6.9 Evropská ekologická síť
Poznámky k situaci v České republice s ohledem na mezinárodní souvislosti
· Trvalá udržitelnost supersystému „lidstvo – příroda“ má tři pilíře
Do konce středověku byl pro většinu lidstva převažující boj o fyzické přežití uprostřed přírody, která se -–přes řadu devastací vedoucích k zániku celých regionálních kultur – dokázala suverénně obnovovat. Dnešní situace ekosystému Země je pronikavě odlišná: Při soudobé globální intenzitě čerpání přírodních zdrojů vše, čemu se říká společenský růst, je životem na dluh vystavený přírodou. Situace, kdy všichni a všechno – celá antroposféra – přežívají a rozvíjejí růstem na úkor zbytků přírody a jejich životadárných procesů, nemůže být z dlouhodobého pohledu perspektivní.
Pokusem nalézt odpověď na toto globální dilema je koncepce trvale udržitelného rozvoje, která požaduje vyrovnanost při uplatňování tří pilířů rozvoje: ekonomického, sociálního a ekologického (environmentálního).
Každý ochranář někdy narazil na formulaci z federálního zákona bývalé ČSFR č.17/1992 Sb. o životním prostředí, který dosud platí (jako relikt rané polistopadové legislativy) jak v České, tak i Slovenské republice: Trvale udržitelný rozvoj je takový, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby (= převážně sociální a ekonomický pilíř udržitelnosti) a přitom „nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“ (= převážně ekologický resp. environmentální pilíř udržitelnosti). V citované definici mají všechny tři pilíře udržitelnosti rovnocenný význam. Pokud se ekonomický pilíř rozvoje vyvyšuje nad ostatní dva způsobem, který je podřizuje neúprosnému diktátu ekonomiky, je to rozvoj trvale neudržitelný, který opomíjí nutnost zachovávat při veškeré hospodářské činnosti jen základní kapitál (mj. přírodní) a využívat jen vyprodukovaný zisk. Tím působí v konečném efektu proti existenciálním zájmům společnosti na trvalé udržitelnosti životodárných přírodních procesů.
Někteří z nás jsou však přesvědčeni, že snaha o vyváženost tří pilířů rozvoje odporuje logice supersystému „společnost – příroda“. A nikdo nedokáže předložit spolehlivý návod, jak tři pilíře trvalé udržitelnosti v dohledné době sladit navzájem. Přesto stále více lidí uznává nezbytnost úsilí o takové formy soužití společnosti a přírody, které by přírodu nadměrně nezatěžovaly a nepodemílaly ekologický resp. environmentální pilíř udržitelnosti. To však vyžaduje rozšířit úvahy o trvalé udržitelnosti z přírody a životního prostředí na navzájem propojené společenské a ekonomické problémy.
· Rozvojové strategie musejí obsahovat ochranu přírody a krajiny
V některých evropských státech se za posledních čtyřicet let zmenšila uzemí zaujatá mokřadními ekosystémy o více než polovinu. Středomořské tvrdolisté lesy pokrývají sotva desetinu původní rozlohy a většinou jsou v zuboženém stavu. Mořská pobřeží a alpinská bezlesí Evropy patří k nejvíce ohroženým na Zemi. Změny zemědělství ohrožují velké oblasti cenného polopřírodního travinného biomu ve střední, jižní a východní Evropě (Opstal 1999). Tak by bylo možno pokračovat.
A v České republice? Náhrada relativně přírodních ploch zástavbou se navzdory poklesu populace a útlumu stavební činnosti zrychluje. Rozvojové plány otvírky těžebních prostorů nerostů, stavby přehrad, průplavu a dálnic, průmyslových parků a vilových čtvrtí stále ukusují z toho, co zbývá z tradiční krajiny, se kterou se generace citově ztotožňovaly. Láska ke krajině je drcena restitučním urbanismem a buldozery. Tato lavina, posilovaná výkonnou technikou je projevem postojů technického pokoření přírody a lhostejnosti k přírodním i kulturním hodnotám krajiny, projevem trvale neudržitelného rozvoje.
Fundamentální vnitřní rozpor takového rozvoje může být v dohledné době tlumen, sotva však odstraněn. Nemá-li narušování ekologického pilíře trvalé udržitelnosti, zejména narušování biologické rozmanitosti krajiny a přirozených funkcí ekosystémů, nabýt v střednědobé perspektivě charakter závažného defektu lidského životního prostředí, musí se ochrana přírody a krajiny dostat do postavení jedné z uznávaných společenských priorit. Pravidla slušného zacházení s přírodou a krajinou musí být – mírou diferencovanou v regionech, státech, kontinentech, ale přesto na celé Zemi – garantována státními politikami.
