Chorvatsku. O to
víc musela každého děsit v té době prohlášení některých politiků ve
slovenské půlce čerstvě rozdělené vlasti, že "válka s Maďary
nebude".
Nu,
co dělat. Dva se bijí, jeden je sice silnější a začal si, druhý se mu to
ale chystá s úroky vrátit. Co je mi do té války? Bylo těžké
solidarizovat se s chorvatským režimem příliš těsně svázaným s Ustašovskou
minulostí. Jinak tomu ale bylo v Bosně a Hercegovině. Mírové hnutí zatím
drželo i přes desítky tisíc uprchlíků v zemi vášně na uzdě a všechny
tři národy demonstrovaly v tradičně multietnickém Sarajevu odhodlání žít
i nadále spolu.
Stačilo
ale několik dávek ze samopalů dvou zabijáků do dvěstětisícové mírové
demonstrace, které způsobily smrt jedné mladé Sarajevanky, a kola války začal
mlít i Bosnu a Hercegovinu. Začala třetí Miloševičova válka. Obležení
Sarajeva, Žepy, Srebrenice, Goražde a dalších městských enkláv, snahy o
rozdělení teritoria mezi Srby a Chorvaty, plané řeči mezinárodního společenství,
potoky krve a rostoucí záplava nenávisti. Dohoda stíhala dohodu, byly vyslány
mezinárodní jednotky s bezzubým mandátem, OSN garantovala "bezpečné"
zóny. Západní státy organizovaly humanitární pomoc a odstřelovači
hledali své cíle. Probíhala jednání o rozdělení země více méně podle
frontových linií.
Vyvraždění
Srebrenice, bezpečné zóny OSN, monitorované malou holandskou jednotkou byl
pro mě nečekaný šok. A je celkem jedno, jestli bylo na dohled kamer televizních
společností postříleno tři nebo čtyři tisíce srebrenických mužů. Možná
jsem nesledoval dostatečně dění a proto byl překvapen, ale tento projev
bezmoci a programového nezájmu OSN mě zděsil.
Ani
nenásilí, ani veřejné mínění, ani OSN se svým UNPROFOR - tak co teda může
zabránit vyvraždění v dalších obležených městech vzdálených jen den
rychlé jízdy na jih odsud? Jedině zbraně. Samopaly, tanky, nálety spojeneckých
letadel, najdou li se nějací spojenci, kterým by záleželo na životech
desetitisíců již několik let obklíčených lidí. A tak jsem podepsal a šířil
v té době Avignonskou výzvu volající po vojenském zásahu. Krátce poté přišlo
několik symbolických náletů a Daitonské příměří. Miloševičova třetí
válka protentokrát v Bosně skončila s Miloševičem coby garantem Daytonských
dohod. A tady taky nad hromadnými hroby skončil můj pacifizmus.
Ojedinělé
hlasy varující před dalším válečným polem pro Miloševičovy mocenské zájmy
zůstaly většinou bez ohlasu. Statisíce mrtvých ve druhé a třetí Miloševičově
válce, masové hroby, koncentrační tábory, statisíce uprchlíků však přece
jen asi vykonaly se světovým míněním své. Po první fázi Kosovské války
a krátkém zimním taktickém příměří zareagovalo NATO na neúspěch
Rambuilletského ultimativního plánu spuštěním Pouštní bouře II.
A
tady již jsem souhlasil, ano útok na Jugoslávii musí být a měl přijít už
dávno. Takový či onaký útok, souhlasil jsem, i když to byly skoro 2 měsíce
bolestného rozhodování. Až se podaří spočítat mrtvé na obou stranách
ukáže se, jestli nálety, které jsem nakonec přes všechny výhrady podpořil,
způsobily skutečně takové ztráty, aby se daly porovnat s dosavadními oběťmi
Miloševičových válek. Válečníci NATO totiž mířili schválně mimo
lidi, na rozdíl od vojáků a banditů druhé strany, kteří se strefovali už
skoro deset let právě do nich. A ačkoli je to určitě odvážná spekulace,
měly by se do bilance započítat i potenciální oběti páté Miloševičovi
války proti Makedoni a šesté Černohorské. Podaří-li-se uskutečnit plán
masivní nejen hospodářské pomoci Balkánu, nemusíme se jich snad obávat.
Snad jen té poslední Miloševičovy války, a to války občanské, Srbů
proti Srbům, v samotném Srbsku. V ní se ukáže, o co celou dobu Miloševičovi
a jeho rodině šlo.