Naši politopadoví zákonodárci si to uvědomovali. Předpokládali, že obecná ustanovení federálního zákona o životním prostředí týkající se trvalé udržitelnosti, se promítnou v konkrétní podobě do „složkových“ zákonů o ovzduší, vodě, horninách, půdě, organismech, ekosystémech a energiích. K tomu však s výjimkou zákona o ochraně přírody a krajiny nedošlo a trvale udržitelný rozvoj se v české politice stal nadlouho proskribovaným pojmem. Český zákon č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny zakotvil elementární předpoklad trvalé udržitelnosti v jednom z posledních paragrafů (§ 90 odst.4) formulací, že „ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny jsou zvláštními předpisy vůči předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství“. Po právně formální stránce se tím ze zákona o ochraně přírody stal „lex specialis“ vůči uvedeným předpisům, což znamená, že v případě pochybností nad konkrétními případy mají být upřednostněna vždy zvláštní ustanovení předpisů o ochraně přírody a krajiny.
· Prostorové plánování má pro trvalou udržitelnost nezastupitelnou úlohu
Výše citované nenápadné ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny je jedním z nutných předpokladů trvalé udržitelnosti. Zatím je běžně ignorováno a často napadáno ve jménu jiných zájmů, které podmínky trvalé udržitelnosti průkazně narušují. Stojí-li proti sobě dva uznávané veřejné zájmy, pak bez ohledu na ušlechtilé proklamace obvykle vítězí stavba nad ochranou přírody a krajiny.
V roce 1992 bylo územní plánování v ČR vyňato z kompetencí Ministerstva životního prostředí a přesunuto na Ministerstvo hospodářství, vposled přejmenované na Ministerstvo pro místní rozvoj. Zákon o územním plánování a stavebním řádu z roku 1976 byl od roku 1989 pětkrát novelizován, ale samo slovní spojení v názvu zákona napovídá, že „stavební zákon“ zůstává nástrojem usměrňování stavební činnosti, řízené vlastním samopohybem.
Územně plánovací dokumentace (ÚPD) zpracovávají organizace a soukromé firmy, pro které představuje příprava investiční činnosti zdroj obživy. Často stačí, aby se investiční záměr dostal do resortní koncepce v podobě, která ignoruje zájmy životního prostředí i připomínky veřejnosti, aby byl přebírán do ÚPD. A změnit její závaznou část, vymoci si výjimku a prosadit výstavbu mimo schválenou část ÚPD s formální platností obecně závazného nařízení – to nebývá pro vlivného investora problém. Dokonce i posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) se stává předmětem manipulace ve prospěch požadavků investora, který si posouzení platí.
ÚPD velkých územních celků, určující pro uspořádání území, má podle poslední novely zákona z roku 1998 schvalovat nikoliv vláda (jako kolektivní, byť nevolený orgán), ale Ministerstvo pro místní rozvoj, které je současně pořizovatelem! Státní centralismus ve sféře územního plánování je tak silnější než před rokem 1989. Ani obce nemají prakticky možnost zahrnout do závazných regulativů ÚPD cokoliv nad rámec obecně závazných předpisů, i když by se na tom občané a jejich zastupitelé shodli.
Po dvaceti letech strávených územně plánovací činností si proto dovolím tvrdit, že současná podoba územního plánování má s trvale udržitelným rozvojem jen málo společného a sotva „vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot i území, zejména s ohledem na ochranu životního prostředí“ jak si to ukládá hned v prvním paragrafu stavebního zákona.
· Územní systémy ekologické stability (ÚSES): stav příprav a realizace
V prostředí úpadku věcné a zejména morální autority územního plánování a urbanismu jsou ÚSES určitou výjimkou – důležitý, byť dílčí krok k trvale udržitelnému využívání krajiny. Je to jedna z koncepcí ideově rozpracovaných a připravených v družné československé spolupráci do podoby technicky použitelného nástroje ještě za totality. V ČR byl ÚSES po listopadu 1989 legislativně zakotven nejen do ochranářských, ale také územně plánovacích a zemědělských předpisů. V zahraničí převažuje názor, že tamní, vůči ÚSES konvergentní koncepce (Landschaftsbiotopverbundsystem v německé jazykové oblasti, většinou ecological networks popř. greenways v anglofonní jazykové oblasti) nedosahují praktické propracovanosti a potenciální realizovatelnosti našich ÚSES. Ale sotva si lze představit, že by se něco podobného podařilo legislativně prosadit v současném politickém ovzduší České republiky.
Každý ví, že cílem plánování ÚSES není než územně hájit nezbytný rozsah biocenter a biokoridorů, o nichž na základě současných poznatků bezpečně víme, že jejich absence by neumožňovala udržet ekologickou stabilitu krajiny a tím trvalou udržitelnost jejího využívání. Návrh ÚSES v ÚPD slučuje ochranu nezbytného rozsahu dochovaných relativně přírodních prvků krajiny se zajištěním ploch pro nezbytný rozsah rekonstrukce resp. tvorby nových přírodních prvků pro ekostabilizační způsobilost celého ÚSES. Dobře naplánovat ÚSES pro realizaci je nezbytný, ale nikoliv postačující vstupní krok.
Z hlediska projekční přípravy je prakticky celá ČR pokryta návrhy ÚSES všech kategorií až po rozhodující ÚSES lokální. Většinou však je tomu tak pouze na „generelové“ úrovni, vyžadující další zpřesňování v rámci územně plánovací dokumentace, komplexních pozemkových úprav i lesnických plánovacích dokumentů. Evidujeme snahy partnerských složek celou věc „umořit odkladem“, proti tomu však existují právní pojistky (ve stavebním zákoně č.50/1976 ve znění pozdějších předpisů (ÚSES jako obligátní součást obecně závazných regulativů územně plánovací dokumentace) zákon o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech č.218/1997 Sb. ve znění navazujících předpisů, kde je ÚSES uveden mezi náležitostmi návrhu; z části i v prováděcích předpisech zákona č.289/1995 Sb. o lesích vyhl. MZe č.83/1996 Sb.).
Přes evidentní meziresortní překryvy zájmů při ochraně půdního fondu, při tvorbě krajiny z hlediska ekologických i estetických požadavků a při výstavbě technické infrastruktury v krajině však dosud chybí jakýkoliv právní rámec pro spolupráci pořizovatelů i zpracovatelů územně plánovací dokumentace, navrhovatelů komplexních pozemkových úprav i složek zpracovávajících lesnické plánovací dokumenty. Pro uplatnění iniciační i věcné úlohy MŽP, kterému je (kompetenčním zákonem č.2/1969 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 19 odst.3) svěřená koordinace postupu všech orgánů státní správy ve věcech životního prostředí, existují v tomto směru značné rezervy.
Všechny plánovací dokumenty mají sloužit i v případě ÚSES jedinému cíli – realizaci. U reálně existujících prvků ÚSES jde primárně o uchování stavu, který společně vytvořily příroda a lidské generace, a tedy o dodržení dosavadních způsobů využívání jako věcného břemene k pozemku (a případně systému subvencí nebo úhrady případné újmy jiným než státním vlastníkům). U připravovaných plánovaných prvků zůstávají zatím základání i formy péče systémově neřešeny, i když zákon č.114/1992 Sb. (§59, odst.2) hovoří jasně: „Vyžaduje-li vytváření ÚSES změnu v užívání pozemku, se kterou jeho vlastník nesouhlasí, nabídne mu pozemkový úřad výměnu jeho pozemku za jiný ve vlastnictví státu.“
Zatím není většinou splněn ani předpoklad – evidence vlastníků takto dotčených pozemků. Naléhavost určení subjektů, které budou prvky ÚSES vlastnit, je nejnověji aktualizována zákonem č.95/1999 Sb. o prodeji státní půdy, který vylučuje z prodeje pozemky určené k vytváření ÚSES. Je tedy nejvyšší čas, aby byly legalizovány jasné povinnosti vlastníků půdy v ÚSES v jednoduché a kontrolovatelné podobě; aby byl vytvořen systém finančních pobídek, které by učinil zakládání a údržbu prvků ÚSES atraktivní pro vlastníky; a aby byla ve veřejném zájmu zajištěna vynutitelnost příslušných regulativů. Bez toho hrozí, že úsilí předchozích let i celý institut ÚSES budou znehodnoceny. Od plánování je nezbytné přejít ke standardním realizacím a to nelze bez realistické koncepce dalšího nakládání s pozemky tvořícími ÚSES (zejména s těmi, které zůstanou i nadále vyloučeny z převodu a prodeje státní půdy). Návrh podložený odbornými, plošnými i finančními bilancemi musí vyústit do legislativního řešení.
Bez toho může české MŽP přijít o důležitou polistopadovou vymoženost v péči o krajinu a nejdůležitější nástroj obecné ochrany přírody, který nám ve vyspělých státech Evropy závidí.
· Idea Evropské ekologické sítě vznikla na Dobříši 1991
První koncept nadregionálního ÚSES ČR byl vystaven a diskutován v panelu expertů první panevropské konference ministrů životního prostředí na Dobříši v roce 1991, současně s Národní ekologickou sítí Nizozemského království. Biocentra a biokoridory předpokládaného nadregionálního významu v českém konceptu nadregionálního ÚSES byly doplněny dalším prvkem – tzv. zónami zvýšené péče o krajinu (Ekologický generel ČSR 1986). Tyto zóny vymezovaly okres po okrese v mapovém měřítku 1:50 000 tehdejší krajská urbanistická pracoviště a to především na základě bilance významných krajinných prvků přírodního i kulturního rázu složkami státní ochrany přírody a památkové péče. Zóny zvýšené péče o krajinu byly běžně (byť velmi málo efektivně) využívány při tvorbě ÚPD.