O
tom, že válka je svinstvo, nemám dodnes pochyb. Vždycky jsem se ale snažil
o věcech uvažovat konkrétně. Od úvah, co bych dělal v čaučeskovském
vyhladovělém režimu, jsem byl postupně nucen vžit se do role lidí postižených
válkou. Co bych dělal ve válce já?
Pokud
bych chtěl zůstat sebou a zachránit rodinu, patřil bych asi k těm, co
by utekli ještě včas. To ale není řešení. A člověk taky neví, jak by
reagoval, kdyby mu soused nebo policajt odprásknul před očima tátu jako psa.
Postupně jsem pochopil, že vůbec nevím, jak bych se zachoval.
Běžel
bych za vesnici do lesa a tam střílel s kamarády do vzduchu, abych na sebe
upoutal pozornost ruských stíhaček bombardujících právě rodnou vesnici
jako to dělali vesničané v Čečensku?
Dal
bych se k partyzánům a skrýval se v Balkánských či Kavkazských horách a
pobíjel nepřátele?
Kolik
blízkých lidí by mi museli zabít, než bych se stal systematickým zabijákem
a s puškou se zaměřovačem a číhal týdny na srbské ostřelovače, jako známý
Sarajevský lovec ostřelovačů, dříve univerzitní profesor?
A
jak by se dala hájit tato kamenná chalupa, ve které právě sedím? Nejsou
prohýbané tašky nešikovné při kulometné palbě? Stejně by mě byly i ty
tlusté kamenné zdi málo platné, kdyby nás přišli zabít naši sousedi.
A
vůbec, co si asi myslí prištinský student ekologie, když s posledními náboji
drží svou pozici v horách, o vhodnosti uranových hlavic užívaných v raketách,
které ne a ne, nechtějí přiletět z neskutečných výšek, aby zlikvidovaly
alespoň jeden z tanků postupujících právě proti němu?
Za
války prý mlčí múzy. Není toho málo co mlčí, když jde člověku o holý
život. Mlčela i většina českých a moravských ekologů. A je to, myslím,
v pořádku. Co měli říkat?
Kdo
čekal zástupy českých ekologických aktivistů mezi členy Komunistického
svazu mládeže, nebo v anarchistických houfech na akcích proti agresi NATO,
čekal marně. Snad by je našel na koncertech Humanistické aliance proti násilí
na Balkáně, nebo na výstavě SOS Kosovo. Naopak sám vím o několika
ekologických aktivistech, kteří k leteckým útokům pro své vnitřní přesvědčení
a absenci jiné účinné cesty zprvu sveřepě mlčeli a při první příležitosti
odjeli pomáhat do uprchlických táborů.
Je
patrně pravda, všechno co jsme slyšeli o rozbombardovaných chemičkách a
rafinériích, o odpadech vypouštěných v nouzi nejvyšší do řek, o
ekologické katastrofě podobné válce v zálivu. Stejně tak jsou však skutečností
zničené staleté vesnice a města, spálené lesy a sady, hladovými běženci
snědení obyvatelé lesů a hor. Střely s ochuzeným uranem zamořily nejen
mrtvé srbské nedobrovolníky v tancích, ale i bombardovaná města, pole a
lesy v místech bojů. Příroda utrpěla hluboké rány. Rány jsou to otevřené
a nebyly dosud ani překryty tenkou vrstvou hlíny kryjící v údolích hromadné
rány lidské. Je proto nutné krom maršalova plánu na obnovu hospodářství
a infrastruktury věnovat síly na obnovení jemného přediva lidské vzájemnosti,
povzbuzení občanských iniciativ a umožnění přírodě vzpamatovat se z
lidského běsnění. Běsnění ale musí být napřed ukončeno.
Doufám,
že to bude možné, a do divokých horských údolí a teplých dolin se díky
mezinárodním vojskům už nevrátí místní despotičtí vládci. Pokud se
podaří až sem rozšířit prostor Evropy v tom lepším slova smyslu, vrátí
se i nenásilí, přesvědčování veřejnosti a občas užitečná role veřejného
mínění.
Ochránci
medvědů ohrožených v pohoří Prokletie svátečními lovci a komerčním
lesnictvím budou vláčeni policisty před zablokovaným ministerstvem zemědělství,
noviny budou psát o tom jako o hlavní události, a veřejnost bude zasažena
zprávou o surově zlomeném palci ekologického aktivisty. Rád se nechám smýkat
spolu s nimi, přesto že o univerzální použitelnosti nenásilí mě už
nikdo nepřesvědčí.