Národní ekologickou síť schválila holandská vláda v roce 1990 jako součást státní politiky životního prostředí a vstupní podklad realizací, finančně zajišťovaných v neuvěřitelném rozsahu převážně ze státního rozpočtu; český dokument zůstával v roce 1991 pouhým ideovým náčrtem. Přesto plénum expertů na Dobříši uhodila do očí koncepční identita obou nezávisle zpracovaných dokumentů, které zahrnovaly tyto skladebné prvky:
český a slovenský přístup holandský přístup
nadregionální biocentra (min. 1000 ha) core areas (min. 500 ha)
nadregionální koridory corridors
zóny zvýšené péče o krajinu nature development area
(+ restoration areas)
Doplnění nadregionálního ÚSES o plošně nejzávažnější zóny zvýšené péče o krajinu rozšířilo původní pojetí ÚSES – a idea mezinárodně provázané ekologické sítě (European Ecological Network – EECONET) byla na světě.
Ideová spřízněnost holandského a československého přístupu k tvorbě národních ekologických sítí našla v následujících letech ohlas ve velkorysém sponzorování národních expozitur Světového svazu ochrany přírody IUCN v postkomunistických státech Visegrádské skupiny holandskou vládou. Toto sponzorování umožnilo koordinovaně zpracovat koncepty národních ekologických sítí v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku a ČR, aniž by to tamní vlády stálo jediný haléř. Postup byl společně dohodnut ve Štefanové 1994 a výsledky – vzájemně propojené národní ekologické sítě – byly prezentovány na třetí panevropské konferenci ministrů životního prostředí v Sofii 1995. Jejich pozitivní ohlas se promítl v začlenění EECONET do „Celoevropské strategie biologické a krajinné rozmanitosti“ Rady Evropy, UNEP a IUCN, v níž EECONET nabyla postavení ústřední položky. Prvním ze šesti cílů strategie se totiž stala „ochrana klíčových ekosystémů, stanovišť, druhů a krajin prostřednictvím tvorby Evropské ekologické sítě (EECONET) a účinná péče o ni“, proponovaná k realizaci do roku 2005.
Evropská ekologická síť (EECONET) se měla stát fyzickou sítí složenou z výše jmenovaných funkčních kategorií, která zachovává přírodní a polopřírodní (přírodě blízké) ekosystémy, druhy organismů, celé krajiny a jejich přírodní rysy evropského významu v územně propojeném systému. V představách Rady Evropy se EECONET měla také stát koordinačním mechanismem, jehož prostřednictvím mohou účastníci strategie rozvíjet a uskutečňovat spolupráci. Až dodatečně se na poli ochrany krajiny objevil výslovný důraz na ochranu jevů kulturního a geologického dědictví evropského významu ruku v ruce s ochranou přírodních prvků, tedy podle českého názvosloví „ochrana krajinného rázu“ regionů Evropy formou EECONET.
Podle dokumentu vydaného Radou Evropy (Opstal 1999) má Evropská ekologická síť EECONET (známá na Západě i pod označením Celoevropská ekologická síť – PanEuropean Ecological Network, PEEN) významně přispět k dosažení hlavních cílů Panevropské strategie biologické a krajinné rozmanitosti tím, že trvale zajistí
· ochranu ekosystémů stanovišť, druhů a jejich genetické rozmanitosti (s využitím národní legislativy, evropských a světových úmluv – např. Ramsarské a Bernské, a směrnic Evropské unie – směrnice o stanovištích a ptácích , viz. NATURA 2000 dále)
· ochranu krajin evropského významu
· v klíčových územích chráněná stanoviště dostatečné rozlohy pro příznivý stav chráněných ekosystémů a druhů
· v koridorech dostatek příležitostí pro rozptyl a migraci chráněných druhů
· ochranu této sítě z klíčových území propojených koridory, nárazníkovými zónami před potenciálním ohrožením
· revitalizaci narušených prvků sítě
Principy výběru skladebných částí EECONET jsou na obr. 1.
|
|
|
|
|
|
|
Cíl
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Předmět péče
Kritéria výběru
|
|
|
|
|
|
Výsledek
Obr. 1:Schéma tvorby Evropské ekologické sítě EECONET (Opstal 1999)
Kartogram
Aby se Evropská ekologická síť EECONET mohla stát fyzicky propojenou sítí (jako ÚSES), nezahrnuje jen výběr ochranářsky „špičkových“ území, ale i hospodářsky využívaná území přispívající k funkční způsobilosti celého systému. Ochrana krajiny v pojetí EECONET tak má být propojena s řízenou péčí (managementem) a se sociálně i ekonomicky udržitelným využíváním krajiny. To jsou jistě pozitivní vlastnosti konceptu EECONET, bohužel mají charakter právně nezávazných doporučení Rady Evropy. To je jeden z důvodů, proč mezinárodně oceňované výsledky nebyly zatím na české vládní úrovni projednány a proč rozhodující položka ekologické sítě, totiž zóny zvýšené péče o krajinu, zůstávají na akademické úrovni.
Nicméně Státní program ochrany přírody a krajiny, schválený usnesením vlády ČR z roku 1998 jako výchozí strategický dokument, uvádí ve své příloze:
„Přijetí EECONET vládou ČR přinese současně s naplněním cílů Celoevropské strategie biologické a krajinné rozmanitosti tyto další jednoznačně pozitivní důsledky:
a) přínos zemědělství a lesního hospodářství k úrovni životního prostředí bude přiměřeně oceněn a budou vytvořeny relativně příznivé podmínky pro stabilizaci venkovského osídlení,
b) podpora ekologicky šetrného extenzívního zemědělství se soustředí na plochy, kde současně s žádoucím utlumením výroby přinese i největší efekty z hlediska péče o životní prostředí,
c) rekreační potenciál české a moravské krajiny se zvýší, čímž vznikne příznivější prostředí pro rozvoj cestovního ruchu jako nezanedbatelné ekonomické aktivity regionů i vlastníků půdy.
Pro realizaci EECONET v České republice je nezbytné:
1. začlenit koncepci EECONET do státní politiky životního prostředí a do připravované státní zemědělské politiky,
2. meziresortně projednat navržený koncept Národní ekologické sítě,
3. postupně zahrnovat Národní ekologickou síť do jednotlivých stupňů územně plánovací dokumentace.“
· Soustava NATURA 2000 – „ povinný cvik“ členských zemí Evropského společenství
Většina členských zemí Evropského
společenství (dále ES) vytvářela své soustavy chráněných území přírody dlouhou
dobu a podle rozmanitých kritérií. ES (přesněji Evropská unie, jež má právní
subjektivitu a moc výkonnou) přerušilo vnitřní diskuse o nejvýhodnějším způsobu
ochrany přírody přijetím směrnice na ochranu stanovišť z roku 1992. Tento
předpis ukládá členským státům zabezpečit jako „území zvláštní ochrany
přírody“ soustavu přirozených typů stanovišť („habitats“) a volně
žijících druhů rostlin a živočichů, taxativně uvedených v přílohách
citované směrnice tak, aby byl zachován popř. obnoven jejich příznivý stav „v
zájmu Společenství“. Každý členský stát je povinen přispět k vytvoření
soustavy NATURA 2000 v rozsahu, kterým na svém území zajistí
reprezentativnost chráněných stanovišť, ekosystémů a druhů podle schématu na
obr.2.
|
|
|
|
|
||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Obr.2: Schéma postupu při vytváření soustavy NATURA 2000
1. Jako SAC lze vyhlásit lokality významné z hlediska prioritního typu stanoviště nebo druhu i v případě, že jej členský stát nenavrhl (zřejmé omezení národní suverenity „v zájmu Společenství“),
2. Členský stát může jako SPA vyhlásit i hnízdiště, zimoviště a místa zastávek stěhovavých druhů, které nejsou zahrnuty do Směrnice. Podle jednotných kritérií EU by v ČR přibylo jen necelých 20 evropsky významných ptačích lokalit z dosud evidovaných tří tisíc ve státech „patnáctky“ ES (Hora 2000, ústní sdělení).
NATURA 2000 zahrnuje soustavu zvláště chráněných území (SACs) včetně SPAs podle „Směrnice o ptácích“. SAC je lokalita nebo oblast uznaného významu pro Evropskou unii (EU), vyznačená členským státem, ve kterém jsou uplatňovány legislativní, administrativní, anebo smluvní akty za účelem udržení nebo obnovy přírodních stanovišť anebo populací druhů, pro něž byla SAC vyhlášena. Význam pro EU má lokalita, která v dané biogeografické oblasti (jichž je ve státech dnešní členské „patnáctky“ EU vymezeno pouze šest) podstatně přispívá k udržení nebo obnově přírodních stanovišť v příloze I anebo druhu v příloze II. Lokalita nebo oblast může též významně přispívat k územnímu propojení soustavy NATURA 2000 anebo k udržení biologické rozmanitosti v rámci biogeografické oblasti.
V soustavě NATURA 2000 nemusí být výlučně území s nejpřísnější „konzervační“ ochranou. Je na členských státech, zda území chráněná „v zájmu Společenství“ zařadí do odpovídajících národních kategorií zvláště chráněných území, zda vytvoří nové kategorie nebo zda pod kontrolou z Bruselu zajistí dlouhodobou, k životnímu prostředí šetrnou péči o formálně nechráněná území. Některá národními vládami vyhlášená chráněná území budou sice tvořit významnou část lokalit NATURA 2000, ale na základě jednotných kritérií do ní budou patřit i početná území dosud nechráněná (koncem roku 1999 v členských státech dosahoval podíl takových území zhruba dvě třetiny). Vymezení SPAs a SACs je programově chápána jako vědecký problém a nemá brát v úvahu vlastnická ani politická hlediska. Zřejmě proto byl dosavadní osud soustavy v členských zemích od roku 1992 donedávna poznamenán nekončícími odklady.
Z hlediska teorie ÚSES jde vlastně o vymezení soustavy biocenter nesporného nadregionálního významu bez jeho dalších skladebných prvků, nikoliv tedy o vymezení územně souvislé ekologické sítě. Zlepšování spojitosti článků soustavy NATURA 2000 je na úrovni doporučení „podporovat zlepšení soudržnosti péčí o vlastnosti krajiny s významem pro volně žijící faunu a planě rostoucí flóru“ a nemá povahu určující podmínky tvorby soustavy. Kromě toho prakticky nenacházíme další zmínku o péči o „nechráněnou“ krajinu. Tyto dvě výhrady však jsou téměř jediné viditelné vady celého programu.
Aby ES zabránilo snahám ekonomické (a zprostředkovaně i politické) sféry o porušování podmínek péče o skladebné články soustavy NATURA 2000, potvrdila Rada ministrů ES, že výběr SPAs a SACs bude prováděn na vědeckém základě a národní orgány členských států jim mají zajistit přiměřenou péči bez ohledu na politické tlaky a dokonce i bez ohledu na finanční náročnost péče – okolnost pro postkomunistické země téměř neuvěřitelná!
Podle dosavadních zkušeností zaujímá NATURA 2000 okolo 15 % území členských států ES; v kandidátských zemích to bude – díky uplatnění shodných kritérií výběru v relativně zachovalé přírodě – spíše více. Česká vláda se (po počáteční žádosti o přechodné období, resp. odklad) zavázala splnit závazky členské země ES k dosud neurčitému datu přijetí ČR do Evropské unie. Pro vyhlídky realizace v našich podmínkách je na místě konstatovat, že pokud se nebudou součásti soustavy NATURA 2000 překrývat s územími již chráněnými podle národní legislativy, bude logické počítat s masivním odporem „rozvojových“ resortů a vlastníků půdy. Jejich partnerem ovšem nebude v případě soustavy NATURA 2000 politicky slabé MŽP, ale rezolutní byrokracie z Bruselu. Evropský Soudní dvůr již sáhl k tvrdým finančním sankcím vůči členským státům ES, které své závazky při vytváření soustavy NATURA 2000 neplnily v termínu. Na druhé straně celkový objem již investovaných a na nejbližší roky plánovaných částek se pohybuje v řádu miliard euro, přičemž významný podíl pochází ze společného rozpočtu ES.
Se znalostí věcných nároků soustavy NATURA 2000 není těžké uhádnout, že v nejbližších pěti letech při daném personálním vybavení české státní ochrany přírody tyto nároky sotva dokážeme naplnit. Bude-li sjednocování Evropy znamenat něco víc než zónu volného obchodu, musíme NATURU 2000 přivítat jako velkorysý a bezprecedentní pokus s obrovským pozitivním významem i pro ochranu přírody (nikoliv krajiny) budoucíchčlenských zemí ES.
· Zóny zvýšené péče o krajinu – neuralgický bod Evropské ekologické sítě
Jestliže legislativní základy ÚSES a soustavy NATURA 2000 můžeme považovat za relativně zajištěné, pak plošně nejnáročnější součást EECONET – zóny zvýšené péče o krajinu – se pohybují v úrovni zbožných přání. Ty jsou ve všech známých , do jisté míry stále odchylných pojetí ekologických sítí částmi krajiny, které díky souladu přírodních a kulturních hodnot označujeme jako „krajiny harmonické“. Protože celá střední a východní Evropa byla více či méně hospodářsky využívána, jedná se o relikty tradičních kulturních krajin, které bez určité nadstandardní péče nemohou přetrvat. V českém konceptu EECONET (1995) zahrnují asi 22 % území, tj. nejméně ze všech států Visegrádské skupiny.
V potenciálních zónách zvýšené péče o krajinu EECONET (buffer zones, restoration areas) převažují ohrožené polyfunkční ekosystémy, charakteristické pro biogeografický region a tím významné pro biologickou a krajinnou rozmanitost kontinentu, ležící v trase koridorů EECONET a specifické vůči klíčovým územím, která tyto koridory propojují.
Je velkým štěstím současné generace, že krajiny takového charakteru máme i mimo vymezený EECONET. Bez nadstandardní péče však jejich vlastnosti zasluhující ochranu budou devalvovány a tradiční krajinný ráz zanikne. Nemá-li k tomu dojít, musí být zóny zvýšené péče o krajinu součástí strategie využívání státního území, ve které bude zajištěna ochrana před nežádoucími změnami a revitalizace jejich narušených částí, samozřejmě v dialogu s nezbytností vnášet do hospodářsky využívané krajiny současné počiny. A protože navíc k biologicko-ochranářským kritériím by zde měly tyto současné počiny respektovat dochované stopy historie a regionálních kulturních tradic, je pro legislativní zajištění zón zvýšené péče o krajinu v české legislativě nevhodnější územní kategorií „přírodní park“ podle zák. č.114/1992 Sb..
Polyfunkční ekosystémy pokrývají značnou část krajin Evropy. Vymezené zóny zvýšené péče o krajinu EECONET (buffer zones, restoration areas) představují vždy mozaiku ekosystémů různé přírodní hodnoty, které ve svém úhrnu nebývají špičkové, ale přesto v některých oblastech jsou nositeli nejvyšších a ohrožených přírodních hodnot. Neměly by sloužit pouze ochraně krajiny, ale také podpoře jejího šetrného zemědělského a rekreačního využívání a vzhledem ke svému polyfunkčnímu charakteru je nelze vymezit pouze na základě přírodovědných kritérií.
Stačí připomenout sociální souvislosti českého venkova: V ČR ještě v roce 1990 nacházelo obživu v zemědělství 15 – 20 % ekonomicky aktivních členů populace a dnes je to něco přes 4 %. Od let devadesátých skončilo svoji pracovní činnost v krajině 350 až 400 tisíc lidí a vylidňování krajiny výrazně pokročilo. Tradiční „harmonická“ kulturní krajina se stává prázdnou skořápkou, z níž mizí život a nelze ji udržovat bez toho, aby se péče o krajinu stala pro vlastníky a nájemce půdy ekonomicky přitažlivou činností. Ta se zejména v zónách zvýšené péče o krajinu nemůže obejít bez podpory soukromých aktivit státem či budoucími samosprávnými regionálními orgány. Dnešní programy „Péče o krajinu“, „Obnova vesnice“, „Revitalizace říčních systémů“ a „Regenerace památkových sídel a památkových zón“ vnímáme jako zárodky budoucího komplexního systému, soustředěného do zón zvýšené péče o krajinu EECONET.
V rámci probíhající reformy společné zemědělské politiky ES se přes různost postojů zdůrazňuje, že zemědělství rozhoduje o aktivní péči o životní prostředí na většině území Evropy. Po našem vstupu do EU se zóny zvýšené péče o krajinu mohou stát oblastmi, kde je zemědělství šetrné vůči prostředí významně podporováno agroenvironmentálními programy i ze společného rozpočtu ES. Různé akcenty ve výkladu samotné podvojné složeniny „agroenvironmentální“ jsou obvyklé i ve státech ES, ale je v logice věci, že státní správa životního prostředí z nich nemůže být vylučována, jak se to děje v současné ČR.
Velmi obecně shrnuto: Státní péče o krajinu v jakékoliv myslitelné podobě je existenčně závislá od vstřícného postoje daňových poplatníků a od politiků, kteří v demokratických společnostech daňového poplatníka zastupují. Pro lidi žijící mimo krajinu však vůbec není samozřejmé, že by péče o krajinu měla být podporována ze státního rozpočtu, zejména když zastávají ultraliberální názory.
Poslyšme čelného představitele nejpreferovanější české politické strany a bývalého ministra: „dnes není problém dovézt levné potraviny, ze zemí, kde cena pracovní síly je zlomkem její ceny v Evropě. Dotace zemědělství jsou produkt socialisticko-intelektuálských koncepcí o podpoře upadajícího odvětví potravinové bezpečnosti a ochrana toho typu krajinného rázu, který příslušný byrokrat vystudoval.“ Skvělé, že?
Pro ochranu biologické i kulturní rozmanitosti nechráněné evropské krajiny se mi jeví Evropská ekologická síť EECONET (a zejména zóny zvýšené péče o krajinu v jejím rámci) klíčová z těchto důvodů:
Ø Rozšiřuje ochranu krajiny z omezených ploch výjimečného charakteru.
Ø Usiluje o plošně preventivní nástroj ochrany přírody a krajiny, uplatněný v politikách ostatních relevantních resortů.
Ø Využívá synergii zájmů ochrany životního prostředí a zájmů zemědělství v prostředí s nepříznivými přírodními podmínkami produkce, kterých je v ČR většina (hrozí však konflikt ochrany krajiny v nížinných oblastech vhodných pro další intenzifikaci „průmyslového“ zemědělství).
Ø Využívá synergii zájmů ochrany životního prostředí a památkové péče z resortu kultury.
Ø Je uplatněním ekonomické koncepce, že nedostatkové prostředky všeho druhu je účelné soustřeďovat do prostorů, kde přinesou prokazatelně největší efekt ( prevence v ochraně prostředí je vždy efektivnější než následná asanace škod).
Shrnutí
Rozšířením nadregionálního ÚSES o zóny zvýšené péče o krajinu se Evropské ekologické sítě (EECONET resp. PEEN) stává ofenzívní strategický nástroj péče o krajinu, jehož realizace je možná pouze za předpokladu meziresortní koordinace a státní podpory. V zájmu trvalé udržitelnosti využívání evropského subkontinentu předpokládá jednotnou územní infrastrukturu chráněných území a oblastí využívaných hospodářsky přírodě blízkými způsoby, tedy (1) definitivní přechod ochrany přírody od konzervačního přístupu k přístupu managementovému, (2) rozšíření ochrany přírody a krajiny na „pěstování přírody“ a (3) simultánní péči o přírodní i kulturní hodnoty krajiny jako lidského životního prostředí.
Ve svých poznámkách jsem se pokusil dokázat, že Evropská ekologická síť EECONET může poskytovat pro trvale udržitelné využívání území zřetelně lepší předpoklady než územní systémy ekologické stability ÚSES a soustava NATURA 2000, z nichž ovšem musí vycházet jak z důvodů věcných, tak legislativních. Realizace EECONET bude ve státech Evropského společenství nutně navazovat na soustavu NATURA 2000, v České i Slovenské republice pak na nadregionální (a regionální) ÚSES. Soustava NATURA 2000 se stane páteří Evropské ekologické sítě EECONET, v jejímž rámci bude rozšiřována o zóny zvýšené péče o krajinu s polyfunkčně využívanými ekosystémy. V zónách zvýšené péče o krajinu je možné udržovat všechny ekonomické činnosti, které nejsou v rozporu s cíli udržení polyfunkčních ekosystémů, což je především tradiční extenzívní chov dobytka a přírodě blízké metody zemědělského a lesního hospodářství. V řadě zón zvýšené péče o krajinu bude dokonce nezbytné v uznaném veřejném zájmu takové metody udržovat právě v zájmu ochrany přírodních a kulturních hodnot, a napomáhat stabilizaci venkovského osídlení v těsné souvislosti s rozvojem cestovního ruchu.
V případě Evropské ekologické sítě EECONET nejde o importovaný a zvenčí vynucovaný koncept , ale o ústrojné pokračování dvacetileté domácí československé tradice s tím, že „doma nebývá nikdo prorokem“ a domácí koncept pronikne do realizační sféry až poté, co se vrací oklikou ze světa. Jsem si jist, že naše domácí koncepce ekologických sítí v ničem nezaostává za vyspělou Evropou a nejen bychom ji neměli opouštět, ale chápat nadregionální ÚSES a soustavu NATURA 2000 jako legislativně i exekutivně jištěný krok k její realizaci. Realizace bude možná teprve poté, co se ochrana přírody a krajiny stane integrální součástí hospodářských činností v zemědělství, lesním a vodním hospodářství a v cestovním ruchu.
Evropská ekologická síť se tak stává společnou vizí žádoucího stavu evropské krajiny, dosažitelnou v průběhu několika desetiletí. Zajištění nadregionálního ÚSES a soustavy NATURA 2000 je rozhodujícím vstupním krokem k naplňování této vize, která by měla už dnes najít uplatnění v strategii využívání státního území.
Podklady
Buček A., Lacina J., Míchal I., 1996: An Ecological Network in the Czech Republic. Veronica Brno, 11. zvláštní vydání, 45 stran
Hora J.,Kučera T., Plesník J., 1999: Ochrana přírody v Evropské unii. Česká společnost ornitologická, Třeboň, 15stran
Jongman R et Kristiansen I., 1998: National and Regional Approaches for Ecological Networks in Europe. Pracovní materiál Rady Evropy, Strasbourg, 72 pp.
Löw J. a kol., 1995: Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Doplněk Brno, 122 pp +IX
Míchal I. et Plesník J., 1999:Úmluva o evropské krajině: Současný stav a perspektivy. Zahrada – park – krajina, X/4“ 20 – 21
Ministerstvo životního prostředí ČR, 2000: Využití zdrojů EU pro ochranu životního prostředí. Program LIFE III. Sborník pracovních materiálů, 172 pp
Mlčoch S., Hošek J.,Pelc F. (eds.), 1998: Státní program ochrany přírody a krajiny ČR. Ministerstvo životního prostředí, Praha, 21 pp – XXI
Opstal, A.J.F.N. van, 1999: The architecture of the Pan European Ecological Network: Suggestions for Concept and Criteria. Wageningen, 95 str.
Nowicki P. (ed.), 1998: The Green Backbone of Central and Eastern Europe. Sborník z konference, European Centre for Nature Conservation, Cracow, 276 pp
Rukopis vyžádaný pro DAPHNE, časopis pro aplikovanou ekologii, Bratislava
květen 2000 Igor Míchal